Děsivý masakr po konci války. I tak si někteří představovali spravedlnost

Loděnice u Berouna je malá obec ve středočeském kraji. Právě zde od roku 1944 do května roku 1945, tedy za okupace fungovala továrna Färberei Lodenitz, v níž téměř tři tisíce zaměstnanců vyrábělo součástky do letadel Junkers a rakety V2. Součástí továrny byla truhlárna, kterou vedl Němec Adolf Lange, který prožil celý dosavadní život v Loděnici. Lange, navzdory původu, nebyl nacista. Naopak. Pomáhal Čechům, jak mohl. Mnoho Čechů zachránil před totálním nasazením. Dokázal chytře zadržovat umístěnky do Říše a kryl své zaměstnance. Protože vykonával také funkci pověřeného starosty Loděnice, dařilo se mu zatajit před gestapem většinu udání od místních kolaborantů a udavačů. Podobně se choval i majitel vápenky a kamenolomu inženýr Jan Vašíček.

Dne 5. května 1945 vypuklo v Loděnici povstání proti Němcům. Obešlo se bez střílení a ztrát na životech. Den na to, tedy 6. května 1945, začala v obci operovat Revoluční garda. Její členové zatýkali Němce a domnělé kolaboranty. Na tyto události vzpomíná Rudolf Bělohoubek, tehdy dvanáctiletý chlapec, který se stal přímým svědkem masakru, při kterém přišel o rodiče.

Rudolfův otec pracoval na loděnické poště, kde byl Revoluční gardou zadržen a odveden do místní školy. Sám Rudolf se důvod otcova zadržení nikdy nedozvěděl. Téhož dne večer, prý k Bělohoubkovým domů přišel místní četník v doprovodu dvou gardistů a provedly domovní prohlídku. Obhájili ji tím, že hledají zbraně. Nic však nenašli. Přesto zatkli a odvedli do školy i Rudolfovu matku Růženu. Rudolf pocházel ze smíšeného manželství, otec byl Čech, matka Němka.

Rudolf, kterého nikdo nezadržel, ani se o jeho osud dále nezajímal, se 8. května nacházel na náměstí a viděl, jak ze školy vyvádějí oba jeho rodiče společně s dalšími zadrženými. Šlo o 18 loděnických Němců a 1 Čecha. Mezi nimi byli manželé Adolf a Elfrieda Langeovi, Jan a Terezie Vašíčkovi, matka s dcerou Šináglovy a další civilisté. Jediný fanatický nacista ve skupině byl ředitel loděnické fabriky Willy Remberg. Gardisté údajně skupinu vedli do zadržovacího tábora v Berouně.

Malý Rudolf se připojil ke svým rodičům a šel s nimi v čele průvodu. Nikdo mu v tom nebránil. Později vzpomínal na shluk lidí, vřavu a napadání odváděných zajatců. Cestou se k průvodu připojovali další a další odpůrci německých obyvatel. Zadržení od nich byli biti klacky, dřevěnými plaňkami, pohrabáči, motyčkami a lopatkami na uhlí. Bití a pomsta za prodělanou válku nabyly takové síly, že někteří ze skupiny byli už po pěti kilometrech ve Vráži částečně skalpováni. Mnozí měli zpřerážená předloktí a prsty na rukou, jak se snažili chránit si hlavu před dopadajícími ranami. Ortodoxní nacista Willy Remberg stále hajloval a zadával tak rozzuřenému davu příčinu k ještě většímu masakru.

Ve Vráži si měl celou skupinu převzít jiný oddíl gardistů a dovést je do Berouna, kde měli být umístěni v zadržovacím táboře. Vrážští gardisté si ale zajatce pro jejich zubožený stav odmítli převzít. V tu dobu průvod od Loděnice dohonili tři vojáci Vlasovovy armády. Rozzuřený dav na vojáky začal křičet, aby ty Němce zastřelili. Rudolf Bělohoubek si pamatoval, jak vlasovci nahnali všech devatenáct osob, včetně jeho rodičů, do příkopu u silnice. Tam do nich začali pálit ze samopalů a pušek. Koho nezastřelili, toho umlátil k smrti dav odpůrců. Rudolf se tak stal očitým svědkem smrti vlastních rodičů. Krátce poté se, zcela vyděšený a zdrcený, rozeběhl pryč a zastavil se, až když doběhl domů.

Pozdější starosta Loděnice Karel Paták uvedl, že z devatenácti usmrcených bylo deset osob od narození žijících v Loděnici. Šest z nich německé národnosti po obou rodičích, tři pocházeli ze smíšených česko-německých manželství a jeden byl Čech. Zbývajících devět osob byli říšští Němci, kteří bydleli v Loděnici dočasně. Při tomto masakru bylo zavražděno 13 mužů a 6 žen. Nejmladší oběti bylo 19 let, nejstarší ženě 62.

Karel Paták také uvádí, že podle něj byla pravým důvodem vraždění snaha zbavit se nepohodlných svědků, konkrétně manželů Vašíčkových a Langeových. Zejména Adolf Lange mohl vědět a později odhalit, kdo přesně patřil k místním kolaborantům. Ostatní byli k transportu přibráni, aby se tím zamaskovalo zlikvidování právě těchto svědků.

Celý případ oficiálně nemá viníky. Nikdo za tuto tragédii nebyl nikdy souzen. Gardisté a skuteční kolaboranti s nacisty po válce vstoupili do Komunistické strany Československa, stali se z nich vážení soudruzi a vrahy zbavil odpovědnosti zákon 115/1946, který jejich čin zařadil do kategorie „Spravedlivá odplata“.

Dnes se místu, kde se masakr odehrál říká „U Zabitého“. 28. června 2008 byl na tomto místě vztyčen vysoký dřevěný kříž se jmény všech obětí, který i po letech zůstává připomínkou hrůzného činu i toho, jak snadno se dá propadnout davové hysterii a uvěřit v kolektivní vinu.

Zdroje:

/ lidovky.cz / wikipedia.org / Spolek pro vojenská pietní místa /