Článek
Odcházíme z přijímače
Už když nás na konci přijímače rozdělili na pohraniční roty a věděl jsem tedy, kam mě přidělili, slýchával jsem od starších velitelů družstev, kteří nás měli na starosti: „No jo, tam si užiješ, tam vládnou mazáci tvrdou rukou.“
„Nemůže to tam být přeci tak hrozné, jak popisují, umíme hrát na kytaru, kreslit, nějak se protlučeme,“ říkával Lojza, kluk, který šel na tu samou rotu, co já.
Příjezd na pohraniční rotu
Nadešel den D. Ráno jsme se rozloučili s kluky, se kterými jsme tři měsíce sdíleli strasti vojenského přijímače. V tu chvíli jsme všichni byli nejlepší kamarádi. Pak už jsme se nikdy v životě neviděli. Nastoupili jsme na vojenskou Tatrovku a vyjeli do neznáma. Po nějaké době jsme vjeli do lesa a lesem jeli docela dlouho. Dojeli jsme na místo určení a seskákali z korby – vykulení a vystrašení ze všeho, co nás čekalo a o čem jsme nevěděli vůbec nic. Mazáci, vyložení v oknech, na nás pokřikovali a k nadšenému vítání se to rozhodně přirovnat nedalo.
První dny na rotě a seznamování se s mazáky
Dny plynuly. Zpočátku jsme procházeli něčím, čemu se říkalo zavádění. Vlastně takové pokračování přijímače, hlavně seznamování se s úsekem hranice, který jsme měli mít na starosti. Trávili jsme čas na učebně i v terénu a učili se vše, co budeme potřebovat. S mazáky, a hlavně jejich tvrdým jádrem, jsme moc do styku nepřišli. Nesdíleli jsme s nimi ani pokoje. Zhruba po měsíci jsme byli připraveni vyrazit na první službu. To nás vrhlo do té pravé vojenské pohraniční reality. Přestěhovali jsme se do pokojů k ostatním. Na mém pokoji byla skladba rozmanitá. Supráci (půl roku do civilu), mazáci (rok do civilu), půlročáci (rok a půl do civilu) a my, bažanti.
Do služeb jsme vklouzli celkem rychle. Jeden den střídal druhý a čas docela utíkal. Ke mně a Lojzovi se přidalo ještě pár kluků, kteří byli v přijímači v jiných družstvech. Během pár měsíců jsme se dost skamarádili. Svedlo nás dohromady i to, že jsme povinnosti na nás kladené nebrali tak úplně vážně. Mazácké vojně, která na rotě vládla, jsme ale neunikli.
Bažanti a mazáci
Pominu věci jako je to, že jsme rajóny, škrábání brambor a jiné práce vykonávali výhradně my, bažanti. To bylo asi úplně všude stejné.
„Když jdeš někam po chodbě, musíš vypadat, že pro něco spěcháš. Pak po tobě mazák, když tě potká, nebude nic chtít,“ říkávali jsme si mezi sebou a ono to docela fungovalo.
A že těch, co něco chtěli, bylo docela dost. Během cesty po dlouhé chodbě vás postupně zastavili klidně hned dva. Jeden chtěl donést pití, druhý něco k jídlu. Zaběhl jsem tedy na jeden pokoj, kde jsem pro prvního mazáka z jeho skříňky vyzvedl limonádu, pro druhého na jeho pokoji z balíku tři tatranky a doručil požadované příjemcům.
„Vyper mi ručník! Hlavně, aby voněl! Musíš ho prát dlouho, musí být voňavý a měkoučký jako od maminky,“ zaúkoloval mě třetí mazák na chodbě, když jsem se vracel.
Od stavu mazáka mohl voják používat svůj vlastní, civilní ručník, dovezený z domova. Ne ten, který jsme všichni fasovali, tedy bílý, látkový, se zelenými pruhy, který nic neutřel.
Vzal jsem plechový kýbl určený k umývání podlahy, napustil do něj vodu a nalil trochu svého šampónu. Dvakrát jsem v něm ručník promáchl a vyždímal. Voněl jak parfumerie. Hodinku jsem počkal a šel ručník pověsit na pelest jeho postele, aby uschl.
„Hm, voní krásně. No vidíš, když se pere dlouho, krásně pak voní,“ řekl mazák spokojeně, když si k ručníku přičichl.
„To víš, že jo, blbečku,“ pomyslel jsem si a spěchal za kamarády, abych jim tuto historku pověděl.
Jeho ne moc velkou chytrostí jsme se pak bavili ještě dlouho.
Za kolik?
První půlrok na vojně není důležité, za kolik dní do civilu to máte vy, ale za kolik to mají mazáci. To číslo je nutné znát a každý den ho aktualizovat. Otázka: „Za kolik?“ může přijít kdykoliv a kdekoliv. Zastaví vás mazák, třeba v jídelně a jen tak z rozmaru vyřkne otázku. Vy musíte odpovědět. Pokud odpovíte chybně, následuje trest. To byla ve většině případů rána lžící do čela. Lžíci nosil každý správný mazák stále u sebe.
Měli jsme ve svých řadách bažantů kluka, byl to Slovák, tedy spíše Maďar, který byl hned po zavádění přidělený do kuchyně. Tam sloužil se dvěma dalšími kuchaři, jeden byl suprák a druhý mazák. Ten kluk si taky užil svoje. Kuchař suprák už nedělal prakticky nic. Mazák sem tam něco udělal. Bažant tedy musel zvládat chod kuchyně skoro sám. Šikanovali ho oba kolegové z kuchyně i další mazáci, kteří přišli na oběd, snídani nebo večeři. Kluk vstával ve čtyři hodiny ráno a odcházel z kuchyně v deset večer. Otázek „Za kolik?“ dostal během dne mnoho. Zanedlouho podle toho vypadalo i jeho čelo, jelikož málokdy věděl. Až se nakonec samotní mazáci domluvili, že ho nechají nějaký čas být, aby se voják nezhroutil a nebyl z toho ještě nějaký malér.
Vzpomínám, jak jsem ho několikrát nad ránem potkal, na setmělé chodbě, když jsem se vracel z noční služby. Ve svém bílém rondonu vypadal jako přízrak, když se ploužil po chodbě a mířil do kuchyně připravovat velký kotel čaje a lavór rybičkové pomazánky na snídani. Klátil se, byl smutný, nevyspalý, mnohdy ani neodpověděl na pozdrav. Na čele často míval bouli od ran lžící.
Hodiny a hodiny na stráži
Součástí našich služeb byly i služby na bráně. Ve dne i v noci. Vyplánované většinou po dvou hodinách a pro dva lidi. Znamenalo to, že jste dvě hodiny stáli na bráně, pak jste měli dvě hodiny volno, během kterých hlídal kolega, a tak pořád dokola. Takto to skutečně bylo, pokud tím kolegou byl stejný bažant jako vy. Když jste se ale měli na bráně střídat s mazákem, málokdy se vám poštěstilo, že vás vystřídal. Odbyl jsem si své dvě hodiny a střídání nikde. Odstál jsem dvě hodiny za mazáka a následně další své dvě hodiny. Dohromady šest hodin. A pořád nikdo v dohledu. Někdy se poštěstilo, že mazák milostivě přišel na vystřídání. Málokdy ale dorazil přesně, většinou spíš třeba o půl hodiny později, takže z mého volna něco ukrojil, protože já jsem ho musel střídat přesně. Někdy se i stávalo, že střídání nepřišlo vůbec a bažant stál na bráně i celý den.
Až se ucho utrhlo
Říká se, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. To se stalo i s mazáckou vojnou na naší rotě.
Byli jsme na vojně už přes půl roku. Supráci odešli do civilu a nastoupili noví bažanti. Z nás se stali půlročáci. To ještě sice nemáte tolik výhod jako mazák, ale něco málo přece jenom ano. Smíte třeba vytírat podlahu hadrem na smetáku, ne jen hadrem vkleče na zemi. To docela potěší.
Mezi novými bažanty nastoupil i kluk, který byl zařazený do funkce provianťáka. Během přijímače absolvoval poddůstojnickou školu, dostal hodnost svobodník a mohl tuto funkci vykonávat. Správně po vojensku se mu říká proviantní důstojník. Má na starosti sklad s potravinami, skladbu jídelníčku na celý den a nákupy potravin.
Před ním tu funkci vykonával voják, který odešel do civilu. Tedy suprák. Na něj si nikdo nedovolil. Na nováčka ano. Byly na něj vyvíjeny jiné nároky než na jeho předchůdce.
A tak milého provianťáka mazáci budili uprostřed noci, protože se vrátili ze služby a měli hlad. Nespokojili se s nakrájeným chlebem a kýblem marmelády, které k tomu účelu byly na okénku v jídelně neustále k dispozici. Chtěli něco lepšího. Takže nováček jim musel odemknout sklad i lednici a oni si brali, na co měli chuť. Šišku salámu, vejce, bochník čerstvého chleba. Tady musím vysvětlit, že na každé vojně, i u pohraničníků, se jí chleba vždy tři dny starý. Ten čerstvý jde po přivezení do takzvané bojové zásoby a vytáhne se ten, co tam je už tři dny, a tak se to pořád točí dokola.
Každý z mazáků si nabral, na co měl chuť, přemístili se do kuchyně a tam si vařili své pokrmy. Tento systém se mezi mazáky rychle rozšířil a začali ho hojně využívat. A milý mladý provianťák z toho začal mít velké starosti. Samozřejmě že to, co nakoupil a přivezl do skladu musel evidovat a počítat s tím v plánování. Co mu mazáci snědli, zákonitě chybělo v jeho rozpočtech. Musel pak celé hodiny počítat a kombinovat suroviny, aby sestavil jídelníčky z toho, co mu zbylo, aby se hlavně nepřišlo na to, že vlastně krade ze společných zásob. A to, přestože sám nikdy nic neukradl.
„A dost,“ řekl si jednoho dne ten kluk a odmítl mazákům cokoliv vydat. Zkoušeli to ještě párkrát, ale opětovně narazili. Provianťák byl neoblomný. Zásoby se přestávaly tenčit, mohl sestavovat jídelníčky tak, jak to měl v plánu a vše se vracelo do starých kolejí. Jenomže chudák netušil, co se na něj chystá.
Jednou v noci jsem měl službu na bráně. Byla to jedna z těch nocí, kdy to na rotě vypadalo, jak na rockovém festivalu. Každý den po šestnácté hodině odjížděli všichni důstojníci domů. Skončila jim pracovní doba. Na rotě zůstával jen jeden z nich, který měl noční službu jako dozorčí důstojník roty (DDR). Když to byl velitel roty nebo jeho zástupce, byl přes noc na rotě klid. Někdy se ale stalo, že byl na službu DDR vyplánován četař absolvent. To byl voják z našich řad, který byl na vojně jen rok, protože ho odvedli až po absolvování vysoké školy. Jednoho takového jsme mezi sebou měli a tu noc sloužil právě on. A to vždycky bylo živo. Ze skrýší se vytáhl pašovaný alkohol a také alkohol, který si vojáci vyráběli třeba z rýže a chutnal jako Vermut. Po chodbách řvala hudba a potáceli se tam opilí pohraničníci.
Stál jsem na bráně, když mi volal dozorčí a rozechvělým hlasem mi oznámil, abych otevřel bránu, že jede sanitka.
„Jaká sanitka?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Neptej se a otvírej!“ odpověděl rozčíleně a zavěsil.
Otevřel jsem bránu a za chvíli opravdu vjela do areálu zelená vojenská sanitka. Vyskákaly z ní postavy v bílých pláštích a hnaly se do budovy. Za nějakou dobu se sanitka vracela. Otevřel jsem tedy vrata a sanitka odjela.
„Co se stalo?“ přemýšlel jsem.
Opět zvonil telefon, dozorčí mě nervózně vyzval, abych otevřel bránu. Tentokrát už jsem se neptal a poslechl.
Do areálu vjelo hned několik aut. Dva zelené Gazíky. To nebylo nic zvláštního, ty tam jezdily každou chvíli. V jednom z nich ale seděl náš velitel. Za nimi bránou projely dva civilní vozy. Nechápal jsem, co se děje. To bylo hodně zvláštní.
Po chvíli, přesně na čas, mě přišel vystřídat jeden z mazáků. Že přišel na čas bylo podezřelé.
„Co se tam děje?“ zeptal jsem se ho.
„Mimořádka. Ti pitomci zmlátili provianťáka,“ odpověděl a byl bílý jako stěna.
„Cože?“ vyhrkl jsem překvapeně.
Mazák už nic neřekl, tak jsem zamířil do budovy. Teď už to začínalo dávat smysl.
Na rotě nikde nebyla ani noha. Zahlédl jsem jen kuchaře, který nesl do kanceláře velitele plato se šálky kávy.
Odevzdal jsem dozorčímu zbraň a šel na pokoj. Tam mě mí kamarádi rychle zasvětili do toho, co se stalo.
Pár mazáků posilněných alkoholem se rozhodlo, že zlomí odpor, který k nim měl náš provianťák. Počkali si na něj před kuchyní. Jako posilu si vzali ještě dva kluky z mého ročníku. Ti, aby se jim zalíbili, ochotně šli. Provianťáka si podávali jeden po druhém, pak i všichni najednou a domlátili toho chudáka tak, že zůstal ležet na zemi. Nakonec na něj ještě jeden z těch dvou půlročáků hodil těžký hasicí přístroj, který sundal ze zdi. Opravdu nechutný masakr.
Naštěstí to viděl jiný voják a zavolal dozorčího důstojníka. Ten pak zavolal sanitku a musel nahlásit mimořádnou událost.
V civilních autech dojela kontrarozvědka. Přijel i velitel praporu a až do rána vyšetřovali. Brzy ráno jsme viděli, jak odvádějí pět pachatelů v poutech. Eskortovali je do vazební věznice, kde čekali na soud.
O jejich osudu jsme se nic nedozvěděli, zřejmě dostali trest za těžké ublížení na zdraví. Kluk to odnesl fakt nepěkně a měl trvalé následky.
Co jsme ale zaznamenali hned bylo, že se šikana z naší roty téměř vytratila. Mazáci se poučili, že někdy se to může dostat až přes míru a drželi se zpátky. Samozřejmě lampasáci víc hlídali, takže vznikalo mnohem míň možností někoho „potrápit“.
I takové příhody obnášela služba u pohraniční stráže. Když dnes po letech vidím, jak jsou na ni někteří hrdí, říkám si, jestlipak v dobách své služby chtěli taky vědět, za kolik to mají do civilu, nebo potřebovali vyprat ručník, aby voněl.
