Prožil jsem sametovou revoluci jako pohraničník. S trikolorou na uniformě

V 19 letech jsem narukoval na vojnu, stejně jako drtivá většina kluků v té době. Byl jsem přidělen k pohraniční stráži na hranice s tehdejším Západním Německem. Takových jistě bylo mnoho přede mnou, možná se teď ptáte, co by na tom mělo být zajímavé. Prožil jsem tam sametovou revoluci. To se hned tak někomu „nepovedlo“.

Můj čas strávený na vojně se právě přehoupl do druhého roku. V Praze na Národní třídě 17. listopadu 1989 zmlátili estébáci studenty a rozehnali tím pokojnou demonstraci. O této události a o tom, co následovalo, jsme na pohraniční rotě neměli ani ponětí. Zaznamenali jsme změny, kterým jsme moc nerozuměli. Třeba nám na rotu přestávaly docházet noviny, které jsme tam až do té doby měli pravidelně k dispozici. Najednou nám zakázali sledovat televizi, zejména Televizní noviny, na které nás v minulosti lampasáci honili. Pravda, mnohdy neúspěšně, ale honili a mluvili dokonce o povinnosti zprávy sledovat. A nejednou přišel zákaz. Bylo nám to divné, ale koho by napadlo, co za tím skutečně je?

Až po nějaké době, kdy už to v Praze a ve větších městech vřelo, se k nám začaly dostávat informace. Jednak prostřednictvím dopisů, když nám o tom, co se děje, psali rodiny a kamarádi, a také díky ostatním klukům, kteří přijížděli z opušťáků a dovolených. Vyprávěli nám, co v civilním světě, a hlavně v Praze viděli, jaká je mezi lidmi nálada a že to vypadá, že bolševik snad konečně padne. Sotva jsme tomu dokázali uvěřit. A v tu chvíli do sebe začalo všechno zapadat. Proto nás lampasáci odřízli od informací v televizi i v novinách!

Když už bylo našim velícím soudruhům jasné, že před námi neutají, co se v republice děje, začali s domluvami a přesvědčováním. Přestože ani oni sami nevěděli, jak se to vyvine a na které straně by měli stát. Vybrali si stranu svého dosavadního chlebodárce a začali nás přesvědčovat, většinou na nástupech při vyhlášení denního rozkazu, že se to přeci ještě otočí, že tohle je jen jedna z mnoha situací, kterých naše republika zažila spoustu. Tvrdili, že vždycky se vše vrátilo do těch „správných“ kolejí, tedy komunisti to ustáli, a že teď to bude stejné. My jsme však měli jasno, že zvítězíme a režim padne.

Po celé republice začali lidé nosit v klopě trikolóry na podporu revoluce. Tahle myšlenka se nám líbila. Proto jsme si i my začali z dovolených a opušťáků vozit metry trikolóry, kterou jsme stříhali na kousky a připínali si ji na uniformy. Zanedlouho nebyl na rotě jediný voják, který by tento symbol na svém stejnokroji neměl.

Chodili jsme tak i do služby a na nástupy vyhlášení denních rozkazů. Naši velitelé se rozhodli pro tichý protest. Začali nosit na svých uniformách odznak pěticípé rudé hvězdy se srpem a kladivem. Na jednom nástupu jste tak mohli vidět v řad nastoupených třicet vojáků s trikolórou na saku, proti kterým stáli čtyři lampasáci, včetně velitele roty, se znakem Komunistické strany Československa v klopě.

Listopadové události stíhaly jedna druhou a i my jsme se, i když někdy složitě, dostávali k informacím, co se zrovna v průběhu revoluce děje. Dál jsme sloužili nepřetržité služby a ti, co byli zrovna někde venku na stráži, pak byli třeba informováni hlídkou, která je střídala. Vzpomínám si na jednu malou příhodu, kde mě a mé kolegy střídala hlídka. Když dorazili gazíkem na stanoviště, vyskočil řidič a volal: „Ty vole, přijede Kryl, chápete to? Karel Kryl sem jede!“

Vyvolalo to obrovský ohlas nás všech. To bylo něco! Člověk, o němž se tu nesmělo mluvit, a zpívat jeho písničky už vůbec ne, přijede do Československa. Byli jsme doslova ohromení!

27. listopadu 1989, byla vyhlášena dvouhodinová generální stávka. Tato informace se k nám dostala. Rozhodli jsme se, že stávku podpoříme, i když spíše manifestačně. Podél hranic byly nataženy dráty, signální stěna, známá také jako železná opona. V úseku, který měla naše rota na starosti, byly v signální stěně celkem troje vrata. Jednak pro provoz hlídek, které tudy projížděly nebo procházely, nebo třeba pro zaměstnance lesů, kteří s příslušným povolením vjížděli do prostoru za dráty, kvůli těžbě dřeva. Každé otevření těchto vrat se muselo ohlásit na dispečink roty, zapsat do příslušné knihy, včetně důvodu, proč se vrata otevírají. V den generální stávky ve 12 hodin, se hlídky sloužící u těchto vrat domluvily a otevřely je dokořán. Bez předběžného ohlášení, prostě jen tak. Věc do té doby naprosto nemyslitelná. Vrata zůstala otevřená do 14 hodin, tedy po dobu probíhající generální stávky. A to navzdory houkajícímu poplachu a šílenému lampasákovi, který ječel, ať okamžitě vrata zavřeme. Byla to naše tichá podpora stávkujícím v celém Československu, kde v tu dobu stávkovalo, na 75% občanů.

23. prosince 1989 byly symbolicky přestřiženy dráty signální stěny u tehdejšího hraničního přechodu Rozvadov. Jiří Dienstbier, ministr zahraničí polistopadové vlády a jeho německý protějšek Hans-Dietrich Genscher, tak symbolicky zahájili likvidaci železné opony. Strhávání a likvidace drátů začala už dříve na úsecích Domažlické brigády. Na jednotlivé úseky přijížděly bourací čety, které demolovaly dráty, za něž jsme tolik let nemohli ani nahlédnout. Na náš úsek se dostali někdy na jaře roku 1990.

Po stržení drátů se změnila i taktika tehdejší ochrany státní hranice. Chodili jsme do služeb do míst těsně k demarkační čáře a většinou dávali pozor, jestli tam turisté, kterých se tam objevilo, jako hub po dešti, nedělají nějaký nepořádek. Spoustu lidí lákalo, podívat se do míst, kam tolik let nesměl nikdo vstoupit, a prohlédnout si hraniční patník. Bylo tenkrát dbáno na náš vzhled a upravenost uniforem, protože, jak nám naši nadřízení kladli na srdce, už jsme se jako reprezentanti státní hranice setkávali s civilizovanými lidmi a nemůžeme proto vypadat jako když nás vyplivla kráva. A tak jsme chodili s nažehlenými puky podél hranice a říkali: „Dobrý den, to máme dnes hezky, že? Hlavně nám nechoďte za ty patníky, to se ještě nesmí.“

Na jedné ze sousedních pohraničních rot nastala v souvislosti s odstraňováním drátů zvláštní situace. Na našem úseku i na úseku vedlejší roty už byly dráty dole, ale k úseku třetí roty se pracovní četa ještě nedostala. A právě tento úsek si vybrala k útěku skupinka emigrantů. Prostříhali se tam dráty a spustili tím poplach. Následně byli zadrženi pohraniční hlídkou. Kdyby sledovali, co se u nás děje, stačilo si zvolit k útěku úsek, kde už byly dráty strženy. Mohli by bez povšimnutí projít až do Německa.

Vlivem událostí, které se staly v Československu, bychom prý mohli mít to štěstí a propustili by nás do civilu dřív. Tyto zprávy se k nám dostávaly ve velice zmatené podobě a neustále se měnil termín našeho odchodu. Pořád jsme neměli ponětí, kdy do toho civilu vlastně půjdeme. Nemohli jsme se toho dne dočkat! A tak jsme vymysleli, jak se k informaci dostat. Napsali jsme dopis s dotazem na odchod do civilu do Československé televize. V televizi přece vědí všechno! Nebo ne? Odpověděli nám, že nevědí. Ale předali náš dotaz přímo na Hlavní správu Pohraniční stráže. Odsud jsme konečně dostali odpověď. Oznámili nám, že délka trvání naší základní vojenské služby se zkracuje o dva měsíce. Sdělili nám přesné datum, kdy do vytouženého civilu půjdeme. V ten den jsme opravdu zamířili domů.

Po tolika letech, kdy jsme odešli do civilu, nedokážu pochopit některé bývalé kolegy. Narážím na sociálních sítích na skupiny, kde se scházejí lidé, kteří tak jako já, promrhali dva roky nesmyslnou „ochranou státní hranice“. Dnes jsou na to, že byli pohraničníky hrdí. Sami sobě říkají „Veteráni pohraniční stráže“. Vyrábějí si doma v sekretářích oltáře ze zelených čepic, odznaků, nášivek a podobných pitomostí, které jsme byli nuceni nosit. Stavějí si pomníčky v lesích nebo u sebe na zahradě. Shánějí si uniformy, které před lety rádi vyměnili za civilní oblečení a fotografují se v nich. Fotografie vystavují na sociálních sítích s popisky: „Neprojdou! Jsem hrdý, že jsem byl pohraničník.“ Vždyť to jsou ti kluci, kteří se těšili do civilu a nemohli se dočkat dne, kdy odejdou domů. Stejně jako já stříhali metr a odpočítávali dny, kdy vytoužený civil nastane. Dnes mají myšlení snad horší než tehdejší nejzelenější mozky našich velitelů. Proč? Opravdu je být na co hrdý? Myslím, že není.