Článek
Bacha na díru!
Když nastoupíte do základní vojenské služby k pohraničníkům, všude slyšíte, že to nejhorší, co vás může potkat (tedy vás i celou rotu, na které sloužíte), je takzvaná díra. Díra je slangový výraz pro situaci, kdy se člověku, který se rozhodl pro ilegální přechod státní hranice, jeho záměr podaří. Tedy překoná všechny nástrahy, které jsou na něj připraveny, a ocitne se ve svobodném světě. V případě mojí roty v Západním Německu. Dírou vás všichni straší víceméně celé dva roky. Pravdou ale je, že komunisti měli systém, který měl zabránit lidem k překročení hranice, celkem dost propracovaný. Je proto jen málo těch, kteří sloužili na hranicích, a mohli by říct, že zažili za svého dvouletého působení díru. Já ale můžu říct: „Ano, díru jsem zažil.“
Jak vypadal poplach?
Byl jsem na vojně už něco málo přes rok, v ten den jsem sloužil jako pátrač. Pátrač je kluk, záklaďák, oblečený v civilu, který se pohybuje podle přesného plánu v nedaleké vesnici. Pokud by viděl podezřelou osobu, tedy někoho, kdo do dané lokality nepatří, musí svůj poznatek ohlásit na rotu. Rota následně vyšle pátrací skupinu s psovodem a prověří pátračovo oznámení. Ten podzimní den probíhala služba v klidu.
Prošel jsem celý úsek, který jsem měl, tedy celkem asi deset kilometrů a vrátil jsem se na rotu. Tam jsem si s několika kolegy, kteří se také vrátili ze služby, dal pozdní oběd a seděli jsme v klubovně, kouřili, pili kafe, klábosili a byli jsme rádi, že se další den naší nedobrovolné služby chýlí ke konci. A doba odchodu do civilu se zase o něco zkrátí.
V tom zazněla na dolní chodbě siréna a svým přerušovaným houkáním ohlašovala pohraniční poplach. To znamenalo, že se osazenstvo celé roty musí uvést do pohotovosti, nastoupit na chodbu a čekat, kam koho dozorčí důstojník pošle. Jestli teda pošle. Zároveň vyjela z roty poplachová hlídka složená z řidiče, psovoda se psem a velitele poplachové hlídky, aby prověřila úsek, který signalizovala železná opona. V tomto případě, ale jela úsek prověřit hlídka, která sloužila takzvaný piket. Pikety byly stanoviště ve vzdálenějších místech od roty a sloužila tam, zjednodušeně řečeno, předsunutá poplachová hlídka. Na úseku, kde jsem sloužil jsme měli takové pikety tři. Byla to stanoviště umístěná těsně vedle signální stěny. Na stanovišti byla buňka, jakou používají stavaři na stavbách, ve které se dalo spát, jíst a ukrýt se před nepřízní počasí, nacházela se tam vysoká pozorovatelna, kotec pro psa a přístřešek pro auto. Sloužilo se tam ve čtyřech. Konkrétně tam byl velitel piketu, člen piketu, psovod a řidič. V piketu jedna hlídka sloužila vždy 24 hodin. Od 17 hodin jednoho dne do 17 hodin druhého dne, kdy je vystřídala další hlídka. V případě tohoto poplachu, kdy byl nahlášen průnik signální stěnou, jela tento poznatek prověřovat právě hlídka z tohoto piketu, protože byla nejblíž. Psovod nasadil psa, ten zachytil stopu a běžel po ní. Musel člověka, který se pokusil o přechod hranice doběhnout dříve, než se ten dostal k hraničním patníkům. Pokud by doběhl za ně, byl by na území Německa a tam už za ním psovod nesměl. Narušiteli by se útěk podařil.
Konec poplachu! Díra!
Na rotě nám zatím bylo řečeno, na jakém úseku signální stěny se narušitel o útěk pokusil. Po nějaké době byl pohraniční poplach odvolán. Rozcházeli jsme se z chodby, kde jsme stáli nastoupení. Hodnotili jsme to, co se právě odehrálo, když se ozval dozorčí, který dostal hlášení od hlídky vysílačkou.
„Máme díru,“ řekl jen dvě slova.
Všichni jsme na něj vyděšeně koukali. Všichni jsme věděli, že to je horší, než kdyby nás zasáhlo zemětřesení a rotu srovnalo se zemí.
„No co, alespoň se to nějakému šťastlivci povedlo,“ utrousil jsem v hloučku mezi kluky. Všichni jsme ale věděli, co to pro nás všechny znamená. Nekonečné hodiny a možná i dny, kdy se bude vyšetřovat, jestli byl zásah proveden podle předpisů a jestli se opravdu nedalo zabránit útěku člověka za hranice.
Po krátké době byla ustanovena nová hlídka pro příslušný piket, která jela vystřídat nešťastníky z neúspěšné akce. V tu dobu se na naši rotu uprostřed lesů začaly sjíždět gázy i civilní vozidla. To nevěstilo nic dobrého. Všem nám bylo jasné, že vyšetřování našeho neúspěchu započalo. Přijeli hlavouni z praporu i brigády, dokonce i někdo z kontrarozvědky.
V kanceláři velitele roty probíhali výslechy všech, kteří mohli mít na této situaci nějaký podíl. První přišel na řadu psovod, kterému narušitel tak zdatně utekl, pak i celé osazenstvo jeho piketu. Současně se vyslali dva psovodi, kteří měli projít takzvanou zpětnou stopu. Ti nasadili psy v místě, kde narušitel prošel signální stěnou a jeho stopu sledovali až do místa odkud vyšel. Samozřejmě došli až do té vesnice, kde jsem se odpoledne pohyboval jako pátrač.
Podle plánu hlídek, které v dané lokalitě byly, se vyhodnocovalo, jestli si někdo narušitele mohl a měl všimnout. Jestli se zrovna hlídka nenacházela tam, kudy narušitel procházel.
Když si zavolali do kanceláře velitele i mě, měl jsem dost nahnáno.
„Tys nikoho neviděl?“ ptali se mě kamarádi.
„Copak já vím? Asi ne,“ odpovídal jsem.
V kanceláři mi velitel praporu sdělil, že porovnali vyhodnocení zpětné stopy s mým pohybem při pátrání a došli k závěru, že jsem se s narušitelem minul. Místem, kudy on prošel, jsem já šel půl hodiny před ním. Aspoň podle rozpisu. Řekli, že se chtějí jen přeptat, jestli jsem nezpozoroval něco podezřelého. Musím říct, že se mi ulevilo a říkal jsem si: „To víš, že jo, řekl bych ti, že jsem nic neviděl i kdybych viděl!“
Šetření probíhalo celou noc. Nad ránem všichni z kanceláře velitele odešli, nasedli do svých aut a odjeli. Chudáka psovoda, který nedoběhl narušitele si odvezli s sebou. Už jsme ho nikdy nikdo neviděli a ani nevíme, jak a kde skončil.
Časem jsme se doslechli, že narušitel byl občan Ukrajinské národnosti, v té době tedy ještě Sovět, který byl tak fyzicky zdatný, že by si na něm vylámal zuby i nejrychlejší psovod, kterého jsme na rotě měli.
Co bylo potom?
Na rotě jsme pak zažívali krušné chvíle. Sjížděli se k nám různí oficíři z brigády a prověřovali celý systém ochrany státní hranice, jak jsme ho měli nastavený. Udělala se i spousta změn, hlídky začaly chodit jinak a jinudy, všechno se proměřovalo a upravovalo. Testovali se i naši psi, jestli všichni zvládnou to, co se od nich očekává.
Shodli jsme se pak s kamarády na tom, že to milému Ukrajinci přejeme, že se alespoň někomu povedlo tuhle nesmyslnou „ochranu státní hranice“ překonat.
Dnes mi přijde trochu úsměvné, že zhruba za dva měsíce přišel 17. listopad1989. Po něm se dráty signální stěny sbalily a tahle hloupá ostraha hranice přestala existovat.
