Článek
Když se mi přiblížil věk, kdy chodili mladí muži na vojnu, dodělával jsem ještě střední školu. Odchod do základní vojenské služby se mě týkal tedy až za rok. V mé tehdejší práci nás mladých branců, čekatelů bylo víc a všichni jsme napjatě očekávali, kdy nám dorazí povolávací rozkaz.
Kde mám „povolávák“?
Jednou přišel ráno kolega do práce s tím, že má povolávák doma a že jde v říjnu někam na Slovensko. A neodpustil si dotaz: „Tobě už to přišlo?“
A já nevěděl. Z domu jsem odešel dřív, než přišla pošta. Takže jsem nevěděl. A začala mě sžírat nervozita. Když mi jiný kolega řekl, ať se prostě skočím podívat domů do schránky, jinak to se mnou nevydrží, nemohl jsem čekat. Půjčil jsem si kolegovo kolo a vyrazil jsem domů, abych zkontroloval poštovní schránku, jestli i mě Vojenská správa obšťastnila očekávaným dopisem. Ve schránce jsem nenašel nic. Vrátil jsem se do práce a celý den jsme se bavili o tom, kam to kdo má, co od toho očekává, jak to stojí za dvě věci a že by vojna neměla být. V duchu jsem ale byl nervózní a hlavou mi běžela jediná otázka: „Kde je ten dopis a proč nepřišel?“
Odpoledne, když jsem se vrátil z práce domů, byla už doma moje maminka. Hned ve dveřích jsem spustil, že kolegové z práce už vědí, kam jdou na vojnu a že ten jde tam a ten zas jinam, jen já pořád nevím, protože mi nic nepřišlo. Maminka mi připadala nějaká divná, smutná. Chvíli nic neříkala, pak sáhla do kabelky, na stůl hodila dopis a řekla: „Přišlo ti to taky. Stavila jsem se tu místo oběda a vzala to k sobě.“
„A proč?“ zajímal jsem se podrážděně, protože jsem měl za to, by mi ušetřilo spoustu nervů, kdybych dopis našel ve schránce už odpoledne.
„Protože jsem nechtěla, abys na to byl sám,“ zašeptala maminka a rozplakala se.
Až po pár letech mi došlo, že moje maminka mě vždycky chtěla chránit před všemi a přede vším. A proto udělala, co udělala. Dneska jsem za to rád. Otevřel jsem pak dopis a přečetl si, že mám narukovat v říjnu do Aše k pohraniční stráži. Když se vrátil domů z práce i táta, zasedli jsme ke kulatému stolu a koukali do mapy, jak je to vůbec daleko. Všichni jsme pak dlouho v tichu vstřebávali novou skutečnost.
Poslední noc v civilu
Odjezd jsem měl zvláštním vlakem z nádraží ve tři hodiny ráno. Večer předtím jsem si až příliš jasně uvědomoval, co se nad ránem bude dít. Původně jsem měl jednoduchý plán. Podívat se s rodiči na seriál, který večer dávali v televizi a pak zalézt do pokojíčku, kde bych do rána nejspíš zíral do zdi. Ten plán mi nevyšel. A já jsem za to dodnes moc rád. Večer jsme se opravdu dívali na seriál. Ten seriál právě začínal a byla to premiéra. Neuhodli byste, co to bylo za seriál… Neumím si představit program, který by se k předvečeru odjezdu na vojnu hodil víc než Chlapci a chlapi. Ano, ten seriál, který je o tom, jak jdou mladí kluci na vojnu. Seděl jsem před televizí a v duchu se smál tomu, jaký je osud ironický parchant, protože jeho řízením tohle sleduju právě dnes.
Po seriálu šel tatínek spát, protože mě ráno vezl na nádraží. Chvíli jsme s maminkou seděli v kuchyni u stolu, já pálil jednu cigaretu od druhé a snažil jsem se chovat normálně. Jenže se mi klepaly ruce a celkově jsem byl docela nervózní. Maminka si toho musela všimnout, protože se na mě v jednu chvíli podívala a řekla: „Tak si to uděláme hezký, ne? Dáme si šampus! A sváteční šunku.“
Než jsem se stihl rozkoukat, byl na stole šampus a šunka v konzervě (nenechte se zmást konzervou, byla to skvělá věc!), která se u nás podávala jenom na Vánoce. Později přišly na řadu i oříšky, jednohubky, kafe a další dobroty. S maminkou jsme si povídali a smáli jsme se až do rána. A tak se z mého plánu, který se týkal zírání do zdi, stala fantastická noc plná smíchu a dobrého jídla. Dodnes na tu noc s maminkou moc rád vzpomínám.
Špatné znamení na cestě?
Ani cesta na nádraží se neobešla bez zážitku, který mi i po letech přijde víc než zvláštní. Ona celá ta cesta byla podivná. Když jsme před druhou ráno jeli autem našim malým městem, zdálo se mi zvláštně cizí. Byla tma, nikde nikdo, jen podivné ticho a sychravo říjnové noci. K tomu ve mně narůstal pocit toho, že sem teď dva roky nebudu patřit, protože mě odsud vytrhli. Myslel jsem na to, od čeho všeho odjíždím a co nechávám za sebou. Někde tady ve městě spali moji kamarádi, kolegové z práce i holka, se kterou jsem se scházel. Ti všichni ráno vstanou a budou pokračovat ve svých životech, zatímco ten můj se na dva roky přesune jinam. Hlavou mi vířilo: „Budeme stejní, až se příště uvidíme? Počká na mě ta holka?“
A z těch veledůležitých myšlenek mě vytrhla rána a náraz do auta. Lekl jsem se stejně jako maminka i tatínek.
„Něco mi vběhlo pod auto. Nějaký zvíře,“ oznámil tatínek a zajel ke krajnici, aby zkontroloval situaci.
Vystoupil jsem s ním a když jsem obcházel auto, tatínek se skláněl nad nehybným tělem zajíce, kterého srazil.
„Tomu už nepomůžeme. Dáme ho stranou,“ rozhodl tatínek.
Než tatínek stihl cokoliv udělat, už jsem držel nebohého ušáka za uši a zvedal jsem ho ze silnice, abych ho odnesl za krajnici. Když jsem si uvědomil, že kdybych nemusel na vojnu, zajíc by ráno běhal po poli, přišlo mi to tak nějak zvláštně líto. Nevím, jestli za to mohla moje nálada, odjezd na vojnu nebo ten šampus, ale prostě jsem tam stál se zajícem v ruce a brečel jak malej. Možná jsem brečel nad sraženým zvířetem, možná sám nad sebou, možná nad tím, jak mi přišlo nefér, že zajíc musel umřít, protože mě někdo vytrhává z mého života a nutí mě na dva roky oblíct maskáče.
„Pojedeme?“ vrátil mě do reality tatínkův hlas.
Když jsem nastupoval do auta, proletělo mi hlavou, že tohle je špatný znamení. A nakonec to nebylo špatný znamení pro mě. Bylo pro režim, který panoval. Jen mě to tehdy nenapadlo. Když jsem odjížděl na vojnu, byla totalita. Když jsem se vracel do svého života, měli jsme demokracii.
Nejpodivnější cesta vlakem
Poslední výrazná vzpomínka, o kterou se s vámi chci podělit, je samotná cesta vlakem. Byla to snad nejpodivnější jízda, jakou jsem kdy zažil. Vlak byl speciálně vypravený a průvodčí kontroloval povolávací rozkazy, aby se dovnitř nedostal nikdo jiný než branci. Člověk by čekal, že vlak plný mladých kluků bude šumět hovorem, smíchem a pokřikováním. Jenže tahle cesta byla jiná. Vyjížděli jsme v noci, takže většina z nás nejprve pospávala. Později se celý vlak přece jen rozezněl hovorem, ale postupně zase utichal. Svačili jsme, pospávali nebo přemýšleli o tom, co opouštíme. Často jsem se díval z okna a postupně si začal všímat, jak se krajina mění. Zpočátku převažovaly domy a města, které postupně vystřídala pole. Jak vlak pokračoval v cestě a mnozí kluci vystupovali, kolem mě bylo stále větší ticho. Když už nás ve vlaku zůstalo jen několik, začaly se objevovat lesy. A ne ledajaké. Husté lesy plné mlhy. Přestože bylo odpoledne, za oknem se zdálo být téměř šero. Začínalo mi docházet, že právě tady budu nějaký čas trávit. Na náladě mi nepřidávalo ani to, že jsme ve vagonu zůstali snad už jen dva. Najednou jsem si připadal hrozně sám. Když jsem nastupoval do vlaku, měl jsem obavy z toho, kam jedu. Když vlak konečně zastavil, byl jsem rád, že je ta depresivní cesta u konce a já konečně můžu na vzduch.
A takhle začaly dva roky, které mi zbytečně vzali a nikdo mi je nevrátí. Svět se za tu dobu změnil víc, než bych býval čekal. Holka, kterou jsem nechal doma, už na mě nečekala. Kamarádi se za ty dva roky v životě posunuli. Někdo se oženil, někdo měl dítě, někdo se odstěhoval a já už jsem ho nikdy neviděl. Z totality se stala demokracie. A já tohle všechno zmeškal.
