Jak se žilo s okupanty ve městě? Rozbitá silnice, krádež a tanky

Po okupaci v roce 1968 byla do několika měst Československa „dočasně“ umístěna vojska sovětské armády. V jednom takovém městě jsem vyrůstal, mé dětství je tedy nedobrovolně spojeno s těmito okupanty víc, než dětství někoho, kdo žil ve městě, kam posádky umístěny nebyly.

Jako malí kluci jsme se občas potulovali kolem ruských kasáren, kde se v otevřených oknech vyvalovali vojáci a pokřikovali na nás. Chodili jsme k nim se slovy

„Davaj značok!“ říkávali jsme jim, když jsme k nim přišli a chtěli, aby nás obdarovali nějakým vojenským odznakem.

A oni dali. Měli jsme pak plné kapsy zlatých i rudých pěticípých hvězd. Přesto jsme z nich jako malé děti měli určitý respekt a možná i strach. Můj tatínek tohle, jako zarytý antikomunista neviděl rád. Byl velký odpůrce rusáků (jinak se jim tehdy neřeklo). Vždycky mi vyčinil a měl jsem zakázáno se ke kasárnám přiblížit. S tatínkem se pojí historka, kterou znám jen z vyprávění. Hrál jsem si asi jako čtyřletý na pískovišti. Tatínek mi dal na hraní česko-ruský slovník. Měl pak ohromnou legraci z toho, když jsem slovník trhal na kusy a odhazoval jednotlivé stránky. Je mi víc než jasné, že z mé návštěvy u ruských vojáčků tedy radost neměl.

Bydleli jsme tehdy ve druhém patře v domě, který stál přímo naproti ruským kasárnám. Z balkónu jsme měli jejich „buzerplac“ jako na dlani. Každý večer kolem 18. hodiny měli nástup celého pluku, kterému předcházela hlasitá hudba jejich dechového orchestru. Z tribuny k vojákům promlouval ruský lampasák a vojáci mu jako jeden muž odpovídali hlasitým: „Hurá!“

To vše se k nám do druhého patra neslo, takže podvečerní posezení u kávy na balkoně neměli moji rodiče zrovna příjemné.

Jednou za čas se soudruzi rozhodli, že provětrají svou vojenskou techniku. Do naší ulice vjela těžká vojenská auta, obrněné transportéry a také tanky. Celý ten autopark mířil za město na nedaleké pole, kde se sešikovali a opět jeli celou ulicí zpátky. Pásy otáčejících se tanků trhaly asfaltovou silnici na kusy. Druhý den nastoupili čeští dělníci údržby silnic, celou ulici srovnali a natáhli nový asfaltový potah. Kolik asi tahle malá přehlídka tenkrát stála?

S mým kamarádem jsme si hráli kousek za městem. Jak už to kluci dělávají, stavěli jsme si tam bunkr. Natahali jsme větve a v prohlubni, která v lesíku byla, jsme vytvořili základy. Mohlo nám tehdy být tak deset, jedenáct let. Chodili jsme tam každé odpoledne a práce nám trvala více než týden. Pořád jsme něco vylepšovali a zdokonalovali. V televizi tenkrát běžel seriál Čtyři z tanku a pes a my jsme v našem bunkru prožívali situace, které jsme viděli v seriálu. Jednoho dne nás v bunkru navštívili tři ruští výrostci, zhruba třináctiletí. Byli to synové ruských oficírů, kteří tu žili s celými rodinami a měli tu dokonce své školy. Hoši přišli evidentně škodit. Když viděli, že mají nad malými kluky převahu, strhla se mela. Poprali jsme se jak koně a s kamarádem jsme, podle hesla: „Kdo uteče, vyhraje.“ nakonec raději vzali nohy na ramena. V bezpečí jsme pak hodnotili celý boj a sčítali škody. Kamarád měl několik modřin a škrábanců. Ze rtu mu tekla krev. I já jsem to odnesl spoustou modřin a škrábanců. Věděli jsme ale, že jsme své území nedali lacino. S jistým nadšením jsme počítali, kdo uštědřil kolik ran ruským chlapcům. Druhý den jsme se jeli na kolech podívat na náš bunkr. Byl zcela zničený a rozházený po okolí. Sice jsme to očekávali, ale stejně nás to mrzelo. Do rekonstrukce jsme se už raději nepustili.

Ve městě žili i sovětští důstojníci se svými rodinami. Ruské děti měli své školy, byly tu i dvě jejich samoobsluhy. Do těch obchodů jsme jako malí chodívali a kupovali si tam ruské čokoládové bonbóny, které nám velice chutnaly. Byla tu i jejich nemocnice. V našem domě bydleli důstojníci také. V každém vchodě měla jeden byt zabraný jedna rodina ruského oficíra. V našem vchodě to byl byt přímo pod tím naším. Důstojníci se v bytech po čtyřech letech střídali. Každé čtyři roky tedy ruská žena zabalila vše, co tu nahromadila. A že toho bylo! Skupovali české sklo, koberce, zlato, porcelán. Jeden sovětský nájemník tak odešel s rodinou do Ruska a nastoupil nový, který ho nahradil v jeho funkci v kasárnách.

Bylo to krátce po nastěhování další nové rodiny. Seděli jsme s maminkou v obýváku, když se ozvala ohlušující rána a zatřásly se tabulky v oknech. V kuchyni si párkrát poskočily i skleničky. Za oknem stoupal černý dým. Maminka vyběhla na chodbu, aby zjistila, co se děje. O patro níž uviděla otevřené dveře bytu pod námi. V nich stála manželka ruského oficíra, lamentovala něco rusky a ukazovala do bytu. Z protějšího bytu vykoukl pán, který tam bydlel. Byl to lékař. Hned se zajímal, jestli je ta žena v pořádku a prohlížel ji. Poté zašel k ní do otevřeného bytu. Za nějakou chvíli vylezl a sdělil nám, co se stalo. Paní se prý rozhodla, že si v novém bytě natře podlahu. V obýváku měli sice, jako my všichni v domě, parkety, ale oficírská panička usoudila, že když budou parkety pěkně zelené, bude to vypadat lépe. Použila syntetickou barvu a když své dílo dokončila, měla byt plný výparů. Dámu nenapadlo nic lepšího, než jít do koupelny a z nějakého důvodu pustit teplou vodu. Díky tomu zapálila karma. Výbuch nastal okamžitě! Naštěstí se nikomu nic nestalo a žena byla v pořádku. Tato historka se pak po okolí vyprávěla a každý se jí s chutí zasmál.

Jednou večer seděla celá naše rodina u televize. Najednou zazvonil zvonek. Tatínek šel otevřít. Za dveřmi stál ruský důstojník se dvěma vojáky se samopaly a sdělil nám, že nám musí prohlédnout byt, protože jim utekl voják a hledají ho. Nečekali na souhlas, šli dál, prolezli celý byt, nakoukli do každé místnosti, do koupelny i na záchod. Potom se slovy: „Spasíba a dasvidanija.“ odešli zvonit na další byt. My jsme stáli jako opaření a nevěřili jsme tomu, co jsme právě zažili. Kdo by s klidem přijal, že mu po bytě pobíhají chlapi se samopaly? Za nedlouho se po městě vyprávělo, že vojáka chytili někde za městem v lesíku. Prý ho bez soudu na místě popravili za zběhnutí. Jestli je ale tohle pravda, nevím.

Jednou za rok ruští lampasáci prověřovali fyzickou připravenost svého mužstva a uspořádali běžecké závody. Start a cíl byl vždy přímo před naším domem. V sobotu ráno nás probudila sovětská dechová hudba, která stála přímo pod okny a vyhrávala závodníkům. Na startovní čáru, kterou namalovali na silnici, se postavil celý regiment vojáků v uniformách a bagančatech, tak jak normálně chodili do služby, a vyběhli. Běhali několik kol kolem kasáren. Nevím, jaká to byla vzdálenost. Musela být ale docela velká, protože si pamatuji scénu, kdy po několika kolech kolem probíhaly jen skupinky vojáků nebo dokonce osamělí jedinci. Jeden samotný vojáček, který už se jen tak potácel, zastavil a ztěžka lapal po dechu. Přiběhl k němu jeden z důstojníků, kteří stáli kolem, popadl milého vojáka za ucho, něco na něj rusky řval a táhl ho dál ulicí. Jako kdyby roztlačoval motorku. Vojáček naskočil a běžel dál. Měli tu ti hoši zřejmě těžkou službu.

Když mi bylo asi dvanáct, trávil jsem hodně času na kole. Ušetřil jsem si peníze a s pomocí rodičů jsme sehnali nového Favorita. Kolo jsem parkoval na chodbě v domě, jako skoro každý nájemník. Jednoho dne, když jsem se vracel ze školy, jsem zjistil, že kolo zmizelo. Poptal jsem se sousedů, jestli někoho neviděli. Paní v přízemí mi řekla, že tam dneska za synem toho důstojníka byli nějací dva kamarádi, ale víc neví.

S tatínkem jsme se vypravili na místní oddělení Veřejné bezpečnosti a nahlásili krádež kola. Příslušník to s námi sepsal a řekl, že nevidí moc reálně nalezení kola, že už může být rozebrané a Bůh ví, kde. Dodal, že kdybychom ho někde objevili, máme jim přijít říct. Vzal jsem to tedy do vlastních rukou. Zašli jsme s kamarádem do nedalekého sídliště, kde také bydleli ruští oficíři s rodinami. Po dvou hodinách hledání jsme kolo našli opřené u vchodu jednoho z domů. Bylo celé natřené ošklivou okrovou barvou. Vypadalo jinak, ale já jsem si byl jistý, že je to moje kolo. To se potvrdilo, když jsme novou bravu seškrábli a objevila se původní červená mého kola. Bylo ještě nutné odhalit pachatele. Schovali jsme se s kamarádem opodál a čekali. Za chvíli odněkud přiběhl kluk, vzal kolo a tlačil ho do vchodu domu. Uhodili jsme na něj, že to je moje kolo. Kluk chvíli zapíral. Pak přiznal, že kolo ukradl a celkem ochotně nás na naši žádost zavedl do jejich bytu ke svému otci. Tomu jsme řekli, že jsme celou věc ohlásili na VB. Muž se k našemu překvapení omluvil a řekl, že přijde na místní oddělení, aby vše vysvětlil. Sešli jsme se na VB s mým tatínkem, pachatelem i jeho otcem. Můj tatínek vyčíslil škodu na kole na 800 korun a po oficírovi je požadoval. Ten řekl, něco v tom smyslu, že z toho přeci nebudeme dělat aféru, dají si po vodce a bude vše vyřešeno. To bylo něco na mého tatínka, rozkřikl se, že on rozhodně s ním vodku pít nabude, ať navalí osm stovek a můžeme jít. K tomu ho vyzval i příslušník VB. Rusák sáhl za rubášku odpočítal osm set, podepsal protokol a uraženě odešel. Když jsme s tatínkem odcházeli domů, byl jsem na něj moc pyšný, jak se dokázal postavit i ruskému důstojníkovi. V mých očích byl v tu chvíli hrdinou!

Tak takhle se žilo v okupovaném Československu, v jednom městě z celkem třiatřiceti, ve kterých byly přímo umístěny posádky sovětských vojsk. Už je to 35 let, co od nás odjel poslední ruský voják a já jsem za to rád. Část města, kterou přes dvacet let nikdo neviděl, protože ji měli zabranou a neprodyšně uzavřenou, se opravila, proměnila na obchody, restaurace nebo park. Věřím, že nás už nikdy nic podobného nepotká.