Socialismus a děti? Propagandu nám lili do hlav už od školky

Dodnes můj tatínek vypráví historku, jak jsem ho jako pětiletý chlapec poučoval. Každé ráno mě vozil na kole do školky. Byl listopad, město vyzdobené na nadcházející oslavy Velké říjnové socialistické revoluce. U jednoho plakátu s V. I. Leninem, který jsme míjeli, najednou povídám: „Tatínku, víš, kdo je tenhle pán?“

„To nevím,“ odpověděl tatínek.

„To je soudruh Lenin. Nejhodnější člověk na světě! Má rád děti a zvířátka,“ odvětil jsem pyšně.

Toto mi do mé pětileté hlavičky nalili ve školce. Usadilo se to tam natolik, že jsem měl potřebu to sdělit i tatínkovi, kdyby to náhodou nevěděl.

Chodil jsem do čtvrté třídy základní devítileté školy. Byl únor, všude na nás vykukovaly oslavy 25. února, Den vítězství pracujícího lidu. I ve výtvarné výchově jsme se tomuto tématu museli věnovat. Soudružka učitelka nám rozdala čtvrtky a měli jsme namalovat obrázek na téma vítězného února. Bylo nám tehdy deset let. Myslím, že to ještě není věk, kdy by dítě mělo vědět, kterak soudruh Gottwald vystoupil před pracující lid se slovy: „Právě jsem se vrátil z hradu…“.

Spolužáci malovali různé továrny ověnčené sovětskými vlajkami, traktory orající naše „společná“ pole, a podobné obrázky. Já jsem chtěl něco víc. Namaloval jsem zaťatou dělnickou pěst držící pušku. Symbol vítězství dělnické třídy. V deseti letech. Tak moc na mě propaganda učená ve škole působila.

Na téma Dne vítězství pracujícího lidu se tenkrát malovalo ve všech třídách. Následně se dětské výtvarné umění ovlivněné propagandou hodnotilo. Můj obrázek se umístil mezi prvními. Spolu s několika dalšími byl vyvěšen na nástěnce na chodbě u vchodu do školy.

Od dětství jsem rád kreslil a maloval. Vedl mě k tomu můj tatínek, který byl a stále je umělecky založený. Kvůli svým výtvarným vlohám jsem vždy na začátku roku dostával na starosti nástěnku ve třídě. Funkci nástěnkáře mi svěřovali zhruba od páté třídy. S naší třídní učitelkou jsme si vždy sedli a domlouvali, které výročí budeme na nástěnce propagovat v daném měsíci. Vždy to byly právě a jedině významné dny, které tehdejší režim schvaloval: 25. únor – vítězství pracujícího lidu, 1. máj – svátek práce, 12. 4. – let prvního člověka do vesmíru, 9. 5. – den osvobození rudou armádou, 7. 11. – VŘSR (velká říjnová socialistická revoluce). Dostalo se sice i na jiná témata, například Velikonoce, Vánoce, Měsíc knihy, den učitelů. Hlavní důraz byl ale kladen právě na ty svátky propagující tehdejší režim. A tak se na nástěnce objevovaly obrázky Aurory, sovětské vlajky, Lenina, vojáků, zbraní… Společně s propagandistickými hesly, jako byla: „Prací k míru!“ „Proletáři všech zemí, spojte se!“ V dnešní době, kdy politika do školy nepatří, téměř nemyslitelné.

Znal jsem z vyprávění událost, kdy američtí astronauti poprvé vystoupili na Měsíc. Jednou, při přípravě nástěnky k výročí J. A. Gagarina jsem se zeptal třídní učitelky, proč také neuděláme nástěnku k výročí vystoupení prvního člověka na Měsíc. Dostal jsem odpověď, že se to stalo v červenci, to jsou přeci prázdniny a ve škole nikdo není. A bylo to, hotovo.

Jako žáci a studenti jsme měli rádi, když nám ve škole řekli, že půjdeme do kina. Nikdy neřekli, na jaký film jdeme, to jsme se dozvídali až z úvodních titulků. Většinou, nebo téměř vždy, to byly filmy sovětské, které nám měly ukázat velkého sovětského člověka. Válečné filmy nebo dokumentární filmy ze Sovětského svazu v nás vzbuzovaly pocity o neohrožených a skvělých lidech, žijících v té velké zemi, která je na věky naším největším přítelem. Tedy měly vzbuzovat pocity. Ve skutečnosti nám to bylo jedno, hlavně, že jsme se ulili z vyučování. Celý film bylo slyšet mluvení, vyrušování a učitelky pobíhaly podél řad a umravňovaly své žactvo.

Vzpomínám si, že jen jednou se stalo to, co jsme nečekali. Šli jsme na film do kina v očekávání filmu ze sovětské produkce. Když se zhaslo, bavili jsme se a promítacímu plátnu moc pozornosti nevěnovali. Tehdy jsme se ale dozvěděli z úvodního titulku, že nám pustili český film Pod jezevčí skálou, s Tomášem Holým v hlavní roli. Sálem to zašumělo a do konce filmu nebylo slyšet nic z obvyklého vyrušování. Všichni s napětím sledovali dobrodružství malého Vény, která prožíval u dědečka, hajného v šumavských lesích. Dodnes nevím, jestli to byl od školy záměr, nebo nám pan promítač chtěl jen udělat radost a „omylem“ založil do promítačky film, který se tehdy v našem městě promítal i pro veřejnost.

Skoro každé prázdniny jsem jezdil na dva nebo tři týdny na tábor. Byly to dny plné dobrodružství, přírody, soutěží, koupání a vzpomínám si, že jsme to měli rádi. I tam se ale objevila propaganda a snaha o uvědomělost mladého člověka. Každý rok byl jeden den vyhrazen návštěvě Lidových milicí. Ráno přijeli soudruzi milicionáři, z vétřiesky vyskládali samopaly, lehké i těžké kulomety, gumové granáty a busoly. Celý den nám pak vyprávěli o tom, jak je důležité bránit to, co máme, a jak se na to připravují. Rozebírali jsme s nimi samopal a zase ho sestavovali na čas. Učili se určovat azimut, házet granáty na cíl i do dálky. Dělali nám show s dýmovnicemi, dělobuchy a světlicemi. Nechali nás střelit si slepými náboji ze samopalu. Občas, jelikož se tábor nacházel nedaleko hranic, s nimi přijel i pohraničník se psem a ten předváděl, co všechno pejsek umí. Když odpoledne odjeli, nejeden kluk se nechal slyšet, že až vyroste, bude voják nebo přinejmenším milicionář. Propaganda slavila úspěch a ujala se.

Na střední škole si vzpomínám na jednu situaci, které jsem, přiznám se tenkrát, moc nerozuměl. Byl jsem v prvním ročníku střední školy, coby patnáctiletý student. Jak už jsem zmiňoval, vždy mě bavilo kreslení, a tak jsem u sebe běžně nosil nelinkovaný sešit, do kterého jsem si kreslil kde co. Karikatury, vtipy, auta a spoustu dalších kreseb. Jednou jsem doma na půdě našel staré časopisy Dikobraz. Kdo to už nepamatuje, byl to humoristický časopis se spoustou kreslených i psaných vtipů. Zaujal mě tam styl jednoho autora, kterého jsem neznal. U jeho kreseb jsem si přečetl jméno Pavel Kantorek. Vůbec jsem netušil, kdo to je. Zalíbil se mi styl, jakým kreslil postavy. Zkoušel jsem ho napodobovat. Obrázky v mém sešitě se brzy začaly podobat Kantorkovým vtipům. Ne zcela, ale zasvěcený čtenář si toho všiml.

Měli jsme zrovna fyziku, kterou učil náš třídní, když jsem pod lavicí ukazoval nějakou kresbu svému spolužákovi. Učitel si toho všiml. Sešit mi zabavil a na konci hodiny odnesl, se známými slovy, že mi ho vrátí až na konci školního roku. O přestávce si mě ale nechal zavolat k sobě do kabinetu. Řekl, že by si chtěl promluvit s mými rodiči a aby přišli do školy. Měl jsem za to, že se jedná o vyrušování při vyučování a bez jakýchkoliv velkých obav jsem učitelovu žádost tlumočil doma. Ani by mě nenapadlo, že to má něco společného s mým kreslením. Nebyly tam žádné sprosťárny ani nic násilného.

Druhý den se do školy dostavil můj tatínek. Náš třídní učitel mu v kabinetu ukázal sešit, který mi zabavil. Zeptal se tatínka, jestli ví, kterého autora mé kresby připomínají. Tatínek samozřejmě věděl. Problém byl, že já jsem nevěděl, že je kreslíř Pavel Kantorek zakázaný autor. Náš třídní byl skvělý člověk, nedělal z toho žádnou aféru, sešit tatínkovi vrátil a bylo štěstí, že mi ho nezabavil jiný, uvědomělejší pedagog, který by z toho možná udělal velký problém. A že takových pedagogů bylo! Doma jsem dostal kázání, že kreslím fakt hezky, ale tímto autorem, že se inspirovat rozhodně nemám, protože je na indexu tehdejšího socialistického zřízení.

Říkám si, že dnešní děti už tohle nezažívají a je to moc dobře. Na tábory jezdí se Skautem nebo Junákem a rozhodně je tam neotravuje milicionář se samopalem. Nástěnky, pokud nějaké dělají, si dělají na témata, jaká je napadnou a ve školkách si hlavně hrají a nikdo jim necpe do hlaviček, jaký byl soudruh Lenin skvělý člověk. Hlavně se ve školách učí o všem popravdě, tak jak to opravdu bylo. Ne tak jako jsme to měli my, vše překroucené a upravené, aby to vyhovovalo režimu. Co nevyhovovalo, to nás neučili a prostě to z osnov vyškrtli. A my jsme o tom neměli ani tušení. Až dlouho po revoluci jsem zjišťoval, jak se skutečně odehrály některé historické události. A objevoval nové, o kterých nám ve škole prostě neřekli.