Článek
Co jsme si mohli koupit
Za hluboké totality jsme v Československu, co se týče spotřebního zboží, žili v dosti velké bídě. Teď nemyslím to, že něco nebylo, nebo se nedalo se sehnat, to samozřejmě také. Mám na mysli zboží, které v západní Evropě bylo normálně k dostání a nám se o něm mohlo jenom zdát.
Občas se podařilo někomu vycestovat, byť jen do Maďarska, Jugoslávie nebo Polska, kde to se „západním“ zbožím bylo o něco lepší. A pokud někdo měl to štěstí, že ho režim pustil do západních zemí, jako byla například Spolková republika Německo, Rakousko a podobně, rychle zjistil, že se „západním zbožím“ je to tam samozřejmě úplně něco jiného. Lidé vozili kosmetiku, cukrovinky, kávu i oblečení nejen pro sebe, ale i pro své rodiny, známé a třeba i kolegy z práce. Nezřídka se stávalo, že si šťastlivec jedoucí „na západ“ vezl kromě čistých košil a trenýrek v kufru i rozsáhlý seznam toho, co má komu z okolí přivézt.
Tuzemský export neboli Tuzex
Řešením, jak se k „zápaďáckému“ zboží dostat u nás, byl Tuzex. Specializované prodejny, kde se prodávalo zboží právě z kapitalistické ciziny. Mělo to ovšem háček, v těchto prodejnách se neplatilo Korunami, ale tuzexovými poukázkami, takzvanými bony. Bony bylo možné zakoupit od veksláků, kteří postávali před prodejnami Tuzexu a nabízeli směnu. Jeden bon za asi pět korun. Jenže to bylo nezákonné. A mezi veksláky vládla poměrně velká obezřetnost. Pokud vás vyhodnotili jako „podezřelého“, tedy měli za to, že jste policista nebo provokatér, měli jste smůlu. Přeprodejci svá podezření sdíleli a nejen, že vám nikdo nic neprodal, ještě se tvářili, že oni nikdy nic k prodeji nenabízeli.
Moje babička, která pocházela z Jugoslávie, dnešního Chorvatska, dostávala vdovský důchod po svém manželovi právě v bonech. Jako dítě si pamatuji, že když jsem měl narozeniny, nebo na Vánoce, dala mi babička vždycky pár bonů a mým rodičům také. Jezdili jsme pak do Tuzexu a kupoval jsem si tam to, co se jinde sehnat nedalo.
Cože? Hračka ve vajíčku z čokolády?!
Vzpomínám, jak jsem oslňoval ve škole kamarády, když jsem o přestávce vytáhl z aktovky Kinder vejce. To, co dnešní děti znají už od malička a je to zboží, které koupíte kdekoliv a kdykoliv, jsme my měli jako něco posvátného a nepředstavitelného. Čokoládové vejce, v něm druhé vejce, které ukrývá hračku. Pro desetileté děti žijící v socialismu naprostá pecka!
Další, čím jsem obdarovával kamarády, byly žvýkačky. V Československu jsme znali hlavně Pedro. Tím se daly dělat ty největší bubliny, které když praskly, zaplácly vám celý obličej. K dostání byly i plátkové žvýkačky z národního podniku Velim a v lékárně se dala koupit zelená žvýkačka proti kašli Sevak. Později se na trh dostaly žvýkačky s Donaldem, ty jsme měli rádi, protože v nich byl vždy obrázek, krátký komiks s Disneyovským kačerem.
Já jsem spolužákům rozdával Wrigley's nebo Orbitky. Když jsem vytáhl ty polštářkové, chvíli jsme ani netušili, jestli jsou to žvýkačky nebo bonbóny. Tak jsme byli nevědomí.
Měl jsem moc rád a občas si v Tuzexu kupoval čokoládu Toblerone. Jako dítě mě fascinovalo, že někdo vyrobil trojúhelníkovou čokoládu, a ještě tak dobrou.
Vysněný angličák
Jako kluk jsem mnohokrát v prodejně Tuzex zasněně stál před vitrínami s angličáky. Kovový model autíčka, propracovaný do detailu mě naprosto fascinoval. Angličák se jim říkalo proto, že se začaly vyrábět právě ve Velké Británii. Ve vitrínách měli malé a velké, závodní i cestovní, pro kluka v té době něco překrásného.
Babička mi pak jednoho angličáka koupila k narozeninám, když mi bylo asi devět let. Byl to pro mě tehdy ten nejlepší dárek, který jsem na narozeniny dostal. Nějakou dobu jsem s ním chodil dokonce i spát. Angličáka mám v knihovně z nostalgie dodnes.
Můj první angličák
Po čem touží puberťák?
Později, když jsem začal poslouchat hudbu, a hlavně si z desek nahrával písničky na kazetový magnetofon, jsem si v Tuzexu kupoval kazety. V běžném obchodě se daly koupit kazety Emgeton, vyrobené u nás. Měly jednu speciální vlastnost. Po nějaké době se zacuchaly, pásek se z nich vymotal a pak se musel nejlépe za použití propisovací tužky navinout zpět do kazety. V tuzexu jsem objevil kazety Sony nebo BASF, a to bylo něco jiného. Necuchaly se. Hlavně… Byly ze západu. A co bylo ze západu, to bylo to nejlepší!
Ještě o něco později jsem zatoužil po riflích. Oděvní závody OP Prostějov sice vyráběly něco jako rifle, ale rifle to nebyly. Vysnil jsem si značku Levi's, kterou jsem viděl právě v Tuzexu. Bohužel jsem na ně v mládí nikdy cenově nedosáhl. A tak zůstaly pouhým snem. K jedněm Vánocům jsem ale dostal, tehdy velmi moderní, manšestráky Lee Cooper, které maminka sehnala pod pultem v jedné prodejně oděvů. Levisky to sice nebyly, ale radost mi udělaly obrovskou.
Vše, co je západní, je skvělé
Takhle jsme tu žili. Odstřiženi od západního světa, do kterého nám tehdejší režim dal alespoň nahlédnout prostřednictvím sortimentu prodejen Tuzex. Vše, co bylo „ze západu“ pro nás bylo exkluzivní a pokud někdo něco takového měl, hýčkal si to.
Je dobře, že se doba změnila, a to nad čím jsme jen toužebně snili, máme teď všude k dostání a hned v několika druzích a značkách. Díky revoluci jsme se i my stali trhem, kde je na prvním místě zákazník a konkurující firmy se předhánějí, jak ho uspokojit. Už je to přes třicet pět let, co u nás máme to, co jsme obdivovali na západě. Leckomu už se ani nechce věřit tomu, že to někdy bylo jinak.
