Josef Kemr: Komik s pevnými zásadami, hlubokou vírou a krásnou duší

Josef Kemr se narodil 20. června 1922 v Praze. Celý život byl silně věřící a jeho duchovní ukotvení předznamenal křest v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech. Původně měl být pokřtěn jménem František, po dědečkovi. Rodinné neshody ale zapříčinily, že nakonec dostal jméno po místním kostelníkovi. Malý Kemr byl tedy pojmenován Josef.

Rodiče nikdy nepočítali se synovou uměleckou dráhou. Matka byla krejčová, otec poštovní úředník. Právě po svém otci Kemr podědil vášeň pro muziku. V mládí se naučil hrát na housle, později na violu i violoncello. Tento svůj um, zúročil v několika filmech, ve kterých později účinkoval. Jistě si každý vybaví jeho roli rekreanta Vyhlídky ve filmu Dovolená s Andělem, kde Josef Kemr sedával v lese na pasece a hrál na cello.

Na přání rodičů navštěvoval veřejnou obchodní školu v Praze, kterou v roce 1942 úspěšně zakončil. Hereckou činnost si Kemr vyzkoušel velmi brzy. Už v roce 1932 stanul jako kompars v Nedbalově operetě Polská krev. Tam si chlapce všiml rozhlasový režisér Přemysl Pražský, který ho později obsazoval do rozhlasových rolí.

Za protektorátu, kdy možnosti uměleckého uplatnění byly omezené, musel Kemr vzít za vděk řadě civilních povolání. Pracoval jako promítač, číšník, elektromontér, prodával sportovní potřeby, květiny nebo rozvážel brambory. Když hrozilo Kemrovi totální nasazení v Německu, utekl v půl páté ráno z domova. Zbyl po něm pouze klíč, který vhodil otevřeným oknem zpátky do bytu v Mánesově ulici, kde rodina bydlela. To paradoxně odstartovalo jeho hereckou kariéru. Díky přátelství s Rudolfem Hrušínským nejstarším, který byl jeho vrstevníkem, se Josef Kemr dostal ke kočovné divadelní společnosti Anny Budínské-Červíčkové, babičky právě Rudolfa Hrušínského. Tam strávil v podstatě celou válku.

Po válce následovalo angažmá v Městském divadle v Kladně (1945 až 1947). Zde se Kemr seznámil se svou první manželkou herečkou a divadelní režisérkou Evou Foustkovou. Následovala krátká zastavení v žižkovském divadle Akropolis a v Divadle S. K. Neumanna. V roce 1950 se Kemrovým hlavním působištěm stala Městská divadla pražská, kam ho angažoval ředitel Ota Ornest.

Jeho divadelní zrání vyvrcholilo v roce 1965, kdy byl přijat do činoherního souboru Národního divadla. Na naši první scénu vstoupil s pokorou a profesionální poctivostí. Byl schopen zkoušet až osm i více hodin denně.

Před kamerou Kemr debutoval už ve čtrnácti letech ve filmu Lízin let do nebe z roku 1937. Zde se poprvé setkal s tehdy také začínajícím Rudolfem Hrušínským. Koncem třicátých a začátkem čtyřicátých let hrál v celé řadě veseloher, jako jsou Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše nebo Studujeme za školou. Větší filmovou příležitost mu nabídl Rudolf Hrušínský ve svém filmu Pancho se žení, který režíroval.

V satirické komedii režiséra Petra Solana Případ Barnabáš Kos z roku 1964 dostal Kemr hlavní roli a ztělesnil netalentovaného a zakomplexovaného hudebníka, který se vinou byrokratických náhod stane ředitelem orchestru.

Režisér František Vláčil si ho vybral do role lapky Kozlíka ve filmu Markéta Lazarová z roku 1967.

Pozdější filmová tvorba přinesla Kemrovi role jako Bohouš Císař v seriálu Chalupáři, děda Komárek ve filmu Na samotě u lesa nebo táta Malina v seriálu Cirkus Humberto. Za roli lovce zmijí v psychologickém snímku Pevnost z roku 1994 byl nominován na Českého lva.

Nejvyšší zásadou byla pro Josefa Kemra hluboká víra v Boha. Druhá manželka Marika Skopalová později vzpomínala, že pro Josefa byl na prvním místě Bůh a na druhém herectví.

Byl odpůrcem komunistického režimu. Když měli umělci v pražských divadlech plnit takzvané socialistické závazky, dělal to s humorem, který mu byl vlastní. Dlouhá léta například jezdil ve svém Trabantu, kde měl jen sedadlo řidiče, po kapličkách a Božích mukách v jižních Čechách a opravoval je. Od farnosti si pak nechával vystavovat potvrzení o vykonané práci a splnění „závazku“.

Když měl být Josefu Kemrovi udělen titul Zasloužilý umělec, poslal dopis přímo na ÚV KSČ. V dopise napsal, že nahý přišel na svět a nahý chce z tohoto světa odejít a že nenavykl byzantským způsobům, aby ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval. Ceny, pocty a tituly od státní moci zásadně odmítal. Jediné ocenění, které přijal, a to až na sklonku života, byla divadelní Cena Thálie za celoživotní mistrovství.

Dlouhá léta byl Kemrovým přítelem Rudolf Hrušínský. Toto přátelství však na začátku devadesátých let skončilo. Hrušínský totiž poplácal po zadku Kemrovu přítelkyni, za což mu Kemr dal facku. Před smrtí Josefa Kemra si to ale odpustili.

Josef Kemr miloval divadlo a pro to Národní by se rozdal. Vždycky si přál, aby po něm po jeho smrti v milovaném divadle něco zůstalo. V roce 1981 nechal roztavit čtvrt kilogramu rodinných šperků a dal z nich vyrobit mohutné matice. Zbylým zlatem nechal pozlatit ocelové šrouby. Na nich byly vyryty monogramy Kemrovy ženy Evy Fouskové, jeho dlouholetého přítele Bronislava Choroviče a Kemrovo jméno. Šrouby i matice pak společně s montéry, kteří v tu dobu pracovali na ocelové konstrukci Zlaté kapličky, zašrouboval do konstrukce, kde jsou dodnes.

V roce 1989 podepsal petici Několik vět, zúčastnil se svatořečení Anežky České v Římě a 25. listopadu 1989 promluvil Kemr na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni.

Josef Kemr zemřel 15. ledna 1995 v Nemocnici pod Petřínem. Osudnou se mu stala rakovina žaludku. Byl pohřben na hřbitově Šárka u kostela svatého Matěje v Praze-Dejvicích. Zanechal po sobě dílo, které se vyznačovalo schopností vyjádřit tragédii i komiku lidské existence nepatrným gestem.

Zdroje:

cs.wikipedia.org │ aktualne.cz │ blesk.cz