Článek
Dnes se stále častěji mluví o ezoterickém Česku. Existuje Český klub skeptiků Sisyfos, který se fenomény tohoto typu ve vyhrocených případech vážně zajímá (www.sisyfos.cz). Český soudobý ezoterismus, má oproti ezoterismu např. třicátých let a reprezentovaný jmény Jiří Karásek ze Lvovic nebo Karel Weinfurter, svá specifika.
Česká podoba ezoterismu zkoumá tajemný svět „záhrobí“, ale nechce se dobrat nějakého konce, rozhřešení tajemství. Jednotlivé hledače zajímá ho právě cesta, trpělivé, neukončitelné hledání sama sebe. Proto nemá dnešní ezoterismus ani nijak zvláště vypracovaný nebo dokonce ustrnulý rituál. Příznivci se společně schází, poslouchají, již ne samozvanou autoritu, ale tzv. „průvodce“ na své cestě. Asimilují názory Buddhy, hinduismu. Lao-tse, stejně jako judaismu, muslimství apod. Jsou pragmatičtí, někdy až ke komercialismu… „Hodí se mi to, tak to beru“.
Shrnující pojem všech těchto přístupů nazval K. Čapek „Absolutno“. Podívejme se na to!
S jistým zjednodušením se dá říci, že Čapkův vztah k absolutnu, tajemnu byl velmi kritický, že souvisel s jeho filosofickým přesvědčením, v němž se často zdůrazňuje jeho pragmatické zaměření. Jeho pragmatismus je silně ovlivněn filosofií Williama Jamese. Zájem o etické problémy, ale jistě i náboženské ho spojoval i s T.G. Masarykem a to bylo pouto nezanedbatelné. Domnívám se, že Čapkova filosofie nemohla existovat bez náboženského a etického základu.
Nelze říci, že by Čapkovi byl pojem absolutna a vše, co obnáší, úplně vzdálen – ačkoliv se tento vztah se měnil v různých obdobích jeho tvorby.
Kupodivu, tento názor mi potvrzuje i jeden z jeho nejpřísnějších kritiků, Bedřich Fučík: „Vyhýbaje se absolutnu, sráží se s ním na každém kroku, pronásledován jím nemilosrdně až ke křeči. Je to také jediný jeho nepřítel. A je groteskní a paradoxní, že pragmatista, libující si v drobném činění staví si problémy metafyzicky nesmírných rozměrů, ale v tom je vyšší logika.“ ( KPI. s. 42-43)
Absolutno zahrnuje nesporně i Boha, a proto „Protože Bůh už je a jednou kdesi a kdysi se jaksi zasloužil o tento svět, nebudeme ho ničit. Smiřme se s Bohem, protože by nebylo hezké ho nepřipustit, když už tolik lidí na světě ho pro nic za nic potřebuje, a když vůbec nikomu, jako tolik muzeálních věcí, nepřekáží a může snad být užitečným jako každá jiná věc. Věřit mu? Popírat ho?… nestojí za námahu.“
(KPI. str.42-43).
Snad nejznámějším dílem, v němž se Karel Čapek potýká s absolutnem, je jeho román Továrna na absolutno. Román fejeton nebo také románový seriál, který byl původně nazván Výroba absolutna. Autor psal tuto prózu na pokračování do pondělního raníku Lidových novin.
Nezapomínejme při četbě s tak závažným tématem bylo záměrem Čapka bylo „napsat něco odlehčeného, žertovného“. Trochu i kritika komerční společnosti. Začíná kapitolou Inzerát, v níž se pan prezident společnosti MEAS G. H. Bondy dovídá na Nový rok 1943 o vynálezu, který je na prodej a rozhodne se využít svátečního volna k tomu, aby vynálezce a vynález poznal. Inzerent je jeho kolega Marek ze studií a na prodej má cosi, co nazývá z nedostatku přesnějšího slova karburátor, jenž je ve skutečnosti „kotlem“, v němž se „dokonale využívá atomová energie“. Bondy je upozorněn na zvláštní jevy, které provoz „Perfect Carburator“ provázejí. Pozná je sám na sobě, když si jde do opancéřovaného sklepa karburátor prohlédnout.
Po návštěvě karburátoru se cítí nesvůj. „Nerozumím tomu, pro nás techniky je to strašně těžká věc, ale něco na tom je. Věříš v Boha?“ ( B ): „Já?, já na mou duši nevím. Třeba je Bůh, ale na nějaké jiné hvězdě. U nás ne. Kdepak! Do naší doby se něco takového ani nehodí. Prosím tě, co by tu dělal?“ (M ):. „Já nevěřím“. Já n e c h c i věřit. Byl jsem vždycky ateista. Věřil jsem ve hmotu a pokrok a v nic jiného. Jsem vědecký člověk Bondy; a věda nemůže Boha připustit.“ (TA, s. 23). (B.): „Já si nemohu pomoci, já ti věřím. Tam dole, ve sklepě, máš něco tajemného. Něco, co převrátí celý svět.“ ( M ).
Pod vlivem rozpínavého Absolutna lidé prorokují, dokáží číst myšlenky, dělat zázraky, levitovat, pociťovat chvíle úžasného osvícení; dělat dobro, zříkat se majetku, rozdávat ho; vyzařovat světlo; lidé se modlí; začínají kázat Boha.
Co s Absolutnem? Porady s církevními představiteli nedopadají právě nejlépe: pražský světící biskup má určité řešení: ponechat pouze jeden karburátor, uzavřít ho a produkovat menší množství Absolutna, asi tak jako v Lurdech a pořádat poutě, mše, učinit Absolutno předmětem mariánského církevního kultu. To nemůže Bondy přijmout, Bůh nesmí překážet obchodu. Světící biskup končí slovy:
„Pánové, nemyslete si proboha, že církev zavádí Boha na svět! Církev Jej jenom váže a reguluje. A vy, páni nevěrci, Vy Jej rozpoutáte jako povodeň. Lodice Petrova přečká i tuhle novou potopu; jako Archa Noemova přeplaví se přes záplavu Absolutna, ale vaše moderní společnost si to odnese!“ (TA, s.37)
Výroba karburátorů se úspěšně rozvíjí, společnost dostává tisíce zakázek z celého světa, objevují se též účinky působení Absolutna na člověka. Kolem míst, kde pracuje stroj na energii z karburátoru, se vytváří náboženské skupiny – např. na bagru, u kolotoče a dochází k prvním srážkám, jejichž agresivita se pomalu, ale jistě stupňuje.
Objevuje se nový okruh faktů. Ačkoli po vyhnání z ráje je člověk odsouzen k tomu, aby si v potu těla a tváře získával svůj chléb vezdejší, Absolutno se jakoby osamostatňuje, uplatňuje se jednak tradičně- jednak moderně. V prvním případě je to náboženské působení :
„Byla jím ta různá vnuknutí a obrácení, mravní účinky, zázraky, levitace, extáze, věštby a hlavně náboženská víra. Zde Absolutno vtrhlo do osobního a kulturního života lidského cestami již ušlapanými, ale v rozsahu dosud nebývalém. V několika měsících jeho akce nebylo už téměř člověka na světě, který by – aspoň přechodně – nepocítil n á b o ž e n s k é h o.
Perfect Carburator jakožto nejlacinější pohon místo parního stroje. Absolutno neustále vyvěrající z atomového motoru, si vrozenou inteligencí za den, abych tak řekl, omrklo způsob výroby a vrhlo se s celou svou činorodostí nebo snad ctižádostí na tuto výrobu: začalo na svou pěst chrlit cvočky. Jakmile se rozběhlo, nebyl k zastavení. Stroj, nikým neřízen, chrlil cvočky… Bylo to příšerné. „(TA, s.82)“. Ve světě světě neomezená hojnost všeho, čeho je lidem třeba. Všeho je však lidem třeba, jenom ne neomezené hojnosti.“ (TA,s.86)
Nastala pohroma, hospodářská katastrofa, způsobená neomezenou hojností. Všude se kupily nějaké výrobky, které jinde chyběly, zhroutila se doprava, trh, peníze, jichž také stroje poháněné karburátorem tiskly milióny.
Co s Absolutnem? : „Dát ho zavřít, říká vynálezce Marek“ (TA,s.96)
„Sestavení zatykače: Podoba: nekonečný, neviditelný, beztvarý. Zaměstnání: mystický komunismus. Zločiny, pro něž je stíhán: zcizení soukromého majetku, nezákonné provozování lékařské živnosti, překročení shromažďovacího zákona, rušení úřední činnosti a tak dále. Zvláštní známka: Všemohoucnost.“ (TA, s. 96)
Hledá se viník. Svobodní zednáři a jejich ďábelská rafinovanost; Židé, pravicoví socialisté obviňují levicové a opačně, liberálové.
Absolutno je a hlavně bude zdrojem moci, proto si ho chtějí přivlastnit všichni.
Je možné v této části uvést, že Karel Čapek měl i své osobní zkušenosti se zednářstvím. Byl členem zednářské lóže. Zednářem však nebyl dlouho, pravděpodobně do poloviny dvacátých let, kdy svoji činnost ukončil. Důvody mohou být četné – snad proto, že by se v souvislosti s ním hned poukazovalo i na jeho další přátele, zejména pak na TGM; možná, že mu vadil i lobbystický charakter lóže; je pravděpodobné, že přátelskou družnost a debatu o současných problémech mu začaly nahrazovat od roku 1924 „pátečníci“. Nicméně, jeho tvorba je možná spontánně spojena s myšlenkami, které přináší svobodné zednářství.
I církev mění svá rozhodnutí, přihlašuje se k Absolutnu, a v kapitole XIX. probíhá kanonizační proces, který končí tím, že:
„Dvacátého prosince byla konečně v Římě provedena deifikace Absolutna. Sedm tisíc duchovních s hořícími svícemi provázelo sv. Otce do velechrámu sv. Petra, kde za hlavním oltářem byl postaven největší dvanáctitunový Karburátor, dar od koncernu Meus Svaté stolici. Obřad trval pět hodin a umačkáno bylo dvanáct set věřících a diváků. Přesně v poledne zapěl papež „In nomine Dei Deus“ a v téže chvíli se rozhlaholily zvony všech katolických chrámů světa, všichni biskupové a kněží se obrátili od oltářů a zvěstovali věřícímu lidu: „Habemus Deum“ (TA s.112)
Svět postižený Absolutnem, se začal připravovat na válku. Ta vypukla 12. února 1944 a trvala do podzimu 1953. Pozoruhodné datum, mnozí z nás jej pamatují. Tehdy nepozorovaně proběhla poslední bitva této války, neboť nebylo armád, svět byl zbídačelý. O této bitvě se ani neví, kde a kdy se konala. Historikové se opírají o stará a letitá proroctví z dávných dob.
Závěr:
Konec všemu. V poslední třicáté kapitole románu, nejdiskutovanější části textu, v části odmítané, odsuzován = jako ten nejvěrohodnější důkaz Čapkovy životní filosofie. Setkáváme se zde v hospodě s několika účastníky minulých převratných událostí. V hospodě je právě zabijačka a nad jitrnicemi a jelity mudrují Čapkovy všední hrdinové. Debatuje se o rozdílu a kvalitách moravské a české úpravy zelí. Debatuje se o víře.
Během hovoru, snad poučeni minulými událostmi dosáhnou debatéři shodného stanoviska a formulují maximy, které jsou jakousi Čapkovou devízou.
„Každej věří na svýho výbornýho Pánaboha, ale nevěří druhýmu člověku, že ten taky věří v něco dobrýho. Lidi mají nejdřív věřit v lidi a to ostatní se už najde… „Člověk si třeba může myslet, že druhá víra je špatná víra, ale nemá si myslet, že ten, kdo ji má, je špatnej a sprostej a podvedenej chlap. To je v politice a ve všom.“ A proto se tolik lidí nenávidělo a pobilo; Víte, že v čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těma, co v ně nevěří. A přece největší víra by byla věřit v lidi.“
Vidíte, že Čapek své názory o absolutnu pojednal opravdu zevrubně. Jestliže se pokusíme rozplést Čapkova podobenství, symboly a nápady, všimneme si, že míří do několika směrů.
V Továrně na Absolutno je zdůrazněno varování před důsledky víry v bezvýhradné absolutní pravdy a před velkými převratnými činy, před revolučními zásahy do přírody i společenského řádu. Je to filosofie prostého života proti teoretickým koncepcím, obranou konkrétního člověka proti masovému a globálnímu lidství, malého proti velkému, je odsudkem bezohledného prospěchářství a zpupnosti, s níž si člověk bez rozvahy přisvojuje vše.
Literatura:
Karel Čapek: Továrna na absolutno, Československý spisovatel, Praha 1962 (všechny citace jsou v závorce TA uvedeny číslem použité stránky)
Bedřich Fučík: Kritické příležitosti I. Stati, články a recenze. Strojopis. Praha 1986
