Článek
PhDr. Anna Klecandová-Martenová rozvíjela tradici kulturní práce Zdenky Braunerové. Toužila být vyslankyní českého ducha a kultury. Byla absolventkou proslulé Minervy a první orientalistkou v Čechách. Ve své době nemohla být diplomatkou, ale častými cestami a pobytem v zahraničí se seznamovala s evropskými kulturními poklady, předávala je dál a mnoho vykonala i pro poznání české kultury.
Díky neblahým životním okolnostem nedokázala vykonat vše, co mínila, přesto však přesáhla obvyklé možnosti lidského života.
Kdo si vzpomene při vyslovení jmen Almy Mahlerové, Virginie Woolf nebo George Sand na jméno neméně slavné, i když zapomínané Anny Klecandové-Martenové? Cílem tohoto článku je připomenout, že jméno Anny Klecandové-Martenové by mohlo stát klidně vedle jmen těchto slavných žen.
Při vyslovení jména Anna Klecandová-Martenová-Šebestová-Kopalová si někdo pravděpodobně vzpomene, že se jedná o manželku literárního kritika a spisovatele Miloše Martena (vl. jménem Šebesty), který zahynul v předposledním roce první světové války, jiný si možná připomene, že byla manželkou generála V. Klecandy, jehož život v důsledku politické štvanice tragicky skončil v dubnu roku 1947 tehdy záměrně nedbale vyšetřeným a dodnes neobjasněným „pádem “ z okna bytu v pražském Hrzánském paláci.
Kdo se jenom trochu zabývá životem a dílem Zdenky Braunerové nebo Miloše Martena, musil se s jejím jménem setkat, natož čtenář Kožíkových biografických knih o Zdence Braunerové; uslyší o ní každý, kdo se zabývá kulturní historií Českého ráje. Ti z badatelů, jimž obětavě a trpělivě pomáhala s vyhledáváním potřebných dokumentů, či materiálů k jejich vědecké práci, se zpravidla o ní nezmiňují. Z jejích četných přátel pravděpodobně nežije dnes již nikdo. Paměti jejích současníků o ní vesměs mlčí. Připomíná ji s velikým obdivem Otakar Štorch-Marien v prvé knize svých pamětí Sladko je žít; píše o ní dr. Hellmuth-Brauner v Pamětech rodu – pravděpodobně on je šiřitelem drbu, který dr. Klecandovou, Aťu, jak byla také známa, pronásleduje již dlouhá léta mezi literárními klepnami; píše o ní nakladatel Kuncíř ve svých pamětech Život pro knihu, v souvislosti s vydáním souborného díla Miloše Martena.
Ona sama, ačkoli vyzývána, paměti svého života nenapsala a nebylo to jen proto, že říkávala, citujíc Sarah Bernhardt, že lidský život, i když je dlouhý, je krátký. Zapříčinila to i nepřiznaná dobová neúcta, ba barbarský a vandalský vztah k některým momentům naší nedávné kulturní a literární historie.
Jaký byl „jiný život“ dr. Anny Klecandové?
Narodila 8. února 1893[1]v Turnově, měla ještě další dva sourozence, sestru Marii a bratra Karla. V rodině pravděpodobně panovaly patriarchální vztahy. Otci patřil automatický mlýn a některé prameny uvádějí i továrnu, dobře prosperoval a mohl své rodině zajistit značnou hmotnou úroveň a všemožně spolu se svou paní podporoval i rodinnou úroveň duchovní.
Děti byly všestranně vzdělávány a podporovány ve svém studijním úsilí, na jejich vzdělání byly vynaloženy nemalé prostředky. Zpočátku to byli soukromí učitelé, pak se vzdělávaly na škole v Českém Dubu, v pensionátu. Je zajímavé, že vlastně toto venkovské prostředí, které sledovalo sociální vzestup, podporovalo i náročné vzdělávání dívek. Učily se především jazykům, dostaly dobré všeobecné vzdělání, na které mohly později navazovat a rozvíjet je, což bylo důležité především pro Annu.
„…Sláva Vám, drahá paní doktorko, za vaši lásku k životu, k jeho nádheře, mnohosti, jíž jde cesta přímo k Bohu…“ píše své prof. češtiny dr. Albíně Honzákové. Pravděpodobně v roce 1904 začala studovat na Soukromém dívčím gymnasiu reálném spolku Minerva. Pojednání o Minervě je zvláštní kapitola v dějinách českého ženského vzdělávání a v úloze, která v tomto ohledu náležela absolventkám prvních generací Minervy.
Pro všechny absolventky Minervy bylo charakteristické, že se nespokojovaly při studiu jenom s učebnicemi či výkladem profesora, ale skutečně studovaly i z náročné odborné literatury, která učivo doplňovala. V létě roku 1911 vykonala státní závěrečnou zkoušku z francouzštiny, na kterou se připravovala v Lausanne. Znalost francouzštiny a dalších jazyků- němčiny, italštiny, angličtiny, pak pro ni byla spolehlivým základem dalšího studia a posléze i životního působení.
V průběhu podzimu 1911, pravděpodobně po návratu z Lausanne, se poznala s Milošem Martenem. Různí se názory na to, za jakých okolností se poznali – F.Kožík uvádí tvrzení Zd. Braunerové, že ona uvedla Miloše Martena ke Kopalovým do Přepeř a tam je seznámila, již s myšlenkou na těsnější svazek, Rozhodně byl znám minervistkám a údajně se na Minervě právě navázaný vztah komentoval. Marten byl znám svým dlouholetým mileneckopřátelským vztahem ke Zdence Braunerové. Ten ale již v době jeho pobytu ve Francii překročil do pevného pouta přátelského a u konce byl i vztah ke Kamile Neumannové.
Marten narukoval hned v roce 1915 k 88. regimentu infanterie a své vojenské povolání bral vážně. Odmítl práci ve vojenském tiskovém středisku, poněvadž tím by ztratil svoji literární a uměleckou čest. Byl v Praze, Plzni a pak v Szolnoku v Uhrách. Jakmile to bylo možné, paní Aťa se vypravila za ním. I odtud máme celkem podrobná svědectví dopisů, adresovaných Zdence Braunerové. Cesta do Szolnoku se několikrát opakovala, v souvislosti s pobyty Martenovými. Manželé tam žili klidně, snad i komfortně, také díky tomu, že z Přepeř přicházely časté pozdravy a doplňovaly je i hmotné důkazy lásky a sympatií – potraviny na přilepšenou, čaj, káva, papirosy, tabák „pursičan“, knihy, psací potřeby, potřebné odění, dokonce otec paní Anny zajel do Prahy, aby zeťovi koupil šavli a revolver – ten nedostal- „je jich nedostatek, došly, zásoby jsou vyčerpány“ (!), psali z Přepeř. Do Přepeř putovaly dopisy, drobné dárky, prádlo k vyprání. Paní Aťa četla a studovala, studoval i Marten – připravoval se k důstojnickým zkouškám a psal – dokončoval dialog Nad městem a přepracovával Cyklus rozkoše a smrti.
Ale válka má svá pravidla. Aťa viděla v Szolnoku odjíždět jednotky do frontových etap, do války. Setkala se s raněnými a s děsem a úzkostí prožívala okamžik, kdy bude zařazen i Marten. Oba si uvědomovali, že díky osudu získali čas i pro sebe, obávali se, že tento dar osudu bude vyvážen utrpením. Paní Aťa byla vždy přesvědčena, že nic na světě není zadarmo, každé štěstí, každý životní klad vyžaduje oběti. Čas, který takto pro sebe získali, pokládali za dar osudu. Prožívali svoji lásku opravdu jako jeden z příběhů Cyklu rozkoše a smrti. Paní Aťa byla přesvědčena, že ona vnesla do Martenova života jas, optimismus a harmonii.
Na podzim 1915 byl Miloš Marten zařazen do frontového oddílu a odešel na frontu. Byl raněn, povýšen na důstojník a pak znovu na frontě. Poté přišla srdeční nemoc z vyčerpání, rekonvalescence a náhlá smrt v Přepeřích.
Paní Atě po Martenově smrti nastalo mnoho povinností, především péče o jeho dílo a pozůstalost, shromažďovala a pečovala o jeho rukopisy, dopisy, připravovala je k vydání. Společně se Z. Braunerovou vydala v nakladatelství L. Kuncíře jeho souborné Dílo ve čtyřech svazcích, připravovala i menší bibliofilské edice. Věnovala se studiu jeho díla, litovala, že člověk tak vzdělaný, nadaný a pracovitý musel tak záhy odejít na věčnost. O dialogu Nad městem ve svých úvahách poznamenává, že v době, kdy jej Marten psal, se domnívala, že to je jeho literární labutí píseň, nyní vidí, že se mýlila – pro ni je to počátek nové tvůrčí etapy, projasněné, směřující ke klasicismu, později dokonce o tomto období hovořila jako o počátku životního kladu. Pomohla mu překonat období ukončení spolupráce s Moderní revuí a Volnými směry, konflikty s J. Karáskem, A. Procházkou i F. X. Šaldou. Svým optimismem, vyrovnaností a harmonií podnítila novou tvůrčí etapu. Zaslíbila se Martenovi a jeho dílu a o jeho odkaz pečovala až do konce svého života.
Po Martenově smrti nastalo bezútěšné období. Studia, práce, a především mládí vykonalo své. Vznikla samostatná republika. Život si paní Aťa uspořádala jinak: “Přestěhovala jsem se tehdy na nábřeží (na smíchovskou stranu) proti Národnímu divadlu… Studovala jsem a vedla velký společenský život. Chodili ke mně všichni diplomati, kteří po osvobození r. 1918 obohatili naše salony svým duchem nebo zjevem. Jak bylo tehdy snadné odjet do Paříže, Říma, Londýna. Všude jsem se učila a bavila. Od raného mládí jsem se vždy ráda bavila – tak je tomu dodnes a jsem docela pošetile spokojená, když ještě dnes mám v Praze společenské úspěchy, jako bych nepatřila svými názory, touhami, přesvědčením k minulosti…“[2]
Vrátila se ke studiu, věnovala se staroindické filologii a srovnávacímu jazykozpytu. U prof. J. Zubatého a prof. R. Dvořáka obhájila disertaci Život v Indii podle Katha Sarit Sagary[3] o sanskrtu. Po úspěšně vykonaném rigorózu ze staroindické filologie (12.4.1919) a filosofie (17.5.1919) byla 28.5.1919 promována[4]. Byla první ženou, která v Čechách vystudovala orientalistiku.
Vydala se na další – a delší cestu do Itálie, která trvala s přestávkami téměř dva roky 1919-1921. Bylo to jiné cestování, než jaké si dnes dovedeme představit. Jednalo se sice o studijní pobyt, ale s komfortem. Zajímala se o moderní italskou literaturu a umění, chtěla navázat vědecké, literární a společenské kontakty, kterých by mohla využít v časopisu, který plánovala vytvořit.
Zajímala se o ženské hnutí, ale myslím, že ji zajímaly také mondénní ženy vysoké společnosti a vysoké kultury. Určitě hledala modely pro své další působení. Vracela se do míst, která projela s Martenem, v ruce jeho starého průvodce Itálii, v hlavě myšlenku na něj a na jejich lásku. Píše si deník. Ten vypráví o jejích procházkách a poznávání umění, obrazů, kostelů, paláců, architektury, lidí, společnosti. Porovnáme-li publikovaný deník Zdenky Braunerové z r. 1883 a Atin deník z let 1919-1921, je to veliký rozdíl – její prohlídka historických a uměleckých památek není tak důkladná. Oproti Zdence si více všímá lidí, toho, jak jednají, jak se odívají, interiérů a prostředí. Je též patrné, že jako mladá vdova, ač přibližně téhož stáří jako byla Zd. Braunerová v r. 1883, nebyla či nenechala se vázat takovými ohledy na to, co je vhodné a co ne.
V minulých letech se jeví jako žena romantická, v období italského pobytu a později začíná nabývat vrchu její racionalita a rozhodnost, jakoby hledala uplatnění a svoji budoucí orientaci. Dosvědčují to ostatně i fotografie. Tvář zasněné dívky se mění ve tvář energické mladé ženy s poněkud tvrdým pohledem.
Pravděpodobně již myslela na to, že by ráda byla vyslancem ducha a kultury své vlasti. Jistě si dobře uvědomila, že její schopnosti ji nevedou k vědě nebo tvůrčí práci – dokládá to i její přemýšlení v pozdějších letech: „…byla jsem vždy lačna poznání a to vedlo spíš do barvité šíře mnohého než do hloubky soustředění.“[5].
Předběhla svoji dobu. Jediné povolání, k němuž cítila schopnosti a pro něž byla kvalifikována, byla diplomacie. Tehdy zřejmě žena nemohla být diplomatem – paní Aťa si v deníku poznamenává a analyzuje jednání tehdejších československých diplomatů na římském vyslanectví, a pozoruje i sebe. Diplomati na římském vyslanectví pravděpodobně byli návštěvníky jejího pražského salonu – je k nim kritická, s mnohými názory však souhlasí. Ze zaznamenaných rozhovorů vyplývá nedůvěra k vzniklému státu, kritický vztah k Masarykovi a celé politické scéně oněch prvních dvou let republiky
Zdá se, že jejím osudem byli důstojníci a diplomati. Roku 1923 poznala generála Vojtěcha V. Klecandu, ten slučoval obojí. Nalezla v něm muže, který ji miloval, který si vážil jejích přátel a provdala se za něj. Spolu se vrátili do jejího bývalého bytu vysoko nad Prahou v Hrzánském paláci. Generál Klecanda zastával významné vojenské funkce a působil i jako vojenský přidělenec na vyslanectvích v Římě a Paříži.
Diplomatické salony – to bylo místo, v němž v tuto chvíli paní Aťa nalezla své pravé určení. Dokonce to formulovala i ve studii Žena na mezinárodním foru[6] v níž se zabývá ženským hnutím a prospěchem, které by mezinárodní život měl v mezinárodní spolupráci z účasti žen. Žena má smysl pro detail, má citové bohatství, a proto se mezinárodní spolupráce bez žen neobejde.
Poukazuje na to, že významné místo patří ženám z malých států, neboť se mohou podílet na vytvoření dobré pověsti nově vzniklého státu. Lituje toho, že ženy jsou stále vylučovány z diplomatické práce, třebaže minulost ukazuje, že to ženy dokázaly a působily diplomaticky s prospěchem své vlasti.
V této souvislosti připomněla působení paní Anny Bourgesové (sestry Zd. Braunerové, provdané za francouzského spisovatele Elémira Bourgesa), která po celý život spolu se svou sestrou propagovala ve Francii českou kulturu a její zásluhou poznal Čechy i generální sekretář francouzského ministerstva zahraničí Filip Berthelot, k němuž pak mohla uvést i představitele budoucího československého státu, a tak významně pomohla české věci. Na základě své zkušenosti je přesvědčena, že obliba a pověst vyslanectví záleží na schopnostech manželek diplomatů, které spolupracují na propagaci své vlasti a její kultury. Sama se tímto přesvědčením řídila. Pořádala přednášky, v nichž hovořila o české kultuře, o folklóru, historii, o československých ženách a českém ženském hnutí. Poznala mnoho evropsky proslulých osob, zmiňuje-li ve své korespondenci z šedesátých a sedmdesátých let jména, přechází dech.
V roce 1934, byl její manžel jmenován členem vojenské mise v Latinské Americe a ona jej provázela i během jeho služebních cest. Jaře Pellé, neteři Zdenky Braunerové, píše o zážitcích z mise a z cest po Bolivii, Kolumbii a Ekvadoru. Byla nadšena krásou a majestátností krajiny, podivuhodnými kontrasty v životě obyvatelstva, dobrodružstvím cest na mulách a koních. To byl vrchol jejího putování. Po návratu domů napsali s manželem o tomto dobrodružství knížku, jeden z prvních cestopisů po Latinské Americe, která měla dobrý ohlas a její čtenáři si dosud na dojem z této publikace pamatují.
Po válce se osud dr. Klecandové radikálně proměnil. Ještě v roce 1938 byla s manželem v Paříži a Římě, pak nastal konec. Její manžel, generál Klecanda byl za údajně zrádné jednání při uzavírání příměří s německými vojsky a spojenci byl 2. srpna 1946 souzen. Obhajoval se sám, a byl zproštěn obhajoby. Byl stále persekvován a 22. dubna 1947 za podivných, a dosud ne zcela vysvětlených, tragických okolností zemřel následkem pádu z okna svého bytu v Hrzánském paláci. Že by to byl nácvik „pádu či skoku“ z okna Jana Masaryka o rok později?
Přišel únor 1948, který proměnu času ještě zradikalizoval a dovršil. Ranám osudu neušla ani paní Aťa a její rodina. Rodinný i její majetek byl zřejmě konfiskován, bratr se ocitl v soukolí politického procesu: „skupina, do které se nešťastným osudem dostal i můj bratr, bude stát před státním soudem v Liberci od 18. července 1950 (16 obžalovaných). Je to velmi vážné – velezrada. Já ovšem pojedu do Liberce již v úterý, budu vše sledovat z povzdálí, ve čtvrtek pak přijdu na přelíčení, protože švagrová by to vůbec nevydržela…“[7]. Sestru Maru s manželem postihlo „rozkulačení“ – konfiskace majetku a vystěhování kamsi do Křečkovic, do prostředí zcela nevhodného, ubíjejícího a zdravotně závadného. „Tolik mých známých muselo opustit své krásné kulturní byty a bydlí dnes pod lidskou důstojnost. Říci, že bydlí pod svou úroveň, je slabé.“[8]Paní Aťa, ač nerada, musela opustit Prahu a oznamuje Evě Jurčinové , že od roku 1954 má novou adresu Kobyly u Turnova. … „nerada jsem opouštěla Prahu a všechny ty drahé přátele, s nimiž mám tolik společných zájmů duchovních i uměleckých…“ [9].
„…přes všechny překážky mám velkou radost ze života a z jeho nekonečných božích darů“ píše své semilské známé Františce Zapletalové. Zbavena majetku, zbavena možnosti cestovat, omezena ve svých přátelských a společenských stycích, pravděpodobně i se stálou hrozbou z ještě těžšího postihu. Vždyť viděla, jak probíhají soudní procesy osob, které znala - např. Vladimíra Hellmutha- Braunera, jeho paní Marty, prof. Černého, Josefa Palivce a dalších a dalších. Z mondénní dámy se stala oporou rodiny, zejména sestry a jejího manžela i přátel. Nastala pro ni situace, v níž filosofové a učenci minulých věků hledali útěchu ve filosofii. I paní Aťa si vytvořila filosofii, která jí dovolila se se změněnými poměry vyrovnat. V dopisu paní Zapletalové uvádí, že jí pomohla její znalost indické filosofie a pokusila se toto přesvědčení charakterizovat:
„Já unikám všem potížím, které mně přináší doba, novým a novým studiem staré indické filosofie – při ní se učím myslet a překonávat nepříjemnosti a zlo“[10] a dále: Cvičím si mysl, je to nesnadné k pochopení bez soustředění to přemýšlení, ale tak povznášející, uchvacující představami věčnosti a nekonečnosti, v nichž neexistuje náš prostor, ani náš čas a naše drahé bytosti nezemřely, žijí s námi a v nás nezhmotněni na tomto materiálním světě. Tím však nám duchovně bližší. Porozuměla jsem definici“Vesmír je myšlenkou uvnitř Boha, Bůh je životem uvnitř vesmíru.“[11]
Útěchu nacházela i v četbě: „Čtu mnoho a není knihy, která by mně nepřinesla něco nového. Nad dobrou knihou jsem vděčna Bohu, že žiji bohatý život ve staré kobylské škole, jako jsem jej kdysi žila mezi zajímavými lidmi, městy a zeměmi…“[12]. O sestru, která se z tohoto dějinného obratu nikdy nevzpamatovala, s nemalými obtížemi pečovala až do její smrti.
Obraceli se na ni přátelé a badatelé se žádostmi o poskytnutí materiálů ke studiu či o informace badatelé doma i ze zahraničí. Spoustu času věnovala paní Aťa přípravě disertace paní Germaine Stuart-Stanterové (P. Claudel et Milos Marten critique litteraire tcheque) i jejího manžela prof. Stantera (Milos Marten et Emile Bernard).
Právě tak poskytla četné informace prof. Václavovi Černému k jeho statím o Paulu Claudelovi ve vztahu k Čechům a Čechám. Iniciovala biografii Františka Kožíka o Zdence Braunerové. Po léta se těšila z úmyslu dr. Hellmutha-Braunera napsat monografii o Miloši Martenovi.
Lumírovi Kuchařovi poskytla mnoho informací a do magnetofonu namluvila několik hodin vzpomínek, spolupracovala s badateli, kteří psali o Zdence Braunerové nebo připravovali její výstavy. Jakmile to bylo možné, pokoušela se v hradeckém nakladatelství Kruh vydat výbor z Martenova díla. Právě tato poslední neuskutečněná publikace dokládá, kolik času a síly vynaložila na projekty marné, v naději, že aspoň něco by se mohlo uskutečnit. To všechno představovalo velkou aktivitu, kterou doplňovaly občasné návštěvy Prahy a setkání s přáteli, nebo výjimečně i návštěvy přátel u ní v Kobylech.
Koncem šedesátých let měla možnost po letech navštívit opět Francii – Paříž a Normandii. Pobývala u Jary Pellé a cítila zadostiučinění, že s ní mohla prožít poslední dny jejího života. Paralelně s tím vedla rozsáhlou korespondenci, u příležitosti velkých svátků rozeslala dvě stě až tři sta dopisů. V korespondenci figurují jména učenců i spisovatelů. Nejednalo se ale o korespondenci ledajakou – pisatelka většinou píše o knize či studiu adresáta, vyslovuje se ke zkoumané problematice – např. v dopisu J. Vašicovi, jemuž zároveň psala o pozdravu od Jana Čepa, či o rozmluvách s kardinálem Pacelli[13], píše (o knize O irských vlivech na pokřesťanštění polabských Slovanů): „Velmi mne tato práce zaujala… v přátelských rozhovorech s prof. Pekařem a drem Kroftou jsme se často dotýkali těchto dalekých, ale pro nás tak významných století. Rozhodčí autoritou byl pro mne vždy můj milovaný učitel prof. Zubatý,[14].
V jednom claudelovském článku[15]vyzval prof. Černý paní dr. Klecandovou, aby napsala paměti na svůj bohatý život a lidi, které potkala. Bohužel to paní Aťa nemohla uskutečnit. Celý život psala dopisy své sestře – popisovala jí zážitky, místa, setkání, rozhovory a předpokládala, že až jednou bude psát paměti, místo deníků využije těchto dopisů, ale všechno se zničilo, či bylo její sestře ukradeno.
K této vandalské události se paní Aťa stále ve své korespondenci stále vracela: … musela jsem spěchat domů (ze Slovenska), sestra počítala dny a nakonec i hodiny mého návratu, a tak jsem se doma nezdržela, abych byla co nejdříve u ní. Její nemoc se nelepší, duševní stav zhoršuje pomyšlení na to zničení všeho, co milovala, vzácné věci, knihy, obrazy, starožitný nábytek. Knihy byly často s věnováním autorů, obrazy originály známých malířů, nebo cenné staré. Ze všech zbyly dva, vyříznuté z rámu, jeden z nich byl sv. Jan Křtitel z 18. století – tomu byly vypíchnuty oči.“
„Také já jsem při tom utrpěla velkou ztrátu. Od mládí jsem psala odevšad své sestře vše, co jsem viděla nebo prožila zajímavého. Byl to vlastně můj deník z uměleckých, politických i diplomatických společností celé Evropy, mnoho i z Ameriky…a najednou je to všechno nenahraditelně pryč… Co se s tím stalo, nevím. Slyšela jsem vyprávět, že to žáci zemědělského učiliště vyhazovali na jedoucí vlak dole pod zámkem (Rohozec). Myslím, že většinou asi tím topili“…[16]
Ovšem přesto něco pro interpretaci svého života udělala - spřátelila se s paní Zapletalovou, která žila v Semilech a v obšírných dopisech, které si psaly v letech 1966-1971, jí vypsala aspoň ty nejdůležitější události a myšlenky, jimiž se řídila.
…jsem ráda, když mohu pro chytré lidi z našeho kraje něco udělat…
to je velmi podstatné tvrzení a pravdivé tvrzení. Životní aktivity paní Ati se netýkaly jenom rodiny a excelentních pražských přátel, ale i sousedů a spolurodáků z Kobyl, Přepeř a Turnova. Velmi se změnila.
V mládí projevovala nedůvěru k osvětě či lidovému vzdělání (italský deník), ve stáří naopak, byla osvětově velmi činná, spolupracovala s místními zájmovými organizacemi – byla členkou Svazu žen, předsedkyní místní pobočky Československého červeného kříže, členkou nejrůznějších komisí. A přednášela. Se svou přednáškovou činností seznamovala dr. Albínu Honzákovou: „Mé přednášky: přednáším již půl století – první – Císařovny-spisovatelky byzantské (1912 nebo 1913).
V článku se pokouším doložit odlišnost světa dr. Anny Klecandové-Martenové, od světa Almy Mahlerové, která se v této konfrontaci jeví jako sebestředná osoba, toužící spíše po obdivu, Virginie Woolfová jako žena ponořená do svého osobního světa.
V takovém srovnání se paní Aťa jeví jako nezdolná, vytrvalá žena, která to, co prožila, bere jako závazek přátelům, do důsledků věrná sobě, svému životu a poslání, které si vytkla. Patří k prvním generacím minervistek, bez nichž by kulturní a společenský život první republiky nebyl tak zajímavý. Je také přesvědčivou reprezentantkou mimořádné úrovně, jaké dosáhlo ženské hnutí na počátku dvacátého století a v jeho prvních deceniích.
Vzdělání, které získala, díky soudobému ženskému školství či sebevzděláváním, ji kvalifikovalo k diplomatické kariéře, po níž toužila, avšak v té době to ještě nebylo povolání pro ženy. Přesto v rámci daných možností vykonala, co bylo možné.
Byla také velkou Evropankou, která z evropských kulturních pokladů dokázala pro svůj život získat maximum a podle svých možností své poznatky předávala dál. Pro poznání a pochopení české kultury vykonala rovněž mnoho. Nestihla vykonat vše, co si předsevzala, přesto však její život přesáhl obvyklé možnosti lidského života.
„Nestačím se divit nesmírnému bohatství lidského ducha, ať patří kterékoliv době dávné minulosti nebo současnosti. Čím dále tím méně se rozrušuji událostmi, které se rozvíjejí dramaticky ve světě a u nás. Věřím, že co se děje - se děje z vůle Boží, že k dokonalému vykrystalizování vesmíru je třeba různých složek, jejichž hodnotu lidský rozum není s to posuzovat.“[17]
Dáma z jiného světa PhDr. Anna Klecandová – Martenová zemřela 21. ledna 1974. Její úmrtí jednovětou notickou oznámila pouze Lidová demokracie.
Snad také na hrobě v Přepeřích někdo z jara položí kytičku fialek a řekne:
„Dobrý den, paní doktorko!
Autoři: Anna Jonáková, Zdeněk Jonák
17) F Zapletalové, 11.5 1970
[1]Toto datum narození je v soupisu fondu A.Klecandové v LA PNP. Archiv UK uvádí datum 8.2.1892.
[2]F.Zapletalové, 30. 12. 1966
[3]Sanskrtský text, název lze přeložit jako Moře povídek, autorem je Somadéva.(Informaci mi poskytl PhDr. et ThDr. Jaromír A. Máša)
[4]Údaje z Archivu UK mi poskytl PhDr. Ondřej Polišenský
[5]A.Honzákové, 14. prosince 1971
[6]Československé studentky let 1890-1930, Praha 1930, str.271-276
[7]Evě Jurčinové, 15. 7. 1950
[8]F. Zapletalové, 4. 9. 1965
[9]J. Vašicovi, 25. 5. 1962
[10]F.Zapletalové, 16. 10. 1967
[11]F. Zapletalové, 2.11.1967
[12]Dr. Albíně Honzákové, 23. 12. 1957
[13]Pozdější papež Pius XII.
[14]J. Vašicovi, 24.6.1961
[15]V.Černý: Znovu:Francouzští symbolisté, Zdenka Braunerová a Český ráj;Lidová demokracie 13.2.1966, in: Černý,V: V zúženém prostoru, Praha:Mladá fronta 1996
[16]F.Zapletalové, 3. 6. 1966
