Článek
Femme Fatale je atraktivní, svůdná a intelektuálně založená žena, která svým šarmem a inteligencí obluzuje muže, aby je využila k dosažení svých cílů. Za archetypální postavu je považována samotná Adamova žena Eva. Vyznačuje se tajemným a nedostupným charismatem, moudrostí a odhodlaností, vlastností, které mohou být dle záměru škodlivé, ale i prospěšné. Za příklad negativního působení byla považována např. Matu Harry,
Za pozitivní a v uměleckém i celospolečenském působení užitečné lze považovat ženy, které přitahovaly svým vlivem vlivné osoby uměleckého i politického světa a pomáhali jim nebo je přiměly vzájemně si pomáhat. Příkladem takových osobností jsou naše prvorepublikové umělkyně a intelektuálky Zdenka Braunerová a Anna Klecandová - Martenová.
V naší literatuře z období první republiky se objevují dvě objevitelské osobnosti, umělkyně, které za své uznání jako umělkyně museli bojovat. Mluvíme o generačně starší Zdence Braunerové, která ještě neprošla vzdělávacím ústavem Minervou a mladší, která již Minervu absolvovala Anna Klecandová - Martenová. Obě jsem popsal v článcích
Tyto ženy se navzdory mužům, kteří jim kladli, jako ženám překážky v intelektuálním růstu obě prosadily Z. Braunerová jako malířka, A. Klecandová - Martenová jako spisovatelka.
Jejich úloha spočívala v tom, že svými jazykovými schopnosti, vzděláním, finančním zabezpečením mohly propojovat českou a francouzskou kulturu. Umožňovaly přátelům poznávat Paříž a francouzské umění, a to i s ubytováním a veškerou podporou a pohodlím. Uveďme, že někdy i s milostným vzplanutím. A nebyli to jen ledajací umělci, ale osobnosti, které ovlivňovali později i další generace (Julius Zeyer spisovatel a dramatik), František Bílek (sochař), Vilém Mrštík (spisovatel), Miloš Marten (spisovatel a kritik), Jan Zrzavý (malíř), Jaroslav Maria (spisovatel) a další…
Marie Majerová, Femme fatale??
Marie Majerová je známa, zejména starším generacím svým románem Siréna, jako stařena, doprovázející „komunistické „papaláše“ na prvomájových tribunách a sjezdových palácích, jako průkopnice socialistického realismu, tedy jako zneužitá figurka režimu. Již méně je známa jako přítelkyně, často i milenka francouzských a českých surrealistů a dalších avantgardních umělců a intelektuálů.
Marie Majerová nebyla, nic méně a nic více, než dcera uzenáře Marie Bartošová (Majerová). V životě to neměla nikdy jednoduché. Otec František Bartoš v roce 1885 zemřel a své příjmení získala od druhého manžela své matky Barbory, vojáka Aloise Majera.
Už jako patnáctiletá pracovala u příbuzných v Budapešti jako pomocnice v domácnosti. V šestnácti se živila jako písařka a po večerech chodila na nejrůznější kurzy v Dělnické akademii. Tehdy se sblížila s literáty anarchisty sdružené kolem S. K. Neumanna. A v roce 1900 se seznámila také s Josefem Stivínem. Ten si ji i přes průkaznou nevěru ale nakonec roku 1904 vzal.
Vztah s Josefem Stivínem nakonec skončil. S rozlukou se nechtěl smířit a ještě v listopadu 1922 Marii, která se mezitím vdala, napsal: „Jsme oba vinni - neobviňujme jeden druhého. Náš syn Sláveček je jedním z hlavních důvodů, proč spolu máme žít.“
Druhého muže Slavoboje Tusara si Marie vzala v říjnu 1922. Zpočátku žili spokojeně, navštěvovali kavárny a hodně cestovali. Oba byli příliš vytížení a neměli na sebe čas.
Rozvedli se v únoru 1947 a Marie dostala od Slavoboje odbytné 200 korun měsíčně. Nikdy se už nevdala.
Připadlo jí, že je na vše pozdě. Uvažovala: „Co já se potřebuju ohlížet na existenci jiného a sama živořit?“. Tuhle životní kapitolu už měla za sebou.
Pomiňme její konflikty s paní Naumanovou, která jí pro její vztahy s jejím mužem, Gelnerem a dalšími nazvala „proslulou nevěrnicí“ a věnujme se etapě, v níž sehrála úlohu Femma fatale
Započala tvrdě:
Ačkoliv syn reagoval nespokojeně. Prosil, vyhrožoval. yhrožoval, bude-li ho matka bít. Přítelkyně Neumannová vylíčila Mariino chování k synovi následovně: „Mařka o něm mluvila jako o slabomyslném dítěti, protože se počurával do postele. Měl nastydlé ledviny. Když vyrostl, dala jej do ústavu pro choromyslné.“
Literární historička Jaromíra Nejedlá tvrdila něco jiného. Podle ní měla Marie „silně vyvinutý mateřský cit, lpěla na svém synovi, ale temperament ji hnal k novým a novým sférám života, jež ji často nutily k odloučení od dítěte“.
Po úspěchu svého románu Panenství se rozhodla studovat a poznat svět, opouští svého muže i syna a sama odjíždí do Paříže, kde se pohybuje v bohémských kruzích. Podobně jako řada dalších příslušníků intelektuální elity ostře vnímala nesvobodu člověka v moderní společnosti. Pro Majerovou byly tyto zotročující síly v zásadě dvě: kapitalistický systém a nerovnost pohlaví. Věří ve volnou lásku, ideály francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství a později komunismu. Konec konců tehdy byla idea komunismu mezi intelektuály, anarchisty, surrealisty i poetisty módou.
Co si vzala sebou do vínku?
Mluvilo se o ní: „Svým zjevem ztělesňovala typ české krásy a svou pěknou tváří připomínala některé ženy Mánesovy. Pokud se pamatuji, mnohý muž vzhlížel k ní překvapeným pohledem,“ napsal o ní o dvacet let mladší Jaroslav Seifert.
První feministka?
Nývltová argumentuje, že spíše než komunismem jsou myšlenky a literární díla Marie Majerové ovlivněna feminismem. Téměř ve všech se setkáme s uměleckým ztvárněním ženského osudu, který hrdinky naplňují ve světě nerovných šancí. Kapitalismus tu můžeme vnímat jen jako jeden druh patriarchální společnosti, který má v sobě nutně obsažen prvek nerovnoprávnosti a vykořisťování.
Marie Majerová se označení feministka bránila. Její vlastní texty ji usvědčují, že k podobnému myšlenkovému směru bezpochyby patřila. V české historii hledá Majerová postavy, ze kterých by šla vytvořit postavy silných a svobodomyslných žen, na něž mohou ty současné navazovat.
Vzpurná komunistkou
Majerová patřila do skupiny anarchisticky levicově zaměřených spisovatelů první republiky, která vydržela v naší domácí komunistické straně (vstoupila do ní roku 1921 jako jedna z jejích zakladatelů) i poté, co řada jejích levicově orientovaných kolegů z dobové Komunistické strany Československa. Vystoupila jen, co se v původně glorifikovaném Sovětském svazu začaly dít vražedné čistky a další dnes již obecně známá zvěrstva, zejména pak ty stalinistické.
Představovala si komunismus jinak. Na V. sjezdu KSČ vydala společně s dalšími komunistickými intelektuály a umělci zásadní kritický leták zvaný „Projev“ či „Manifest sedmi“, který vyzýval k odstranění nového vedení strany, takže byla spolu s ostatními signatáři vyloučena. Nicméně po druhé světové válce se do KSČ vrátila, a to nejspíše z kariéristických důvodů. I zde se projevila jako Femme fatale.
Majerová tedy mezi komunisty vydržela, neboť chtěla psát a být miláčkem režimu za každou cenu – i za cenu pokroucené osobní morálky. A to se jí doopravdy podařilo. Nakonec – možná to celé i vnímala pozitivně, neboť je známa i jako zapálená komunistická novinářka.
Jako privilegovaná komunistická spisovatelka, i když že vůbec ne špatná, dostávala jedno státní vyznamenání za druhým. Majerová byla řádnou členkou České akademie věd a umění (od roku 1940), byla nositelkou Řádu práce (1954), Řádu republiky (1957), Řádu Klementa Gottwalda (1962) a v roce 1955 obdržela Státní cenu Klementa Gottwalda. Byla vzorem, ideálem, arbitrem.
A přitom se tiše tutlalo, jak vysoce nemorální je Majerové pí život.
Začalo to už kdysi dávno, někdy v jejím mládí, ale jakýsi zásadní divoký sexuální vztah, který už nebylo lze utajit. Začínající ambiciózní spisovatelka a levicová novinářka, která šíří a propaguje zejména čistou a nezkaženou morálku moderní ženy oproti tomu „zkaženému, zkorumpovanému a prohnilému kapitalismu“, se přece nemohla sama poškozovat. Aby umlčela šířící se drby vzala si Stivína, s nímž žila jen „na psí knížku“ nakonec roku 1904 za muže, jistěže jenom na oko.
Její divoký, promiskuitní erotický život pokračoval dál v nezmenšené míře. Marie byla krásná, měla hluboké oči, husté kudrnaté vlasy, „dokonalou porcelánovou pleť“, jak napsal jistý básník, prostě dobová erotická bohyně. Měla také co ukázat: byla opravdový kus ženské! Dochovaly se mnohé střípky z jejího promiskuitního života, a bylo jich tolik, že by vydaly na jednu hodně tlustou erotickou knihu. Jenomže ona byla nejen poživačná, ale také cílevědomá, chytrá a šikovná. Její autorita ve straně vše utišila..
Dovedla klepy vymazat. Prostě zmizela. Už roku 1906 mizí vdaná Marie Majerová do Paříže, kde se – pod oficiální hlavičkou studií na Sorboně – zapojí velice intenzívně do divokého života místní bohémy. A že tam bylo objektů na výběr! Kolik jen Čechů v té době v Paříži pobývalo! A do jednoho z nich se podle všeho dokonce zamilovala: do později slavného českého básníka, rodáka z Příbrami, Františka Gellnera. Možná ho tak velmi milovala právě proto, že on sám o ní prý neměl velkého mínění.
Gellner byl i přes svoje geniální básnické nazírání světa do jisté míry maloměšťák, a tak vedle ohnivé milenky, jíž Maruška nesporně byla, chtěl doma spíše věrnou dívenku na úklid a ke sporáku. A tak Marii časem vyhodil ze svého nepříliš luxusního pařížského bytu. Zhrzené Majerové tak nějak nezbylo, než se vrátit domů do Čech (původně žili ve Vídni), k manželovi, kde samozřejmě pokračovala ve svém oblíbeném promiskuitním životě. No ale se Stivínem se nakonec rozvedla a vzala si roku 1922 grafika Slavoboje Tusara, jenomže od svého tradičního bohémského životního stylu nikdy neustoupila. Pokud někoho opravdu milovala, byl to asi Gellner, který pak jako obyčejný vojín zmizel kdesi v zákopech první světové války.
Kladu si na tomto místě otázku: byla Marie Majerová Femme fatale spíš v pozitivním nebo spíše v negativním smyslu?
Kladeňáci starších generací, kteří ještě pamatují dosluhující provozy starých dolů a hutí a kteří doprovázela celá léta pravidelně siréna, ohraničující příchod a odchod do práce budou mít asi na věc jiný názor, než dnešní generace. O to bude tato „anketa“ zajímavější.
Marie Majerová zemřela dne 16. ledna 1967 v Praze a je pohřbena na Olšanských hřbitovech.
Literatura:
L. Bobíková: Bouřlivý milostný život Marie Majerové. Právo, 2013
L. Koláček: Erotická bohyně anarchistů, surrealistů i komunistů, 2019
Dana Nývltová: Marie Majerová
Femme fatale české avantgardy Akropolis, Praha 2011
Jaromíra Nejedlá. Jaromíra Nejedlá. Marie Majerová, Melantrich. 1986
