Článek
Nejdříve vysvětlím, proč užívám jméno Zdenka Braunerova – když v češtině užíváme v koncovce ženského rodu samohlásku dlouhou. Bylo to úmyslné. Obě jména pro ni totiž byla výzvou – Zdenka se jmenovala po dceři Karla Havlíčka, která po smrti svých rodičů byla vychovávána jejími rodiči a poněkud archaickým příjmením ve tvaru Braunerova zdůrazňovala svoji nezávislost. Tato forma totiž tolik nezdůrazňuje submisivnost a přivlastňující charakter obvyklého tvaru příjmení žen.
Z převelikého množství jmen umělců, kulturních pracovníků, intelektuálů, kteří vytvářeli to bohaté, rozmanité a pro nás tak neobyčejně zajímavé niveau kulturního a duchovního života na konci a přelomu 19. a 20. století, není sice jméno Zdenky Braunerovy nejznámější, ale setkáte se s ní vždy u toho nejdůležitějšího, co se v tomto období událo.
V podstatných oborech jejího usilování má její hledání vlastní identity a vlastního výrazu význam iniciátorský nebo dokonce zakladatelský, vždy však jde o něco převyšující průměr. Byla výjimečná a mimořádná a to i tehdy, bereme-li v úvahu její lidské slabůstky, které se tak jeví zejména proto, že si svobodně a nezávisle počínala vůči prostředí, z něhož vzešla a které ji formovalo.
Zdenka Braunerova byla malířkou, ilustrátorkou a knižní grafičkou, iniciátorkou kulturních styků především západoevropských, ale nejenom jich; byla slunnou a obětavou – to adjektivum nutno zdůraznit- přítelkyní mnoha svých současníků a současnic. Souhrnem těchto činností je Z. Braunerova výjimečná a určitým způsobem jí vrcholí a zároveň končí jedna etapa ženské emancipace u nás – ta, která nebyla podpořena středoškolským a vysokoškolským vzděláním.
Předpoklady a východiska
Zdenka Braunerova byla nositelkou slavného jména. To ji zavazovalo, ale i podněcovalo. Byla jedním ze čtyř dětí JUDr. Františka Braunera, který byl spolu s Františkem Palackým, Karlem Havlíčkem spolutvůrcem české politiky v polovině 19. století. Brauner formuloval české požadavky v roce 1848, které byly proneseny na schůzi ve Svatováclavských lázních; jeho životním cílem bylo řešení agrární a selské otázky. Odstranění roboty a tím i základy emancipace té nejširší sociální vrstvy národa, bylo i jeho zásluhou.
Matka, Augusta Braunerová, pocházela z intelektuálního prostředí úřednické šlechty. Vřele a do důsledků podporovala všestranný intelektuální rozvoj svých dětí. Nikdy se nenaučila česky, nicméně v rodině představovala typ pro česky zaměřeného vlastenectví. Prostředí českého patriciátu v této době nepěstovalo příliš společenský život, salony a salonní život. Tedy to, co bylo v Německu či Francii nebo Rusku samozřejmé, se v Čechách téměř nevyskytovalo. Kolik jich v Praze, dokud žil dr. Brauner bylo? Dva? Tři?
Významní salon vedla paní Palacká, salon měl hudební a charitativní charakter, do vlastenecké společnosti se z něj šířily myšlenky obdivovaného vzoru obou dam – Bernarda Bolzana.
Salon dam Staňkových, související s rodinou J. V. Friče, byl vlastenecký, ale vyhraněný charakter neměl. Salon, který vytvořila Augusta Braunerová, byl centrem kulturního a společenského života. Docházeli sem význační umělci – hudebníci, spisovatelé, vědci, výtvarníci. Dokladem významu rodiny může být i to, že v rodině, nikoli ovšem ke svému štěstí, byla vychovávána také „dcera národa“ Zdenka Havlíčková, že ochraně dr. Braunera byly svěřeny české korunovační klenoty. Ten je předtím, než je před Prusy odvezl uschovat do Vídně, ukryl ve své rodině. Ukryl je a převážel ve velké krabici na klobouky a Zdenka Braunerova o tom ráda vyprávěla.
Rodinné prostředí oscilovalo mezi otcovým selstvím a jeho politickým postavením a matčinou intelektualitou. Bylo to prostředí náročné, kultivující, ušlechtile liberální a svobodomyslné, vedené v národním, vlasteneckém duchu, nikoli však omezeném nebo úzkoprsém.
Zdenka vyrostla v impulzívní a bezprostřední bytost, velmi duchaplnou. Z matčina podnětu a za jejího dozoru se neustále kultivovala intenzívním studiem jazyků, uměním, četbou a častými studijními cestami do zahraničí. Svědectví o tom vydává např. její deník z cesty do Itálie. Byl vzorně publikován Středočeským muzeem v Roztokách.
Formování takovým prostředím dávalo sebejistotu, umožňovalo osobnostní růst – ovšem bylo také příčinou omezujících požadavků a tedy i zdrojem nepochopení a konfliktů. Pro Zdenku Braunerovou to v mnohém bylo celoživotní úsilí, překonávat nepochopení a předsudky a konflikty ve vlastní rodině a to i v době, kdy byla již zcela samostatná.
Do důsledků je Zdenka překonala tím, že se uplatnila jako profesionální malířka, že nezůstala paletou a barvami diletující malířkou jako její matka, po níž zdědila své nadání. Navzdory konfliktům a předsudkům, dnes až komickým otevřela svůj pařížský byt, protože jako jediná měla svůj byt v Paříži svým přátelům a některým z nich tak umožnila poznat Francii a její kulturu; že i rodinný mlýn a svůj ateliér v Roztokách otevřela svým přátelům, s nimiž sdílela touhu po vyšším, duchovním cíli lidského života.
A její přátelé ji naopak podporovali v rozhodnutí věnovat se umění, být malířkou. Toto rozhodnutí bylo v rodině přijímáno s velkými výhradami, zejména ze strany jejích bratrů, kteří by nejraději svoji sestru viděli zajištěnu a chráněnu patřičným sňatkem.
Malířské a grafické dílo Zdenky Braunerovy
Hlavním a vlastním výrazem Zdenky Braunerovy bylo výtvarné umění. I když cestu k vlastnímu výrazu hledala dlouho. Byla nadána i hudebně. V době, kdy hledala sama sebe a své postavení v životě, se volba některého z uměleckých oborů jevila jako jediná možnost pro uplatnění ženy v nějaké profesi.
I to však nebylo bez omezení. Není příliš známé, jak ostražitě se například výtvarníci střežili poskytovat ženám akademické vzdělání. Možná, že se Zdenka k výtvarnému umění rozhodla vědomou a střízlivou volbou. Hudební sféra v samostatném uplatnění nabízela pedagogickou možnost nebo koncertní. Učitelkou hudby být Zdenka nechtěla, netoužila být v podřízeném postavení a nepotřebovala si vydělávat na běžné živobytí.
Byla k sobě natolik kritická, že dokázala odhadnout, že ke koncertní kariéře jí chybí schopnosti. Jenom malířská kariéra jí nabízela dostatečnou profesionalitu, uplatnění schopností a jejich rozvoj i určitou nutnou společenskou prestiž, bez které si, možná podvědomě, nedovedla svůj život představit.
Své výtvarné schopnosti kultivovala nejprve vlivem matky, která byla zručnou kreslířkou a její momentky z cest, kresby či akvarely pečlivě zachycují památná či navštívená místa. Dále se Zdenka vzdělávala u Amálie Mánesové, jako mnoho jiných děvčat z lepších rodin. Pak byl jejím učitelem malby Antonín Chitussi. Nějakou dobu se k němu obracely i její milostné touhy, ovšem rozhodnutí být malířkou a ohledy na společenské postavení vykonaly své. Časem se proměnily jejich vzájemné vztahy. Zdenka usoudila, že pro Chitussiho je bezpodmínečně nutné poznat Francii, přiměla ho ke studiu v Paříži a tím do jisté míry přispěla k jeho uměleckému vyzrání.
Poněvadž v Praze neměla možnost své vzdělání rozvíjet, neboť Akademie vzdělání žen nepřipouštěla a dlouho odmítala. Vzdělávala se dlouhodobým pobytem v Paříži a ve Francii, studiem děl minulosti, návštěvou pařížské Akademii Colarossi. Důležité pro ni bylo poznání mistrů barbizonské školy. K nim měla svým talentem nejblíže. Dalším významným vlivem bylo poznání Williama Turnera během krátkého pobytu v Anglii.
Její nadání bylo možná omezené, ale dokázala z něho vytěžit maximum. Poznala své síly, dokázala se soustředit k poměrně úzkému tématickému okruhu a podařilo se jí vystihnout lyriku místa i chvíle. Dokázala to svými krajinomalbami, které byly věnovány místům milovaným a důvěrně známým, ať to byl kvetoucí roztocký sad, roztocké Tiché údolí nebo krajina kolem Fontainebleau. Prosazovala se i na soudobých výstavách, především v Paříži, ale i v Praze. Její obrazy stále a dnes ještě víc působí svou intimní atmosférou. Jemnou nostalgickou barevností i lyrismem upoutávají a okouzlují.
Je autorkou četných grafických listů. Grafika ji provázela až do konce života, i ve chvíli, kdy pro chvění rukou odložila štětec, vytvářela své grafické listy. Jimi patří Zdenka Braunerova k zakladatelské generaci českých moderních grafiků.
Významně zasáhla i do oblasti užitého umění a byla velmi úspěšná. V rodinách jejích přátel se dlouho jako cenné relikvie uchovávaly skleněné a porcelánové servisy, jejichž výrobě v jenštejnské sklárně byla přítomna, a které nejčastěji zdobila stylizovanými rostlinnými ornamenty, v nichž využívala i tradičních folklórních prvků.
Výjimečné místo patří Zdence Braunerové v oblasti knižní grafiky. Na žádné z výstav, které se českou knižní grafikou zabývají, nemůže chybět to, co ona vytvořila. Jejím záměrem bylo knihu nikoli ilustrovat, ale spoluvytvářet a usilovat o sjednocení duchovního obsahu knihy a její vnější podoby. Inspirována soudobými snahami anglickými, především Williama Morrise, které poznala za svého poměrně krátkého pobytu v Londýně, i studiem starých tisků, vtiskla knihám, které upravila svůj osobitý rukopis.
Slavná je její výtvarná úprava Mrštíkovy Pohádky máje, i když se údajně podílela i na přepracování textu druhého vydání; knih Martenových, zejména Cyklu rozkoše a smrti, Paula Claudela a dalších. S tím souvisí i spolupráce s Moderní revuí Arnošta Procházky, Kalendáře paní a dívek. Právě v oblasti knižní grafiky se nejzřetelněji projevilo její sepětí s dobovým duchovním a uměleckým cítěním – secesí – a jejím tvaroslovím. Její záhlaví, vignety, písmo a koncovky, svým obsahem, který hledá své prvky v nejrůznějších duchovních a kulturních sférách, svým pojetím a jeho ornamentací ukazují k tomu, že umělkyně, jinak střídmá a soustředěná ke krajině, patří ke generaci, pro kterou je určující rys hledání a že i ona hledá a usiluje o synkretické vyjádření tohoto hledání.
Ve svém uměleckém výrazu má Zdenka Braunerova pevné místo v dějinách českého výtvarného umění. Myslím, že s odstupem doby bude stále více oceňováno a bude patřit ke zlatému fondu. Je to dílo konzervativní i moderní zároveň. Zdenka Braunerova žila a tvořila vedle velkých a silných umělců, jejichž poetika byla naprosto odlišná od toho, co cítila ona. Byla opřena o pevný soubor tradičních hodnot a své pojetí i výraz si udržela. Nepodléhala dobovému estetickému diktátu a je v rámci své generace výjimečná zdůrazňováním a respektováním kulturní a duchovní tradice, kterou neodmítá, nepovažuje za přítěž (krásně o tom uvažuje ve své korespondenci se Šaldou), ale naopak, za cenný odkaz, který je třeba rozvíjet. Tradice pro ni není retardující veteš, ale svědectví osobitosti v jejích nejrůznějších projevech.
Respekt k tradici a ji přivedl k hlubokému a celoživotnímu zájmu o folklór, ať to byl životní styl, předměty denní potřeby nebo umělecká tvorba. Sbírala lidovou keramiku, výšivky, obrázky, nábytek všude, kam přišla a vytvořila si krásnou sbírku. Její představa o výjimečnosti a významu folklórní tradice, zejména moravskoslovácké, ji vedla k tomu, že ji propagovala. Byla uchvácena životním stylem moravského Slovácka do té míry, že zde hodlala bydlet i trvale. Uvedla sem Augusta Rodina u příležitosti jeho pražské výstavy. Poznání a sběru projevů lidového výtvarného umění se věnovala celý život - pořádala folklórní výstavy, i do Paříže jako reprezentativní ukázku národní kulturní tradice a smyslu pro krásu uspořádala v roce 1923 výstavu o českém folklóru v keramice a výšivkách.
Přítelkyně – podněcovatelka - inspirátorka
Toto byla vlastní, dnes již dosti známá a velmi ceněná doména Zdenky Braunerovy – být prostředníkem setkání lidí, odlišných kultur a jejich poznávání. Její role a zároveň poslání přítelkyně a inspirátorky dění společensko-organizačního a kulturně-orientačního. Za tuto roli byla neoficiálně nazývána “ vyslankyní české kultury“, lichotivými slovy „český konsule“ se na ni obrací Julius Zeyer, ta slova ve svých statích potvrzuje V. Černý. Role, kterou ve své době oficiálně zastávat nemohla.
Vychována v úctě a v otevřenosti vůči evropským kulturním proudům, měla krásný vztah ke kulturní tradici domácí i cizí. V jejím díle i v její přátelské korespondenci nalezneme až překvapivě chápavý vztah ke slovanským kulturám – ruské, polské, ale především slovenské a ke Slovensku vůbec. Velmi silný a častými studijními pobyty stále utvrzovaný a prohlubovaný vztah k západoevropským kulturám. Překvapivě nejméně se v jejím duchovním světě setkáme s kulturou německou. Možná byla samozřejmá, díky rodinné tradici
Kontakt s těmito kulturami a posléze i jeho duchovními a tvůrčími představiteli Braunerovou obohacoval, kultivoval a dovoloval jí lépe pochopit i kulturu vlastní – a to nejen její přednosti, ale i zápory. Umožnil jí, aby si vytvořila nadhled a vlastní škálu hodnot a dával jí sílu k celoživotnímu vytrvalému zápasu módními kulturními výstřelky a s deprimující malostí.
Rozhodující iniciační význam má pro ni pobyt ve Francii a v Paříži, kde žila v letech 1881 až 1893 a kam se celý život vracela. Oporou a zasvětitelem do tamního života byl Elémir Bourges (1852-1925, spisovatel symbolistní generace), manžel její sestry Anny. Kroužek přátel, kteří ho navštěvovali – byl výlučný – S. Mallarmé, J. K. Huysmans, Barbey d´Aurevilly Victor a Paul Margueritte, Anatol France, Paul Claudel, Maurice Maeterlinck, Odilon Redon, Auguste Rodin, Darius Milhaud – představoval výlučné umělce všech tvůrčích oborů a byl i kroužkem jejím. Zde navázala řadu přátelských kontaktů, především k Huysmansovi.
S vehemencí a úporností sobě vlastní zprostředkovávala Zd. Braunerova svým přátelům svět slovanský a především český. Podle toho, jak je zkreslený český a pražský svět v Bourgesově románu Ptáci odletí a květy opadají (přel. Miloš Marten) narazila na pevně vytvořené představy a třebaže prostorem Bourgesova románu je Praha a její historická zákoutí a hrdinkami Anna a Zdenka Braunerovy, pohybujeme se v pohádkovém časoprostoru, který je podobný spíše byzantskému gobelínu.
Silněji a užitečněji se zprostředkovatelská mise Zdenky Braunerovy prokázala při pořádání slavné výstavy Augusta Rodina a jeho cestě Čechami a moravským Slováckem v r. 1901 a pomocí Paulu Claudelovi během jeho diplomatického působení v Čechách 1911.
Ještě účinněji a se stopou prokazatelnou a trvalou se stal kontakt s Francií, který Zd. Braunerova umožňovala svým uměleckým přátelům, když usoudila, že tento kontakt pomůže jejich uměleckému růstu. Výčet jmen přátel, které přiměla k cestě a studiu ve Francii je impozantní: Antonín Chitussi (malíř), Julius Zeyer (spisovatel a dramatik), Miloš Marten (spisovatel a esejista), František Bílek(sochař), Vilém Mrštík (spisovatel a dramatik), Jan Zrzavý (malíř) a jistě i další.
Přátelství z konce devatenáctého století! Četná, s intenzívně prožívanými vztahy, překypující láskou i nenávistí, přinášela i trpká a bolestivá zklamání. I Zdenka Braunerova měla mnohá přátelství, především mezi vynikajícími duchy a osobnostmi veřejného a kulturního života. Mnohému byla zvyklá ze salonu své matky Augusty, v němž se v domě U Medvídků na Perštýně scházeli umělci i vědci.
Od útlého mládí pro ni byla samozřejmá jména František Palacký, Frant. L. Rieger, Karel Havlíček, Zdenka Havlíčková, Purkyňovi, Jan Neruda, Karolina Světlá, Amalie Mánesová, Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Bedřich Smetana, Julius Zeyer, Antonín Chittusi a nebyla to pro ni toliko jména, ale především lidé i s jejich ctnostmi i slabostmi. Mladší z nich byli nejprve jejími učiteli, pak přáteli a přátelský okruh se neustále zvětšoval, zejména když rodina zvolila za místo svého letního a rekreačního pobytu Roztoky a starobylý Braunerův mlýn.
Časem se péče o vzrůst a rozvoj jejího přátelského kroužku stala vedle malování náplní jejího života. Některá její přátelství se stala v tehdejší době legendárními.. Přítelkyní byla obětavou, chápající, vždy připravenou pomáhat, možná, že se jevila až příliš obětavá, příliš pomáhající. Pověstný byl její vztah k F.X.Šaldovi. Nějakou dobu byli přátelé – s Šaldou i se spisovatelkou Růženou Svobodovou. Nemohlo být jinak, Svobodová byla Šaldovou celoživotní múzou. Léta býval jejich vztah a jeho podoba předmětem sporu. Pak Šalda onemocněl, Svobodová se stáhla, patřila přeci k pražské společnosti a nemohla se kompromitovat péčí o známého a proslulého velekněze literární kritiky.
To nechala na Zd. Braunerové, která Šaldu odvezla z lázní, denně o něj jako milosrdná sestra pečovala v nemocnici, poskytla mu po návratu klidný rekonvalescenční útulek v Roztokách, připravila jeho cestu a pobyt v Paříži. Tehdy se opět Svobodová objevila, vysvětlila Šaldovi, jak je třeba na Zdenku Braunerovou pohlížet. Co zbylo z tohoto přátelství? Hrstka dopisů o umění, kultuře, obdiv vůči umělkyni a jejím myšlenkám. Z její strany upřímný obdiv. Nakonec pak zdrcující kritika věhlasného mága: Braunerová, její dílo i tvorba je „skrádanka“.
Je pochopitelné, že v takto intenzivně prožívaných vztazích, nemohla chybět ani těžká a trpká zklamání, zejména když některá byla zklamáním a prohrou i v milostných očekáváních, neboť na možnost rodinného života Braunerová rezignovala až po krachu připravovaného manželství s Vilémem Mrštíkem.
Podobná historie – veliký zájem, obapolné nadšení. Spolupráce a společná snaha zachránit starou a asanací ohroženou Prahu. Společná práce nad k úspěchu přepisovanou Pohádkou máje, přičemž Braunerová vytvořila také ilustrace a knihu upravila. Její úprava se stala mezníkem ve vývoji knižních úprav. Pak příprava na manželství. Těsně před jeho uzavřením, ve chvíli, kdy se Zd. Braunerová již chystala ke stěhování na Moravu, Mrštík zasnoubení zrušil. Údajně pro pocit nadřazenosti Zd. Braunerové. Z tohoto vztahu zbylo jenom zklamání – ale díky němu i objev moravského Slovácka, jeho folklóru, obdiv k tvorbě Jožky Úprky.
Účinně a se stopou prokazatelnější a trvalejší je zprostředkování kontaktu s frankofonním a francouzským prostředím jejím českým přátelům-umělcům. Již v jednom z prvních dopisů se k ní Julius Zeyer obrací s lichotivým oslovením „český konzule“. Výčet a jména přátel, které přiměla či pomohla jim poznat Francii, je impozantní. Julius Zeyer- spisovatel a dramatik, František Bílek (sochař), Vilém Mrštík (spisovatel), Miloš Marten (spisovatel a kritik), Jan Zrzavý (malíř), Jaroslav Maria (spisovatel). Zkoumání těchto vztahů, z nichž jeden každý by byl kapitolou velmi krásné knihy, je badatelskou oblastí, která by měla být soustavněji rozvíjena.
Výklad o přátelských vztazích Zdenky Braunerové zakončím poznámkou, že přátelské vztahy byly jedním z určujících rysů sklonku devatenáctého století a byly také jedním z projevů hledání a hledačství, tak charakteristického pro tato léta.
Její korespondence s řadou přátel je založena na velmi určitém typu přátelství s lidmi, kteří, jak říká Otokar Březina, „tušili světelné záplavy“. Charakteristické je také, že toto pevné, přátelskými svazky provázané společenství vyústilo nejprve k příslušnosti ke Katolické moderně a pak k neinstitucionalizovanému pojetí křesťanství.
Zdenka Braunerová se narodila v roce 1858 a zemřela v roce 1934. Byl to život poměrně dlouhý, velmi aktivní, naplněný snahou o uplatnění v profesi – úsilím o vytvoření díla, které by mělo trvalou platnost, tvořivě akceptovalo evropskou kulturní tradici a dále ji rozvíjelo.
Přesto umělkyně ve chvílích pochyb svůj život nazývala „dutým“ – a vyrovnávala tento pocit pomocí druhým, porozuměním, lpěním na duchovních hodnotách a jejich tradici. Kdo nyní, po tolika letech reprezentuje slavnou tradici rodu, která pro ni byla celý život pýchou, ale i odpovědností a traumatem?? Právě Zdenka Braunerová. Jaký může být lepší příklad aktivního, plného života než život Zdenky Braunerové?
Literatura:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdenka_Braunerov%C3%A1
