Článek
Můžeme považovat za zázrak, že Bohuslav Reynek (31.5.1892), který celý svůj život jakoby mizel ze světa i společnosti, přece na konci života dostihuje ve své „slávě a známosti“ řadu z nich. V průběhu šedesátých let se k Reynkovi znovu začíná obracet pozornost mnohých mladých umělců (např Jiří Kolář, Ivan Diviš, Ivan Martin Jirous, Věra Jirousová a další,)
V roce 1964, kdy ovdověl, směl poprvé po pětatřiceti letech znovu vystavovat. Roku 1969 ještě stihl vydat jeden svazek své poezie (byly to sbírky Sníh na zápraží, Mráz v okně a Podzimní motýli). Další sbírku Odlet vlaštovek už vydat nemohl. Její sazba byla v rámci postupující normalizace rozmetána.
Reynkovým hlavním tématem je náboženská inspirace. Zaměstnávají ho otázky víry a jsou hlavní náplní jeho poezie. I proto jeho básně působí jako rozjímání, meditace. V české poesii se v Reynkově díle odehrál jeden z nejurputnějších zápasů o vlastní básnickou identitu.
Zpočátku hledání je Reynek spjat s dobovou poezií, ale později ji nechává stranou. Abychom pochopili vnitřní řád, tvar a pevnost jeho poezie, musela česká poezie projít zkušeností okupace i socialistické revoluce. Reynek sám musel zažít stěhování, vyhnání, osamocení, poznat evropskou poezie s T.S. Eliotem, E. Poundem, českou s Halasem a Holanem.
Odmítl svody kolektivního a programního sdružování, civilizačního komfortu. Dlužno říci, že v roce 1926 našel v této životní pevnosti podporu ve své paní Suzanne Renaude, básnířce z Grenoblu.
V této první fázi vnikají sbírky Žízně a Smutek Země (obě sbírky vyšly u L. Kuncíře). V nich se vyvíjí a roste Reynkovo vidění přírody, později, v úmyslném tematickém omezení, jednom z pilířů jeho tvorby.
Překládá francouzské a německé básníky – F. Jammese, G. Trakla. Sbírky Pokora, Žízně mají atmosférou hodně podobného s poezií Zd. Kalisty, J. Wolkra. V sbírce, publikované r. 1921, uvádí Píseň raněného ptáka. Lyrický subjekt, raněný pták se před smrtí loučí se svým životem, s opojnými dálkami perspektiv.
Obrazivost je velmi konkrétní, svět viděného a prožívaného je podobný některým grafikám a protože i jeho konkrétní svět je omezený, motivy se opakují. Jsou ještě mluvné, ozývá se z nich dekadentní popisnost, opakuje se. „Se zimou bílou, kdy mlčel sníh,/ a s tichem posvátným, kdy kraj jen skřek můj plnil;/ barev kdy nebylo, jeřáb jen v alejích/se krví živou chvěl a v rudých stuhách vlnil.//“ Rys, který charakterizuje Reynkovu tvorbu: „Mou duši blaží tiché divy - lesní časné jitro, holub sivý na haluzi, rosa na květu se třese, jsem něhou přebolestnou zmámen“ (Svítání zjara)".
Prochází Březinovskou inspirací. Sbírky Samota, Vody hodně připomínají Březinu. Jsou výrazem prožívání velkopátečního Kristova utrpení. Spoléhání na Boha, inspiraci vírou.
Poukazuje na svou situaci: „Hle kterak mlhami jsem spjat a svírán./ Kterak v nejistotách bloudím jak loď ztroskotaná./… Ó Pane, dej mi prohlédnouti…"/ Nemodlím se k Tobě stoje, oči obráceny k světlu, jak jen Světci mohou, ale tváří k zemi přitisknut, jež voní fialkami.“
Sbírka Koleda je o prožívání vánočního období, narození Krista. Lehké spíše rozmarné vyprávění, zejména v počátku, pak osobní Panně Marii - jíž je zasvěceno mnoho básní sbírky. Těšila se pravděpodobně Reynkově velké úctě.
„Že již duše má jest radostně rozzpívána,/ povím, že mi všecko sama dává Marie Panna.// Marie je sedmibolestná.“ „I těchto darů dá mi Paní, která sladká jest jak slunce, které zapadá,/ a jejíž srdce sama na čas zamčené jest Ráje zahrada.“//
Vinice: "Požehnány všecky vinice podzimní, v nich osamělé hlasy,/ požehnána Panna Maria plná milosti a krásy,/ požehnána budiž Golgota hořká a holá, vinice Vína Spásy!"/
Domov: „Piji život z ruky tvojí, Pane, jako včela prostřed kytice“.Hezká báseň, především výraz úlevy, který přináší víra a to že člověk svěří svůj život, své útrapy do božích rukou. Je to autentická poezie. Nekryje se za lyrický subjekt. Podává opravdu výraz svého nitra, poprvé se identifikuje s biblickými postavami.
Útěk do Egypta: Vylíčení útěku do Egypta. Mrzí ho, že tehdy nemohl provázet Josefa s Marií a Ježíšem., Opět ta hravá, rozmarná tónina… „každý den, pohřížen v dobrotu těch tří by sládl do věčnosti“.
Básně v próze: Sbírky Rybí šupiny a Had na sněhu. Důležitý prožitek Starého a Nového zákona - impuls pro tvorbu až do konce života. Výrazným rysem Reynkovy spiritualistické, křesťanské tvorby je biblický charakter a prožitek liturgie. Prohlubování biblické kontemplace mělo silný vliv na proměny Reynkovy poetiky.
Souběžně s tím, jak se dobíral hlubinných podob biblických paralel, docházelo i k proměně verše. Cesta od širokodechého verše modliteb a biblických příběhů ke strohým slokám posledních let. Reynek se na podstatné soustředí médiem zdánlivě nahodilého - a vypovídá o neopakovatelné chvíli a duchovní zkušenosti.
Jeho poesie má svou vnitřní dramatičnost. Je autentická. Válka, nadšení z osvobození, komunismus - nic z toho nenajdeme v Reynkově tvorbě - básnické či malířské. Reynek píše o bodláku, šípku, maluje kůzle, trnku, šípkový keř, kůzle. Ale to všechno jsou orientační body transcedentna - analogie k Jobovi, Doinu Quijotovi.
Reynek má za sebou bohaté překladatelské dílo: cele se věnoval překladům z německé a francouzské liteartury - Georg Trakl. Přehled autorů, z nichž překládal, je impozantní - BarbeydˇAurevilly, Bernanos, Baudelaire, Jacob, Billinger, Paul Ernst, Adalbert Stifter, Charles Peguy, Francis Jammes (Román zajíce), Rainer Marie Rilke, Paul Valéry, Paul Verlaine.
Spolupracuje s mladou generací v Tvaru . V šedesátých letech navazuje četná neformální přátelství s mladou a střední generací - Ivan Diviš, jeho editor v Mladé frontě, Vladimír Kafka, Zbyněk Hejda, Ivan Slavík, Jaroslav Dvořák, Jaroslav Šerých, Jarmila Mařanová, Jiří Němec, F.X. Halas, Vladimír Justl, Jaroslav Med.
Bohuslav Reynek věděl stejně jako ostatní básníci o nejistotě světa, o jeho ohrožení. Nemohl však svět přijímat jako absurditu. Věřil v individuální smysl lidského života. Jeho víra ho stále přesvědčovala, že život není nesmyslný úděl ale dar. V jeho poezii všechno má smysl.
Avantgarda hlásá heslo: poezie pro všechny smysly. Toto pojetí mu otevřelo nové prostory - prostory obyčejného, každodenního života. Právě v této všednosti a každodennosti se odehrává úsilí o lidský osud. Reynek není básník sentimentu, svědčí o tom mnoho jeho básní, zejména z poslední doby, kdy uvažoval o svém osudu.
Nad jeho básněmi pochopíme, že všechny adorované tvůrčí mocnosti, jako je sen, formální ekvilibristika, analýza slova. automatismy podvědomí nebo filozofická reflexe jsou pouze užiteční nebo neužiteční služebníci poezie. Rozhodující je pokorné přijetí daru života.
Obdobná témata jako v poezii nalézáme i v jeho grafice. Dobírá se i mezinárodního uznání. V roce 2017 ve svých prostorech uvede České centrum Paříž, na adrese 18, rue Bonaparte, výstavu Bohuslav Reynek, Don Quijote v Petrkově. Vedle grafik z alba věnovaného Cervantesovu hrdinovi – jediného exempláře vytvořeného a vystaveného v Grenoblu v roce 1960 – budou na výstavě představeny krajiny, scény z každodenního života a biblické postavy zasazené do důvěrného a rozjímavého prostředí rytce v Petrkově.
Bohulav Reynek zemřel 28.9.1971 v Petrkově.
Literatura:
Dagmar Halasová: Bohuslav Reynek. Brno, Petrov 1990;
Jaroslav Med, Zdeněk Rotrekl: Skrytá tvář české literatury.
Miroslav Červenka: Styl a význam. Praha, ČS 1991.
Bohuslav Reynek: Básnícké spisy, Zlín. Archa 1995 - básně+ doslov + chronologický přehled, literatura.
Reynkova báseň:
Blázen
Blázen jsem ve své vsi,
znají mě smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne z daleka,
Jsou to psí oblaka,
běží a nekvílí.
Běží a nekvílí.
Smutkem jsme opilí,
kam jdeme,nevíme;
požehnej duši mé,
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíce a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.
Amen.
