Anna Jonáková Urzidil, zapomínaný spisovatel, vzpomínaný zednář

Jürgen Serke ve své knize o německé literatuře v Čechách a na Moravě Böhmische Dörfer uvádí mnoho autorů německého jazyka v Čechách, kteří jsou dnes zcela neznámí. I pražský německý spisovatel Johannes Urzidil zůstává jakoby zapomenut i v novodobé renesanci literatury „Pražského kruhu“ (M. Brod). Není divu - Urzidil psal sice výhradně německy, ale - pro Němce je „příliš český“, pro Rakušany - ačkoli se mu dostalo mnohého významného ocenění (byl jmenován profesorem, obdržel rakouskou státní cenu, čestný doktorát) - málo avantgardní, málo mystický.

Z dějin americké literatury se Urzidilovo dílo vymyká jazykem, němčinou, a také jistým stereotypním pohledem na americkou skutečnost, jenž prozrazuje nedokonalé sžití evropského autora s novou vlastí – přes veškerou svou snahu. (Fialová-Fürstová 1997, s. 201) Potíže jsou i s vyslovováním jeho příjmení - Ve vysílání Hlasu Ameriky pro Československo ho prý na jeho vlastní přání ohlašovali [Uřídil]. Sám se v Americe představoval jako [Urzidyl]. Němci vyslovují jeho jméno jako [Urcýdil]. (Lakosilová 1992).

Max Brod zdůrazňuje českou etymologii jména a především ono řídit, uřídit, řád. Původem Němec, po matce Žid, výchovou a celoživotním přesvědčením křesťan, katolík, svobodný zednář. Zkrátka autor neefektní, interpretovatelný tolerancí, soucitem, při povrchní četbě s pocitem, že již to, o čem píše, známe z děl E. E. Kische, F. Kafky, M. Broda, F. Werfla.

„Za světové války jsem sympatizoval s Čechy, protože se mi jejich stížnosti zdály oprávněné a protože jsem byl ze zásady proti této válce a proti hurápatriotismu, jemuž tehdy bezmezně podléhali přední němečtí (i rakouští) básníci, jak o tom svědčí Válečný almanach nakladatelství Insel, při jehož četbě na vás ještě dnes padne hrůza a jehož obsah vysvětluje mnohé, co se mělo později v německých dějinách stát… Po válce jsem se politicky ocitl na straně Němců, protože jsem zjistil, že Češi začali nově nabyté svobody proti Němcům zneužívat, a protože Spojenci sledovali v celoněmecké otázce zpozdilou a bezvýchodnou politiku, jež nutně vedla k obrození nacionalismu. Nikdy jsem nebyl na straně silnějších, kteří se jen chtějí vybíjet na slabších. Hned bych chtěl ovšem dodat, že jsem byl zase okamžitě na české straně - a zcela samozřejmě i na židovské -, když nacionální socialismus zahájil politiku násilí a legalizoval ji jako celoněmeckou. Naopak jsem se později okamžitě postavil proti české politice, když považovala za správné vyhnat sudetské Němce bez milosti a bez rozdílu z jejich domovů, v nichž po staletí žili. Byl jsem celý život vždycky na straně práva a těch, kterým se ubližovalo, bez ohledu na to, jaké byli národnosti nebo náboženského vyznání. Nezajímali mne jako Němci, Češi, křesťané či židé, nýbrž vždycky a jedině jako lidé, a podle toho, zda se jako lidé projevovali kladně či záporně, jsem s nimi souhlasil, nebo je odmítal. Soucit však zasluhují skoro všichni, jen je někdy těžké se k němu dopracovat. Spravedlnost je poutník a slušný člověk putuje s ní“ (Urzidil 1996).

Pražská a šumavská léta

Johannes Urzidil se narodil v Praze 3. února 1896 v rodině německého železničního úředníka Josefa Urzidila. Uvádí se, že rodina patřila již po mnoho generací k Němcům, žijícím v Čechách. Jeho otec byl katolík, zdá se, že spíše z tradice a určité setrvačnosti. Oženil se s vdovou, která byla židovkou (před sňatkem se stala křesťankou), z prvního manželství měla sedm dětí; čtyři roky po Urzidilově narození ale zemřela. Podle svých slov si Urzidil pamatoval jen její chřadnutí a hodinu její smrti (Urzidil 1996, s. 9).

V rodině tak četné byly mezi dětmi i dospělými komplikované vztahy. Mnoho lásky a něhy si chlapec neužil a záhy se naučil odhadovat, z čeho by mohl vzejít konflikt a předcházet mu. V roce 1903 se otec znovu oženil s Češkou (katoličkou, která pocházela z tradičně českého prostředí a byla na to patřičně hrdá), ačkoli Čechy neměl v lásce a česky nemluvil.

Urzidil sám jej charakterizuje těmito slovy: „Otec cítil výrazně německy. Pocházel z rodiny usedlé v západních Čechách, která byla přes své jméno po pět století německá. Nemluvil jinak než německy a jiné řeči ani nerozuměl; doma se mluvilo výhradně německy. Otec mne přesto záhy přiměl k tomu, abych se naučil česky, pravděpodobně proto, že sám trpěl tím, že česky neumí. Politicky zůstával až šovinistickým německým nacionalistou“ (Urzidil 1996, s. 10)

Katolická víra hrála v Urzidilově životě velkou roli. Celé své dětství byl vychováván jako katolík, už od dětství ministroval a zpíval na kůru (Veselý 1985, s. 9). Otec vodil malého Johannese na procházky Prahou do svatostánků všech vyznání – katolických, protestantských i ortodoxních kostelů i starých synagog; kouzlo Prahy mu přibližoval i přes šňůru hospod na Starém městě. Důležité je, že nikdy Urzidil nechtěl být a nebyl ortodoxním, dnes bychom řekli fundamentalistou - záleželo mu vždy na dobývání obsahů, nikoli formalismu.

Dětství, prožité v Praze bylo přes později pojmenované pocity osamění a opuštěnosti, zatrpklosti dětstvím klidným, bohatým na nejrůznější zážitky, které se staly zásobárnou témat a motivů jeho pozdějšího díla. Opíralo se o jistotu, kterou představoval jeho otec - řada povídek hovoří o jeho rodinném prostředí, způsobu života tehdejších pražských německých úřednických rodin, o otcových svérázných léčebných a výchovných metodách, které ve své rodině uplatňoval, ale též i o pocitu jakési nejistoty, kterou vnímavý chlapec pociťoval.

Neměli bychom podceňovat ani vědomí sociální nejistoty, kterou získal během školní docházky a studií. Studentem, přes všechna dětská a studentská alotria, jichž podle jeho prózy bylo nespočetně, byl znamenitým. Na obecné škole patřil k žákům ze zámožnějších rodin, na německém gymnáziu na Příkopech se ale ocitl v situaci odlišné – patřil k sociálně slabším a bohatší žáci, většinou pocházející ze zámožných židovských rodin, jej mezi sebe nepřijali. „Jestliže mi v obecné škole spolužáci opovržlivě říkali „boháč“, jednali se mnou v gymnasiu, alespoň z počátku, pohrdavě, jako s „chudákem“. Avšak spolužáci z obecné mě aspoň vodili do svých chudých domácností, přecpaných nesčetnými uschovanými věcmi, které by se třeba ještě někdy mohly hodit. Později jsem si uvědomil, že bohaté domácnosti jsou naproti tomu jakoby prázdné, a ještě později, že jsou vždycky tak trochu nudné, staromódní a směšné.“(Urzidil 1985, s.175).

Z dětství tedy pocházel Urzidilův zájem o osudy obyčejných lidí, kteří nemají možnost ovlivňovat běh světa -a zpravidla se o nich hovoří jako o těch „včetně“, „toliko“, jeho přesvědčení o důležitém významu individuálního lidského osudu - píše o nepatrném hráči v orchestru „kterému v průběhu symfonie není nic předepsáno, ale který přesto čeká, zda se snad na konci přece jen nestane to neuvěřitelné, že- proti všemu přesvědčení - velký Dirigent mu náhle pokyne:"Udeř na buben! Neboť zde byla zapomenuta jedna nota.“ (Urzidil 1985, s. 153) Své gymnaziální zážitky v povídkách popsal například v povídkách Repetent Bäumel a Poslední služba.

Publikovat začal Urzidil již na gymnáziu . Poprvé uveřejnil svých několik básní v listu Der Prager Tagblatt 12. ledna 1913 pod pseudonymem Hans Elmar (Veselý 1985, s. 10). Po maturitě v roce 1914 studoval na pražské univerzitě germanistiku, slavistiku a dějiny umění; absolvoval v roce 1919 (Veselý 1985, s. 10).

Mezitím musel sloužit v armádě, což ztvárnil ve svých povídkách Atentátník či Noc hrůzy; podobné téma má i jeho povídka Žebro mé babičky, která v mnohém připomíná ve ztvárnění rakousko-uherských vojenských úřadů obdobné scény Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka , ale je mnohem hlubší.

V roce 1922 se Johannes Urzidil oženil. „Když mi bylo šestadvacet let, oženil jsem se s Gertrudou Thiebergerovou, ženou o dva roky mladší, která byla dcerou pražského rabína a sestrou židovského náboženského badatele. Oženil jsem se z lásky a přes dlouholetý odpor skoro celé rodiny mé ženy, kterou můj otec naproti tomu srdečně přijal. Má žena zůstala po celý život přesvědčenou židovkou, já jsem zůstal katolíkem. Po dosavadních čtyřiačtyřiceti letech našeho manželství, kterým předcházela čtyři léta tajného zasnoubení, jsme neměli sebemenší náboženský konflikt a domníváme se, že jsme sami dokladem toho, že takovéto láskyplné společenství, plné vzájemné úcty, je možné…. Opravdový člověk se projevuje jedině láskou a obětavostí. Jedině v tom je skutečné židovství a skutečné křesťanství.“ (Urzidil 1996, s. 12).

Svobodným zednářem se stal Johannes Urzidil pravděpodobně v roce 1925. Byl iniciován v lóži Harmonie, která pracovala pod patronací velké lóže Die drei Ringe Lessings. Zednářství mu celý život připadalo jako "příznivá mravní základna, z níž lze krok za krokem šířit úctu k důstojnosti člověka. Lessingovo jméno mi znělo jako jméno téměř svatého svědka přísahy. Nikdy za celý svůj život jsem nezapomněl na nadšené zvolání při mém uvedení do lóže: ‘

Nikdy nezapomínejte na chvíli, kdy – sám zcela bez prostředků – jste musel odmítnout pomoc nešťastným!‘“ …takto chápané zednářství jsem považoval a považuji - za životně důležitý motor všeobecné morálky…

Myslím, že zvláště v mechanistickém a technickém století se mohou lóže stát ve shodě s náboženstvím útočišti, kde bude zachováno to, co bychom mohli a měli přenášet do dalších generací z dřívějších století jako výraz ryzího ducha a pevné morálky. .. nikdo z nás nežije jen pro sebe a nikdo neumírá jen pro sebe.

Myšlenka společné odpovědnosti je jednou ze základních myšlenek svobodného zednářství… (Urzidil 1996, s. 12, 13). O působení německých lóží je známo poměrně málo, Lennhofův spis však umožňuje představit si, že se jednalo o rozvětvené a aktivní hnutí. Urzidil mu zřejmě věnoval mnoho času a úsilí - působil ve své lóži, účastnil se redigování periodika Die drei Ringe, v němž opublikoval mnoho článků, recenzí a úvah, působil ve Svazu zednářů, v němž vykonával nejrůznější funkce, právě tak jako ve své lóži. Po obsazení Prahy nacisty musel svoji lóži, zřejmě jako její ctihodný mistr, „zazdít“. Tímto smutným okamžikem skončila jeho zednářská činnost, v níž, jak říkal, nalezl spolehlivé a čestné přátele a nikdy nezažil ani jediný skličující okamžik. Sám, jak z předchozího nastínění jeho životaběhu vyplývá, se důsledně řídil zásadou tolerance, nekonfliktnosti.

Již nikdy se nestal členem žádné lóže, nadále chtěl jednat toliko podle své vlastní úvahy a nezávisle na jakémkoliv společenství.

Zanechalo Urzidilovo zednářství stopu na jeho literárním díle? Odpověď, jak je nasnadě, bude kladná. Nebylo to zednářství, jak je známe my, členové liberálního zednářství, bylo v něm mnoho náboženského. Mělo kořeny v dětství, tajemných zážitcích otcových, snových vidinách města, ve filosofických disputacích s přáteli, ve snaze odstranit zlo plížící se vzájemné nenávisti, podmíněné slovy „nenávidím, tedy jsem“, čímž si podle jeho názoru národy vášnivě ověřují svou existenci. (Urzidil 1996, s. 57)

V nenávisti a netoleranci viděl Urzidil příčinu všeho zla a dovedl o tom sugestivně psát. V nenávisti viděl i příčinu rozpadu Rakouska - Společný stát však bylo možno udržet jen vzájemnými ústupky a láskou - právě tak jako společnou Evropu a společný svět (Urzidil 1996, s.58) Úžasná je v tomto smyslu i povídka Kde údolí končí(Urzidil 1996). V jeho díle cítím mnoho blízkého a společného. Je opřeno o principy tolerance, krásy, moudrosti, síly, harmonie; je mu vlastní usilovná snaha poznat především sebe, ale i druhého, pochopit je. Chápání života v jeho neukončenosti, otevřenosti, proměnlivosti. Jestliže autor se poté, co ukončil činnost své lóže, již nikdy nevrátil k aktivnímu zednářskému životu, zednářské myšlenky se staly základním principem jeho literárního díla.

Ve dvacátých letech, až do roku 1933, byl tiskovým radou německého velvyslanectví. Jako přesvědčený antifašista svoji činnost ukončil několik měsíců po zvolení A. Hitlera říšským kancléřem. Ocitl se, jakoby mezi dvěma ohni – pro nový berlínský režim byl příliš nakloněn Čechům, jako československý státní občan ve službách německé vlády, byť bývalé, byl podezřelý i pro českou stranu a navíc s ním vedli polemiky pronásledovaní levicoví němečtí exulanti, kteří přicházeli do Československa s velice vyhraněnými názory (Trapp 1992). V těchto letech se věnoval především kulturní publicistice, jeho činnost je velmi rozsáhlá.

V letech 1921 – 1933 byl dopisovatelem deníku Berliner Börsen-Courier, ve kterém informoval čtenáře o politické situaci v Československu ve více než sto čtyřiceti příspěvcích. Dvě stě dalších článků – recenze knih, kritiky divadelních her, hodnocení výstav i vlastní literární tvorbu a drobné povídky otiskly v letech 1923 – 1938 pražské noviny Bohemia a Der Prager Tagblatt, spolupracoval i s českými listy - Lidovými novinami, Lidovými listy (spolupráce s Alfrédem Fuchsem) jako novinář a překladatel, pravděpodobně můžeme předpokládat i užší spolupráci s německými emigranty, kteří přijížděli do Prahy - celou tuto oblast jeho působení však nutno poznat, schází k ní i základní průzkum.

Díky svému školení historika umění se hodně věnoval i poznávání a propagaci českého umění - především Josefa Čapka, Emila Filly, Václava Špály a Jana Zrzavého. Vždyť už v roce 1918 představil čtenářům berlínského časopisu Aktion české malířství ve stati „Mladé české umění“. Věnoval se poznávání života a díla Václava Hollara, o němž napsal a v r. 1937 publikoval knihu. Byl odborníkem na J. W. Goetha (i tady vidíme, jak se věnoval poznávání historie zednářství a jejích členů), jeho stať „Goethe v Čechách“, na které pracoval celý život, vyšla poprvé v roce 1932 ve Vídni, poslední vydání v rozšířené podobě vyšlo v roce 1964 v nakladatelství Artemis (Trapp 1992).

Urzidil si pravděpodobně koncem dvacátých let velmi oblíbil Šumavu, zvláště oblast okolo obce Zadní Zvonková (Glöckelberg). 10. listopadu 1934 udělila obec Zadní Zvonková Urzidilovi domovskou příslušnost. Navíc - celou oblast proslavil svým literárním dílem Adalbert Stifter (1805-1868) a Urzidil tohoto mistra šumavských hvozdů a jeho idyly a romantiky obdivoval - a mnoha motivy se k němu svým dílem vracel.

Za ním v létě roku 1938 přijíždělo mnoho tehdejších předních intelektuálů – grafik Hugo Steiner-Prag, filozof Emil Utitz, dramatik Paul Kornfeld, překladatel Rudolf Fuchs či germanista Heinz Politzer. Urzidil spolu s přáteli podnikal výlety Šumavou po stopách Adalberta Stiftera (Trapp 1992). Návštěvy Šumavy skončily na podzim 1937, než došlo k záboru Sudet. Šumavskou krajinu zpodobnil ve čtyřech povídkách, které až na dílčí verzi povídky „Poslední host“, která vyšla v roce 1936, publikoval až po válce v exilu. (Trapp 1999, s. 161)

Sklonek třicátých let, události kolem Mnichova a okupace v březnu 1939 proměnily i Urzidilův život. V červnu 1939 opustil Československo, především proto, aby zachránil svou manželku, Židovku. Nicméně i on by skoro jistě jako poloviční Žid skončil v koncentračním táboře, též proto, že několik měsíců před emigrací napadl přední nacistické pohlaváry v Peroutkově Přítomnosti (Trapp 1992).

Jeho povídky vypovídají přesvědčivě o jeho tehdejší situaci „V těch dnech jsem se doma skoro nezdržoval; neboť domov znamenal dosažitelnost při nebezpečném zásahu. Na svých pochůzkách jsem se vyhýbal hlavním ulicím; neboť mnozí, kteří mě znali a teď sloužili násilí, by mně tam mohli potkat a udat. Také v malých uličkách číhalo nebezpečí… Domov už nebyl…Snažili jsme se uniknout nejen násilí, které všude hrozilo, nejen tyranii bezpráví, nýbrž také chiliastickému breughelovskému peklu šílenství kolem sebe. Kde vůbec bylo nějaké místo bezpečné před tímto sabatem čarodějnic?“

Na rozdíl od svých hrdinů, kteří váhají opustit domov, majetek a spoléhají se na své zásluhy z 1. sv. války, na právo, opustil Prahu, můžeme-li věřit jeho povídce, s falešnými dokumenty, jejichž věrohodnost nebyla díky náhodě na přejezdu hranic zkoumána a tak se spolu se svou manželkou zachránil.

Přes Itálii se dostal do Velké Británie, kde působil ve službách Benešovy exilové vlády. Benešovou vládou byl na začátku roku 1941 vyslán jako zástupce exilového listu Čechoslovák do New Yorku. V USA se setkal i s ostatními německými emigranty, které podporovala známá novinářka Dorothy Thompsonová, vyhoštěná z Třetí říše. Vyhoštění na jejích sympatiích k Němcům pronásledovaným nacisty a k německé literatuře vůbec nic nezměnilo a mnoho z nich našlo tehdy i později, v padesátých a šedesátých letech, útočiště na letním sídle Thompsonové ve státě Vermont. (Simon 1976, s. 670).

Slávka Peroutková na Urzidila vzpomíná: „Občas jsme se vídali na Manhattanu u Dorothy Thompson, známé americké žurnalistky, a jejího manžela, akademického malíře Maxe Kupfa, i o víkendech na jejich statku ve Vermontu. Tam bylo přítomno mnoho lidí a z kouta, kde Johannes obvykle seděl, se rozléhal jeho vysoký, poněkud křaplavý hlas ve třech jazycích – podle toho, s kým mluvil – německy, česky, anglicky. Johannes byl velmi pilný nejenom jako spisovatel. Pořádal přednášky v různých koncích Spojených států a také v Evropě.“(Lakosilová 1996)

V emigraci Urzidil začínal jako výrobce drobných uměleckých předmětů z kůže. Po válce pracoval v redakci německého vysílání Hlasu Ameriky. Po dvou letech ale neprošel maccarthyovskými pravicovými čistkami. Ke spolupráci se ale vrátil. Proslulé byly jeho rozhovory s Ferdinandem Peroutkou (1895-1978) v Radiu Svobodná Evropa. Hovořil dobrou češtinou, o zemi, kterou definitivně ztratil, protože přestala existovat, kterou zabila válka a nenávist. O osobnostech, které znal - hovořil se zájmem, láskou, trefně - např. o Mileně Jesenské, kterou dobře znal, říkal, že „hořela jako svíčka z obou stran“.

Jeho dílo se skládá převážně z drobných próz a esejů, má v podstatě autobiografický ráz. Jeho paní Gertruda dosvědčovala, že si sice nepsal deníky, ale že jeho dílo je autobiografické. Tematicky těží především z dětství - ať již pražského nebo venkovského (Zítra jedu domů, U devíti čertů), z prostředí mladých německých spisovatelů a intelektuálů - podle M. Broda tzv. pražského kruhu, ale též z kulturního prostředí českého, z prostředí rodinného, z vojenských a válečných let (1914-1918).

Dalším zdrojem námětů byly události sklonku třicátých let - situace Prahy, venkova, českých a německých obyvatel, náměty ze Šumavy. Vždy však texty jsou zpracovány tak, aby ukázaly jeho snahu o hlubší poznání sebe i příčin, které vedly k tak osudným proměnám, vyprávění je velmi pečlivé, přesné a barvité.

Domnívám se, že v jeho díle krom vlivů německých, je poznatelná znalost řady českých autorů - I. Hermannem, J. Haškem počínaje a K. Čapkem a F. Langrem konče. Nepochybuji, že při bližším a podrobnějším studiu těchto kontaktů bude více. Téměř celé jeho dílo bylo přeloženo do francouzštiny a část i do italštiny.

Teprve v Americe se zrodil Urzidil spisovatel a prozaik. Po válce vyšly jeho německy psané povídky ve Spolkové republice Německo a ve Švýcarsku – soubor povídek Die verlorene Geliebte (1956), který se proslavil a dosáhl velikých nákladů, jeho jediný americký román Das Grosse Halleluja (1959), Prager Triptychon ( 1960, česky 1997) a Das Elefantenblatt (1962). V rozmezí let 1964 a 1972 vydalo švýcarské nakladatelství Artemis další svazky povídek Die erbeuteten Frauen, Morgen fahr´ ich heim a jeden svazek esejů z pozůstalosti pod titulem Bekenntnisse eines Pedanten . V New Yorku vyšla v roce 1963 Urzidilova korespondence s Petrem Bezručem, o čtyři roky později několik jeho autobiografických esejů Život s českými malíři. (Lakosilová 1992)

Johanes Urzidil se nikdy se svou novou vlastí nesžil, a protože život má podivuhodnou sílu vracet se k počátku, sjednocovat se a vyplňovat prastaré mezery, ve svém díle se stále vrací na svá milovaná místa, ale hlavně a především do Prahy, do jihočeské Zvonkové. Není těžké porozumět tomu, že Urzidilova ztracená milenka je ve skutečnosti Praha, na kterou vzpomínal i v rozhovorech s Ferdinandem Peroutkou nahraných pro stanici Svobodná Evropa.

V této souvislosti je fascinující jeho promyšlená znalost české kultury a lidí za její scénou, např. charakteristika Mileny Jesenské, o níž řekl, že “hořela jako svíce z obou stran“- V úvodní povídce Reliéf města ke sbírce Pražský triptych mluví o sobě, když říká: „Chlapci a později muži bylo určeno nebo byl k tomu odsouzen, aby se na reliéf staré Prahy mohl už jen ohlížet z jiných měst. Když šel před lety poprvé po Broadwayi, v celém těle ještě cítil kolébání zaoceánské lodi a za zády se mu už varovně tyčily mrakodrapy, zaslechl, že si dvě staré ženy spolu povídají česky. Dychtivě, jako cizinec, kterého dojme dávno zmizelý zvuk, je oslovil. Už dva lidské věky žily v tomto obrovském rušném New Yorku, dokonce i jejich synové už byli staří Amerikáni. ‚A vy,‘ ptaly se mě, ‚odkudpak jste vy?‘ – ‚Já jsem Němec z Prahy.‘ – ‚Ach, z Prahy,‘ žasly, ‚to jste ale z velkého města.‘ A Urzidil dodává "Velikost je to, co prošlo nepředstavitelně dlouhými časy, bouřemi i slastmi bytí a tvoření a předávalo se v bojích a křečích dalšímu pokolení. Velikost je plodem touhy… kdysi to byla Praha, jež je dnes v troskách, přestože její domy i velkolepé stavby zůstaly ušetřeny. Veliké je to, co zůstane zachováno v hloubi srdce. (Urzidil 1997, s.26)

Dietrich Simon ve svém doslovu k povídkové sbírce Die Rippe der Großmutter označil Urzidila německým slovem „Festhalter“, což by se dalo přeložit jako „konzervativec“. Urzidil uchovával vzpomínky a – přísahal na ně. Max Brod se domnívá, že v Urzidilově jménu je prvek vyššího řádu – neboť ‚urzidil‘ v češtině znamená ‚dal to dobře do pořádku‘…“ (Brod 1997, s. 150). Urzidil sám byl ověnčen přezdívkou „poslední Pražan“ - Der letzte Prager (Simon 1976).

Byl posledním velkým spisovatelem skupiny Pražského kruhu a svými povídkami uzavřel německou kulturní tradici, která v zemích Koruny české panovala po celá staletí a byla násilně přerušena válkou a odsunem českých Němců. Urzidil se držel v česko-německých vztazích, které se snažil celým svým dílem zlepšovat, své zásady, vždy rozhodovat sám za sebe, případ od případu, jen podle svědomí – po uzavření Versailleské smlouvy souhlasil se stížnostmi Němců, zábor Sudet a okupace jej přivedla k Čechům a dal se do služeb exilové československé vlády, ostře ale odsoudil poválečný masový odsun Němců.

Nikdy nepřestal být spisovatelem německého jazyka, který miloval a cítil vnitřní sounáležitost s křesťanstvím, židovstvím, Rakouskem, němectvím, německou příslušností do Čech, ale i s duchem americké demokracie( Urzidil 1996, s.13). Vztah k Čechům a češství je složitější - v každém případě s velkými výhradami (podobně jako u S. Zweiga ve vzpomínkové knize Svět včerejška), ale i s porozuměním.

Svou pracovní metodu autor sám jednou nazval retrofotografiískutečnosti. Je to způsob psaní, který objevila i řada našich soudobých autorů - překvapivé shody jsem objevila například u Bohumila Hrabala. Např. povídka Weissenstein Karl a Hrabalova novela Příliš hlučná samota, atd.

Praha, město, které miloval, je v jeho povídkách tak živě zobrazené, že si čtenář není jist, jestli se z pouhého pozadí nestává jedním z jednajících postav. Přitom to není město idyly, ale je viděno z mnoha úhlů. V Reliéfu města popsal Urzidil Prahu jako město „„…sršaté, urputné, bojovné a hrozivé. Žít v něm mohlo být podivuhodně napínavé a vzrušující, ale nikoli příjemné.“ (Urzidil 1997). A znovu mluví o sobě a svém citu pro spravedlnost, když popisuje chlapce: „…bylo mu srdečně jedno, jestli mu míč proletěl českým, německým, židovským nebo rakouským šlechtickým oknem. ‚Já jsem zanárodní,‘ říkal o sobě. Za národy – nikoli nad nimi nebo pod nimi – se dalo žít a toulat se v ulicích a v průchodech domů…“ (Urzidil 1997, s. 10). Urzidilova Praha je ale i tajemná v povídce „U devíti čertů“ a strašidelná, když Karl Weissenstein prchá ve stejnojmenné divoké povídce od své milé: „Domy tísní, rohy člověkem smýkají, člověk běhá v kruhu, slepé ulice ho rdousí. (…) …jako bez duše jsem bloudil po Starém Městě, prchal jsem přes dvůr Ungeltu, kde se – jako obvykle – řešil nějaký spor rvačkou, skrýval jsem se pod oblouky Anežského kláštera…“(Urzidil 1997). Praha je snová (Kouzelná flétna), sakrální i profánní zároveň.

Johannes Urzidil zemřel v roce 1970 (2. 11.) v Římě, kde předčítal veřejně ze svých děl. Je pochován blízko chrámu sv. Petra.

Johannes Urzidil byl zednářským vyslancem dobré vůle, moudra, srdce a rozumu.

Literatura:

(Brod 1993) Brod, Max: Pražský kruh, Akropolis, Praha 1993

(Fialová-Fürstová 1997) Fialová-Fürstová, Ingeborg: Domovské právo, in: Urzidil Johannes: Pražský triptych (Mladá fronta, Praha 1997)

(Lakosilová 1996) Lakosilová, Jarmila: Johannes Urzidil, pořad Českého rozhlasu 3 – Vltavy, 3. 2. 1996

(Trapp 1992) Trapp, Gerhard, Dr.: Dílo Johannese Urzidila se vrací do vlasti, in: Českobavorské výhledy, č. 12/1992

(Trapp 1999) Trapp, Gerhard, Dr.: Kronika a mene tekel, in: Urzidil Johannes: Poslední host / Der letzte Gast (Srdce Vltavy, Horní Planá 1999)

(Urzidil 1996) Urzidil Johannes: Nezaujaté ohlédnutí, in: Urzidil Johannes: Kde údolí končí, přel. Nováková, Anna a Buben, Jindřich (Argo, Praha 1996)

(Simon 1976) Simon, Dietrich: Nachwort, in: Urzidil Johannes: Die Rippe der Großmutter (Verlag Volk und Welt, Berlin 1976)

(Veselý 1985) Veselý Jiří: Hledání harmonie, in: Urzidil, Johannes: Hry a slzy (Odeon, Praha 1985)

Serke, Jürgen: Böhmische Dörfer. Wanderung durch eine verlassene literarische Landschaft (Paul Zsolnay Verlag, Wien-Hamburg 1987) ,nyní i česky: Böhmische Dörfer, Praha, Triáda 2001