Článek
Když slyším tuto zvolání nebo zaslechnu slova jež podceňují úsilí žen začlenit se do veřejného a politického života, vzpomenu si na toto Chrudošovo prohlášení z příběhu o kněžně Libuši. neboť právě těmto ženám se muži či některé ženy vysmívají, upozorňujíce na jejich vady či ironicky na jejich přednosti. Kupodivu se často s veřejně pronášenými projevy setkáváme zejména v poslanecké sněmovně, kde jsou adresovány poslankyním, jimiž se poslanci či poslankyně upozorňují na vady či ironicky na přednosti svých kolegyň. Tedy – pronášejí je naši volení zástupci. Jistě je však podobné pohrdlivé poznámky můžeme zaslechnout i leckde jinde. Kladu si otázku, jak je to možné a proč Češi, Moravané, kteří jsou poměrně tolerantní etnikum a nedávají své antipatie tak zřejmě najevo, cítí potřebu se takto projevovat. Vždy mne napadne, že se musí jednat o něco archetypálního, dávného, co možná pochází z doby končícího se matriarchátu.
Kde se tato věta objevila? Oč šlo? Ví u nás každý, že se jedná o rozčilená slova jednoho účastníka soudního sporu, který nebyl spokojen s výrokem, jímž byla ženou rozřešena jedna soudní situace?
Pokusím se celou situaci zopakovat shrnutím psaných záznamů. ¨
Jde o událost, která se odehrála v pradávných dobách našeho kulturního a civilizačního jitra, o němž nemáme přímých zpráv , neboť je nikdo nezapsal, protože nebylo nikoho, kdo by je zapsat uměl a předávala se ústním podáním, jako rozpomínka na minulost vlastního kraje a kmene. Mnohé národy mají tyto paměti uchovány v zapsané podobě dříve, my je poprvé nalézáme zapsány v kronice Chronica Boëmorum – Kronika Čechů, kterou latinsky napsal děkan svatovítské kapituly Kosmas.
Pár slov o kronice
Je to jediné dílo svého autora, o němž toho mnoho nevíme, vlastně toliko to, co nám o sobě ve své kronice sděluje. Narodil se pravděpodobně v roce 1045, zřejmě v rodině duchovního, vystudoval katedrální školu u chrámu sv. Víta, studoval v Lutych (belg. Ličge). Po návratu do Čech byl kanovníkem u sv. Víta a působil též jako diplomat – navštívil Itálii, Německo, Polsko, Slovensko, Uhry. V r. 1094 se oženil s Božetěchou. V r. 1099 byl vysvěcen na kněze v Ostřihomi. Kronika vznikala v letech 1119-1925, v tomto roce Kosmas zemřel.
Znalci pokládají Kroniku Čechů nebo také Kroniku Českou za dílo pozoruhodné, dokládají, jak kvalitu kroniky ovlivnila autorova znalost významných děl současné i antické literatury. K. poučenost já bohužel neumím poznat.
Pozorný čtenář si nemůže nevšimnout, že autor rozpráví, vede dialog se čtenářem; používá různých stylů, některé kapitoly dokonce uvádí verši, možná pozná, že jsou to hexametry; někdy je text pouhým výčtem dat a událostí; někdy jsou celá léta vynechána, zřejmě pokud chybí svědectví. Občas Kosmas obšírně vypráví události, o nichž naopak svědectví má nebo je sám zažil. V podrobnějších záznamech o Přemyslovcích překvapí zejména kritické hodnocení a zaznamenání jejich brutálně primitivních činů; – a i když oblíbence měl, měl také někoho nerad – kriticky se zmiňuje o Židech, Polácích a Němcích. Zaznamenává i protižidovské pogromy a v kap. 14, věnované knížeti Spoytihněvovi první vyhostění Němců do tří dnů, včetně komického vyvezení abatyše od sv. Jiří, která knížete Spytihněva urazila jízlivými slovy.Ve třetí části kroniky přidává k historickým událostem i prajednoduchou charakteristiku počasí ; několikrát se zmiňuje též o sobě a velmi často omlouvá i své chabé schopnosti ku psaní – hned v první předmluvě, s.25.
Kronika má celkem 62 kapitol: Od pravěku do narození knížete Břetislava a smrti knížete Jaromíra – 1038; do smrti krále Vratislava II. – r. 1092; do smrti knížete Vladislava I. – 1125, což byl i jeho rok úmrtí.
Kronika sama začíná tím, čím si byl středověký kronikář jistý – totiž tím, že neznámé počátky světa a člověka jsou vyřízeny jediným sedmidenním tvůrčím aktem Hospodinovým. Na něj mohou navazovat genealogické řetězce, vedoucí přímo až k nepochybně historickým osobám a událostem. Kosmas v I.kap. – začíná od potopy a pádu lidstva po pádu Babylónské věže. Vznik Čechů odvozuje od jednoho ze 72 mužů, kteří se rozptýlili po světě, když Bůh zmátl jejich jazyky.
Kronika má i vady
Špatné datování, K. zamlčuje prameny, i ty, které cituje nebo neuvádí; uvádí hypotézy, konstrukce, vytváří i falza (uvádějí znalci).
Přesto je kronika nejstarší památkou českého-latinského písemnictví. Dochovala se v 15 rukopisech, z nichž tři nejstarší byly zničeny ve válkách dvacátého století. Jeden rukopis je též součástí Codexu Gigas (Ďáblova kniha), který byl myslím v minulém roce vystaven ve Státní knihovně, kam byl zapůjčen z knihovny v Upsale. Kodex Gigas ze sbírek císaře Rudolfa II. byl jako válečná kořist Švédy z Prahy odvezen. Kronika byla vytištěna poprvé v roce 1607 a naposledy v překladu Karla Hrdiny v r. 1975.
Kronika nepřestala být hlavním vyprávěcím pramenem i pro současné historiky (D. Třeštík, Vl. Karbusický). Podle D. Třeštíka výpovědní hodnota textu spíše stoupá.
Mého rozmyšlování se týká první část kroniky, v němž Kosmas jako pramene využil ústního podání, na němž založil svůj záznam o kmenových pohanských předcích. Znovu zdůrazňuji, že se jedná o první písemné zaznamenání toho, co se předávalo ústním pojetím.
Ve třetí kapitole charakterizuje K. pohanské období v protikladu k období současnému: Kosmova Kronika Česká str. 32
…jaký byl onen první věk:
Byl přešťastný, spokojený a se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebyl. K večeřím požívali žaludů nebo zvěřiny. Nezkalené prameny poskytovaly zdravého nápoje… Jako sluneční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i manželství jim byla obecná…Žádný zločin u nich nebyl těžší než krádež a loupež. Žádných zbraní neznali…
O Libuši Kosmas uvádí:
Třetí , věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše; ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu a podle svého jména jej nazvala Libušín. Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování při lidu…
… Ale po – ach nešťastného osudu lidského – byla prorokyně. Poněvadž nikdo není tak úplně blažen, žena tak znamenitá a chvályhodná – byla prorokyně…. ustanovil ji sobě za soudce. (KKČ, str.34))
Soudní pře, která vše způsobila:
…toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jaksi správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem,…
Ta (Libuše) si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu…
strana žalující – ještě uvedeni bez jména; oba účastníci byli pojmenováni až v Rukopisu Zelenohorském a jeho autoři oba sudiče spříznili.
Když pak, jdouc cestou spravedlnosti rozhodla(Libuše) snad po právu, pak ten, který prohrál, ten třikrát si odplivl, bradu si slinami poprskal a zvolal:
„Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela své nálezy. Vždyť je to věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umříti než to trpěti. Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kmenům, že nemáme správce ani mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva.“
…Libuše:
“ Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího než je žena…
„… mluví k hrubým mužům: Jak jsi politování hoden nadmíru hoden, ó lide, jenž neumíš svobodně žíti, svobodu, kterou žádný dobrý muž neztrácí leda s životem, tou vy ne bezděky zhrdáte a nezvyklé porobě dobrovolně poddáváte své šíje…
atd. až k „oznámím vám jméno knížete i místo, kde jest.“
Lid po tomto prohlášení pak žádá, aby jim byl kníže dán.
“ K nim ona (Libuše)““Hleďte,…. až k jeho potomstvo bude v celé této zemi panovati na věky věkův.“: (KKrČ. str. 34- 38)
Pak byl Přemysl provolán knížetem a skutečně upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jejž jej i nyní tíží a společně s Libuší vydal všechny práva, jimiž se země řídí a spravuje.
Libušina věštba:
“..řečená paní, před svým mužem Přemyslem a v přítomnosti starších lidu takto věštila:
„Vidím veliký hrad, jenž slávou nebes se dotkne,
po slova
vystavějí na řečeném místě hrad Prahu, vévodící celým Čechám.“
KKr. str.43
Dívčí válka:
A poněvadž toho času dívky naší země, dospívajíce beze jha,…..
A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů.“
KKr. str. 44-45
Tolik toho, co se dovídáme od Kosmy o kněžně Libuši, jejím zjevu, jednání, rozvaděných mužích žádajících si knížete, příchodu Přemysla na vladařský stolec Čechů, Libušině proroctví a dívčí válce.
Na Kosmu navázali další pokračovatelé – tzv. Pokračovatelé Kosmovi, např. kronikář Jarloch, kanovník Vincentius a další.
Ač jsou to jistě významné texty, do kánonu české literatury se nezapsaly.
Nejstarší česká kronika měla právě v tomto příběhu své pokračovatele, kteří si v každé etapě příběh upravovali, aby potvrzoval v dějinné tradici právě to, co hodlali stvrdit a ve vědomí upevnit.
Prvním z nich byl tak řečený Dalimil: autora této kroniky neznáme, proto tak řečený Dalimil. Kronika je psána jazykem českým, tedy staročeským – proto nebudu citovat, je to skoro nesrozumitelné.
Kronika byla dokončena asi r.1314, má 106 kapitol a dochovala se ve třech redakcích z 14.-15. stol.
Autor je veliký vlastenec, proto pokládal za svoji povinnost psát příběhy vlastního národa. Také pověsti a legendy využíval pro svoji kroniku. Jmenuje pět kronik, avšak ty nejsou dosud známy. Opírá se o Kosmu - také uvádí, že u jednoho kněze ve Staré Boleslavi se seznámil se starou kronikou. To by mohla být Kosmova Kronika Čechů. Je o tom.pochybnost, ale není-li to Kosmas, byl to někdo, kdo z jeho kroniky velmi vydatně čerpal. Shody jsou četné. Ale ve středověku na autorství nezáleželo. Ostatně v postmoderní době také ne.
Dalimil rovněž začíná příběhy kroniky od potopy a stavby Babylonské věže.
Významné změny:
Dalimil, obdivuje a zdůrazňuje vojenskou statečnost; především výsledek dívčí války, která nekončí smírem jako u Kosmy, ale vítězstvím mužů a mužskou nadvládou nad ženami. Zejména zdůrazňuje statečnost Ctiradovu a proradnost Šárčinu.
Narážka na vymření Přemyslovců – vidí ji v Kosmou uvedeném uschnutí dvou ratolestí otky(větvička) – a obviňuje Libuši ze zbytečného chvatu, s uvedením Přemysla do Prahy, neboť kdyby nenaléhala, mohla se větvička lísky rozrůst a právě tak by vzkvétaliu Přemyslovci.
Libušino proroctví:
Dávné příběhy Dalimil vypráví podrobněji než Kosmas – vždyť také má po ruce více zapsaných materiálů. Zatímco Kosmas. uvádí toliko stavbu a rozkvět Prahy; Dalimil doplňuje proroctví Libušino o moudré státnické názory; o občanské povinnosti vůči státu; vlastenecky varuje před pochlebováním cizincům – zejména Němcům.
Dalším pokračovatelem je Václav Hájek z Libočan a jeho Česká Kronika. Hájek byl po několik století pokládán za největšího českého dějepisce. Datum narození není známo. Povoláním byl katolickým knězem, měl ovšem vlastní vinou mnoho problémů. Na Kronice začal pracovat r.1534. Ač je to dílo rozsáhlé (528 stran, ilustrováno původními dřevoryty), bylo dokončeno již po pěti letech, roku 1539, publikováno a roku 1541. I o jeho České kronice panují rozporné názory. Již jeho současník řekl, že se v jeho kronice „básně i nepravé věci spatřují“. Navíc byl stranický – stranil šlechtě, proto ho šlechtici všestranně podporovali, měl dokonce k ruce dva písaře a údajně, co se mu nelíbilo, to neuvedl a potom“ty vypůjčené kroniky všecky spálil,“ – uvádí Hájkův současník.
Daniel Adam z Veleslavína však Hájka obhajuje “ z kronik je Hájkova Kronika Česká nejobšírnější,“ je založená na snesení mnoha letopisů, jaké neuvádí žádný jiný historik a kronikář.
K našemu tématu: Hájek – aspoň podle údajů vycházel též z Kosmovy kroniky, ale Libuši a celý příběh jejího vládnutí, uvedení Přemysla na vladycký stolec si vyzdobil mnoha smyšlenými podrobnostmi – z tohoto hlediska je to podstatné znát.
Německý překlad Hájka poprvé vyšel r.1569 a odtud se toto téma dostává do německých a jiných literárních děl.
Jako historika pohřbil Václava Hájka Josef Dobrovský, Gelasius Dobner a v Časopisu Českého muzeum František Palacký: “ Hájek je nejomezenější filiëus, nejnaivnější šarlatán a zdánlivě nejnevinnější nactiutrhač, jaký se mi v dějinách kdy naskytl.“
Ale přicházela nová doba, romantismus. A s ní se hlásil nový názor. Historická nepřesnost nevadila, byla ceněna epická šíře, detailní doplňování lidských osudů a jejich pohnutek, zařazení lidových pověstí a legend (Horymír, Dalibor). Příchod družiny praotce Čecha Hájek datuje rokem 644.
Význam kroniky je v tom, že podávala poutavou četbou o národních dějinách. Byla publikována v četných vydáních . Lexikon české literatury uvádí 164 vydání, což se mi příliš nezdá. Svoji oblibu si kronika udržela a ve vydání z r. 1819 se stala východiskem pro historickou beletristickou tvorbu obrozenců – Tyla, Máchy, Chocholouška.
Rozvíjet téma Libuše v romantickém hávu napomohlo obrozencům i objevení Rukopisu Zelenohorského, z r. 1817. I tento padělaný rukopis se nemůže nevrátit ke Kosmovi. Vypráví se tam o Libušině soudu - a teprve nyní a zde dostali oba sudiči jméno – Chrudoš a Šťáhlav a jedná se o nikoli neznámé zámožné jedince, nýbrž o bratry.
František Palacký měl smůlu – v pravost Rukopisů věřil, proto z nich čerpal pro své Dějiny – ty vyšly nejprve německy a posléze i česky. A zde se naskytla příležitost k tomu, aby se v zájmu o toto dílo díky bohatému pramennému jištění, spojily obě větve písemnictví na našem území a téma vyhovovalo oběma – jeho německé i české větvi. Německé z filosoficko – romantických důvodů, české hlavně a především z důvodů národnostních. Dokonce prvenství ve využití tohoto tématu patří literatuře německé – překladem Steinsbergerovy hry Libussa do češtiny v r. 1787. Nejpozději od r. 1779, kdy se v Praze hrála hra německého dramatika Franze K. Steinsbergera se datuje velký zájem německých spisovatelů a německého čtenáře (můžeme ovšem předpokládat, že to byli i Češi) o pověst o kněžně Libuši. Všechny tyto literární Libuše mají předobraz v Kosmově kronice.
Velké množství německých děl o Libuši zachytil Emanuil Grigorowicz „Libussa in der deutschen Literatur z r. 1901.
Zájem o Libuši v německé literatuře má dva vrcholy: Grillparzerovu tragedii „Libussa- Gründung Prags (1873). Libussa patří do Grillparzerovy tragické trilogie König Ottokars Glück und Ende(1825). Grillparzer byl osvícenec, velký a ctěný spisovatel. V jeho díle znalci shledávají jakési vědomí blížícího se habsburského soumraku, a v Libuši prý napsal , že Rakousko je právě tak rajský ideální stát, jako byl Libušina doba (Petr Demetz, Praha černá a zlatá; Claudio Magris: Habsburský mýtus)
Druhým vrcholem je Smetanovou opera „Libuše“, Proč hovořím o vrcholu německém? Poněvadž autorem libreta byl Josef Wenzig, byl Němec a psal německy.
Smetanova opera měla premiéru 11. června 1881 zahájila tak provoz v Národním divadle.Od té doby, svým zaměřením a zpracováním libreta, i na skladatelovo přání, plní úlohu reprezentativního slavnostního, takřka kanonického představení. Je možno říci, že dokonce libreto mělo v této fázi rozhodující význam.
Popud k této programové opeře dal autor libreta, Josef Wenzig a B. Smetana je dostal na jaře v roce 1866 . Libreto bylo německé a Smetana zhudebnil od něj již jedno libreto – v roce 1865 vytvořil pro Bedřicha Smetanu libreto Dalibora.
Libreto k opeře „Libuše“ – je charakteristické pro léta, kdy opera vznikala. Vyhovovalo pro národní naladění nejen B.Smetanovi, ale i české inteligenci a snad i některým elitním německým umělcům.
Proti Kosmovi, který v Libušině proroctví vyzvedá vznik Prahy a její budoucí slávu, Josef Wenzig proroctví rozšířil a Libuše se stala průvodkyní budoucí slavné české národní historie – vše ve vhodném a povznášejícím výběru. Věšteckým zrakem vidí Libuše Břetislava a Jitku, vítězství Jaroslava ze Šternberku nad Mongoly začátkem 13.st. na Moravě (domnělé) a pak Libuše ve své věštecké horečce vidí defilovat Přemyslovce, Lucemburky – Karla IV. – založení university, Elišku Přemyslovnu, husity – Jana Žižku a Prokopa Holého. Poslední král – husitský král Jiří z Poděbrad. Pak doba Habsburků a proroctví končí – vzletnými verši:
„Můj drahý český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná.“
Wenzigovo libreto přeložil Ervín Špindler, který překládal i libreto Dalibora. Špindler byl pozdějším politickým pracovníkem v Roudnici. Špindler se pokusil „omladit“ archaizující Wenzigovu koncepci libreta. Rukopis opery ukazuje, že do libreta hodně zasahoval též B. Smetana. Špindler se jako překladatel neuvádí. Libreto nicméně vytvořila trojice – Wenzig-Smetana-Špindler. Bylo kritizováno hned od samého počátku, mělo být upraveno tak aby dokonalá hudba měla dokonalé libreto (Mirko Očadlík, 1951, Ant. Měšťan: Česká literatura mezi Němci a Slovany).
Z Kosmy tedy libretista využil jednak podobu a charakteristiku Libuše; vyznění Libušina soudu; odmítnutí Libušina vládnutí; zcela proměnil Libušino proroctví.
V roce 2006 vydalo nakladatelství Argo román s nepříliš přitažlivým názvem Pole a palisáda. Jistě málokdo z titulu pochopil, že v románu bude zpracována pověst o kněžně Libuši. Chápeme-li titul jako základní klíč k významu díla, pochopíme to až po přečtení prózy. Titul klade do protikladu Libušinu volnost a její uzavření a formalismus jejího postavení, stísněnost v palisádách knížecího sídla. Autor, Miloš Urban, již jednou přikročil ke zpracování mýtu, který s mýtem o Libuši, byť přímo-nepřímo souvisí. Jeho debutem byla próza o falzifikátorech Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Využil k tomu vtipnou zábavu středoškolských studentů, kteří měli za autory autorky dvě a sice Hanku a Lindu využívajíce toho, že obě příjmení falzifikátorů bylo lze číst i jako jména osobní.
Vzniklo lehké a ironické dílko, velmi úspěšné, které předznamenalo autorův potomní raketový vzestup.
Pole a palisáda s podtitulem mýtus o kněžně a sedlákovi vznikla jako součást projektu Mýty na výzvu britského nakladatelství Canongate k převyprávění známých i méně známých příběhů. Tento úmysl byl “ příznakem celosvětové poptávky po protopříbězích s archetypálním poselstvím, které vyvažuje náš způsob života ve světě technologií a relativních hodnot“ (cit.nakl. leták).
Novela Pole a palisáda nechce vytvářet či aktualizovat dávný mýtus. Autor zdůrazňuje, že se jedná o vědomě ahistorické pojetí. Prohlašuje, že : „S nejkrásnějším českým mýtem a jeho hrdinkou zachází volně, jako s látkou pro fabulovaný, idiopaticky („opravdu po svém“) předaný příběh, jenž je sám sobě ospravedlněním, alfou a omegou všeho psaní.
Podle mne: Příběh neodporuje Kosmovu vyprávění, autor vypráví věcně. Příběh rozšiřuje o nové situace – příběh Krokova bratra a jeho synů; postavy se objevují v konkrétních životních situacích, byť docela jednoduchých; Urban konstruuje pohanský pantheon, náboženské a kmenové rituály. Urbanovo pojetí ¨vysvětluje impulzívní Libušino jednání psychologicky - v souvislosti s jejím chápáním povinnosti; důvodů, které Libuši přimějí jednak tak, jak jedná, ať jde o snahu stát se kněžnou a soudkyní, vybrat si budoucího manžela, apod. Naopak, autor domýšlí příběh v situacích, kdy bychom rádi věděli, jak se co událo a proč – např.jak zdůvodnila svůj soudní výrok (s.51); uvádí jak špatně na Libuši působilo nepochopení, únava, rozčarování, ztráta volnosti, s. 90); uzavření v prostoru palisád; proč si za manžela zvolila Přemysla, události během cesty do Stadic; průběh Přemyslovy korunovace; odmítavé výhrady vůči Přemyslovi (s.113-114); jaký byl vzájemný vztah obou manželů a potom i vztah mužů a žen; Proto je zcela vynechána epizoda dívčí války. Libušino proroctví se zjednodušuje, vrací se ke Kosmovu textu, napovídá něco o vzájemném vztahu (s.116-117). Zcela je vynechána epizoda dívčí války. Libuše není monumentální národní socha, ale živá mladá žena s bohatým duševním životem, mnohdy bezradná, smutná, ale empatická.
Prošli jsme téměř tisíc let existence jednoho, snad principiálního kmenového mýtu. Všimli jsme si, jak byl tento mýtus v průběhu jednotlivých dějinných etap aktualizován a měněn. Konstantními událostmi v celém dějinném průběhu je zvolení Libuše kmenovou soudkyní a kněžnou a hrubé odmítnutí a pohrdání jejími schopnostmi. Myslím si, že vtlouká-li se opakováním do hlav příslušníků jednotlivých generací tento téměř kanonický text se zvoláním „Hanba mužům, kterým ženy vládnou“ nebo „Dlouhé vlasy, krátký rozum“ , dá se hovořit archetypální nebo existenciální situaci, v níž se většina mužů a žen nad významem těchto slov nejen že nezamyslí, ale přijme je za své.
