Článek
Giordano Bruno v 16. století a Galileo Galilei o půl století později, v polemice s církví o svých vědeckých objevech, neuspěli. Bruno, který tvrdil, že Slunce a Země nejsou jediná tělesa ve vesmíru, který je nekonečný, byl upálen, Galilei s myšlenkou, že Země se otáčí kolem své osy a současně cestuje kolem Slunce (heliocentrismus) kolem musel, rovněž pod hrozbou smrti, tuto tezi odvolat jako heretickou.
Ve 20. století se podařilo některá dogmata církve prolomit, a to pouze uznávaným autoritám a současně církevním osobám – belgickému katolickému duchovnímu Georgesi Lemaître (1894-1966) a soustředěnému tlaku dvojice: katolickému filosofu Jacques Maritainovi (1882-1973) a dominikánu architektu Maria Alain Couturierovi . Uznání do té doby nepřijatelných myšlenek bylo příznivě přijato dokonce i papeži, také proto, že je výhodně využili ve svůj prospěch.
G. Lemaître byl jedním z průkopníků teorie vzniku vesmíru velkým třeskem. Nezávisle na Alexandru Fridmanovi odvodil v roce 1927 nestacionární modely vesmíru, které protiřečily dosavadní představě vesmíru jako od věků neproměnných těles. Dokázal vesmír jako expandující dva roky před Edwinem Hubblem, který na základě rudého posuvu expanzi vesmíru rovněž prokázal. Einstein uvěřil tomu, že se vesmír rozpíná, teprve když nahlédl do vesmíru Hubblovým dalekohledem. Na základě teoretických prací G. Lemaître rozpracovali teorii velkého třesku George Gamow a Ralph Alpher. Lemaître se proto často nazývá otcem této teorie.
Pod vlivem Lemaîtra papež Pius XII. poprvé uznal, před shromážděním Papežské akademie věd v roce 1951, myšlenku velkého třesku. Teorie velkého třesku, napohled tak ateistická, byla přijata církví takřka bez výhrad.
K teorii velkého třesku se jako první přihlásil papež Pius XII. Později se k teorii stavěli veskrze pozitivně i Jan Pavel II. a ostatní papežové. Připouštěli, že „Velký třesk (a prvních několik málo chvil po něm) byl nastaven tak, že na konci složitého procesu vývoje prvků ve hvězdách je zde člověk“.
Benedikt XVI. na tříkrálový svátek řekl, že vesmír představuje nevyčerpatelnou imaginaci Boha. Zároveň také zdůraznil, že církev se proti vědeckým teoriím v žádném případě nestaví. „Když pozorujeme vesmír, jsme vyzýváni k tomu, abychom v něm četli něco hlubokého: moudrost Stvořitele, nevyčerpatelnou tvořivost Boha,“ pokračoval papež v kázání k tisícům poutníků, kteří se při tříkrálové mši shromáždili ve vatikánské bazilice svatého Petra.“
Zdůraznil také, že vědecké teorie o původu a vývoji vesmíru i člověka nejsou v rozporu s vírou. Mnohé otázky totiž zůstávají stále nezodpovězeny. „V kráse světa, v jeho tajemství, v jeho velikosti a v jeho racionalitě se jen můžeme nechat vést k Bohu, stvořiteli ráje a země,“ dodal.
Benedikt XVI. pak například při hodnocení důsledků velkého třesku prohlásil, že vesmír není dílem náhody, jak by si někteří přáli, avšak nese stopy moudrosti svého tvůrce, nevyčerpatelné kreativity Boha, což je zřejmě nejvíce katolická pozice, která se k tématu dá zaujmout. Souhlasný výrok papeže Františka o evoluci a velkém třesku je tak jen kontinuálním navázáním na postoj církve i jejích vrcholných představitelů.
Podobné ústupky učinila církev i při chápání úlohy umění v kostelích a katedrálách.
Benediktýnu Marie-Alain Couturierovi a filosofu Jacques Maritainovi vděčí dějiny umění za jedny z nejvýznamnějších ústupků církve ve věcech umění. Couturier dvaadvacetiletý syn venkovského mlynáře z Montbrisonu - současně impulsivní věřící a estét - zaostalost církve v oblasti umění pociťoval jako nedůstojnou, a proto se brzy po svém příjezdu do Paříže se v roce 1919 přehlásil z pařížské Akademie do právě založeného křesťanského malířského „bratrstva“, které vedl dnes znovu objevený a uznávaný symbolistní malíř Maurice Denis a jeho přítel Georges Desvalieres. Zakladatelům Atelieres d´Art sacré nešlo o nic menšího než o obrodu křesťanského umění ve Francii.
Couturier a Maritain byli častými hosty Denisových ateliérů, a Couturier společně sdíleli nadšení pro malířskou modernu. Definují si vzájemně své role. Hlavou rodícího se hnutí katolické obnovy, podivuhodné obrody francouzské katolické inteligence a kultury se stal filozof Jacques Maritain (1882-1973). Po osvobození Francie byl v letech 1944 –1948 byl velvyslancem ve Vatikánu, kde se spřátelil s pozdějším s papežem Pavlem VI a podílel se na formulaci Deklaraci lidských práv pro OSN i papežských dokumentů k sociálním otázkám.
Realizátorem nových myšlenek se stává Couturier. Nadchl se pro Matisse, Picassa a byl vášnivým čtenářem Le Corbusierova časopisu L´Esprit nouveau. Klíčovou událostí se pro něj (vedle pozdějšího trvalého přátelství) stalo především vydání Maritainova díla Umění a scholastika, které neotřelým způsobem znovuobjevilo učení svatého Tomáše Akvinského o kráse. Tento návrat ke kořenům působil v tehdejších poměrech docela revolučně.
Couturier se stále více dostává do pozice zprostředkovatele mezi současným uměním a církví. Východisko shledává avantgardní dominikán v klasické nauce o transcendentáliích, podle níž jsou pravda, dobro a krása zaměnitelné nejzákladnější dále neredukovatelné kategorie bytí. Je zřejmé, že krása sama o sobě je pravé dobro. Zde Couturier nalezl teologický most k tomu, jak se přiblížit nejsoučasnějšímu umění, zejména nefigurativnímu, které není definováno žádným obsahem. Rozhodující je jen kvalita. Ta však nespočívá v nějaké „přemíře a bohatství, ale v dokonalosti čistého díla. Kdyby naše kostely byly postaveny takto, mohly by opět začít učit svět tomu, že toho, co je podstatné, lze dosáhnout i s malými prostředky.“ Proto je lepší angažovat ty nejschopnější umělce bez ohledu na jejich konfesi a dát jim přednost před průměrnými „křesťanskými“ autory. Hlásá tézi: NAD OLTÁŘ JEN SOUČASNÉ UMĚNÍ!
Výsledky jeho úsilí jsou mnoho četné:
Kostel v horském letovisku Plateau d'Assy (1950) se stal prvním místem, kde Couturier předvedl, jaké možnosti nabízí odvážný dialog křesťanství se současností. Spolu s farářem místního kostela Jeanem Devémym pozvali k výzdobě nejznámější žijící umělce. Georges Rouault, Jean Bazaine, Jacques Lipchitz a sám Couturier zhotovili vitraje, Pierre Bonnard obraz svatého Františka Saleského, Henri Matisse obraz svatého Dominika, Georges Braque svatostánek, Marc Chagall vyzdobil křestní kapli, Fernand Léger opatřil mozaikou vstupní fasádu.
Světoznámá Le Corbusierova kaple NotreDame du Haut v Ronchampu (1955) je příkladem setření hranic mezi architekturou a sochařským dílem a asi nejjasnější „ilustrací“ Couturierových myšlenek. Tato výjimečná stavba překračuje všechny v dějinách sakrální architektury dosud dodržované hranice a doslova rozděluje jejich moderní část na dějiny před a po Ronchampu. A přitom ji nestavěl žádný zaujatý katolík. Couturier zde v praxi předvedl, že „každý pravý umělec je inspirovaný. Již svou přirozeností, skrze svou bytost je připravený, otevřený pro duchovní inspiraci. - A proč ne pro příchod Ducha samotného, který vane, kam chce? Je slyšet jeho hlas, ale nikdo neví, ani kam jde, ani odkud přichází.“
To, co spojuje Couturainovo myšlení s církví je myšlenka, že právě skrze ryzí krásu se lze přímo přiblížit k duchovní rovině.
