Společenská nebezpečnost příběhu pejska a kočičky

Motto:

Mé návštěvy u Čapků byly vždy plné očekávání … A tak se stalo, že jednoho dne jsem si odnášel hotový rukopis POVÍDÁNÍ O PEJSKOVI A KOČIČCE včetně veselých obrázků, jimž tak výborně rozuměla dětská duše. POVÍDÁNÍ zůstalo trvale jednou z knih, za níž jako za radostnou vlaječkou jdou stále nové a nové dětské generace. (Otakar Štorch – Marien)

Je známo, že dítě v nejmladším věku má - ve srovnání s dospělými – mnohonásobně větší schopností absorbovat ve stejném časovém období větší zásobu znalostí i vypozorovaných zkušeností. Tato druhá schopnost zůstává zpravidla utajena, protože dítě velice rychle vycítí, že musí své zážitky a poznatky před dospělými tajit. Dospívající člověk si dnes potřebu ventilovat zážitky řeší, jakmile se naučí číst, psát a pracovat s výpočetní technikou, se svými kamarády na weblozích, s pomocí SMS či mailové pošty.

V současné době supluje úvod do světa literárních příběhů zpravidla škola. Rámcový vzdělávací program seznamuje již žáky základních škol ve vzdělávací oblasti Český jazyk a literatura a Informační a komunikační technologie se způsobem jak rozumět odbornému i uměleckému textu, vybavuje je proti nebezpečí, které přináší formou dezinformací laciný bulvární tisk nebo některé webové stránky na internetu. V rámci průřezového tématu Mediální výchova se žáci učí odlišovat sdělení obsahující informace věrohodné od nevěrohodných, relevantní od nerelevantních, učí se oceňovat díla umělecky hodnotná od produktů laciných a kýčovitých.

Dnes by tak měl být absolvent základní školy schopen pochopit, jaké záměry vedly totalitního interpreta k zásahu do nevinného textu Josefa Čapka o pejskovi a kočičce.

Proměny teorie interpretace

Literární teorie prošla, s určitým zjednodušením, z hlediska proměn teorie interpretace literárního díla třemi obdobími. Každá z etap se týkala vztahu autora a čtenáře literárního díla.

V prvním, romantickém období byl hlavní postavou, s níž hledal čtenář ztotožnění, sám autor. Za každou větou díla stál genius autora a čtenář toužil myslet, mluvit, vypadat, jednat jako on. V tomto období byla autorova autorita tak veliká, že čtenář byl ochoten jít s postavou, s níž se ztotožnil až na smrt (viz J.W. Goethe: Utrpení mladého Werthera ).

V druhé, strukturalistické fázi mizel autor za svým textem a uměním čtenáře či interpreta bylo zjišťovat obsah sdělení. Fundovaný interpret se stal nevyhnutelným prostředníkem mezi autorem a dílem. Uváděl literární dílo do vztahu s již existujícími díly; vytvářel závazné formy interpretace, které měly čtenáři pomoci se v textech orientovat.

Ve třetí, současné vývojové fázi literární teorie vložil autor veškerý osud knihy do rukou čtenáře. Neexistuje jedna originální verze interpretace – každá jednotlivá interpretace je stejně hodnotná. Existuje jedna z uznávaných teorií interpretace, která se snaží zachovat mezi autorem a čtenářem určitý kontakt a omezit čtenářovu svobodu určitými mezemi.

Jelikož tato teorie má uchopitelná pravidla, pokusíme se o ni, opřít i svoji interpretaci díla Josefa Čapka. Jde o teorii modelového čtenáře Umberta Eca.

Autor předpokládá při psaní svého textu o čtenáři určité znalosti a zkušenosti o světě a s ohledem na ně konstruuje svůj text. Předpokládá, že čtenář kódu, který do textu vložil porozumí a bude na něj adekvátně reagovat. Neočekává tedy, že čtenář úplně pustí stavidla fantazie a úplně se odpoutá od textu.

V textu autor použije jazyk, o kterém předpokládá, že je čtenáři srozumitelný, naznačí v jakém žánru se bude pohybovat, zda půjde o poznání, zábavu, dobrodružství, sentiment. Uváží zda bude od čtenáře požadovat specifické znalosti (fyzikální, hudební apod.).

Modelový čtenář v textu tyto záchytné body identifikuje a na základě toho si text interpretuje. Text není tedy úplně nevinný, jak si to představovali teoretikové textu ještě v 19. století, ale obsahuje určité prvky manipulace autora se čtenářem. Této vlastnosti jsou si ovšem vědomi ti interpreti společenských systémů, v nichž hraje významnou roli ideologie, a ti si v jejím zájmu upraví autorovo doporučení, jak číst text, ve svůj prospěch ještě důrazněji.

Čtení všech textů, tedy i pohádek bylo v době totality, tedy v době upravovaného vydání díla Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce spravováno a kontrolováno všudypřítomným kulturně politickým aparátem.

V naší konferenci, a určitě já ve svém příspěvku, se zabýváme výzkumem atypického čtenáře. Jde o čtenáře

- který sám nečte a naslouchá čtenému textu, který mu živě reprodukuje dospělý nebo je reprodukován na elektronickém nosiči,

- který již čte, ale teprve se učí základním čtenářským návykům, takže se ještě neodvažuje posuzovat text jako autentický prožitek.

V této vývojové etapě je vystaven velikému tlaku ze stran dospělých v roli rodiče, učitele, tlumočníka názoru dospělých v TV a ostatních médiích.

Škola v poctivé snaze naučit ho kriticky myslet, může dospět k opačnému extrému. Žák se začne dívat na umělecké dílo jako na dílo odborné, jemuž je nutné porozumět, naučit se jeho obsahu a odříkat ho učiteli. Ukazuje se, že i při závažných zkouškách jako je maturita, se učitel s odpovědí, kterou získal žák na k tomu určených webových stránkách na internetu, uspokojí.

Čtení se tak stává spíše nástrojem k dosažení dalších cílů, které jsou klíčem k úspěchu ve studiu, v pracovním i osobním životě.

Naše doba k poklesu zájmu o četbu přispívá i tím, že pojímá četbu jako „interpretaci“, „kritické čtení“, „sociální interakci“, zatímco by se mělo hovořit o štěstí, slasti, kráse, kterou nám četba poskytuje. (Cílek, 2007)

Tolik obecně.

Povídání o pejskovi a kočičce je obvykle považováno za veselé vyprávění o dvou nerozlučných kamarádech, které potěšilo již několik generací čtenářů. Povídání o tom, jak pejsek a kočička myli podlahu, jak pekli dort nebo o tom, jak si pejsek roztrhl kalhoty a kočička mu je zašila dešťovkou, si čítávali už prarodiče dnešních dětí. Autorův laskavý humor, kterým si bere na mušku drobné dětské nectnosti, jeho vcítění do dětského myšlení a krásný vroucný jazyk tvoří tuto milou knížku nesmrtelnou.

Josef Čapek, budeme-li o jeho textu uvažovat z pozice teorie modelového čtenáře psal své dílko pro čtenáře, jenž byl stejně nevědomý jako pejsek a kočička, ale měl v sobě hluboce zakořeněnou touhu naučit se všemu, co se mu líbilo u dospělých. Stejně jako pejsek a kočička cítil jeho modelový čtenář textu potřebu pečovat o sebe i o své okolí, vážit si svých přátel a blízkých, slavit svátky a výročí, které se slaví od nepaměti. Jeden takový svátek se však týkal nedávné minulosti - Dne vzniku samostatného československého státu. S tím si pejsek a kočička nevěděli příliš rady, jen vytušili, že je třeba svůj domeček pořádně vyzdobit praporky a spoléhali, že jim děti, až se to dozvědí ve škole význam svátku povědí.

Josef Čapek měl k dětskému světu mimořádně blízko a zvolil ve svém vyprávění nejjednodušší jazykové výrazy, ale ne takové, kterými by se čtenáři podbízel. Nechtěl mentorovat a proto zvolil zábavnou formu, ale ne takovou, která by vyvolávala hlasitý smích. Tyto zvolené rysy textu způsobily, že neodradily od četby děti a současně pomohli dospělých, aby se při četbě vrátili do dětských let a hlouběji porozuměli dětské duši.

V hlavě podezřívavého interpreta, který doporučil knihu k vydání v roce 1979 se však rodilo jiné pojetí modelového čtenáře. Napadlo ho, že literární dílo není text uzavřený sám v sobě, ale že může odkazovat na fakta, která mohou čtenáře zneklidnit. Nebo mohou uvést do rozpaků rodiče, kteří dítěti text čtou a znají ho v plném změní.

Takový byl i osud nevinného dílka Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce.

Vydavatel díla z roku 1979 klidně připustil, že v díle je mnoho informací, které jsou v rozporu s novou ideologií. Dovolil, aby si tam pejsek a kočička slavili Mikuláše, čerta a anděly, je to přece jenom pohádka, mínil totalitní interpret, ale co tam má co dělat oslava 28. října. Copak se o vznik samostatného československého státu zasloužil jen T.G. Masaryk? Nic se přece nestane, když těch pár stránek odstraníme.

Interpret odstranil text s názvem Jak pejsek a kočička slavili 28. říjen.

Odstraněním bylo čtenáři odepřeno důležité poučení. Cituji:

Ve vyprávění Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen pejsek kočičce převyprávěl svým psím způsobem, co se to vlastně to ti lidé slaví. Já jenom vím, říká pejsek, že dříve bylo na světě hůř než teď, že byla veliká vojna a hlad, a lidé byli smutní a nešťastní, protože měli špatného císaře pána, a že teď je to na světě tisíckrát lepší, protože není vojna a lidé mají dobrého pana prezidenta, a ten se jmenuje Masaryk.

Změnilo se něco tímto zásahem?

V rámci díla tato změna ochudila čtenáři o důležitá poučení.

Dětský čtenář se např. nedozví:

- důležitou informaci o tradici své země,

- o způsobu, jak se projevuje úcta k slavné tradici a význačným osobnostem,

- o potřebě slavit ji s ostatními.

Daleko větší důsledek mělo odstranění textu ve vztahu k mezilidským vztahům, vztahům dítěte a rodičů, dítěte a učitelů a dospělých vůbec. Podobně jako v detektivním příběhu se důležitým faktem při odhalování stává, že jev, předmět který v určité situaci, na určitém místě měl být a obvykle bývá, tam není, tak absence jedné kapitoly způsobila, že touto mezerou v textu začala do textu pronikat nová skutečnost.

Nebylo totiž možné zničit výtisky, které již generace čtenářů vlastnila jako „čtenářský poklad“. Nebylo možno vymazat zcela paměť pamětníků. Nezůstalo totiž jen u Josefa Čapka. Podobné to totiž bylo s dalšími díly, která náhle zmizela z knižního trhu. Školák Kája Mařík F. Háje, Karafiátovi „Broučci“ apod. V modelovém světě čtenáře, který uznával totalitní interpret nemohlo být služek, ani nadlesních, kteří utlačovali ubohé hajné, nebylo přípustné, aby se připouštěl náboženský výklad světa. Nemohl se slavit ani 28. říjen 1918, protože byl spojen se jménem prezidenta, který se nehodil do světa vítězů totalitního režimu.

Jsou dnes děti nebezpečí proti podobnému zasahování a vůbec proti vlivu nevhodných informací nějak chráněny?

Všem těmto záležitostem se žák učí v dějepise, české literatuře a v povinných průřezových disciplínách: Osobnostní a sociální výchova, Multikulturní výchova, Mediální výchova, které poskytují náměty pro širší rozpracování formou projektů. Uvedená průřezové témata učí žáka chránit svoji osobní individuální identitu, ale i schopnost bránit identitu a kulturní odlišnost druhých. Zajišťují, aby žák byl uchráněn dezinformací, která šíří některá média, propagandistické nebo reklamní tiskoviny.

Otázkou je, zdali postupující komercializace, konkurence všudypřítomné obrazové informace, nevytlačuje významná díla a myšlenky minulosti stejně jako bdělý cenzor v minulém režimu.

Literatura:

CÍLEK, V. Borgesův svět. Praha: Dokořán, 2007. 207s. ISBN 978-80-7363-109-3

ŠTORCH-MARIEN, O. Ohňostroj. Paměti nakladatele Aventina II. Praha : Čs. Spïsovatel, 1969. 489 s.