Článek
Václav Hokův (1932-1986), rodák z Libušína na Kladensku byl příliš mnohostranný a málo zaměřený na neutěšenou současnost, než aby se mohl dočkat uznání těch, kteří se v téže době ocitli v pozici uměleckého disentu nebo naopak těch, kteří situaci využívali ve prospěch osobní kariéry. V. Hokův chtěl od života něco vyššího a radikálně odmítal žít jako jiní. Po krátkém zapojení do výrobního procesu jako laborant v Poldi Kladno ve věku, kdy se jeho kamarádi či vrstevníci snažili o určitou formu společenského angažmá se vyvázal ze všech společenských povinností tím, že se stal polovičním invalidou a až do konce svého pobytu v Československu se živil, díky své mimořádné skromnosti, pouze příležitostnou činností.
S uměleckým světem se proto stýkal zprostředkovaně, příležitostnými návštěvami Prahy a spíše kontaktem s osobami důvěrně známými – s malíři Karlem Neprašem a jeho ženou Naděždou Plíškovou, Jitkou a Květou Válovými, Nikolajem Chvorinovem či uměleckým kritikem Pavlem Štěpánkem.
Generačně ho lze zařadit ke skupině umělců sdružených kolem časopisu Divoké víno. Zde mu byl blízký svým dadaistickým temperamentem zejména Ladislav Lipanský autor v té době populární básně Lebka v louži. Hokův se cítil jako doma uprostřed této dvojice Lipanský a jeho ženy Jany Černé, Krejcarové, dcery Mileny Jesenské. To on je blíže seznámil s Kladenskem, ne ovšem pro své přírodní krásy nebo kulturní pamětihodnosti. Poutník zde na svých toulkách nenalézá nic než těžní věže, chátrající, ale stále honosně vyhlížející důlní budovy, hutní objekty, stará nádraží, koleje, které vedou odnikud nikam – monstra, která se díky svému zchátrání stávají už dnes estetickými objekty.
Básník Václav Hokův žil v době, kdy tyto dnešní estetické artefakty byly skutečnými provozy. Jejich zchátralost již tehdy přitahovala jemu podobné jedince. Celá jedna generace básníků, malířů, spisovatelů, politických vězňů byla, ať již dobrovolně, nebo za drátěnými ploty, účastna tohoto monstrózního divadla. Vzpomínkou na tuto dobu jsou díla malířů a básníků Skupiny 42.
Václav Hokův tak stál, jako obvykle, na rozhraní dvou světů. Jednoho reprezentovaného umělci, kteří viděli v rozpadu svého okolí naději na brzké zhroucení celého systému. Umělci, jakými byli např. Vladimír Boudník, Bohumil Hrabal, Karel Nepraš se ve snaze o zachycení destrukce stali průkopníky dekonstruktivní estetiky následujících dvou generací. Druhý svět, do něhož patřil právě Hokův, pamatoval skauting, junáka, jazz a eleganci zbytků stylu kdysi vážené, dnes zchudlé střední vrstvy. Chtěl vše jim drahé restaurovat a uchovat.
Václav Hokův nebyl realista ani v klasickém slova smyslu. Dával přednost mýtům před skutečností. Používal ve své tvorbě symboly, skryté významy, náznaky, které spojovaly hlubokou minulost s přítomností. Jeho okolí, rodinné zázemí, osobní dispozice i startovní podmínky jeho postoje podporovaly.
Libušín, rodiště Václava Hokůva, je bývalé hornické město, severozápadně od Kladna. Na kopci nad Libušínem se dochovaly pozůstatky slovanského hradiště z 9. až 11. století s kostelíkem Svatého Jiří. V těchto místech měla učinit Libuše své proroctví o Praze.
Václav Hokův se tak od svých skautských let setkával s prostředím obestřeným pověstmi z české prehistorie, s geologickými zvláštnostmi krajiny, která byla protkána štolami, výkopy a nad níž se na obzoru čněly těžní věže šachet. Snaha proniknout jednotlivými vrstvami až k samému jádru věci se stala charakteristickým rysem jeho pohledu na svět. S mnohovrstevnatostí pohledů na svět se setkáváme i v jeho básních.
Zvláštní místo zaujímá v Hokůvově díle sbírka Znamení kozoroha. Tento název nese dvojí význam. Kozoroh je znamením narození jak Václava Hokůva, tak spisovatele Henry Millera, který byl v tomto období středem jeho zájmu. Cítíme zde vedle halasovsky temného akcentu i vliv americké poezie.
Vše předchozí – prvorepubliková výchova, osobní dispozice apod. významně předurčovalo k volbě místa, které si zvolil pro svoji emigraci – střízlivé a racionální Švýcarsko. Sem v roce 1969 odcestoval. Specifikou Hokůva bylo, že se do emigrace odebral s jasným cílem – dodělat a vydat zde své dílo.
Ve švýcarské emigraci se mu podařilo vydat dvě básnické sbírky s názvy Čínská zeď (1980) a Masopustní nokturno (1980). Třetí sbírka Curych: Trojrozměrná mandala (1989) vyšla až po jeho smrti. V roce 1994 byl publikován výběr básní v příloze obtýdeníku TVAR. V roce 2010 vyšla o životě a díle Václava Hokůva malá knížečka s názvem Václav Hokův (Jonák–Hebr 2010).
Mezi sbírkou Čínská zeď ze šedesátých let a sbírkou Curych: Trojrozměrná mandala z let osmdesátých se odehrál, nám vzdáleným divákům jeho života, obtížně slovy vyjádřitelný přelom. Metaforické pojmy, které byly v duchu jeho dosavadní poetiky srozumitelné, nabyly nového významu. Zatímco například v sedmé básni oddílu Vrstvy z Čínské zdi se mluví o matce jako o pojmu, používaném v běžném mytologickém významu:
Snad to byl i jeho pocit nezařaditelnosti, který ho vyhnal z poklidného Švýcarska do Ameriky. Ani jeho emigrantští kamarádi nemohli pochopit jeho bizarní povahu – opustil rodnou zemi jen za tím účelem, aby si splnil své chlapecké představy o západu, o Americe, jeho hrdinech – H. D. Thoreauovi, R. Jeffersovi, A. Ginsbergovi, černých a bílých jazzmanech – a aby ve skrovné komůrce svého podnájmu znovu uspořádal své dosavadní básně a doplnil je o to nové, co v emigraci získal. Američtí umělci mu byli po celý jeho život za železnou oponou zdrojem inspirace. Po krátkém pobytu v USA se vrátil zpět do Evropy vyléčen.
V básni Dopis místnímu básníkovi píše o Americe ironicky:
Část 4
Když jsem prokouk
ten jejich hollywoodský sen
kvapem jsem mazal sem
do té evropské malosti
relativní velikosti
Tvé rodné zemì
Na útěku před strýčkem Samem
před jeho třpytivým koláčem
jejž žraloci dost
obratně
na Cannery Row
a jinde
ohlodali na kost
Václav Hokův se tu vyrovnává se svou ztíženou situací. Uzavřen v cizině, hledá kontinuitu se svým ztraceným domovem. Jako zázrakem dostává, prostřednictvím přátel, Halasovu knihu A co básník vydanou v nakladatelství Československý spisovatel. Kniha obsahuje rukopisné projekty a fragmenty zamýšlených děl, z nichž většina dlouhých dvacet let nepoznala světlo světa. Při jeho čtení defilovaly před Hokůvovým zrakem básnické a filosofické konstrukty, podobné těm, které uložil v Libušíně do svých strojopisných sbírek svázaných v šedivých deskách a později pokračujících v jeho sbírkách.
Hokův žasne nad podobností svých myšlenkových pochodů a Františka Halase, jednoho z nejexistenciálnějších českých básníkù. Jde nejenom o podobnost básnického slovníku, ale také o podobnost tematickou. Básně z Halasova oddílu Hlad jsou si s jeho básněmi Žízeň, Sousto apod. blízké pochopením emocionální atmosféry poválečného období a studených padesátých let.
Ve švýcarské emigraci, zejména po návratu z USA, se Hokůvovi podařilo publikovat tři básnické sbírky – Masopustní nokturno (1980), Čínská zeď (1980) a Curych: trojrozměrná mandala (1989).
Po jeho smrti a po převratu v roce 1989 se mu dostalo určitého uznání a publicity i v českém tisku. Základní data o jeho životě a tvorbě jsou uvedena ve význačných slovnících. V edici Tvar (sv. 21, 1994) byl uveřejněn výběr básní Lebka k líbání a jiné básně. Z těchto básnických sbírek jsou citovány úryvky básní i báseň Sousto v závěru tohoto textu.
Odvažuji se tvrdit, že Václav Hokův, by k tak závažnému odhalení kontinuity mezi svojí tvorbou a českým kulturním prostředím a dokonce s jejich zasazením do rámce kultury středoevropské – nikdy bez odchodu do emigrace nedospěl.
Báseň Václava Hokůva: SOUSTO.
Kdo může říci jak chutná večeře před popravou
Kdo viděl téci krev po neholené tváři
Zápasící o důstojnost před syrovým bramborem
Zapadlým za ostnatým drátem věznice
Kdo podlehl pokušení vyjít do ulic
Ochutnat sousedovu večeři
Popřát mu dobrou chuť
Rozhlédnout se po jeho stole jako po spásném ostrově
Vždyť jíme nejenom rukama
Prackami umazanýma od klihu uhlí od pryskyřic
Měl jsem štěstí, že jsem nasytil nedorostlé živáčky
Prosící o pohoštění na prahu Štědrého večera
Rozšklebené ruce My Tří Králů
S betlémem hladu omrzlin ústrků
Neznámého sousedovi psa Bobíka
vyměněného ve válce za kostku margarínu
Také jsem jezdil do Všetat pro okurky
Chodil na borůvky do vypaběrkovaného lesa
Česal chmel v krajině Kafkova Zámku
Olizoval z hladu melancholické konvalinky Jana Zrzavého
Proč nenapsat báseň na polévané pišingry
Koupené za první tovaryšský plat
Na babiččiny švestkové knedlíky zapíjené krušovickým pivem
Čokoládu Merkur bílou zmrazenou za 25 haléřů
Na poctivé krajíce se sádlem chleba
Ke svačině na konstrukci dvacet metrů nad zemí
Na Coca-Colu ukradenou z vozíku na letišti v Ruzyni
Škubánky pravidelně doma jednou za týden
Nedolízatelné hrnce od švestkových povidel
Na zázvor obrazů Josef Čapka
Kukuřici prvního vydání Rimbaudových veršů
Fantastické ryzce opékané na skautské výpravě pod Svídnou
Toto je óda na minerálku po operaci na peritonitis specifikace
Proč neozdobit také pitnou vodu nějakým heslem
Pitnou vodu z kasárenského vodovodu
Plodovou vodu před slehnutím rodiček
Abych vyjmenoval ostatní nápoje co jich mám při ruce
A pivo zateplávající v chudobincích kde doklepávají starci špačky
Příběhy tragikomické jako přehrávka na housle o vánocích 1943
Je to také báseň
Na oštěpok ovčiara z Nízkých Tater
Na elegické obědy když se jede stopem
Na cestu žebřiňákem s nákladem obilí
Potravu sváženou z rohu hojnosti
Potřebnou ve dvacátém století
A ještě dlouho potom
