Článek
Jan Karafiát se narodil roku 1846 v moravském Jimramově. Zemřel v roce 1929 v Praze. Jimramov na Českomoravské vrchovině se na sklonku osvícenství stal významným kulturním centrem. Prosazení tolerančního patentu císaře Josefa II. pomohlo zdejším evangelíkům v jejich působení a v šíření vzdělanosti
V tomto článku o Janu Karafiátovi se budu zabývat autorem slavných broučků nikoliv jako životopisec, ale z hlediska toho, jak J. Karafiáta utvářelo mimořádně plodné duchovní prostředí moravského Jimramova prodchnutého duchem osvícenství a do jisté míry i Svobodného zednářství. Skutečnost, že toho duchovní působení bylo vůbec možné, je obzvlášť paradoxní, uvážíme-li že v Rakousku Uhersku bylo zednářství přísně stíháno. Císař František I. vydal dokonce zákon přísně zakazující Svobodné zednářství.
Do Rakouska Uherska se dostávalo duchovní obrození a s ním i zednářství v souvislosti s šířením osvícenských myšlenek a také s postupem Napoleonovy armády Evropou. Osvícenství v Čechách a na Moravě se šířilo v klimatu protireformace, zejména v kruzích evangelického smýšlení.
Městys Jimramov leží na samotné severovýchodní části kraje Vysočina, na českomoravských hranicích nedaleko městečka Poličky. V Jimramově se narodilo mnoho významných osobností jako např. Alois Mrštík , Vilém Mrštík , Matěj Josef Sychra..
Pokusíme se dokázat, že v soukromém životě Karafiátově se řada věcí odvozovala od požadavků nového probuzení. Třebaže rodina žila v chudých poměrech a Jan Karafiát byl jedním z devíti dětí, jeho rodiče usilovali, aby jejich syn dosáhl co nejvyššího možného vzdělání, neboť to bylo považováno za jejich tradici. Příbuzní Jana Karafiáta byli Svobodní zednáři a kladli na vzdělání velký důraz.
Karafiát začal v jedenácti letech studovat na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Přijímací zkoušku nezvládl a rodiče byli rozhodnuti, že ho na gymnázium nedají a vyučí se řemeslu. Zde se ihned projevilo v příbuzenstvu zednářské smýšlení. Karafiátův děd nesouhlasil ukončením dalšího vzděláváni a připomínal svému vnukovi zednářskou tradici a varoval ho především před rodinnou hanbou.
V šestnácti letech pokračoval Karafiát ve studiu na německém evangelickém gymnáziu ve vestfálském Güterslohu, kde se ocitl ve vypjatě evangelickém prostředí. Vestfálští přátelé mu po ukončení gymnázia v roce 1866 umožnili teologická studia v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Studium ukončil zkouškou v roce 1869.
Karafiát pokračuje ve sbírání nových zkušeností:
V letech 1869-1870 v Kolíně n. Rýnem působí jako domácí učitel.
V období 1870-1872 v a Roudnice a Edinburgu jako varhaník a kostelník
1872-1875 jako evangelický seminář v Čáslavi a je veden jako duchovní správce semináře
1875-1895 působí 20 let jako kazatel v Hrubé Lhotě
1895-1929 žije 30 let trvale v Praze
Připomeňme, že při pražském pobytu byl v roce 1918 Karafiátovi udělen vídeňskou fakultou čestný doktorát bohosloví, ten jej však odmítl. V dopisu děkanovi fakulty se vyjádřil takto: „Nicméně zůstává to v nemalé pochybnosti, jsem-li já takového vyznamenání hoden. Nepochybně jest to pro mne daleko bezpečnější i nadále žádné takové ozdoby a žádného vyznamenání nepotřebovat, zůstávat pak při těch našich starých pánech, kteří sloužili Pánu Bohu, jak nejlépe uměli, sloužíce i beze všeho vyznamenání. Neračte mi pak, prosím snažně, zazlívati, že, jak panu děkanovi právě sděluji, Vašeho vyznamenání nepřijímám.“
Jana Karafiáta formovalo nově se prosazující společenské a kulturní prostředí.
V posledních dvou desetiletích 18. století se v Jimramově na Vysočině stal dědicem panství Antonio hrabě Belcredi. To on se stal patronem a spolutvůrcem pozoruhodné atmosféry kulturního života.
Odpadaly tu jakékoli stavovské, náboženské i národnostní rozdíly. Diskuse společně vedli aristokrati, katoličtí kněží, evangelický superintendent, učitel, hraběcí lékař, vrchnostenští úředníci, měšťané, ale i sedláci či mlynáři z okolí.
Rozmlouvali o poznání skrytém v knihách či tehdy ještě docela vzácných novinách, přivážených zdaleka. Místem setkávání se stal Belcrediho zámek, později také dům číslo 18 na náměstí, klub zvaný Kasino, náležející rodině Karafiátů.
Duchovní život se vždy rozvíjí rychleji a úspěšněji v zušlechtěného prostředí. V roce 1795 povolil majitel panství hrabě Belcredi změnu roboty na peněžní dávky a od té doby Jimramov nerobotoval. O poměru vrchnosti k poddaným svědčí dopis Belcrediho z roku 1801, jímž jmenovaný srdečnými slovy děkuje Jimramovským za vydatnou pomoc při panské sklizni za deštivých žní.
Pro své poddané postavil hrabě na svůj náklad školu přímo uprostřed náměstí. Jimramovští osvícenci dokonce usilovali o zřízení vyšší školy(jednali o učitelské akademii), ale neúspěšně. Ani tak se vliv tohoto zvláštního místa na okolní krajinu Vysočiny nedá přehlédnout: Udělejte kruh asi dvě hodiny cesty kolkolem a počítejte, co z toho kruhu pošlo za prvních 100 neb jen 50 let po toleranci bystrých otevřených hlav, které vzdor nepříznivým skrovným poměrům, beze vší přízně lidské, o svých silách pustili se na vyšší a vysoké školy, a které potom svému oboru nepopiratelně vtiskli svou jimramovskou pečeť, píše Jan Karafiát a jeho vlastní rodina je toho důkazem.
Najdeme v ní faráře, majitele brněnské továrny, lékaře či obchodníky sponzorující vydávání českých knih. Rovněž jejich zásluhou spatřil světlo světa Jungmannův český překlad Miltonova Ztraceného ráje, kultovního díla preromantismu, kde je vzývána příroda v netknuté, drsné podobě. Bohatou rodinnou knihovnu Karafiátů využíval ke svým literárním pracím i katolický kněz a obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra.
Za jeho působnosti byl v Jimramově ulit nový zvon, a navzdory tomu, že evangelické kostely nesměly mít v té době podle tolerančních regulí věže ani zvony, byl na něm pořízen následující nápis: Od dobrodinců chrámu Páně, jak katolíků, tak helvetů, dal se tento zvon ulít ve Sloupnici u Vaňka Léta Páně 1819. Hlaholem symbolické duchovní unie, rozléhajícím se po městečku, předběhl Matěj Josef Sychra čas o desítky let. Jeho konzervativní nadřízené z brněnské konzistoře ovšem podobná gesta děsila, a tak Sychra nakonec raději přijal poslání zachránit zpustlý Santiniho poutní kostel na Zelené hoře u Žďáru, právě včas, když se jej nový majitel panství chystal zbourat.
.
Charakter Jana Karafiáta formovali osobně jimramovští osvícenci
V Jimramově byly, zdá se, alespoň dva okruhy osvícenců, a pouze v případě užšího můžeme hovořit o tajné společnosti. Mezi nejvýznamnějšími postavami se totiž prolínají zednáři a ilumináti z brněnských lóží. Na rozdíl od zednářů, jejichž cíl – stavět chrámy mravnosti a humanity v lidských srdcích – se obracel především dovnitř lóží, považovali ilumináti za svou povinnost obracet se se svými morálními principy na veřejnost, a tak společnost měnit. Vírou ve všemocné mysterium světla navazovali (stejně jako zednáři) na obřady překračující křesťanské tradice, což je jeden z důvodů, proč vzbuzovali takový odpor v katolických kruzích. Usilovali o vliv na státní záležitosti, aby tak mohli uvádět v život své sociální a hospodářské představy. Jejich ideálem byl stát ušlechtile vzdělaných, svobodných a sobě rovných občanů
. Důkazem toho, že zednářské myšlení prorostlo i do oficiálních církevních struktur bylo kázání nejvyššího představitele moravských reformovaných evangelíků, jimramovského superintendenta Michaela Blažka. Byla plná košatě se větvících obrazů i odkazů. Superintendent měl na paměti nejvyšší cíle – očištění a posvěcení člověka.
Iluminátem byl zřejmě od dob studií a pro své zasvěcení se časem stal jedním z nejvýznamnějších moravských členů tajného svazu. Jimramovská církev skrze něj získala v letech 1784 až 1842 jakési prvenství nejen mezi církvemi v okolí, ale i mezi ostatními církvemi moravskými. Pocházel z rodiny českých pobělohorských exulantů, usazených v hornouherské Skalici.
Studoval na domácích univerzitách v Prešpurku a Debrecíně, poté byl po několik let vychovatelem v rodinách uherských šlechticů. V bohaté knihovně josefinisty a osvícence Gedeóna Rádaye měl mladý teolog možnost seznámit se s díly nejpokrokovějších francouzských, holandských i německých filozofů. Touha po dalším vzdělání vedla Blažka do Švýcarska – psal odtamtud svému dobrodinci Rádayovi dopis plný obdivu k švýcarskému zřízení – pobyl v Basileji a Lausanne. Ve studiu pokračoval v německých zemích, na univerzitách v Göttingenu, Marburku a Halle.
Úsilí českých obrozenců Blažek podporoval různými způsoby. Kromě vlastní literární tvorby zmiňme jeho výzvy kazatelům moravských sborů, aby odebírali vždy dva exempláře Krameriových českých novin, jeden pro sebe a druhý pro sbor. Jimramovský superintendent byl, zdá se, také iniciátorem zaslaní Pamětního spisu původních 177 Čechů za podporu veleslavných stavů ku povznesení jazyka českého českému zemskému sněmu (1793). Je to jediný doklad proniknutí českých národních snah z nejširších vrstev na zemský sněm. Proto se o jeho osobnost neobyčejně zajímal i Josef Dobrovský. Superintendenta s ním spojoval zájem o tajné nauky („modrý abbé“ býval podle tradice jistou dobu zednářem) i společní přátelé.
Spojení se zednáři, ilumináty a především uherskými jakobíny připravilo Blažkovi nejednu horkou chvilku při vyšetřování takzvané „helvetské“ a „frajmaurské rebelie“ v brněnském a jihlavském kraji, které měly údajně přerůst ve státní převrat, jakousi českou obdobu Francouzské revoluce. Na návštěvě u hraběte Mittrovského na zámku v Dolní Rožínce byl de facto zatčen, záhy jej však osvobodili a propustili a Michael Blažek ze svých zážitků sepsal veršované vyprávění.
Článek ukazuje, že i v nepříznivých podmínkách se při dobré vůli mohou vyskytnout enklávy a v nich osobnosti, které výrazně přesahují svoji dobu a mohou posunout společenské vědomí rychleji dopředu.
Literatura:
