Článek
Ivana Martina Jirouse není nutné představovat. Učí se o něm již na základní škole, jeho dílo plní regály knihoven, životopisná data nalezneme na Wikipedii i v řadě článků na internetu. I. M. Jirous, jinak známý jako Magor se narodil v Humpolci 23. září 1944, zemřel 9. listopadu 2011. Byl uznávaným básníkem, obávaným publicistou a fundovaným výtvarným kritikem. Do všeobecné známosti se zapsal jako duchovní vůdce českého undergroundu a jako inspirátor a propagátor skupiny The Plastic People of the Universe. Byl za své názory pětkrát vězněn. Celkem si odseděl 8,5 roku, zpravidla podle vykonstruovaného paragrafu 202: výtržnictví. Živil se příležitostnou prací. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za své celoživotní básnické dílo a významné ceny Toma Stopparda za básnickou sbírku Magorovy labutí písně.
Měl dobré srdce. Často se zastával kamarádů z undergroundu, o nichž se dozvěděl, že podepsali spolupráci s STB. Nebyl vítaným ani snášenlivým sousedem. Ani v bytech, které obýval v Praze, ani v usedlostech, na venkově. Byl znám jako hlučný křikloun, obhájce nepravostí, piják
Jak se stalo, že se naše malá skupinka absolventů Střední průmyslové školy hornické na Kladně, která dosud neměla žádné jméno, náhle ocitla po boku této již známé osobnosti? Proslavil nás a do blízkosti I.M. Jirouse nás dostal dům, který jsme jako nerozluční kamarádi z různých míst republiky po maturitě koupili a opravili. Proč zrovna dům? Přiznejme si. Aktivisté nastávajícího undergroundu nepatřili zrovna k těm nejpracovitějším. Jejich důležitou potřebou je získat prostory, kde se mohou, nejlépe v ústraní a utajeně, scházet. Nás pár přátel naopak vědělo, že k tomu, abychom mohli být pohromadě, musíme si nějakou střechu nad hlavou postavit. Navíc jsme legendou spojenou s námi i naším domem získali přitažlivost.
Začalo to naším odsouzením v tisku. V Kladenské záři ze dne 16. 4. 1970. .Kladenským komunistům bylo podezřelé, že v nejchudší čtvrti Kladna – Podprůhonu se trvale usídlují mladí lidé, kteří vychodili střední odbornou školu, ale v jejím oboru nepracují. Naopak se živí jako závozníci, dělníci v kladenských hutích (SONP Kladno) apod. Byly jim podezřelé myšlenky francouzské revoluce o svobodě člověka rozhodovat o sobě a proto naši skupinu v kladenských novinách nazvali Komunou v Podprůhonu.Chtěli jsme prý založit jakýsi nový typ společnosti, dávali si peníze do jedné kasy, za to si kupovali společné zařízení apod.
To, co dráždilo místní komunisty naopak budilo zájem pražských odpůrců systému. Pražáci byli nezastavitelní aktivisté, nemysleli na zadní kolečka a tak byli odkázáni na hospody a byty. Když k nám zavítali první bouřlivácí z řad umělců kolem časopisu Divoké víno, přestalo být i naše sídlo anonymní. Krátký pobyt básníka Ladislava Lipanského s jeho ženou Janou Černou, Krejcarovou – dcerou Mileny Jesenské, šéfredaktorem časopisu Hessem, vyvolal zájem o tuto „perlu“ skrytou v chudobě Kladna. Lipanský byl znám svojí provokativní básní „Lebka v louži“. Janu Černou není rovněž nutné představovat. Byla básnířkou, spisovatelkou, výtvarnicí. Patřila mezi surrealisty kolem Teigeho, a Effenbergera. V době totality spolupracovala s kritiky systému - M. Medkem, I. Vodseďálkem, E. Bondym a dalšími.
Abychom měli volné ruce pro další aktivity v Praze, museli jsme si ještě v Kladně, získat tři důležité doklady. První důležitý papír bylo maturitní vysvědčení. Pro případy jako jsme byli my, nabízela tuto možnost jediná Střední průmyslová škola hornická (SPŠH) Kladno. Toto jednoduché usmyslení nevyplynulo ovšem z potřeby uplatnit se ve studovaném oboru. Nikdo z nás samozřejmě nezamýšlel se hornickému povolání věnovat.
Podobným papírem, který bylo nutné v období naplnění plnoletosti získat, byla „modrá knížka“, papír, který zbavoval člověka povinnosti nastoupit povinnou vojenskou službu. Toto přání bylo pro zdravého člověka možné splnit nejlépe pobytem v ústavu pro duševně choré. Jako řada lidí přede mnou jsem v obavě před povinnou vojenskou službou, začal simulovat psychickou poruchu . Ocitl jsem se v psychiatrické léčebně v Sadské u Nymburka. Nebylo to místo pro těžké případy jako Beřkovice nebo Bohnice. Navíc jsem měl již instrukce od kamaráda, který zde rovněž nedávno pobýval.
Setkal jsem se zde s lékaři, kteří mne svým věhlasem doprovázeli celý život. Zbyněk Havlíček, psychiatr, básník, surrealista a Ivan Francuch, psychiatr – oba impozantní postavy s pěstěným vousem.
Neméně obtížné bylo vyvázat se z povinnosti pracovat v oboru, který jsme vystudovali. V našem případě to byla ppovinnost fárat do dolú a dobývat uhlí. Tehdá jste dostali po vystudování tzv. umístěnku, která vám zajišťovala pracovní místo. Odmítnutí, znamenalo být bez práce a to v totalitním režimu nešlo. Bylo nutné opět hledat pomoc u doktorů.
Tři důležité papíry byly získány. A co dál? Nakonec jsme jako skupinka přestali pociťovat dům jako výhodu a Kladno -Podprůhon jako úkryt a rozhodli jsme se zdolat Prahu.
K našemu setkání s Jirousem došlo v Libni, kde tehdy Jirousovi pobývali před hotelem Automat svět. Střetli jsme se nápadným, dlouhovlasým mladíkem, který se tehdy ještě nehonosil přídomkem Magor. Ten až později získal ve žhavých diskusích s tehdejšími velikány umění, soustředěnými v Křížovnické škole čistého humoru bez vtipu, scházející se v kavárně U Křížovníků.
Pozval nás domů, kde se měla konat zkouška hudebníků, tehdy ještě ne skupiny Plastiků. Poznali jsme jeho ženu Věru a volavku, okultního tvora, který volně poletoval po bytě. Postupně přicházeli hráči, později proslulých jmen. Jirous sousedy nešetřil. Za neuvěřitelného hluku, v němž ještě dominoval suzafon, nebylo ani slyšet zvolnění a klepání obyvatel domu. Tak začínala sláva budoucí kapely.
Známost s Jirousem měla své výhody. Pokud jste byli „čistí“. A o to se Jirous, svým ezoterním způsobem, postaral. Jak? Kdo se mu mohl podívat do očí, měl to jisté. Kdo se mohl prokázat známostí s Jirousem, získával vstupenku do všech struktur undergroundu. Co to obnášelo?
Vstup do bytu Jiřího a Dany Němcových, kde se odehrávaly důležité hovory, setkání a rozhodnutí. Bylo možné navštěvovat, hospody a kavárny, v nichž se setkávali lidé undergroundu, Byla průkazkou na koncerty kapely Milana Knížáka a happeningy Evžena Brikciuse. Mohli jste se účastnit svateb členů undergroundu na parnících, setkávat v restauraci U Bonaparta s členy Spolku přátel pohodlí. A konečně schytat pár ran obuškem na hudebních akcích organizovaných zpravidla Jirousem
Důležité! Naše spíše „opatrnická“ skupinka netoužila beze zbytku splynout s nakažlivým pražským prostředím. Dělilo nás od přátel, to, co by se dalo nazvat ezoterickou odchylkou. Zatímco největší odvážlivci undergroundu se odhodlali vydráždit svou mysl nejrůznějšími prostředky, mezi než patřila i konzumace muchomůrek my jsme na to šli duchovnější cestou.
Co obnášela taková ezoterická odchylks? Tehdy to byla jedna z možností záchrany před svody okolního světa. Nejprostší metodou k udržení těla se stala hathajóga. Ti náročnější zkoušeli dechová cvičeni - pranajámu. Když se sešlo několik příznivců jógy uvažovalo se o duchovním stánku jogínů - ašrámu. A jako ašrám sloužil zpočátku náš dům.
Významnou roli v tomto období sehrál ing. Nikolaj Chvorinov, ruský emigrant z dvacátých let 19.st. N. Chvorinov si s pomocí jógy doléčoval žaludek o jehož polovinu přišel díky díky traumatům a rakovině. Svou zvídavostí se dostal až do blízkosti vědeckých pracovníků, kteří se v AV zabývali jogou vědecky. MUDr. Ctibor Dostálek se zabýval výzkumem vlivu jógických dechových cvičení na celkovou kondici. A také MUDr. Zdeněk Bašný v Bohnicích aplikoval jógu při léčbě psychicky nemocných. Své zkušenosti nám ing. Chvorinov rád předával..
Jóga nás nakonec přivedla i do politiky. Navštívili jsme Rudolfa Battěka, abychom se dozvěděli, jak s se dá s jógou přežít kriminál. Pobyt s ním byl osvěžením. Nestýskal si. Zocelil se tam a na jógu nedal dopustit. Svou energií a vnitřní vyrovnaností nás zatáhl i do politické činnosti a dokonce do drobného odboje. Distribuovali jsme do domovních poštovních schránek letáky nabádající k protisovětské aktivitě a zažívali jsme rozkoše strachu i následného slastného pocitu, když se akce vydařila. Také Battěk šel do „odboje“ jinou, vlastní cestou.
. Jednu postavu jsme si oblíbili, jak naše skupina, tak underground, tak I Battěk.
Byl to filosof Ladislav Klíma. Jeho básnická filosofie a mystiky odvahy nás spojovala s Plastiky trvale.
Jirous měl ale i pro naši úchylku pochopení. Nechal nás volně proplouvat hlubinami undergroundu, nacházet tam kamarády, lásky, v mém případě dokonce svazek manželství. Zažil jsem i zklamání Jirouse ze směřování nového systému po revoluci. Zklamání tak velikému, že stále častěji sahal k alkoholu. Ale to už by byla nová kapitola.
Na Jirouse se rádo zapomíná. Proto jsem vzal i já pero do ruky, abych oživil tuto legendu.
Literatura:
Magorova konference
(K dílu I.M.Jirouse)
Revolver Revue, 2014
Edita Onuferová, Terezie Pokorná (eds.)
Bartoň / Baugh / Drda / Geisler / Gruntorád / Hruška / Hybler / Jindra / Juříková / Karlík / Krumphanzl / Machovec / Maslowski / Merhaut / Němcová / Němec / Pečinková / Petříček / Pokorná / Quinn / Stárek /
Šlajchrt / Špirit / Tuckerová / Vajchr / Wilson
