Článek
Vždy, když se zamýšlím nad příběhem strmého vzestupu Stanislava Bronce k zaslouženému úspěchu, vzpomenu si na životopisnou knihu Jamese Cooka „Z chudého chlapce, slavným mořeplavcem“, a hned si spočítám kolik asi vůle a odříkání bylo potřeba přidat k daru, kterým je získaný talent. A hned mi napadne, že osud, který potkal Standu Bronce má blízko k osudu T.G.M., který rovněž začal jako prostý kovářský učedník.
Stanislav Bronec se narodil 3.5.1935 v Záříčí, malebné vsi se skrovným počtem obyvatel v Jižních Čechách, poblíž Jindřichova Hradce.
Rodiče byli prostí venkovští chalupníci. Se čtyřmi hektary půdy, dvěma kravami a později koněm se nemohli řadit do kategorie statkářů. Jako hlavní zdroj obživy pěstovali brambory. Nemovitost je neuživila a museli si najít nějaké další zdroje obživy.
Otec se staral o hospodářství a přivydělával si zednickými pracemi. Zajišťovat poptávku v nejbližším okolí. Maminka byla podnikavějšího ducha, chopila se tehdy počínajícího hokynářství. Skupovala z okolních statků jejich produkty, vejce, máslo a další přebytky, které mohli nabídnout a nosila je v nůši a taškách na jarmarky a týdenní trhy v okolních městech. Ráno odebrala od sousedů zboží a nesla je 12 kilometrů do Soběslavi na nádraží. Než si pořídili koně, pomáhal jí se zátěží tatínek. V Praze měla zajištěný pro své zboží odbyt.
Vedle ekonomického významu měly jarmarky i společenský aspekt. Nabízelypříležitost k pravidelnému setkávání lidí, možnost šíření novinek, příležitost k podívané. Není divu, že maminka si osvojila v domácnosti výhradní právo rozhodovat a někdy i k nevoli ostatních.
Standa pravděpodobně získal více volnějšího, svobodomyslnějšího a podnikavějšího ducha spíše od maminky. Ten se však mohl projevit později, až se mu nabídla vhodná příležitost.
Obecnou školu vychodil v Dírné. Měšťanskou školu v Soběslavi a Tučapech. Jeho prozření k hudbě nesporně podpořilo to, že byl katolického vyznání. Již v obecné škole v Dírné zpíval v kostele. Učitel rozpoznal jeho hudební talent a doporučoval rodičům, aby umožnili Standovi se rozvíjet.
Rodiče žádnou možnost nenašli. Jedinou pomoc mu poskytl holič Metelka, který ho učil hrát na housle. Dospěl až k sedmému Malátovi. Hudba byla v něm. Nikdo mu neuměl a nemohl pomoci, ale talent v něm žil vlastním životem. Standa vzpomíná na silný zážitek z půlnoční mše o Vánocích. Dnes si tyto okamžiky vnitřního prozření již dovedeme živěji představit, protože jsou popsány v románech i odborné literatuře Tyto drobné podpůrné kroky znamenaly mnoho při jeho cestě k hudbě.
Po vychození obecné školy neměl Standa žádnou představu, v jaké oblasti by se chtěl uplatnit. Pokračovat ve vzdělávání nepřicházelo v úvahu, a protože nebylo v dosahu na výběr žádné řemeslo, v němž by se mohl vyučit, nebyla jiná možnost než nastoupit v kovárně Jonase Hynka. V této dílně se většinou opravovalo, popřípadě ostřilo ruční nářadí pro místní zemědělce. Samozřejmě se vyráběly podkovy a kovali se koně. Na tuto práci se muselo ovšem projít státní zkouškou, aby nedošlo k poranění koní.
Po roce učení přišel Vítězný únor, dílnu majiteli zabavili a Standa zůstal nevyučen. Nezbylo mu než pomáhat doma na malém hospodářství se dvěma kravami a teprve později s koněm. Čtyři hektary polí na pěstování brambor, žita a pšenice, trochu luk a lesa by rodinu stěží uživilo, ale co se Standou a jeho sourozenci, mladším bratrem Zdeňkem a sestrou Aničkou.
Standovi přihrála náhoda. Otec byl pokrokový člověk. Jak jeden z mála pořídil rodině rádio. Považoval ho za důležitý zdroj společenských i kulturních informací. Ve vsi nebyla ještě zavedena elektřina a rádio napájely obrovské akumulátory. Záhy se otec z rádia dozvěděl, že Škoda Plzeň hledá učedníky všech oborů. Standa souhlasil a otec korespondenčně dohodu vyřídil. A tak 25. srpna 1949 vstoupil Standa třetí branou do plzeňské škodovky, kde se hodlal doučit kovářem.
Získal zde možnost ubytovat se na internátě, kde se rovněž stravoval. Byl přidělen do vřetenové lisovny. Jeho povinností bylo podávat mistrovi ohřáté předměty z pece a očistit je poklepem kladívka od okují. Mistr je vložil do zápustku, stlačil lisem a výkovek – většinou pro potřeby automobilky – byl hotov. Výplata závisela na kvalitě a počtu zhotovených výrobků a kontrola byla sakra přísná.
Internát byl dobře vybaven. Sloužil totiž za války hitlerjugend a jeho cílem bylo vychovávat žáky pro válku.
Mladí učňové zde pěstovali řadu kulturních i sportovních kroužků. V letech 1949-52 se Standa účastnil zejména kulturní činnosti spojené se zpěvem. Upozornil na sebe svým tenorem. I jinak působil solidním dojmem. Chodil na zkoušky připraven, včas a vše mu šlo údajně nejlíp od ruky. Pro Soutěž tvořivosti mládeže přivedl vedoucí skupiny pan Klobouk dívky a provedl uspořádání hlasů do řad. Standa si brzy vydobyl status sólisty. Hrálo se všude, kde projevili o soubor zájem.
Ukázalo se, že Stanislavovu temperamentu je nejblíže obratný, pohyblivý hlas, který se nejlépe hodí zejména pro komické role Je blízký Mozartovu i Smetanovu naturelu a vyvažuje mírné napětí, vznikající mezi jemným lyrickým tenorem a heroickým hlasem s typickými nižšími tóny příznačnými pro hrdinný tenor. Standovi přihrála další náhoda. Sólista ochořel a Standa se nabídl, že jeho roli zazpívá. Jak sám potvrzuje, byla to od více drzost než náhoda, ale on si věřil. Píseň se povedla, Standa se stal sólistou souboru a pomalu i populární figurou v Plzni.
Vedle této činnosti se Standa stal členem malého soubůrku s tenorem, altosopranistkou, basistou a pianem. Jezdili po lázních zpívat rekreantům. Odpoledne v sobotu ve 14:00 nasedli do autobusu, jeli na akci a pozdě večer návrat a ráno do práce. A honorář? Večeře nebo konzerva s sebou. Při tom všem nasazení chodil ještě do práce. Často prospal díky únavě celý den.
Léta 1953-55 strávil na vojně. Přísahu složil v Karlových Varech na kolonádě. Později byl odvelen do Stříbra. Vzpomíná, jak používali americké nákladní automobily. Tajně tam byl používán nový model V3S zvaný pro svoji hlučnost „vejtřaska“, ale uctívaný pro svoji spolehlivost. Naučil se tam řídit nákladní auta a praxe s motory se mu hodila celý život.
Splnil se mu i jeho sen, když byl odvolán do Prahy a strávil zbytek vojny na Pohořelci. I zde měli pěvecký soubor. Navštěvovali blízký ústav pro handicapované děti. Když se Standa dozvěděl, že nemají dostatek hudebních nástrojů, věnoval jim klávesovou harmoniku, kterou získal darem ještě v Plzni. Stejně vzpomíná, na ní brnkal jen lidové písničky.
Po vojně se vrátil do Škodovky již jako dělník s nárokem na pobyt ve svobodárně s třemi lůžky. Bydlel jsem tam s inženýrem a architektem.
Říká se, že připraveným přeje štěstí. O krok výše pomohla Standovi opět náhoda. Na škodováckém plese jako obvykle zpíval. Upozornil na sebe svým hlasem a díky němu mohl postoupit opět o krok výše. Všiml si ho ředitel plzeňské operety J.O. Karel, „máte krásný hlas“ řekl a nabídl mu místo ve sboru.
Byl to velký skok vpřed. V kovárně horko, hluk. Operetní stánek plní jeho sny. 1. dubna 1957 odchází Standa do divadla. Je tu ovšem finanční rozdíl: v kovárně 6-7000 Kč, v operetě 1200 Kč. Ale vzal to čert!
Standa nenechával nic náhodě. Ještě v Plzni si našel učitelku, paní Žďárskou profesionální hudebnici a učil se zpívat. Setrval v operetě dva roky a zachtělo se mu k opeře.
Jeho hlas začínal být známý. Stačilo pár tónů a bylo jasné, jaký má dar. Oslovil z vlastní iniciativy operu České Budějovice. Udělal konkurs, přijali by ho. Šéf operety ho ale odmítl pustit na jeho další cestě. . Udělal další konkurs v Brněnské opeře. Šéf ho nepustil s odůvodněním, že má jen dva tenory.
V roce 1959 udělal konkurs do Národního divadla. Byl přijat do skupiny tenorů. Později se vypracoval na 1. tenora. Svoji aktivní činnost ukončil 31. 12. 2004 č; později působil v divadle ještě jako externí spolupracovník. V Národním divadle hrál a zpíval téměř půl století a vystupoval zde na scéně se zpěváky a herci zvučných jmen v operách
Kromě zpěvu si i zahrál i v několika drobných rolích:
Leoš Janáček v lidové poezii premiéra SEZONA 1968/69 – Zpěv
Kouzelná flétna premiéra SEZONA 1975/1976 - Třetí otrok
Der Rosenkavalier (Růžový kavalír) premiéra SEZONA 1996/1997 - Číšník, Lokaj
Čert a Káča premiéra SEZONA 2003/2004 - Čert - dítě
Klíčový byl pro něj 1968. Jeho známý P. Ekstejn měl známého W. Wagnera z Bayreuthu. Ekstein mu navrhl, zda by nepozval zpěváky z Národního divadla do Bayreuthu.
Standa udělal konkurs. Pamatuje si, že neměl ani čas mít trému. Dali mu do náručí štos oper k nastudování a termín, kdy mám přijet.
Před nástupem do Bayreuthu mělo ND zájezd do Itálie. Vzal si sebou noty a každý den piloval němčinu, aby neměl český přízvuk. Každou větu jsem opakoval nejméně 10×.
Musel si pomalu zvykat na to, do jaké instituce vstoupil. Přečetl si, že Festivalové divadlo Richarda Wagnera je festivalové divadlo na tzv. Zeleném vrchu v hornofranském Bayereuthu. Navrhl ho sám skladatel Richard Wagner, i když při to využil starších návrhů slavného architekta G. Sempera. Je postaveno v duchu helenistického historismu. Slouží od počátku k provádění oper (hudebních dramat) Richarda Wagnera, které se konají každoročně od konce července do konce srpna. Je považováno za jedno z operních divadel s nejlepší akustikou na světě.
Inovací oproti ostatním divadlům je tzv. Mystická propast. Rozumí se jí odstup mezi prvním a druhým proscéniem, ve kterém zvukový kryt nad orchestřištěm zakrývá orchestr, který je tak pro diváky neviditelný. Toto zakrytí orchestru mělo posílit scénickou iluzi tím, že zabránilo každému odvedení pozornosti od jeviště a tomu, aby stálý pohled na technický aparát spolupůsobící při tvoření tónu nepůsobil nepříjemně rušivě. Iluzornost scény měly být oddělena od „reality“ obecenstva, aby se diváci dostali do stavu somnambulní jasnozřivosti.
Mezi hudebními festivaly je i nejžádanější (ročně přichází přes půl milionu žádostí o vstupenku) a je jedním z umělecky nejvýznamnějších a nejrespektovanějších. Příznačná je rovněž oddanost jeho příznivců. Slavnosti založil samotný skladatel jakožto svého druhu jedinečnou událost, kterou vyvrcholily jeho snahy o zásadní reformu operního žánru.
Od jeho smrti se vedení festivalu trvale nachází v rukou jeho rodiny, a to nejprve jako soukromý podnik, od roku 1973 pod záštitou nadace s veřejnoprávním zastoupením. Bayreuthské hudební slavnosti mají, ale i nadále na evropské kulturní poměry, vysoký podíl financování z vlastních zdrojů a soukromých příspěvků. Po Wagnerově smrti se ujala pokračování ve slavnostech vdova po Wagnerovi
Cosima.
Dnes je Stanislav Bronec zdatný devadesátník. Sdílí svůj osud se zpěváky a herci své generace pravidelně na setkáních Herecké asociace. Žije se svým synem, který je nakladatel fantaskní literatury. Sdílí osudy své rozvětvené rodiny, která zapustila kořeny i za oceánem. Stejně jako James Cook neví, co ho ještě čeká.
5. 4. 2021 Archiv ND | ONLINE ARCHIV www.narodni-divadlo.cz
© 2020 Národní divadlo ONLINE ARCHIV Stanislav Bronec Životopis Do 31. 12. 2004 člen Sboru Národního divadla, 1. tenor; později ještě jako externí spolupracovník. Role Leoš Janáček v lidové poezii Kouzelná flétna premiéra SEZONA 1968/1969 - Zpěv premiéra SEZONA 1975/1976 - Třetí otrok Čert a Káča premiéra SEZONA 1990/1991 - Čert - dítě Der Rosenkavalier (Růžový kavalír) Čert a Káča premiéra SEZONA 1996/1997 - Číšník, Lokaj premiéra SEZONA 2003/2004 - Čert – dítě
