Článek
Boj proti církvi začínal po únorovém puči 1948 nabírat na obrátkách. V nové poúnorové ústavě z května 1948 už byla např. zakotvena protináboženská výchova, čímž se ta křesťanská stala protiústavní čili trestnou. V kapitole Právo na vzdělání v § 14 (1) stojí: „Veškerá výchova a všechno vyučování buď též zařízeny tak, aby byly v souladu s výsledky vědeckého bádání a nebyly v neshodě s lidově demokratickým zřízením.“
V červnu 1948 na schůzi ÚV KSČ Gottwald prohlásil, že je třeba katolickou církev „neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu“ a odpoutat ji od Vatikánu. Popisovat celou historii jednání státu s církví by zabralo hodně místa, stačí vědět, že stejně k ničemu nevedla.
Náboženství je právě tak staré, jako lidstvo samo. Dva tisíce let staré učení Kristovo se na konci první poloviny 20. století utkalo s dosud nejmocnějším nepřítelem ve své historii – komunismem. Střet těchto dvou mocných ideologií byl nevyhnutelný a vše naznačovalo tomu, že křesťanství (minimálně v jeho původní podobě) bude v Československu, stejně jako v SSSR a jeho satelitech, zničeno.
Církevní Jidáši spolupracovali s KSČ už před „únorem 48“
Prorok komunistů Karl Marx v Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva mj. napsal, že náboženství je opium lidu a také jeho iluzorním štěstí. Pro komunismus bylo tedy náboženství nepřijatelné. Přesto si ale komunisté, alespoň v počáteční fázi budování socialismu, chtěli církev přetvořit k obrazu svému tak, aby nebyla v přímém rozporu s učením marxismu-leninismu. A kupodivu někteří duchovní na tento jinak nereálný požadavek slyšeli a s komunisty kolaborovali, a to dokonce ještě před rokem 1948. Komunisté je začali posléze označovat za „vlastenecké kněze“, zatímco ty věrné církvi a papeži měli za vatikánské zrádce a vyzvědače, popř. kapitalistické zaprodance.
Tato protipapežská karikatura ukazuje, kdo Vatikán sponzoruje, a že církev pak za tyto peníze nakupuje zbraně, aby mohla svrhnout režim KSČ.
Takovým vlasteneckým duchovním byl např. katolický farář P. Bohuš Černocký ze Slatiny ve Slezsku. On a jemu podobní se snažili o bizarní věc, propojit nepropojitelné – komunistickou ideologii a Nový zákon. „Ideály Kristovy ve svých podstatných rysech jsou shodné s požadavky moderního socialismu, jak jej uskutečňuje KSČ, “ prohlásil např. Černocký, který sám kandidoval za KSČ, na jednom volebním mítinku KSČ v roce 1946 v Hovězí na Valašsku.
Na předvolebním mítinku 14. května 1946 před lidovým domem v Novém Hrozenkově zase přesvědčoval dav shromážděných věřících, že volit komunisty není v rozporu s katolickou vírou. Opíral se o věty z Bible a odsuzoval bohaté lidi a nespravedlivý řád první republiky, který neměl pochopení pro chudé. Dostal se do ostrého sporu s místním kaplanem P. Drongem, a protože místní stáli za svým kaplanem, nedopadla schůze pro komunisty dobře. Černockého tehdy doprovázel významný vsetínský komunista Bohumil Klícha, s nímž kandidoval za KSČ do Ústavodárného Národního shromáždění (ÚNS).
Farář Černocký: Ježíš byl první komunista
Další mítink následoval v Hovězí, kde už byli oba kandidáti lépe připraveni a povolali si do publika posily ze Vsetína a okolních obcí. Černocký tentokráte kázal z balkonu Léčebného domu a už jeho první věta byla šokující: „Ježíš byl první komunista, sdružuje rybáře a řemeslníky a vybírá si z nich apoštoly.“
Publikum naředěné dovezenými komunisty kupodivu reagovalo pozitivně, a když zazněly citáty z Bible o tom, že spíše projde velbloud uchem jehly než bohatec do Království nebeského, anebo věta „Kapitalismus nese veškerou vinu na chudobě širokých vrstev národa při nadměrném bohatství jednotlivců, a to je protikřesťanské,“ posluchači bouřlivě aplaudovali.
Komunistický farář pak ještě pochválil KSČ za to, že přestože je ve vládě, neuzavřela ještě ani jeden kostel, nezakázala žádné kázání nebo náboženské vyučování, nezakázala žádný náboženský spolek, klášter nebo časopis. Křesťané prý mohou bezstarostně vyznávat svou víru a byli to právě oni, kdo dlouho odmítali uskutečnit Království Boží na zemi, „až přišli komunisté, kteří je uvádějí ve skutek“. Neuvěřitelné pak bylo prohlášení, které by běžného věřícího (při vědomí toho, co se v SSSR od roku 1918 dělo) muselo knokautovat: „V Rusku to provedli, co Kristus po nás tak dlouho žádal.“
Ač je to k nevíře, místní věřící Černockého biblické příměry a prohlášení, že Ježíš byl komunista, akceptovali a pomohli jemu i Klíchovi do ÚSN. A to na úkor místního rolníka Antonína Surovčáka, kandidáta lidovecké strany. Koho vlastně zvolili, jim došlo až po roce 1948. Černocký se stal nejen poslancem, ale po roce 1948 za zásluhy i proboštem Vyšehradské kapituly.
Farář Arnošt Horák z Brumova zase v červnu 1950 nabádal místní zemědělce, aby vstoupili do JZD a pomáhal i přípravnému výboru. „(…) je však třeba, aby všichni odhodili zbytky nedůvěry a zařadili se do budování (družstevního hospodaření, pozn. aut.), neboť jedině tak zlepšíme život našich rolníků.“
Kněží odmítli komunistické návrhy na spolupráci
Když se komunisté v únoru 1948 chopili moci, navštívil už 3. března tehdejší poúnorový ministr spravedlnosti Alexej Čepička arcibiskupa Josefa Berana (33. arcibiskup pražský a primas český 1946-1969, od roku 1965 kardinál). Žádal po něm, aby veřejně prohlásil, že církev má k novému komunistickému režimu pozitivní postoj. Na druhý den proběhla v Brně biskupská konference, jejíž účastníci Čepičkovi písemně sdělili, že všichni duchovní i věřící budou svědomitě a věrně plnit všechny povinnosti k Bohu, církvi, národu a státu, nicméně se ohradili proti komunistickým náborům nových členů z řad věřících. „Žádáme však, aby nebyli katolíci donucováni pod výhružkou ohrožení existence přihlašovat se ke stranám politickým, zejména když zároveň k podpisu je předkládáno prohlášení o souhlasu s ideologií strany. Pokud se tak stalo, doufáme, že tyto křivdy budou odčiněny.“
V dopise bylo i upozornění na porušování platné ústavy, která zaručovala svobodu tisku, svobodu shromažďovací i spolkového práva. Konkrétně se jednalo o zastavení vydávání většiny katolických časopisů a různé překážky v působení katolických spolků.
KSČ chtěla, aby kněží kandidovali ve volbách. Církev jim to zakázala
Komunisté měli zájem na tom, aby se v blížících se volbách v roce 1948 objevili na kandidátkách Národní fronty (NF) také kněží, ale církev potvrdila své dlouhodobé stanovisko, že politická činnost kněží je nepřípustná.
KSČ rozhodla v březnu 1948 o zřízení tzv. církevních komisí v Ústředním akčním výboru Národní fronty a v Krajském výboru Národní fronty. V těchto komisích měli zasedat i prorežimní zástupci všech církví, čímž se mělo deklarovat sepětí církve s obrozenými stranami čili s komunistickým režimem. KSČ se takto snažila rozložit církev zevnitř. Církev obratem kněžím zakázala vedle politické činnosti i členství v církevních komisích.
Přes zákaz řada duchovních ve volbách kandidovala. Pražský arcibiskupský ordinariát po volbách zvolené kněží suspendoval, což znamenalo, že nadále nemohli sloužit mše a vykonávat další kněžské úkony.
Čepička a spolu s ním i pracující lid žádal, aby církev suspenze odvolala. Čepička dokonce vyhrožoval, že v případě zamítavého stanoviska začne zatýkat kněze, k čemuž posléze stejně došlo. Nic nezmohl ani lidovecký ministr zdravotnictví a komunistický kněz Josef Plojhar, který s KSČ kolaboroval už od roku 1945. Plojhar byl vůbec největší a nejznámější církevní renegát, kterému nebylo nic špatného cizí. Církev si však pevně stála za svým a Čepičkovi s Plojharem nevyhověla.
Zdroje:
Ústava ČSR z 9. května 1948
Marx Karel: Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva In Výběr z díla Karla Marxe a Bedřicha Engelse, 1977
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda, noviny KSČ, ročníky 1946-1953
