Článek
Ač je to k neuvěření, přes to všechno je Klement Gottwald pro většinu dnešních komunistů pořád ještě velká ideologická modla.
Gottwald, proletář kovaný ve výhni třídního boje
Klement Gottwald byl proletář se vším všudy. Narodil se 23. listopadu 1896 v Dědicích poblíž Vyškova svobodné dělnici Marii Gottwaldové. Stal se neplánovaným nemanželským dítětem, jeho otcem byl sedlácký synek ze sousední vesnice, který se ale k otcovství nehlásil, a jeho jméno chybí i v matrice. Marie žila v natolik nuzných poměrech, že nebyla schopna se uživit, a tak výchovu Klementa přenechala své tetě a odjela do Brna, kde si vydělávala jako kojná. Syna si vzala až později, kdy mu už bylo devět let. Ve dvanácti odjel Kléma k příbuzným do Vídně, kde chodil do školy a vyučil se truhlářem. Posléze nastoupil na vojnu do rakousko-uherské armády, z níž v roce 1918 dezertoval, po vzniku samostatné ČSR vstoupil do armády a na Slovensku bojoval proti armádě komunistické Maďarské republiky rad (Maďarská sovětská republika, trvala od 21. března do 1. srpna 1919).
Oplodnil číšnici Martu a pak se vypařil
Poněkud zajímavější, pikantnější, a hlavně důležitější byl pro Gottwalda konec roku 1919, kdy se seznámil s výčepní Marií Holubovou z Moravské Ostravy. Štamgasti jí říkali Marto, načež si tak později sama nechala říkat. Budoucího vůdce komunistů nicméně povolná číšnice zaujala a hodlal si jen tak nevázaně zašpásovat. Jednalo se patrně o krátký flirt, nicméně Marta přišla Klémovi až po čase (někdy v roce 1920) oznámit, že mu povila dítě. Novopečený otec nebyl z této zprávy nijak zvláště nadšený, a i když otcovství nijak nepopíral, urychleně zmizel do Banské Bystrice. Proč se k problému nepostavil v duchu svého hesla „Čelem k masám“? Jedno vysvětlení nabízí profesor Ján Mlynárik z Karlovy univerzity, který se životem Gottwalda zaobíral podrobněji. Podle něj Marie Holubová pracovala jako hospodská posluhovačka v Židlochovicích u Brna a přivydělávala si i prostitucí, což u téhle profese bylo tehdy zcela běžné. Takovou manželku si asi mladý Gottwald nepředstavoval, pročež se zachoval jako svého času jeho otec a práskl do bot. V Bystrici začal psát první článečky do komunistických novin Hlas ľudu, poté ve Vrútkách do obdobného plátku nazvaného Pravda chudoby. A jelikož si Pravdu chudoby dělníci rozesílali, noviny se objevily i v Brně, kde se dostaly do rukou opuštěné Marty. Ta zaregistrovala v novinách Gottwaldovo jméno a vydala se i s dcerou, rovněž Martou (později se stala komunistickou funkcionářkou a studovala v Moskvě) do Vrútek. Budoucí dělnický prezident se před ní ukryl, když však přijela podruhé, vypařit se mu už nepodařilo. Zabránili mu v tom samotní vrútkovští soudruzi, kteří mu vysvětlili, že přece nemůže jako kovaný komunista na jedné straně psát o tom, jak imperialisté na západě zneužívají utlačované dělnické ženy a sám pak obtěžkat nuznou proletářku a opustit ji jako nějaký kapitalistický hejsek. Gottwald to, ač nerad, musel uznat, a tak s Martou i dcerou už zůstal. Vzal si ji ale teprve v roce 1928, kdy už se stal komunistickým vůdcem a nějaké vegetování „na hromádce“ by pro ostatní soudruhy nebylo příkladné. Mimochodem Marie alias Marta nikdy nevstoupila do KSČ.
Cesta vzhůru: Od bolševického novináře až na Hrad
Gottwald byl zprvu funkcionářem v tělovýchově a posléze žurnalistou. Vedle již zmíněných plátků psal např. i do ženského časopisu Proletářka nebo slovenského komunistického sportovního časopisu Spartakus. Jelikož jako houba nasával učení Marxe a Lenina, jeho psaní podle toho i vypadalo. Propagandistickými bludy štval dělníky proti prvorepublikovému demokratickému zřízení i zaměstnavatelům a vyčítal jim, že moc pracují a málo se bouří. Prostřednictvím svých článků šířil nenávist nejen vůči vládě a bohatým, ale např. i proti sociální demokracii a v podstatě proti všem, kdo s komunisty nesouhlasil. Vše podle jeho hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Ve Vrůtkách bylo soustředěno několik redakcí komunistických novin. Když bylo v roce 1924 rozhodnuto o jejich přesunu do dělnické Ostravy, Gottwald se stěhoval taky.
My se od ruských bolševiků chodíme učit, jak vám zakroutit krk
O dva roky později se Gottwald, už jako člen vedení KSČ, přesunul do Prahy, kde začal pracovat v sekretariátu KSČ. Zdejší komunisté v čele s Bohumilem Jílkem mu připadali příliš vlažní. Prosazovali sice třídní boj, chtěli nový řád bez kapitalistů, stávkovali atd., jenže chtěli např. spolupracovat s tradičně levicovou sociální demokracií a komunismu hodlali dosáhnout vlastní cestou, nechtěli se zcela podřídit rozkazům moskevských bolševiků. Na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 už se svými „karlínskými kluky“ (Šverma, Slánský, Kopecký, Guttmann a Reimann) Gottwald přebral v partaji moc a ve stejném roce se stal i poslancem Národního shromáždění. Už první proslov Gottwalda v Národním shromáždění nenechal nikoho na pochybách, o co komunistům jde a co bude následovat: „My se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“
Mladý Gottwald. Foto z průkazky člena komunistické Internacionály
A v tuto chvíli se začala projevovat temná stalinistická stránka jeho povahy. Po sovětském vzoru přistoupil ke stranickým čistkám a počet členů zredukoval ze 150 na 25 tisíc. Členy strany buď nechal vyhodit, nebo je donutil pod výhrůžkami odejít. Jiní, jimž konečně došlo, o čem vlastně komunismus je, odešli dobrovolně. Jednalo se třeba i o komunistické spisovatele, např. Ivana Olbrachta, Vladislava Vančuru či Marii Majerovou. Dokonce i svého starého přítele ze Slovenska Julia Verčíka (to byl jeden z těch, kteří ho přemlouvali, aby zůstal s Martou) spolu s dalšími obvinil z buržoazního nacionalismu, takže Verčík raději z KSČ sám vystoupil.
Na Stalinův krvavý oltář obětoval i své přátele
Gottwald se projevil jako bezskrupulózní a bezpáteřný cynik, který je schopen na oltáři komunismu obětovat kohokoliv, včetně svých starých přátel. Zatímco Verčík dopadl ještě dobře, Gottwaldův vůbec nejbližší přítel Rudolf Slánský v roce 1952 skončil spolu s dalšími soudruhy na šibenici. Veškeré hanebné činy spáchané Gottwaldem pramenily nejen z jeho fanatické víry v komunismus a Sovětský svaz, ale především v samotného Stalina, ze kterého měl čirou hrůzu. „Gottwald pochopil, že život každého z nich (myšleno zahraniční komunisty dojíždějící pro rozkazy do Moskvy, pozn. aut.) závisí na náhodě, na štěstí a na absolutní loajalitě a věrnosti Stalinovi. Pochopil, že jednou z dalších obětí může být on sám, a tehdy se zřejmě definitivně zlomil a stal se naprosto poslušným vykonavatelem Stalinovy vůle bez vlastního názoru,“ píše např. historik Jiří Pernes. Gottwald byl zavilý rusofil. Při příležitosti prvomájových oslav v Brně v roce 1932 pronesl Gottwald oslavnou řeč na úspěchy Sovětského svazu a zakončil ji zvoláním „Ať žije sovětské Československo!“
Gottwald musel kvůli vlastizradě uprchnout do Moskvy
Za tento vlastizrádný výrok si vysloužil trestní stíhání, tehdy ho ale ještě zachránila poslanecká imunita. V roce 1934 kandidoval Gottwald v prezidentských volbách s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin!“, což už bylo moc i na levicově smýšlející poslance a parlament jej imunity zbavil. Šéf KSČ, aby se vyhnul vězení, musel v srpnu 1934 uprchnout do jeho milované Moskvy. Vrátit se mohl až v prosinci 1935, kdy úřady zatykač odvolaly. Partaj mezitím řídili Šverma a Slánský, jenže z hlediska Gottwalda příliš chabě, bez bolševické razance, načež je ihned obvinil z oportunismu. Do Moskvy spolu s dalšími čelními komunisty opět utekl v roce 1939, tentokrát před nacisty. I s rodinou bydlel v hotelu Luxor a svou posluhovačku posílal vyměňovat potravinové lístky za vodku. S alkoholem měl natolik velké problémy, že ideolog KSČ a těžký stalinista Václav Kopecký dokonce Švermovi navrhnul, aby zaujal Gottwaldovo místo. Loajální Šverma ale odmítl. V září 1944 prodělal Gottwald infarkt. V Moskvě zpočátku ještě obhajoval sovětsko-německý pakt Molotov Ribbentrop, což mu ovšem vydrželo pouze do okamžiku, kdy Němci smlouvu porušili a zaútočili na SSSR. Teprve tehdy jej částečně a dočasně opustila nenávist vůči ostatním politickým stranám a začal s nimi a s prezidentem Benešem, jakožto představitelem londýnské emigrace, jednat o sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje a o poválečném uspořádání Československa. Je s podivem, že se Gottwaldovi, jako schopnému vyjednávači a manipulátorovi (to je třeba uznat) poměrně hladce podařilo prosadit jeho projekty Košického vládního programu a Národní fronty. Ostatní nekomunističtí politici, kteří do Moskvy přijeli nezodpovědně nepřipravení a bez vlastních konceptů, jeho návrhy pouze odkývali. „Během čtyř válečných let se Gottwald proměnil z uznávaného vůdce jedné strany v představitele národního odboje, kterého vedle členů KSČ uznávali i četní příznivci dalších stran. Měl pověst realistického státníka, schopného jednat všude tam, kde druzí pouze mluví. Obecně rozšířené bylo i přesvědčení, že Gottwald je schopný dojít při jednání ke kompromisu, který není výhodný jen pro KSČ, ale je přijatelný pro všechny,“ píše Karel Kaplan a Pavel Kosatík v knize Gottwaldovi muži. Do vlasti se Gottwald vrátil v květnu 1945 už jako místopředseda vlády a předseda Národní fronty.
Gottwald byl rafinovaný lhář vyškolený v SSSR
Od tohoto okamžiku až do roku 1947 začal Gottwald taktizovat a stylizovat se do role budovatele státu a vůbec člověka přístupného kompromisům. Na základě pokynů Kominterny (též Komunistická internacionála, mezinárodní společenství komunistických stran) ubral ze svého radikalismu a mazaně se snažil KSČ prezentovat jako umírněnou, vše lidovou a nejširšími vrstvami přijatelnou stranu. Převtělil se do postavy politického barona Prášila a začal bezostyšně lhát. Mluvil o „specifické československé cestě k socialismu“ bez nějakého násilného znárodňování, rolníkům nasliboval, že „u nás kolchozy nebudou“, živnostníkům zase zaručil jistoty v jejich podnikání. Ekonomiku založenou výhradně na soukromém vlastnictví měla vystřídat hospodářská soustava, kdyby vedle sebe fungoval jak soukromý, tak i státní sektor. O plánovaném nastolení tuhé bolševické diktatury ani slovo. Mazání medu a hra na lidovou demokracii definitivně skončily s únorovými událostmi 1948 a hladkým převzetím moci komunistickou stranou.
Gottwald měl hrůzu ze Stalina. Stal se z něj alkoholik
Ačkoliv Gottwald dosáhl naprosto všeho, co si přál a v co doufal, zbývajících pět let života neprožil zrovna šťastně. Především jej permanentně ochromoval obrovský strach ze Stalina ústící v obavy o svůj život. V politických procesech, ke kterým jej ruský diktátor přinutil, totiž nikdo (ani z nejvyššího vedení) nevěděl, zda sám neskončí na šibenici. Od podzimu 1948 až do konce roku 1952 proto přestal jezdit do Sovětského svazu. Začal pít ve velkém a během oněch pěti let se z něj stala totální troska. A tak když ministr obrany Alexej Čepička (mimochodem Gottwaldův zeť a zločinec), potřeboval prezidentův podpis k nějakému rozhodnutí (často protizákonnému), přinesl s sebou láhev vodky. To potvrzuje i tehdejší náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger, když na začátku 50. let řekl: „Gottwald se ještě vzpíral, ale Čepička přinesl v aktovce lahev koňaku nebo lahev vodky, zpil ho a dostal podpis na všechno…“
Gottwald a Stalin. Propagandistický plakát, autor Josef Schlesinger, plakát vydaný při příležitosti Československo-sovětského přátelství.
Značné výčitky svědomí mohl teoreticky mít i po vykonstruovaném procesu se Slánským a spol. v roce 1952, kdy na nátlak Stalina poslal na smrt své nejbližší spolupracovníky. Znovu se do Moskvy podíval až v březnu 1953, kdy odletěl na pohřeb Stalina (zemřel 5. března), navzdory varování lékařů (dokonce i těch sovětských, protože se mu během pohřbu udělalo zle), že by měl jet raději vlakem. Devět dnů po smrti sovětského tyrana (14. března) si zubatá přišla i pro teprve šestapadesátiletého „prvního dělnického prezidenta“. Gottwald měl zdravotních problémů více. V mládi si uhnal syfilis (jako Lenin), v Moskvě přestál dva infarkty, alkoholem si poškodil játra. A právě v důsledku syfilidy se mu na srdeční aortě vytvořila patologická výduť, která během zpátečního letu praskla.
Balzamování vůdce na věčné časy
Po monumentálním pohřbu ÚV KSČ rozhodl, že tělo bude nabalzamováno a vystaveno, „…aby budoucím pokolením byla zachována tvář soudruha Gottwalda“. Proces balzamování probíhal od března do října 1953 a pověřeni jím byli sovětští odborníci. Gottwald byl vystaven v mauzoleu na Vítkově a od roku 1955 se o něj starali čeští experti. Ti ale zřejmě neměli takové zkušenosti jako ti ruští balzamovači a mumie se jim po pár letech začala rozkládat. V roce 1962 pak soudruzi rozhodli o tom, že vystavování už bylo dost, tělo zpopelnili a mauzoleum zavřeli. Podle jiné a pravděpodobnější verze (ta předchozí byla určena zatvrzelým stalinistům) bylo mumifikované tělo v pořádku, jelikož jej ještě v roce 1961 Rusové nově přebalzamovali. Důvod měl být ten, že provoz mauzolea včetně udržování mumie byl značně nákladný. Dalším důvodem byla probíhající kritika kultu osobnosti, kterou v SSSR odstartoval Nikita Chruščov svým kritickým přístupem ke Stalinovi v roce 1956, na což museli zareagovat i komunisté v ČSSR. Dnes se Gottwaldovy ostatky nacházejí na Olšanských hřbitovech ve společném hrobě významných komunistů.
Zdroje:
Kaplan Karel, Kosatík Pavel: Gottwaldovi muži. 2004
Pernes Jiří: Komunistická strana Československa. In Malíř Jiří, Marek Pavel a kol. Politické strany II.díl 1938-2004: Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861-2004. 2005
Vojtěchovský Miloš: Čím stonali mocní ve 20. století. Česká a Slovenská psychiatrie. 2011
Lukáš Antonín, Pernes Jiří, Pospíšil Jaroslav: Alexej Čepička - Šedá eminence rudého režimu. 2009
Kosatík Pavel: Manželky prezidentů: deset žen z Hradu. 2009.
