Článek
Politické procesy – kladivo na nepřátele KSČ
Nástrojem pro potírání nepřátel všeho druhy byly politické procesy. Tato soudní řízení z konce 40. a první poloviny 50. let jsou jednoznačně nejtemnějším obdobím komunistického režimu v Československu. O jejich průběhu, a především výsledku, nerozhodovaly pověřené tribunály, ale politické orgány, tedy komunistické špičky. Zasahovaly jak do přípravy, tak i do průběhu soudů včetně verdiktu. Politické procesy s organizovanou veřejností se odehrávaly na okresní, krajské a celorepublikové úrovni. Těm posledně jmenovaným, velkým a mediálně sledovaným, se říkalo monstrprocesy a byly typické zejména pro období 1948–1953.
Představovaly výkladní skříň komunistického soudnictví a spravedlnosti. Měly celostátní ohlas, sledovaly je média i v zahraničí, na samotná líčení byli sváženi do soudních síní uvědomělí dělníci, kteří při vynášení vysokých trestů tleskali jako v divadle při děkovačce, zvláště pak když soudce vynesl trest smrti.
Komunisté po roce 1948 zahájili teror proti vnitřním i vnějším nepřátelům KSČ (např. emigranti, údajní špióni atd.), politickým oponentům, církvi, vojákům a odbojářům (kteří bojovali proti nacistům na Západě), kulakům na vesnicích apod. Na rozkaz Stalina nakonec přišli na řadu samotní komunisté.
Procesy s komunisty. Černý Petr zůstal Slánskému
Hledání vnitřních nepřátel strany začalo už v roce 1950, ale šlo o samé méně významné funkcionáře, tedy malé ryby. Soudruzi usilovně hledali mezi sebou někoho významného, koho by mohli předhodit jako oběť Stalinovi,
takže to pro ně muselo být velice svízelné období, kdy nevěděli, zdali to nebudou oni sami. Nakonec padla volba na generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, kterou posvětil i Stalin. StB si pro něj přišla v noci 23. listopadu 1951. Aby bylo „Protistátní spiklenecké centrum“ (oficiální název následného procesu) kompletní, bylo ještě zatčeno dalších 13 vysoce postavených komunistických prominentů.
Volba Slánského a spol. nebyla zase až tak moc náhodná. Stalin byl totiž antisemita podobně jako Hitler. Slánský a většina obžalovaných byli židovského původu. Otázka doznání pak byla jen otázka času a když uměli všichni své výpovědi nazpaměť, mohl se za výpomoci sovětských poradců uspořádat pořádný monstrproces, jaký svět (komunistický) ještě neviděl.
Proběhl v Praze 20.–27. listopadu 1952. Obžaloba je vinila z velezrady, špionáže, sabotáže a v případě Slánského ještě vyzrazení vojenského tajemství. Slánský byl fanatický komunista a zapálený stalinista. Po „masážích“ od StB, které ordinoval celou dobu jiným, Slánský u soudu odříkal naučenou řeč a přiznal se k totálním nesmyslům. V závěru požádal o smrt. „Dopustil jsem se nejpodlejších zločinů, jakých se může kdo dopustit. Vím, že pro mne není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy, žádné shovívavosti. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji jiný konec svého zločinného života než konec, jaký navrhuje státní prokurátor.“
O verdiktu bylo rozhodnuto jako obvykle dopředu na ÚV KSČ a v Moskvě – jedenáct trestů smrti a tři doživotí*. Pro Gottwalda to byla těžká volba a krvavá oběť ďábelskému Stalinovi, protože Slánský byl jeho přítel, nicméně se obával, aby do spiknutí nebyl zatažen i on sám.
Vazební foto Rudolfa Slánského. 1951
Poprava a poslední večeře
Den před popravou bylo v kanceláři věznice odsouzencům oznámeno, že jejich žádost o milost byla Gottwaldem zamítnuta. Poté mohli vyslovit své poslední přání, např. objednat si jídlo, pití a kuřivo. Toto právo bylo záhy zrušeno (někdy v roce 1953) a Slánský a spol. prý byli posledními, kteří stihli této výsady využít. Požadovali prý uzené maso, šunku, housky, zákusky, černou kávu, pivo, doutníky a cigarety.
Poprava oběšením proběhla v noci na 3. prosince 1952 na dvorku v Pankrácké věznici. Ostatky odsouzených byly tajně zpopelněny a příslušníci StB prý popelem posypali zledovatělou silnici někde za Prahou. Byl začátek ledna 1953.
A tak si Slánský a jeho deset dalších soudruhů mohl před popravou jen postesknout, stejně jako francouzský revolucionář Pierre Vergniaud, jehož život vzápětí ukončila gilotina: „Revoluce je jako Saturn, požírá své vlastní děti“.
Slánský se uvařil v pekelném kotli, pod který sám tak nadšeně přikládal. Slánský a spol. sice byli skuteční zločinci (ve smyslu normálního demokratického práva), ale vůči komunistickým ideálům se neprovinili. Pro politické vězně to bylo alespoň částečné zadostiučinění, že se už i českoslovenští komunisté po vzoru sovětských bolševiků mordují sami mezi sebou. Je tragikomické, že to byly jediné spravedlivé popravy, které komunisté ve 40. a 50. letech uspořádali.
Poté, co byl utracen Slánský a spol., nastaly komunistickým funkcionářům krušné časy. Naprosto nikdo z nich si nebyl jistý, kdy si pro něj estébáci přijdou a z čeho jej obviní. Taky jim bylo jasné, že se díky vlastním doporučovaným metodám vyšetřování ke všemu přiznají. A tak se od roku 1951 začala ve věznicích objevovat nová sorta – komunističtí funkcionáři. Pro ostatní politické mukly to muselo být obrovské zadostiučinění a vyptávali se jich, jak to teď všechno vnímají. Někteří prohlédli, jiní byli zatvrzelí, své současné postavení vnímali jako podraz od jednotlivců, nikoliv jako zradu strany, kterou dále hájili. Měli za to, že je KSČ jen zkouší a že se zase vrátí na stranické výsluní. U jednoho to skutečně tak dopadlo.
Proces s „buržoazními nacionalisty“ Husák a spol.
Druhým velkým vykonstruovaným procesem s komunistickými funkcionáři byl proces s rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů na Slovensku, který proběhl 21.–24. dubna 1954 v Bratislavě. V porovnání se Slánského procesem se jednalo o pouhý odvar. Hlavní hvězdou procesu byl Gustáv Husák, pozdější generální tajemník ÚV KSČ a komunistický prezident v letech 1975–1989, proto se někdy mluví o procesu Husák a spol. Čtveřice funkcionářů byla obviněna z velezrady, vyzvědačství a sabotáže.
Gustáv Husák.
Husák byl v roce 1951 zatčen a zcela absurdně obviněn z buržoazního nacionalismu. Během opakovaných brutálních výslechů se vždy přiznal a pak svůj podpis ve výslechovém protokolu zase odvolal. I jemu posléze došlo, že vyšetřovatelům o žádnou pravdu ve skutečnosti nejde. „Po těžkých zkušenostech jsem však přišel k jasnému poznání, že těmto lidem, těmto orgánům, nejde o zjištění skutečné pravdy, o objasnění faktů. Jde jim výlučně o donucení k přiznání, bez ohledu na skutečnost, na pravdu. Jde výlučně o politické a fyzické odkráglování člověka. Jak mi to tisíckrát opakovali: »Odtud pro vás vede jediná cesta k soudu a do vězení. Anebo, nebudete-li rozumný – na šibenici!« Když se nepřiznáš, šibenice, když se přiznáš, vězení. Ale život si zachráníš,“ napsal Husák ve svých vzpomínkách. Zároveň si uvědomoval, že na základě těchto nezákonných vyšetřovacích postupů přišlo mnoho lidí o život anebo alespoň o mnoho let svobody. „Tato logika, toto neustálé zdůrazňování, že je to příkaz strany, že strana o všem ví a schvaluje, že přiznání znamená alespoň takto ukázat straně důvěru, to vedlo – při známých metodách vyšetřování – ke zlomení a přiznání mnohých nevinných lidí…“ poznamenal Husák.
Popraven nebyl zřejmě jen proto, že verdikt byl vynesen až v roce 1954 (po smrti Stalina a Gottwalda), kdy režim nepatrně povolil. Husák byl odsouzen na doživotí, propuštěn byl až v roce 1960. I přes tyto děsivé zkušenosti však Husák zůstal fanatickým komunistou, a nakonec to dotáhl až na prezidenta Československa (1975-1989). Ostatní nafasovali od 13 do 22 let - Ivan Horváth (22 let), Daniel Okáli (18 let), Ladislav Holdoš (13 let) a Ladislav Novomeský (10 let).
Spoluvězni Husákem opovrhovali
Husák skončil ve věznici Leopoldov. Na pozdějšího prezidenta v Leopoldově zavzpomínal spoluvězeň Josef Fojtík, a to v souvislosti s vězeňskou hladovkou. „Našli se i takoví, kteří nás zradili. Byla to malá hrstka vězňů, která šla nádvořím pod okny a vyzývala nás, abychom šli do práce. Plivali jsme na ně, vykřikovali něco o zrádcích a všelijaká slova, co nám slina na jazyk přinesla. A mezi těmito zrádci, jejich vedoucím, byl Gustáv Husák.“
I podle dozorců se Husák ostatních vězňů stranil a když už se měl s někým bavit, vyhledával prý lidi s vyšším vzděláním (Husák by právník s titulem JUDr., pozn. aut.). To bylo ovšem podle všeho dáno tím, že Husák zatvrzele věřil, že všichni ostatní jsou skuteční nepřátelé strany a lidu a on je za mřížemi omylem.
„Zpočátku jsem byl přesvědčen, že v mém případě jde o tragický omyl, který se vysvětlí, o nedorozumění, o pomluvu apod. Vysvětloval jsem stovky hodin fakta do nejdrobnějších detailů, uváděl jsem důkazy lidí, doklady, které mohly mou výpověď potvrdit, abych takto umožnil zjistit skutečný stav věcí, pravdy,“ napsal ve svých vzpomínkách pozdější prezident.
Husák z vězení psal na všechny strany včetně prezidenta a stěžoval si, že odsouzení komunisté byli „hozeni napospas politicky zfanatizovaným skutečným nepřátelům strany a státu, kteří tvořili většinu osazenstva věznice“. Musel to mít těžké, neměli ho rádi komunisté venku ani vězni uvnitř. „Reakční vězni se vysmívali, ponižovali. Byli jsme štvanci mezi vězni.“ Ve vězení nakonec strávil deset let, z toho šest v izolaci.
Jiný vězeň, generálmajor ve výslužbě Miroslav Kácha, o těchto komunistických prominentech za mřížemi později řekl: „Většina z nich se zde chovala zbaběle, vymlouvali se na vše možné, ale stále nenáviděli své politické odpůrce. Pokračovali zde ve svém špinavém řemesle jiným způsobem – dělali udavače. Velitelství jim svěřovalo funkce brigadýrů a vedoucích na různých pracovištích.“
Jedno však nenapravitelnému komunistovi Husákovi upřít nelze. Byl odolný a přesvědčený o své pravdě. „Na rozdíl od jiných vězňů, komunistů či nekomunistů, se nezlomil. Svá vynucená doznání skutečně odvolával,“ uvedl na konferenci „Gustáv Husák, Moc politiky/politik moci“ v květnu 2013 o Husákovi historik Petr Blažek zabývající se československými dějinami 20. století a protikomunistickým odbojem. „Svým postojem během vyšetřování přispěl k tomu, že líčení bylo časově posunuto na dobu, kdy poptávka po hrdelních trestech přece jen vyprchala,“ řekl na konferenci o Husákovi mj. historik Jan Kalous. Jinými slovy Husák svou zarputilostí oddaloval verdikt až do „lepších časů“ a zachránil tak život nejen sobě, ale i svým čtyřem spoluobviněným. Ti se totiž přiznali.
*Tresty smrti: Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone. Doživotí: Artur London, Vavro Hajdů a Evžen Löbl. Proti rozsudku se nikdo neodvolal.
Zdroje:
Kaplan Karel, Paleček Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno 2001
Kaplan Karel, Kosatík Pavel: Gottwaldovi muži. Praha: 2004
London Artur: Doznání: v soukolí pražského procesu. Praha 1990
Ministerstvo spravedlnosti: Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: 1953.
Státní okresní archiv: Rudé právo, Rozsudek nad vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, 1952
Ústav pro studium totality: „Gustáv Husák, Moc politiky/politik moci“, konference v květnu 2013
Štefanica Ján: Vybrané právne aspekty procesu G. Husák a spol. Brno 2013
Státní okresní archiv: Rudé právo, Rozsudek nad rozvratnou skupinou buržoasních nacionalistů na Slovensku, 1954
Zvěřina Pavel: Vzpomínky komunisty Gustáva Husáka na poměry v komunistickém vězení, časopis Svědectví č 44, Paříž 1972
atd.
