Článek
Komunisté rodinu Křižanovu obrali o všechno
Kdyby se komunisté dirigovaní Moskvou neuchopili v únoru 1948 moci v Československu, Jan Křižan i František Boháč by si spokojeně žili své životy až do nejdelší smrti. Zvláště Jan Křižan, protože se narodil do bohaté rodiny továrníka. Jenže v tom měl právě smůlu, protože z pohledu komunistů se už narodil jako třídní nepřítel. Komunistický režim v roce 1950 v rámci procesu Boháč a spol. odsoudil oba muže k smrti.
Jan Křižan se narodil v roce 1915. Jeho otec (rovněž Jan) byl majitel pily a továrny na bedny ve Valašském Meziříčí, matka Dagmar pocházela ze statkářské rodiny. Měl dvě sestry – Jarmilu a Marii. V roce 1939 se oženil s Dagmar Basilikovou, s níž měl tři syny – Jana, Jiřího a Ondřeje. Veřejnosti je známý především Jiří (nar. 1941) a to jako scénárista.*
Ani zámožné rodině Křižanových se po válce nevyhnulo znárodňování. „Hned po válce komunisté na pile intrikovali s ministrem průmyslu Bohuslavem Laušmanem. Pod záminkou důležitosti pily pro Vítkovické železárny, jejichž lesní velkostatek v Rožnově pod Radhoštěm měl hlavní slovo ve zmíněné komanditní společnosti, ministr pilu ukořistil, jako by byla nedílnou částí klíčového průmyslu,“ napsal jeho syn Ondřej Křižan-Hasilík. V první fázi byla na podnik (otec Jan st. zemřel v roce 1941) uvalena státní správa a Jan Křižan ml. se stal technickým vedoucím a národním správcem vlastní firmy, která se v roce 1946 stala součástí Moravskoslezských pil, n. p. V následujícím roce došlo na znárodnění i dalšího majetku sourozenců Křižanových, byť nemovitosti, včetně rodinného domu, s podnikem nesouvisely. Po roce 1948 komunisté rodině znárodnili i lesy o výměře 339 hektarů. Křižanovi se snažili bránit, odvolávali se i k Nejvyššímu soudu, ale vše bylo marné. Akční výbor nakonec v březnu 1948 rozhodl o vyhození Jana Křižana z vlastní fabriky. Stal se z něj nezaměstnaný a zchudlý továrník čili ideologický nepřítel.
Jan Křižan na vězeňském snímku StB. ABS
Jan Křižan se proto přestěhoval do Branek u Valašského Meziříčí, kde měla jeho manželka rodinný domek a asi 10 hektarů půdy, a hodlal se věnovat zemědělství. Když se dopustil daňového nedoplatku, nafasoval od finančního úřadu pokutu ve výši 250 tisíc korun, a protože tolik peněz neměl, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Myšlenka opustit komunistický ráj byla na světě. Nejprve chtěl opustit republiku legálně, ale v tom mu bránila nezaplacená pokuta. Na konci roku 1949 Křižanovi ze zdravotních důvodů ukončili hospodaření, pronajali pole a rozprodali zemědělský majetek. Křižan nastoupil do valašskomeziříčské pily jako technický úředník. Pobíral tam menší plat než ostatní a estébáci jej stále obtěžovali. Hrozilo mu zatčení.
Dál už to nejde. Utečeme do Rakouska
Ze všech výše uvedených důvodů došlo k zásadnímu rozhodnutí – poslední den roku 1949 ilegálně uprchnout do Rakouska. K podobnému nápadu dospěl ve stejné době i jeho známý František Boháč (nar. 1914). Pocházel z podstatně nuznějších poměrů, a i jeho život byl dobrodružnější. Jeho otec František, vyučený obuvník, odešel za prací do jugoslávské Lovraně, kde se oženil s místní pokojskou. V roce 1927 otec odešel zpět do Čech a o rok později k sobě do Brna povolal i syna Františka. Nicméně František posléze odešel do Itálie, kde pracoval jako námořník apod. V roce 1935 byl povolán na vojenskou službu, kterou vykonával ve Valašském Meziříčí, přes válku dále sloužil u vládního vojska. Posléze se zapojil do odbojové činnosti proti Němcům v Itálii a po válce se vrátil do Československa a opět nastoupil do armády. Po dalších peripetiích byl v roce 1949 v hodnosti podporučíka z armádních služeb bez udání důvodu propuštěn. Nastoupil do podniku Elektrosvit a když StB zavřela jeho blízkého přítele, rozhodl se pro emigraci. Chtěl do Itálie, kde měl snoubenku.
František Boháč na vězeňském snímku StB. ABS
Křižan se s Boháčem znali už od roku 1946, kdy je seznámil Robert Huber z Valašského Meziříčí. Vídali se sice jen zřídka, ale myšlenka na společný útěk je spojovala. K první schůzce došlo v Brně, kde naplánovali přechod přes hranice. Následně přijel Boháč na Silvestra za Křižanem k Huberům, kam přišel i ředitel státního statku v Brankách Jan Janoušek, který se nabídl, že je odveze autem do Zlína, resp. nově pojmenovaného Gottwaldova. Vymínil si jen, aby s nimi jel i Huber. Tam měli navštívit Vladimíra Krejčiříka, další figuru blížícího se dramatu. Také jemu režim zabavil živnost, přesto po převratu v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, zřejmě aby předešel další šikaně ze strany komunistů. Krejčiřík svolil, že oba „běžence“ k hranicím přepraví. Oba měli batohy s oblečením, nějaké cenné drobnosti, něco šilinků, doklady a vysvědčení. Kritickou a nejdůležitější položkou v seznamu věcí ovšem byly dvě pistole a dýky, které chtěli podle vlastních slov použít pouze na služební psy, popř. zahnání hlídky střelbou do vzduchu. Třeba připomenout, že Křižan doma zanechal manželku se třemi dětmi, nicméně ji slíbil, že se pro ni vrátí a celou rodinu převede přes hranice.
Útěk začíná, osudové chyby se vrší
Silvestrovská půlnoc se blížila a Krejčiřík přislíbil své ženě i společnosti, že se k oslavám připojí později. Poté trojice vyrazila směr Mikulov. Přestalo sněžit a nastala jasná noc, což nebylo pro utajený přechod úplně ideální. Akci ale neodložili, protože za hranicemi na ně měl ve smluvenou dobu čekat Boháčův známý. U Moravské Nové Vsi Krejčiřík prohlásil, že mu nebude stačit benzín na cestu domů, zastavili se proto ještě u Křižanova přítele Františka Petrjánoše. Dal jim dvacet litrů benzínu, tři flašky vína a láhev slivovice. K tomu ještě radu, aby jeli na Valtice.
Trojice okolo půlnoci vyrazila, jenže špatné odbočení je nasměrovalo na Mikulov. To byla první z řady chyb, kterých se dopustili. Ve stejnou chvíli jim v ústrety v Mikulově vyrazila na obhlídku i dvoučlenná hlídka pohraničníků. Velitele a příslušníka Pohraniční stráže z povolání vrchního strážmistra Václava Anschlaga doprovázel vojín základní služby u mikulovského útvaru Edmund Sziklai. Oba měli pušky a velitel navíc i pistoli. Hlídka se okolo třetí hodiny ranní pohybovala na silnici asi 300 metrů za posledním mikulovským domem. Právě v tuto dobu se k hlídce přiblížilo Krejčiříkovo auto. Anschlag vůz červenou svítilnou zastavil a vojín jej s namířenou puškou jistil. Měla to být rutinní kontrola. Strážmistr nejprve přistoupil k okénku spolujezdce, kde seděl Křižan. Požádal jej o doklady a ptal se, odkud a kam jedou apod. Křižan mu pověděl nějakou pohádku o návštěvách kamarádů, načež mu strážmistr doklady vrátil. Podobně proběhla kontrola i u Boháče, načež se Anschlag odebral k řidiči. A tady nastal klíčový problém – Krejčiřík si doma ve spěchu zapomněl doklady. Začalo vysvětlování a strážmistr si nechal vyložit a otevřít batohy. Také se mužů ptal, zda u sebe nemají zbraně, nicméně mu stačilo jejich čestné slovo, že nemají. Snažili se jej přemluvit, aby je pustil a připil si s nimi slivovicí na nový rok. Nic nezabíralo a pohraničník se nakonec rozhodl trojici předvést na stanici SNB v Mikulově. Fatální rozhodnutí. Anschlag nařídil, aby otočili auto a pomalu jeli před ním, zatímco vojína Sziklaiho posadil na zadní sedadlo auta vedle Boháče. Blížil se kritický bod zlomu. Museli se rozhodnout – buď risknou návštěvu mikulovských esenbáků, kteří jim nadělí pokutu a pouze si ověří Krejčiříkovu totožnost a vlastnictví auta, anebo dojde k důkladné prohlídce a bude zle. Rozhodli se rovnou jednat, protože kdyby u nich byly objeveny zbraně, vysvědčení a zahraniční adresy, vězení na hodně dlouho by je zcela jistě neminulo.
Hra o život. Buď my nebo oni
Následující sled událostí je sestaven na základě pozdějších výpovědí všech zúčastněných do protokolů StB, takže vše se mohlo seběhnout i jinak. Asi po padesáti metrech jízdy Krejčiřík zastavil a počkal na Anschlaga. Ten si vystoupil na stupátko, přes otevřené okýnko se přidržel a vyzval řidiče, že může jet rychleji. Boháč začal kolenem přes sedadlo tlačit Křižana do zad, snad aby začal jednat. Věci následně dostaly rychlý spád. Křižan sáhl do kapsy pro pistoli, naklonil se přes řidiče a otevřeným okýnkem střelil strážmistra z bezprostřední blízkosti do oblasti břicha. Ten z auta odpadl a Křižan obrátil zbraň na vojína. Čtyřiadvacetiletý Sziklai zareagoval bleskově. Chytil Křižana za ruku s pistolí a začala potyčka. Z pistole vyšlo několik ran, jedna trefila vojáka do ramene, ostatní střely šly do střechy. Mezitím vytáhl pistoli i Boháč a třikrát na Sziklaie vystřelil. První projektil jej trefil do plic, další dva šly vedle a pak se mu pistole zasekla. Pohraničník se však s oběma muži nadále rval o život, zalehl Boháče a kopal okolo sebe nohama. Nakonec se Boháčovi podařilo vyprostit a vojína udeřil nefunkční zbraní do hlavy, čímž ho částečně omráčil. Krejčiřík zastavil auto napříč silnice, všichni tři muži z něj vyskákali a dali se přes zmrzlé pole na útěk směrem k předpokládaným hranicím. Sziklai za nim do tmy ještě dvakrát vystřelil z pušky, také Křižan ještě dvakrát vystřelil z pistole, načež i jemu přestala zbraň fungovat.
Auto uprchlíků. ABS
Vojínovi se podařilo dostat se k nejbližším domům a přivolat pomoc. Pomoc bohužel už nebyla strážmistrovi Anschlagovi, který svému zranění asi dvě minuty po zásahu podlehl. Než zemřel, dokázal se ještě postavit a dvakrát za ujíždějícím autem vystřelit. Poté po asi třiceti krocích padl na kraji asfaltové silnice. Vyšetřovací orgány posléze označily Anschlagovo jednání jako závažné pochybení – muže měl nechat vystoupit z auta, podrobit osobní prohlídce a pěšky je doprovodit na stanici SNB vzdálenou jen asi 800 metrů.
Hon začíná
Jelikož vojín potyčku přežil, poskytl podrobný popis všech tří uprchlíků. Velitelé StB a NB požádali rakouskou stranu i velitelství okupační Rudé armády o spolupráci při pátrání. Rakouští četníci dostali příkaz kontrolovat všechny autobusové spoje z pohraničí do Vídně. O události informoval i vídeňský rozhlas.
Krejčiříkovi po incidentu nezbylo nic jiného, než se ke Křižanovi a Boháčovi přidat. Trojice mezitím přeběhla trať a překročila potůček, který tvořil hranici. Vyhráno ale zdaleka neměli, protože se stále nacházeli v sovětské okupační zóně. Jejich jedinou záchranou byla americká okupační zóna ve Vídni. Vzhledem k zastřelení pohraničníka se ocitli se ve velmi svízelné situaci. Šli po nich nejen rakouští četníci, ale i Rusové.
Dorazili k nedaleké vesnici Drasenhofen, kde je však Boháčův známý Dovrtěl nečekal, což byla další komplikace. Chtěli požádat o pomoc místního faráře, ten jim ale ani neotevřel. Nakonec jim místní mladík poradil, aby jeli do Vídně autobusem nebo taxíkem. Další chybou bylo, že neměli téměř žádné peníze, takže taxík nepřipadal v úvahu a autobusem Boháč nechtěl jet, protože se oprávněně obával silničních kontrol. Vydali se tedy na cestu pěšky a o půl osmé ráno došli do vesnice Poysbrunn, kde se schovali na hřbitově. I tady se Křižan, který uměl německy, vydal na faru žádat o pomoc. Ani tady neuspěl. Pokračovali dál a zastavovali se na osamělých statcích, ve mlýně apod. Všude byli odmítnuti. Lidé v příhraničí měli zkrátka strach z lupičů. Okolo šestnácté hodiny dospěli do vesnice Erdberg. Křižan opět zamířil na faru, ale i zdejší zpovědník, i když byl vstřícnější, mužům nocleh neposkytl. Omlouval se a poskytl mu deset šilinků, nějaké adresy jeho známých a doporučení jet do Vídně autobusem ze zastávky za vesnicí. Dodal, že kontroly prý nikdy v autobusu nezažil. Také ho varoval před rakouskými četníky, kteří prý často uprchlíky z Československa předávají Rusům.
Zradil je rakouský autobusák
Trojice se nakonec rozhodla pro riskantní, zhruba padesátikilometrovou, cestu autobusem. Už při vstupu do vozu došlo ke zvláštní, a tak trochu konspirativní a pravděpodobně nevýznamné, události. Křižan nastupoval jako poslední a podával řidiči třicet šilinků za tři jízdenky, protože od faráře věděl, že do Vídně stojí jeden lístek 7,2 šilinku. Řidič už od četníků věděl, že se hledají tři Češi a znal i jejich popis. Řekl Křižanovi, že třicet šilinků je málo. Chtěl jej jenom normálně okrást nebo si nenápadně říkal o úplatek? Křižan mu odpověděl, že je to dost a že ještě dostane zpátky. Po dvacetiminutové jízdě šofér zastavil v obci Geweinstahl rovnou před četnickou stanicí. Když je z autobusu odváděli na stanici, řekl Boháč: „Páni, je s námi zle. Jendo, řekni jim, že nežli by nás měli vydat Rusům, to ať nás radši zastřelí!“ Křižan to přetlumočil a četníci řekli, že nebude tak zle a také, že je nevydají. Za pár hodin už byli v rukou Rusů, kteří je převezli k výslechům a 4. ledna je na hranicích předali českým celníkům, odkud putovali rovnou do rukou StB.
Strážmistr Václav Anschlag měl v ten den pohřeb. Všechno to byla shoda nešťastných náhod – špatné odbočení, chybějící doklady, Anschlagova neústupnost (navíc na Silvestra ani neměl sloužit, vyměnil si směnu) a dilema zoufalých mužů, kteří se museli rychle rozhodnout mezi mnohaletým komunistickým žalářováním anebo aktivní obranou a tragickými následky. Kdyby Křižan s Boháčem naplánovali útěk na pozdější dobu, vůbec by se s Anschlagem nepotkali. Komunisté totiž prvorepublikovým četníkům, a ještě k tomu věřícím, vůbec nedůvěřovali a zbavovali se jich. Po pohřbu přišlo vrchnímu strážmistrovi od náměstka ministra vnitra Josefa Pavla oznámení, že je k 28. únoru 1950 propuštěn ze služeb SNB. Anschlang by tak vlastně dopadl stejně jako Boháč.
Ve spárech StB není naděje
Vyšetřování trojice zadržených se táhlo měsíce a jak bylo v těchto dobách běžné, nevedlo se v rukavičkách, navíc se jednalo o vraždu kolegy od bezpečnostních složek. „V izolaci byli drženi déle než dva měsíce. O otci vím, že k němu StB nikoho nepustila. Naši matku pak teprve v předvečer popravy. Zápisy denních výslechů se nedochovaly, ale z lékařských prohlídek na začátku vyšetřovací vazby a při příchodu do vězení vyplývá, že jim vyšetřovatelé zničili chrupy,“ zaznamenal syn Ondřej.
V brněnské věznici na Cejlu dozorci Janu Křižanovi na noc poutali ruce za zády. Marie Sousedková byla na Cejlu kvůli obvinění z účasti na třetím odboji. Krátce před popravami komunikovala pomocí morseovky s Janem Křižanem i Františkem Boháčem. „Jindy mi psal, že kdybych viděla, jak je jeho tělo domlácené, že bych ani nevěřila, že takové tělo může existovat.“
Vyšetřování se posléze rozšířilo na všechny osoby, které s případem měly, byť jen minimálně, cokoliv společného. Pomsta komunistů byla neuvěřitelná.
Pomsta režimu byla extrémní. Proces Boháč a spol.
Před hlavní soud se tak dostalo devět hlavních obviněných. Mimosoudní persekuci v souvislosti s případem pocítilo dalších třináct (!) lidí, což zahrnovalo zařazení do táborů nucených prací, odebrání penzí, vyloučení ze škol, znárodnění živností, nucení ke spolupráci s StB apod. Hlavní líčení proběhlo ve dnech 12. až 14. prosince 1950 na mikulovském Ditrichštejnském zámku před organizovanou veřejností.
Jan Křižan dostal trest smrti za vraždu Václava Anschlaga a za pokus o vraždu druhého pohraničníka Edmunda Sziklaie.
František Boháč – trest smrti za pokus o vraždu vojína Edmunda Sziklaie.
Dalších sedm lidí nafasovalo vysoké tresty za to, že oběma hlavním viníkům pomáhali při útěku.
Vladimír Krejčiřík– 22 let. Podílel se na rvačce s vojínem a dal Křižanovi dva dolary a adresu známého v USA. K tomu ještě utekl do zahraničí. Propuštěn byl podmínečně v roce 1960. Zanedlouho potom zemřel. Ochota odvézt kamarády na hranici ho stála deset let života.
Robert Huber – 17 let za odvoz Křižana a Boháče autem do Gottwaldova. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960.
Jan Janoušek– 15 let rovněž za odvoz do Gottwaldova. Zemřel ve vězení.
František Petrjánoš – 15 let za benzín, darovanou slivovici, víno a neohlášení plánu útěku.
Ondřej Konečný– 16 let. Seděl v Petrjánošově sklepě a poradil uprchlíkům nejlepší cestu.
František Pokorný– 12 let za to, že dal Křižanovi svou pistoli.
Štěpánka Blattová - 8 let. Dala Křižanovi několik vídeňských adres svých známých.
Obžalovaní byli dále odsouzeni k peněžitým trestům a totálnímu propadnutí majetku – od rodinných domů až po spodní prádlo.
Prezidentská žádost o milost obou hlavních aktérů nebyla vyslyšena. Za úsvitu 14. června v 5 hodin byl na dvoře věznice Krajského soudu v Brně popraven František Boháč. O půl hodiny později jej následoval Jan Křižan.
Rodina po Janu Křižanovi má dodnes pochyby o skutečném průběhu tehdejších událostí. Avšak ani polistopadové šetření případu Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu nepřineslo žádné nové informace a všichni účastníci a pamětníci byli již v té době po smrti.
* Jiří Křižan (nar. 1941 ve Val. Meziříčí, + 2010 Branky u Val. Meziříčí) byl český scenárista. Napsal např. scénáře ke známým filmům Stíny horkého léta, Signum laudis atd. Za scénář Je třeba zabít Sekala získal po revoluci (1998) Českého lva. Angažoval se v přelomovém roce 1989. V lednu založil petiční výbor za propuštění V. Havla z vězení, na jaře spolu s Havlem a Vondrou sepsal petici Několik vět a v listopadu se podílel na založení Občanského fóra. Po zvolení Havla prezidentem mu dělal poradce pro vnitropolitické otázky.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda. Noviny KSČ, roč. 1951
Pulec Martin: Útěk Jana Křižana, Františka Boháče, Vladimíra Krejčiříka a zastřelení vrch. stržm. Václava Anschlaga. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek. 2014
Křižan-Hasilík Ondřej: Drama silvestrovské noci. In: Lidové noviny, 2020
Navara Luděk; Kasáček Miroslav: Gottwaldovy oprátky. Poslední adresa Cejl. 2023
Pejčoch Ivo: Vojáci na popravišti. 2011
Kment Zdeněk: Ve stínu rudé hvězdy. Zpráva o zločinech StB na Valašsku a jihovýchodní Moravě v letech 1948-53. 2022
