Doznání se získávalo mučením. Tortura jako důkazní prostředek

Papež, vzděláním právník, potřeboval získat na potírání heretiků mocný nástroj. Na základě papežské buly tak mohli inkvizitoři kacířům rozvazovat jazyky mnohem efektivněji. Na druhou stranu bylo zakázáno používat metody, které by vedly k prolití krve, zmrzačení nebo smrti vyslýchaného. Jestliže byla zpočátku povolena jako důkazní prostředek pouze proti heretikům, posléze ji převzaly i světské soudy. Soudci měli za to, že výpověď na mučidlech má vyšší důkazní hodnotu než výpověď pod přísahou.

Ve Zbraslavské kronice ze 13. století nacházíme první zmínky o používání práva útrpného světskými soudy, stejně tak v následujícím století v Knize písaře Jana, a také např. v Nařízení Jiřího z Poděbrad o užívání tortury. V 16. století vydal Daniel Adam z Veleslavína v Praze Traktát o tázání aneb právu útrpném. Zabýval se jím i zákoník Pavla Kristiána z Koldína, který sice ještě žádná pravidla neurčil, nicméně stanovil, aby vyslýchaný, nehledě na jeho vinu, zůstal po trápení zdráv.

Vyvinula se široká škála mučících nástrojů a sadisté se v kreativitě předháněli. Průběh tortury nebyl zákonem dlouho nijak regulován a závisel na rozhodnutí soudu. Bylo ale zakázáno, aby o způsobu mučení rozhodoval kat se svými pacholky, protože ti byli všeobecně považováni za nemilosrdné lidi. Soudci měli dohlížet, aby nepoužívali nedovolené nástroje a aby nepřestoupili stanovenou míru.

S první regulací práva útrpného přišel v roce 1532 císař Karel V. ve svém zákoníku Constitutio criminalis Carolina (tzv. Carolina). Teprve ale až hrdelní řád Josefa I., (tzv. Josefina) z roku 1707 vnesl do práva útrpného pevná pravidla. Především přesně popsal jednotlivé stupně mučení a vzestupně je seřadil od nejlehčího po nejtěžší.

Stupně tortury – vazba, palečnice, španělská bota a žebřík

První stupeň, při němž kat vyslýchanému omotal a utahoval okolo předloktí provaz, byl nejméně bolestivým. Říkalo se mu vazba nebo šněrování.

Následovaly palečnice, což byl nástroj na drcení palců ruky skládající se ze dvou vytvarovaných plochých želez opatřených na vnitřních stranách jehlancovitými výstupky. Utahováním bočními šrouby docházelo k drcení kloubů palců i nehtů.

Na podobném principu byl založen i třetí stupeň - španělská bota. Jednalo se opět o dva protilehlé železné pláty posázené zevnitř výstupky, které se přiložily na dolní končetiny v oblasti lýtek. Utahováním šroubů pak docházelo k drcení holenní kosti. Starší verze španělských bot nepoužívaly k utahování šrouby, ale kovové nebo dřevěné klíny, které se mezi desky kladivem zarážely. Devastace nohy byly pak zřejmě mnohem větší.

Další úrovní tortury podle Josefíny byl tzv. žebřík. Týrání na něm se nazývalo suché trápení. Obviněného položili pacholci zády na žebřík a ruce dozadu svázané mu připevnili k jedné z horních příček. Na nohy mu přivázali provaz, jenž jeden z pacholků začal poté navíjet na válec ve spodní části žebříků. Tělo šlo dolů a ruce svázané za zády zůstaly nahoře – došlo tak k jejich vykloubení a poškození šlach a vazů. To ale nebylo všechno. Kat navíc ještě vylezl na žebřík, uchopil delikventa v pasu a komíhavými pohyby do stran zvyšoval jeho utrpení. Byly známy případy, že pacholci byli příliš aktivní a vyslýchaného doslova přetrhli. Za takovou službu nejen že zaplaceno nedostal, ale byl navíc i obviněn ze smrti vyšetřovaného. Teprve později přešla odpovědnost z kata na městskou radu, která mučení nařídila. Josefína proto stanovila, aby na katovskou čeládku soudci dohlíželi a aby kat používal pouze povolené nástroje předepsaným způsobem.

Posledním, pátým stupněm, který vlastně vycházel z předchozího, bylo tzv. světlé trápení. Rozdíl byl pouze v tom, že kat provinilci nataženému na žebříků ještě svazky svíček pálil boky, záda a podpaží. Tento postup mohl třikrát opakovat. Variantou žebříku byl tzv. skřipec, kdy byl provinilec za svázané ruce za zády vytahován přes kladku ke stropu, přičemž mu pacholci mohli na nohy zavěsit ještě závaží. Podobně jako u žebříku došlo k vykloubení rukou. Každý stupeň mohl trvat maximálně patnáct minut, celý výslech pak jednu hodinu.

Kdo vydržel mučení třikrát, byl volný. U inkvizice to neplatilo

Platila zásada, že kdo třikrát výše popsaný výslech vydržel a nepřiznal se, byl považován za nevinného a následovalo jeho propuštění. Některé prameny uvádí, že mohl dostat dokonce i malé odškodnění.

Pravidlo třikrát a dost ale neplatilo v případě čarodějnických procesů, které vedla svatá inkvizice, právní instituce katolické církve. Mučení se provádělo tak dlouho, dokud se nebožák přiznal anebo nezemřel. Smrt na mučidlech ale nebyla dobrou vizitkou správného inkvizitora. Kacíř se musel nejdříve sám přiznat a teprve potom mohl být očištěn ohněm čili upálen.

Když se např. údajná čarodějnice dostala do spárů takového šílence, jako byl např. Boblik z Edelstadtu, který na konci 17. století vedl jako laický inkvizitor procesy na Šumpersku, byla ztracena. Pokud se žena přiznala, že je v ďáblově moci a lítá za ním na koštěti na sabaty, byla upálena. Jestliže se ale nechtěla ani opakovaně na mučidlech přiznat, považovali to inkvizitoři na nadlidskou výdrž, ke které ji musí napomáhat opět jen nějaký pekelník. Byla to nakonec jen otázka času a nešťastnice skončila rovněž v plamenech.

Původním záměrem inkvizice v boji proti heretikům přitom bylo navrátit zbloudilce zpět do lůna katolické církve. Na hranici byli posíláni jen zatvrzelci, kteří odmítli se podvolit a odvolat své „bludy“. Poprava heretika ovšem na druhé straně znamenala, že inkvizitor selhal, když se mu nepodařilo duši z hereze zachránit.

Průběh tortury. Přítomen byl lékař i zapisovatel

Pouze soud rozhodoval, kdo z obviněných skončí v mučírně. Právo útrpné se zpravidla používalo v těch případech, kdy šlo o těžké zločiny, za něž se uděloval trest smrti. Současně je ale třeba podotknout, že nejvyšší trest se naděloval za kde co. Třeba za chytání raků na panském pozemku nebo krádež obilí. V mučírně se tak mohli ocitnout lidé i za (alespoň z dnešního pohledu) drobné delikty. Soudci také mohli blafovat a obviněnému jenom mučením vyhrožovat. Někdy byl delikvent pouze přiveden do mučírny a kat mu předvedl své nádobíčko. Po takové děsivé exkurzi se někteří lidé raději přiznali i k tomu, co neudělali. Někdy ovšem ani dobrovolné přiznání nepomohlo a soud nařídil torturu, aby obžalovaný vyzradil např. bližší podrobnosti nebo spolupachatele.

Výslechu měl být přítomen i lékař a kat musel brát ohled na fyzickou kondici a zdravotní stav obžalovaných tak, aby jim nepřivodil nenapravitelné škody na těle popř. smrt.

Otázky soudců a odpovědi delikventa zapisoval městský písař (zvaný též krevní) do tzv. smolných knih. Po skončení tortury musel vyslýchaný svou vynucenou výpověď potvrdit, stávalo se ale, že své doznání odvolal. Samozřejmě musel počítat s tím, že jej čeká další výslech.

Otázky neměly být sugestivní a neměla mu být podsouvána jména možných spolupachatelů.

Jednalo-li se např. o skupinu podezřelých, soudci posílali do mučírny osobu psychicky nejslabší a k přiznání nejnáchylnější. V okamžiku, kdy byl pomyslný nejslabší článek řetězu na žebříku, nastal čas k přivedení kumpánů ke konfrontaci, tzv. „vejvodu“.Pokud někoho obvinil, měl pak na popravišti poslední možnost nařčení odvolat. Jestliže setrval na své výpovědi, měli spoluviníci velký problém.

Josefína i Theresiana vymezují, které osoby nesmějí být podrobeny tortuře. Byli to chlapci mladší osmnácti let, dívky pod patnáct let, těhotné a ženy v šestinedělí, a lidé starší sedmdesáti let. Ochrana se týkala i duševně chorých, hluchých, němých a osob šlechtického stavu. Ale ani šlechtě nebylo úplně vše dovoleno. Jestliže se šlechtic dopustil urážky „božského či světského majestátu“ nebo velezrady, měl smůlu. Ke všemu ještě přicházel mučený o svou čest.

Někteří torturu vydrželi, jiní se přiznali jen ze strachu z mučení

Díky tortuře skončilo na popravišti i mnoho nevinných lidí. Neobjektivitu útrpného práva si uvědomoval i samotný Koldín: „…mučením a trápením ne vždycky se má věřiti: také ne vždycky ovšem hned nevěřiti. Právo zajisté útrpné jest věc nejistá, nebezpečná, kterážto pravdu častokráte zklamává,“ napsal Koldín. Bylo mu jasné, že na mučidlech se většina zločinců přizná a může být po právu potrestána. Jenže někteří otrlí delikventi útrapy vydrželi a byli propuštěni na svobodu.

To byl např. případ zbojníků z Hrozenkova. Bratři Jura a Kuba, synové Matúše z Hrozenkova, se dali na zbojnictví a v roce 1672 byli obžalováni z rozsáhlé majetkové trestné činnosti. Skončili na mučidlech, ale přiznání z nich kat nedostal. Všechny žaloby popřeli. Soud je ale na základě svědeckých výpovědí stejně odsoudil k smrti oběšením, nicméně vrchnost je nakonec oba omilostnila. Jistá dívka si dokonce odsouzence Juru vybrala za manžela. Není známo, zda tento akt měl na udělení milosti vliv. Tradovaly se případy, že odsouzenec na smrt vyvázl v případě, že si jej žena z davu zvolila za manžela. Vraťme se ale k zbojnickým sourozencům. Jen co se vylízali ze zranění způsobených mučením, začali se opět věnoval loupežnému řemeslu. V roce 1677 byli znovu polapeni a podrobeni útrpnému výslechu. Situace se opakovala a zločinci opět tvrdohlavě zapírali. Městské radě v Uherském Brodě tak nezbývalo než přihlédnout k faktu, že si nevážili udělené milosti, a oba zbojníky nechala oběsit.

Naopak mnozí obvinění se kvůli bolesti či pouhému strachu z ní přiznali k činům, které nikdy nespáchali. To byl např. případ romských kočovníků pohybujících se v 16. století na Moravě. V červenci 1578 se dvojice Romů, muž a žena, přiznala v Prostějově ke žhářství. Moravský zemský soud následně nařídil, aby byli všichni kočovníci pochytáni a internováni v Olomouci. Bylo jich na 150, mužů, žen i dětí. Někteří z nich se přiznali, že se dopustili loupeží, krádeže i žhářství. Pět Romů bylo na popravišti vpleteno se zpřeráženými končetinami do kola a popravy měly pokračovat. Moravský zemský hejtman ale další exekuce pozastavil a obrátil se na císaře Rudolfa II. s žádostí o instrukce. Došlo mu totiž, že se Romové ze strachu z mučení přiznávají i ke skutkům, které evidentně nemohli udělat. Nakonec byli tedy vyhoštěni do Polska. (obr. Mučírna)

Proti tortuře se vymezovali osvícení intelektuálové i panovníci

Proti mučení začali ve svých dílech vystupovat i církevní osoby, např. německý jezuita Friedrich Spee nebo německý farář Anton Praetorius, přidali se i evropští osvícenci, za všechny vzpomeňme toho nejvýznamnějšího – Voltaira. Jeho názory se nechala např. inspirovat i ruská carevna Kateřina II. Veliká a díky jeho vlivu byla údajně v roce 1740 zrušena tortura v Prusku. V roce 1776 se ke stejnému kroku odhodlala i Marie Terezie. K jejímu rozhodnutí přispěl i profesor vídeňské akademie Josef Sonnenfels (pocházející z Moravy) svým spisem O odstranění mučení vydaném v roce 1775.

Zdroj:

viz publikace Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013