Nejobávanější loupežníci z valašských kopců

Zbojník Ondráš inspiroval i spisovatele

Nejvýznamnějším zbojníkem východní Moravy a Slezska byl bezpochyby Ondráš z moravskoslezských Janovic, vlastním jménem Ondřej Fuciman (1680-1715), jehož proslulost překonal pouze slovenský Juraj Jánošík. Narodil se jako prvorozený syn janovického fojta (starosty), ale řídit vesnici jako jeho otec nechtěl. Studoval na gymnázium v Příboře, odkud jej ale vyhodili. Dal se naverbovat k vojsku (okolo r. 1695) a někdy kolem roku 1709 z něj dezertoval. V roce 1711 se přidal k lupičům, kteří na Frýdecko přišli z Uher. Podle jiné verze odešel do hor se svým přítelem Jurášem a spolu s dalšími kumpány z okolí společně založili zbojnickou družinu. Ať tak či onak, stal se vůdcem, a to celkem úspěšným, jelikož na jeho hlavu byla vypsána tučná odměna tři tisíce německých tolarů. S Jánošíkem měl několik věcí společných. Měl rád děvčata a stejně jako Jánošík ani on nikoho (údajně) při loupení nezabil. Také jeho měla dle pověstí obklopovat kouzelná aura a věřilo se, že je nezranitelný. Mohl být zabit pouze svým vlastním čarovným obuškem (valaškou) a jeho pistole nikdy neminuly cíl (přitom Ondráš prý pistole vůbec nenosil). I Ondráše prostý lid považoval za lidového hrdinu a ochránce chudých, který bohatým bere a nuzákům rozdává. To samozřejmě nebyla, podobně jako v Jánošíkově případu, pravda. Raboval statky vrchnosti, přepadával kupce ve Slezsku i na Valašsku a obíral všechny, chudé i bohaté. Na rozdíl od jiných známých zbojníků neskončil na popravišti, ale byl 1. dubna 1715 zabit ranou valašky do hlavy v hospodě „U Matky Hedviky“ ve Sviadnově. Vrahem byl jeho druh Juráš. Motivem byla odměna a příslib beztrestnosti. Proto taky jeho tělo odvezli bývalí druhové na zámek ve Frýdku, kde je kat rozčtvrtil a rozvěsil na výstrahu na několika místech. Podle jedné verze dostal za vraždu svého přítele Juráš sto dukátů, podle jiné grunt. Faktem ovšem zůstává, že ani poté si nedal pokoj a ve zbojničení pokračoval. Když byl polapen, skončil 17. dubna 1717 na šibenici (podle jiné varianty byl lámán kolem) a jeho druhové skončili přikováni k veslům na galejích v Rijece. Postava Ondráše figuruje v české, polské i německé literatuře.

Na Valašsku byl nejproslulejším zbojníkem Ondruška

Nejslavnějším valašským zbojníkem se stal Mikuláš nebo častěji Matěj Ondra, v historické literatuře však známý jako Ondruška. Narodil se jako syn fojta v Leskovci a vyučil se krejčím. Řadu let kradl po celé východní Moravě a nezastavil se ani před vraždami. (více viz. Příběhy z valašských kopců: Ondruška a spol. aneb jak se stal z krejčího loupežník - Médium.cz

Hejtman Adamčík zahnal na útěk i vojenský oddíl

Nejnebezpečnějším lupičem však byl hejtman Adamčík, na jehož hlavu byla vypsána odměna 500 zlatých. Označení zbojník ale v jeho případě není zcela přesné, protože stejně dobře na něj sedí i pojmenování povstalec nebo rebel bojující proti Habsburkům za zachování náboženské svobody. Jeho skupina byla tak silná a dobře vyzbrojená, že mohla s přehledem zahnat na útěk i početný vojenský oddíl. Za třicetileté války se Adamčík přidal ke Švédům a zásoboval jejich vojsko proviantem, když v roce 1642 obsadilo Olomouc. Adamčík se svým oddílem a dalšími vzbouřenými Valachy taky pomohl Švédům dobýt např. Kroměříž a další města.

Na Karlovicku loupil zbojník Paseka a bratři Mateřánkovi, v okolí Bystřičky podle pověsti řádili zbojníci Ignác, Ivan a Jura. Z Valašska pocházeli i lupiči Skála a Klimčík z Kateřinic, kteří plenili okolí Holešova, na šikmou plochu sklouzli i bratři Jan a Drahoš Horovi. Ve třicátých letech 17. století proslul na poli zločinu i Pavel Uher, přezdívaný Pavel z Myjavy, kde se narodil. Soustředil okolo sebe čtrnáctičlennou skupinu kumpánů pocházejících zejména ze Slovenska, která při rabování na Moravě usmrtila nejméně tři lidi.

Konec 30. let 18. stol. znamenal opětovný vzestup zbojnictví

V důsledku mírnějšího přístupu úřadů a císařovy amnestie došlo ve 20. a 30. letech 18. století ke snížení zbojnické zločinnosti. Klid však netrval dlouho. Už na konci 30. let došlo k opětovnému nárůstu zbojnických aktivit. Historici jej dávají do souvislosti s neklidnými časy na sklonku vlády Karla VI. a válkami na začátku vlády Marie Terezie. Na přelomu 30. a 40. let se na Valašsku zformovaly dvě velké zbojnické družiny. Na Valašskomeziříčsku a Rožnovsku to byla skupina vedená Václavem Tisovským, ve které byli Javorovští ze Stříteže (otec Jan a syn Martin) a Šimurdovi ze Zubří (Jura a Jan se svými syny Janem a Václavem). Členy tovaryšstva byli dále poddaní ze Zubří, Vidče a Valašské Bystřice. Na Vsetínsku a Lukovsku operoval oddíl řízený Trampoťákem a Sajdrbochem. Obě družiny spolu kooperovaly a prorůstaly, někteří jejich členové chodili na loupežné výpravy s oběma skupinami, popřípadě se sdružovali do menších uskupení a loupili na vlastní pěst. Pokud byla některá tovaryšstva rozprášena, zbytky se spojily a obklopily novými členy.

Když loupí formani a fojti

Martin Kovář Javorovský (s výše uvedenými Javorovskými byl příbuzný) se živil jako forman (povozník) a bydlel v dřevěnici na osamělé pasece Javoří, zhruba hodinu cesty od valašské vesnice Střítež. Byl v podezření, že se živí nekalým způsobem a na meziříčsko-rožnovském panství o něm kolovaly pověsti, že je zbojník. A tak když se začátkem ledna 1738 rozneslo, že leží doma na peci se střelnou ranou, začaly úřady jednat. 18. ledna k němu na návštěvu vyrazila z Meziříčí vyšetřovací komise složená z hejtmana rožnovského panství, meziříčského rychtáře Adama Stuchlého, městského písaře Václava Antonína Svobody a lazebníků Jiřího Mokwitze a Jana Habrdy. Lazebníci zjistili, že Javorovský je těžce postřelen z brokovnice. V pravé ruce měl 19 broků, dalších 8 na pravé straně hrudníku, z toho jeden až někde u plic. Do protokolu uvedl, že je mu „asi“ 45 let, je ženatý a má pět dětí. Obživu si prý zajišťuje formanstvím (povoznictvím). Zranění prý utržil na Slovensku, kam jel k Čadci s několika společníky pro pašovanou kamennou sůl z Polska. Postřelili jej údajně neznámí dva jezdci. Pašování polské soli přes Slovensko na Moravu byl v první polovině 18. století oblíbený způsob přivýdělku. Pašování sice bylo nelegální, ale nejednalo se o těžký zločin. Provinilec mohl očekávat pokutu, několik dní v železech nebo nucené práce na obecním díle, tedy pro město či obec. Martin Kovář Javorovský podlehl svým zraněním o několik dní později, zemřel ve Stříteži 23. ledna 1738 na otravu krve.

Javorovský loupil s fojtem Tisovským z Brňova

Jak se později ukázalo, Martin Javorovský na loupežné výpravy jezdil se svým komplicem Václavem Tisovským, fojtem (!) z Brňova. Jak bývalo zvykem, za kořistí vyjížděli daleko od domova, na Hanou nebo až do Slezska. Nevyhýbali se ale ani jihu. Podle vyšetřovacího spisu měl Javorovský přijít ke zranění v Brankovicích u Kyjova, kde na sklonku roku 1737 spolu s kumpány oloupil tamního faráře. Na faru údajně pronikli po kládě přistavěné ke zdi. Tam chytili nejprve kaplana, vzali ho mezi sebe a pokoušeli se dostat do místnosti k faráři. Velebníček se ovšem nehodlal vzdát bez boje a na klerika projevil nezvyklou razanci. Vzal zbraň a zavolal latinsky na kaplana, ať odstoupí od dveří. Poté vystřelil a Javorovského zasáhl. Zbojníci faru přesto vyrabovali a s raněným Javorovským se dali na ústup. Mezitím se seběhli místní sedláci a zahájili palbu, zastřelili ale jen dva koně. Loupežníci v Prasklicích sebrali nějakému sedlákovi sáně a koňské chomouty a raněného druha dovezli zabaleného ve slámě až domů na paseku v Javoří.

K rozuzlení případu došlo až na skřipci

Komise po smrti Javorovského začala vyslýchat i ostatní účastníky výpravy, kteří byli mezitím vsazeni do meziříčské šatlavy, načež ve výpovědích narazila na zásadní rozpory. Na začátku roku 1739 začal meziříčský soud rozkrývat rozsáhlou trestnou činnost této zbojnické družiny a vyšetřování se rozjelo na plné obrátky. Procesy se nakonec rozběhly i v jiných městech a městské rady se navzájem informovaly. Světlo do vyšetřování, které objasnilo scházející souvislosti, vneslo ale až polapení tří zbojníků v Holešově. Před tamním městským soudem stanul fojt (!) z Vidče Michal Mikulůvka, Martin Daněk ze Stříteže a Fridrich Cotka zvaný Mynář. Při výslechu na skřipci jmenovali všechny, kteří se kdy jednotlivých loupežných akcí zúčastnili a 4. dubna 1739 byli odsouzeni k smrti. Např. na jedné z výprav do Slezska přepadli faráře v polské Ostravě. Vedle tří jmenovaných se na ní podíleli také oba Javorovští, Jan Koláček, Jan a Jura Hajný z Vidče a konečně i Jura a Jan Šimurdovi ze Zubří se svými syny. Jan Šimurda i oba mladí Šimurdové nakonec dostali milost a vstoupili mezi portáše.

Prakticky ve stejném složení oloupili ve Slezsku i dalšího faráře. Uskupení se měnilo, občas se k nim přidával Jan Hoferek ze Střítežských pasek, Jura Mičků z Vidče, popř. další osoby. Odsouzenci se přiznali i k oloupení vikáře v Březové.

Konečný účet vystavil kat

Ještě před výpovědí trojice v Holešově byli chyceni Jan Javorovský, Jura Šimurda a Martin Cahlík z Branek. Byli popraveni 23. března 1739 v Hranicích. Stejně skončili 4. dubna v Holešově také Martin Daněk, Michal Fojt a Frydrich Kafka z Horní Bystřice. Na stejném místě byli provazem ztrestáni 11. května další tři zbojníci. 10. dubna poslal kat v Přerově na onen svět Martina Paška z Rožnova a Juru Míčků z Vidče i se synem. O den později byli v Lipníku oběšeni Jan Zavičák, bratři Martin a Vávra Kovářovi a Vašek Šrámek z Velké Lhoty. Dne 13. dubna 1739 byl v Příboře oběšen Jan Hoferek a další dva lupiči z Jablůnky. Popravovalo se i v Meziříčí. Na šibenici skončil 20. dubna dvacetiletý Martin Javorovský (syn Jana) a třicetiletý Jan Ostřanský. Na různých moravských popravištích tak do konce roku 1739 nakonec skončilo celkem 22 zbojníků z Meziříčska a Rožnovska. Pro hejtmana Václava Tisovského si smrt došla 16. dubna 1739 na popraviště ve Frýdku. Tisovský si v roce 1737 koupil za 200 zlatých grunt v dnešním Podlesí (dnes součást Valašského Meziříčí), konkrétně v Kamenném na Brňově. Zbyl po něm dluh 100 zlatých na daních a další pohledávky. Grunt byl zkonfiskován. To po jeho parťákovi Martinovi Javorovském, který zemřel na střelné zranění, se podle pověstí dochovalo obrovské množství peněz. Údajně jsou dukáty pořád někde zakopané na pasekách v Javoří.

Zdroje:

Státní okresní archiv Vsetín

Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013