Článek
Komunistická StB pracovala na zcela jiných principech než tradiční tajná policie v demokratickém státě. Dle sovětského vzoru bylo základem plánování, kolik protistátních živlů je třeba odhalit, usvědčit a potrestat. Zda byli zadržení lidé skutečně vinní nebylo vůbec důležité. Podstatné bylo jejich přiznání, které se získávalo brutálním mučením. Přiznali se nakonec (téměř) všichni. Kvůli kariéře a socialistické soutěživosti příslušníci StB neváhali porušovat ani své vlastní platné komunistické zákony.
Moderní metody výslechů podle sovětských vyšetřovatelů
Výslech začínal psychickým terorem, zastrašováním a vyhrožováním. Hrozilo se především trestem smrti, působivá byla také pohrůžka deportace do Sovětského svazu, což zajišťoval rusky mluvící příslušník. Svědek Josef Hurbič při svém rehabilitačním řízení uvedl, že ho týral Miroslav Holub a Alois Grebeníček. Když se měl dostat před soud, přišli tito dva bestiální násilníci za Hurbičem, přečetli mu údajné rozhodnutí Nejvyššího soudu a sdělili mu, že jej mohou bez soudu, tzv. „kontumačně“, oběsit. „Skutečně také vzali oprátku, dali mi ji kolem krku, otevřeli dveře a přes ně mě na této oprátce vytahovali nahoru tak, až jsem ztratil vědomí. Nato mě polili kbelíkem vody a věšeli znovu,“ vypověděl Hurbič.
Při samotném výslechu se vyšetřovanému zavazovaly oči páskou nebo se přes celý obličej pokládal mokrý ručník, který se oběti případně nacpal i do úst. Šlo o to, aby nekřičel a neviděl, kdo ho týrá. Do takto připravené oběti se kopalo (včetně obličeje), padaly facky i rány pěstí. Mlátilo se obvykle do bezvědomí, obušky, gumovými hadicemi, popř. co bylo po ruce. Výsledkem byly polámané kosti, žebra, vyražené zuby. Stejně jako při středověkých výsleších následovaly vyšší stupně. Oběť byla připoutána k posteli nebo jiné podložce (nebo si musela lehnout do úzké bedny) a byla bita přes obnažená chodidla gumovým obuškem nebo rákoskou. Za starých časů se tomu říkalo baštonáda. Když měli vyslýchaní rozbitá chodidla, museli bosky běhat a dělat dřepy, než padli. Pak se baštonáda zopakovala. Roztrhané paty se pak musely nechat u doktora zašít. Běžné bylo pálení hořícími cigaretami, mačkání varlat či vrážení špendlíků pod nehty či strhávání celých nehtů, což prý podle Zatloukala prováděly především příslušnice StB. Také se mezi prsty vkládaly tužky a prsty se pak mačkaly k sobě.
Elektrické boty soudruha Hlavačky
Ovšem skutečnou českou novinkou a vrcholem komunistického mučení byl tzv. indukční aparát (což ve středověku neměli) nazývaný též lidově elektrické boty. Šlo o dvě kovové destičky, asi 25 cm dlouhé a 6-7 cm široké, napojené přes dráty na zdroj elektřiny, které se týraným vkládaly do bot. Příslušník pak dle libosti mačkal knoflík. Přístroj nechal vyrobit Ludvík Hlavačka, vedoucí úřadovny StB v Uherském Hradišti, v bývalých Baťových závodech ve Zlíně. Velkou „výhodou“ mučení elektřinou je, že nezanechává viditelné stopy.
Takový výslech mnohdy trval celou řadu hodin. JUDr. Jana Pištěláka (příslušník organizace Orel) elektřinou týrali šest hodin. Bývalý pracovník StB Karel Hovězák v roce 1956 účinky elektrického proudu popsal ve své výpovědi takto: „Reakce vyšetřovance byla ta, že se celé tělo, zvláště ruce a nohy začaly kroutit a vyšetřovanec zoufalstvím skákal až jeden metr od země. Mezi orgány bylo použití této pomůcky posuzováno jako jedině účinné i tehdy, když ani po bití vyšetřovanec nemluvil. Právě po velikém bití byly tyto boty nasazovány.“
Rovněž František Oravec z Velkých Karlovic (příslušník Orla) zkusil elektrické boty na vlastní kůži: „Kroutilo se mi celé tělo, padal jsem na zem a musel jsem snášet strašné bolesti,“ vypověděl později. Pavel Hubačka popsal utrpení z elektřiny takto: „U mě se to mučení elektřinou projevovalo tak, že jsem nejdříve ztratil cit. Úplně. Ruce jsem necítil… Dostal jsem facku, nic. Kopli mě, nic… Potom viděli, že se nakláním, a já jsem ztrácel zrak… To už člověk neví, kde je… Nakonec začne ztrácet sluch…“
Na výslech elektřinou nadosmrti nezapomene ani člen organizace Orel Bohumil Zhof z Velkých Karlovic. V roce 2019 v rozhovoru tehdy jednadevadesátiletý Zhof pro Aktuálně.cz uvedl, že ihned po zatčení byl převezen na vyšetřovnu StB na vsetínském zámku, kde dostal na uvítanou baštonádu. „Do bezvědomí. Mlátili mě po patách. Pak jsem procitl a musel kolem nich chodit a běhat. To se opakovalo znovu. Zase do bezvědomí,“ popsal Zhof. Mj. připomněl, že tehdy neměli zadržení přes oči ani kožené brýle či pásky (aby neviděli, kdo je mučí). Byli u toho Zavadilík, Čáň, Grebeníček a Hlavačka. Po baštonádě přišla na řadu elektřina. „Boty dali na nohy, vy jste byli v té chvíli jen v ponožkách nebo bosky. Ta elektřina byla nejhorší. To člověka úplně zvedlo ze židle, celého ho to zkřivilo. A pak jste spadli na zem,“ dodal Bohumil Zhof. Tak to probíhalo celý týden. Poté nešťastníka odvezli do Uherského Hradiště.
Gymnazijní učitel matematiky Zdeněk Svoboda později vypověděl: „I za dlouhou dobu jsem si říkal, že kdyby mne znovu chtěli elektricky vyslýchat a měl na vybranou buď trest smrti, nebo výslech elektricky, pak bych tenkrát raději volil trest smrti (…) Dodnes mám z elektřiny hrůzu. Dodnes se bojím zašroubovat i žárovku.“
Strach z opakovaného mučení elektrickým proudem byl u všech tak silný, že se u soudu od naučené výpovědi téměř nikdo neodchýlil. Všichni věděli, co by je pak od estébáků čekalo. Ti je před něčím podobným dopředu varovali. Elektrické kontakty se přikládaly i na jiné části těla, např. na genitálie. Třeba připomenout, že použití elektrického proudu k výslechům samozřejmě oficiálně povoleno nebylo, ale koho by to zajímalo, když se jednalo o nepřátele lidu a strany.
A co na týrání elektřinou říká současná medicína? Soudní znalkyně v obžalovacím spisu Aloise Grebeníčka, Ludvíka Hlavačky a Vladimíra Zavadilíka v únoru 1997 uvedla, že „…může dojít při mučení elektrickým proudem k mocnému podráždění svalů, k tetanickým křečím, k zástavě srdce až k úmrtí. Dochází i k poškození ledvin, zlomeninám kostí apod.“
Příslušníci StB (zleva) Alois Čáň, Miroslav Holub a Antonín Višenka patřili mezi nejbrutálnější vyšetřovatele.
Pytlová metoda, svěrací kazajka, hlad, odpírání spánku atd.
V torturovém balíčku StB se nacházela např. tzv. pytlová metoda. Vyšetřovanec byl zavázán do pytle a potápěn do vody, aby nabyl dojmu, že má být utopen. Anebo byl v pytli položen na koleje v blízkosti jezdících vlaků. Zvláště zatvrzelé „nepřátele lidu“ nechávali estébáci před výslechem „vyměknout“, takže trpěli, i když zrovna nebyli vyslýcháni. Např. je nechali dlouhou dobu ve svěrací kazajce. Dále používali např. vazbu v úzké cele, do které se vešel jen jeden stojící člověk, který byl takto držen několik dní bez stravy a možnosti jít na záchod. Mimochodem s hladem pracovali soudruzi podobně jako esesmani v koncentrácích. Podle výpisu z lékařské knihy vězňů z pankrácké věznice z roku 1951 vězeň František Kynych prohlásil, že „…má takový hlad, jaký neměl za čtyři roky věznění na gestapu“. Další vězeň Ivan Grivič z hladu pojídal vlastní exkrementy. Byl pak prohlášen za duševně chorého, což pro něj byla výhra.
Na jiném principu fungovala tzv. „síta“. Šlo rovněž o úzké cely, v nichž byla nainstalována drátěná pletiva pohybující se nahoru a dolů v úhlech asi od třiceti stupňů, takže vězněný byl nucen stále se ohýbat.
Zadržené dozorci někdy připoutávali pouty za ruce k mřížím tak, že se podlahy dotýkali pouze špičkami prstů a nechali je tak padesát hodin bez možnosti vykonat potřebu. Jindy je bachaři vysílené a vyhladovělé nechávali na celách dělat dřepy, třeba i čtyři stovky za den. Primitivní a nevzdělaní příslušníci StB vykazovali skutečně obludnou kreativitu…
StB uplatňovala i metodu odpírání spánku. Odborně se tomu říká spánková deprivace. Je to starobylá technika a používala ji i inkvizice. Po několika dnech beze spánku lze takto člověka i usmrtit. Jsou zaznamenány případy, kdy museli vyšetřovaní nepřetržitě chodit i tři dny, bez jídla a spánku. Mnozí tak měli rozbité obličeje od toho, jak vysílením padali na zem. Estébáci také zavírali vězně na několik dní do temné komory a co půl hodiny je budili.
Používány byly i „modernější“ postupy – injekce pravdomluvnosti (nejprve skopolamin – rostlinný alkaloid z blínu černého), později šlo o aplikace různých halucinogenních drog, jedů apod. Věznitelé politické vězně terorizovali průběžně i psychicky.
Estébáci soutěžili o nejdelší výslech. Mohl trvat i několik dní
Základem práce StB byl „kvalitní“ výslech, tedy takový, kdy se vyšetřovaný ke všem obviněním přiznal. Začínal vyhrožováním (vyhození rodičů, manželky, příbuzných z práce, dětí ze škol atd.), nadávkami a ponižováním, následovalo bití a závěr patřil zpravidla elektrickým botám.
Na úspěšném výslechu vlastně stála celá komunistická propaganda. Odhaloval nepřátele lidu a režimu, na jeho závěrech soudy vynášely tresty, potvrzoval správnou politiku KSČ (všude okolo jsou nepřátelé) a současně poukazoval na dobrou práci bezpečnostních orgánů, takže pracující mohli poklidně spát. Někteří nepřátelé režimu ovšem byli tvrdošíjní a nechtěli se přiznat k tomu, co provedli, resp. neprovedli. V takových případech přicházely na řadu dlouhé výslechy, trvající někdy více než 20 (!) hodin na jeden zátah. Velitelé proto často délku výslechu kontrolovali a kárali své podřízené za předčasně ukončené šetření, když se vězeň ještě nedoznal. Takový kvalitní výslech měl trvat deset až dvanáct hodin. Zdá se to neuvěřitelné, ale útvarové organizace KSČ dokonce pořádaly soutěže příslušníků o nejdelší výslech. Jednalo se o propracovanou „vědu“. Soudruzi k těmto účelům měli školicí materiály od kolegů z NKVD, příručku „Výslech“ a další směrnice.
Počátek ruského zla. Felix Dzeržinskij alias Krvavý Felix, (uprostřed) bolševik, fanatický revolucionář a masový vrah, první velitel tajné policie Čeka, se svými pomahači. Z Čeky vznikla GPU, pak NKVD a poté KGB.
Jana Borýska estébáci umučili. Nebyl zdaleka jediný
Zaznamenán je i nepřetržitý čtyřdenní (!) výslech. Absolvoval jej Jan Borýsek z Horního Němčí, jenž byl obviněn ze spolupráce se zpravodajskou službou armády USA. „Byla na něm uplatněna taktika dlouhodobého nepřetržitého výslechu, který trval čtyři dny,“ uvedl historik Slováckého muzea v Uherském Hradišti Pavel Portl. Nakonec jej estébáci umučili. Nešťastník mohl jen hodinu denně spát, dostával poloviční dávky jídla, musel dělat dřepy a neustále musel čelit bití. Takové týrání organismus nemohl vydržet. Podle pitevní zprávy měl podlitiny na celém těle a smrt způsobilo krvácení do mozku. Vše se důkladně, podobně jako v jiných případech, zametlo pod koberec. Takových případů bylo mnohem více. Příslušníci StB to většinou narafičili tak, že vyšetřovaný spáchal sebevraždu a tělo nebylo vydáno pozůstalým.
StB rovněž prováděla tzv. tajná zatčení a nezákonná zadržování, kdy nikdo (včetně rodiny) nevěděl, kde se vlastně zmizelý nalézá a zda vůbec žije. Soudruzi tento problém řešili podobně jako nacisté – donutili po čase zadrženého napsat vysvětlující dopis nebo pohlednici z nějakého místa, který měl dosvědčovat, že dotyčný je v pořádku a na svobodě, a zprávu poslali rodině. Esesáci v koncentračních táborech také nutili vězně, aby psali domů lístky, že se mají se dobře.
Řada lidí se po výše uvedených praktikách pokusilo o sebevraždu a v mnoha případech ji skutečně dotáhli až do konce.
Když už řádění StB nešlo ututlat
Když už byla situace začátkem 50. let neudržitelná a násilí přerostlo veškeré myslitelné meze, museli komunisté (ač neradi) zasáhnout. Někteří estébáci stanuli před soudy pro porušování socialistické zákonnosti. Zmapovat vyšetřovací metody dostal za úkol nižší vojenský prokurátor kpt. JUDr. Zdeněk Zatloukal, který se ve své zprávě opíral především o výpověď osmi bývalých vysoce postavených příslušníků StB.
Zatloukal ve své zprávě rovněž popisuje, jak příslušníci StB zneužívali své postavení: „Vyšetřující orgánové v řadě případů prováděli výslech v podnapilém stavu. Při domovních prohlídkách a při zajišťování podezřelých osob rozkrádali jejich majetek. Orgánové Státní bezpečnosti pod rouškou zpravodajské činnosti využívajíce možnosti pohybovat se na státní hranici obohacovali se pašováním předmětů do Německa a zpět.
Že za komunismu žádný příslušník StB potrestán nebyl, je asi zřejmé každému. Absolutně největší sadista Ludvík Hlavačka byl za svá zvěrstva dokonce povýšen a v lednu 1955 jej soudruzi jmenovali náměstkem ministerstva vnitra, kde působil až do roku 1962.
Trojice největších estébáckých gaunerů zleva: Ludvík Hlavačka, Alois Grebeníček a Vladimír Zavadilík. Všichni unikli trestu.
O to trestuhodnější je proto skutečnost, že k potrestání estébáckých deviantů nedošlo ani po roce 1989. V roce 1997 sice došlo k pokusu dostat Hlavačku, Grebeníčka a Zavadilíka za mučení vězňů za mříže, kvůli letitým soudním průtahům (případ odročen v roce 2002) a neochotě nastolit spravedlnost však ani jeden ze zločinců nebyl nikdy potrestán.
Zdroje:
Viz text
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda. List KSČ Gottwaldov, ročníky 1948-1953
Kment Zdeněk: Ve stínu rudé hvězdy. 2022
