StB byla horší než gestapo. Učila se od sovětských vyšetřovatelů z NKVD

Zločineckou organizaci z StB udělali Rusové

Když v říjnu 1949 přijeli do Československa sovětští poradci z NKVD (od r. 1954 KGB) Nikolaj Ivanovič Makarov a Michail Timofijevič Lichačev,* ihned zkritizovali práci StB a prohlásili, že s třídním nepřítelem jedná v rukavičkách. „Československá bezpečnost je příliš měkká, nerozhodná, nechává se odstrkovat a neprosazuje dosti energicky své názory a požadavky.“ Oba měli ve výslechových metodách značné zkušenosti, jelikož pocházeli ze Sovětského svazu. Sověti v zemi dělníků a rolníků týrali a vraždili své třídní nepřátele už od roku 1918. Navíc měli k ruce příručku generálního prokurátora SSSR Andreje Junuarjeviče Vyšinského, který se „proslavil“ tezí, že „korunním důkazem je samotné přiznání obžalovaného“. Šlo vlastně o legalizaci mučení. A Lichačev byl vzorný žák Vyšinského, když se nechal slyšet: „Nestarám se, kde je vezmete (důkazy, pozn. aut.) a nezajímá mne jejich pravost. Já jim budu věřit a ostatní nechte na mně.“

StB versus gestapo. Když učedník přeroste učitele

Podíváme-li se blíže na činnost StB, zvláště pak na období konce 40. a první polovinu 50. let, zjistíme, že rozdílů v „práci“ gestapa a StB není mnoho. Stejné vyšetřovací postupy založené na konfidentech, nelidské vyšetřovací metody, provokace, nezákonné zadržování, vydírání, vyhrožování, vraždy, psychologický teror apod. Několik podstatných odlišností tady ale je.

Gestapo si především plánovitě a na zakázku nevytvářelo falešného nepřítele a neprodukovalo vlastní důkazy, nesnažilo se nikomu podstrkávat důkazní materiál (zbraně, letáky, vysílačky atd.), aby ho mohlo zatknout a falešně obvinit. Jeho cílem nebylo dodávat režimu smyšlené záškodníky pro inscenované procesy. Např. provokatéry ale taky využívalo.

Gestapo neorganizovalo ani únosy či atentáty, jako to dělala StB. Taková práce by byla neefektivní. A gestapo, byť zločinecká a brutální organizace, efektivní a výkonné bylo. Jeho cílem bylo vyhladit skutečné nepřátele Říše, zničit opravdový ozbrojený odboj a potřít jakýkoliv jiný odpor.

Asi nejdůležitějším rozdílem je, že pokud se zatčená osoba nepřiznala a neexistovaly žádné důkazy či svědci, byla propuštěna. To u StB nebylo zvykem.

StB převzala od svého vzoru NKVD „moderní metody“

Výslechové metody StB byly pod vedením sovětských poradců značně „zdokonaleny“, takže zcela nevinní lidé se nakonec přiznávali k čemukoliv. „Byli jsme překvapení neschopností československých soudruhů. Oni tyto prostředky příliš neznali, myslím že v tomto jsme je skutečně poučili,“ podivoval se např. v jedné zprávě Makarov. Přitom stačila úplná maličkost, třeba nechat stát obviněného v pozoru nejméně 70 hodin. Podle Višinského šlo o moderní vyšetřovací metody.

Příslušníci StB k sovětským poradcům vzhlíželi s úctou, stejně jako všichni ostatní komunisté. „My jsme se na ně dívali jako na svaté, oni jsou přece mistři,“ řekl později jeden z estébáků.

Další novinkou, která opět pocházela ze Sovětského svazu, bylo plánování odhalování reakčních živlů. Příslušníci NKVD byli nuceni plnit předepsané normy zatčených a zavražděných. Bylo tak zcela běžné, že pokud členové sovětské tajné policie vyhlédnutou oběť nezastihli doma, sebrali jejího souseda nebo odvlekli někoho náhodného přímo z ulice. Vynucení přiznání pak bylo pouhou formalitou. Norma musela být splněna, kus za kus, jinak by mohli sami skončit někde v gulagu pro neplnění plánu.

Takto vyškolení vyšetřovatelé StB se také museli snažit. Gulag jim sice už nehrozil, ale pokud chtěli vyhovět přání strany a zachovat si naději na kariérní postup, výsledky musely být vidět. Jelikož šlo o velmi špinavou práci, vstupovaly do StB různé existence, v drtivé většině ale lidé nevzdělaní, neschopní a bez zkušeností s prací u policie, kteří o nějakých zákonech neměli ani ponětí. Tyto nedostatky pak přirozeně museli nahradit loajalitou, horlivostí a násilím.

Komunisté viděli nepřítele všude. I mezi sebou

Paranoidní komunistický režim se domníval, že má nepřátele všude – za hranicemi číhal vnější nepřítel v podobě agentů západních výzvědných služeb, uvnitř republiky pak operoval všudypřítomný vnitřní nepřítel snažící se co nejvíce destruovat lidově demokratické zřízení. A protože bolševici v SSSR permanentně odhalovali reakcionáře i ve vlastních řadách, museli k této praxi na povel Stalina přikročit i komunisté v Československu. V odkrývání rafinovaných záškodníků uvnitř partaje jim přirozeně opět napomáhali poradci ze Sovětského svazu, kde s likvidací vlastního obyvatelstva v rámci třídního boje měli v té době už bohaté zkušenosti.

Komunisté měli v prvé řadě třídní nepřátele – zemědělce vlastnící půdu (kulaky a vesnické boháče), příslušníky buržoazie a vlastníky výrobních prostředků (kapitalisty) a také inteligenci, která nesouhlasila s vedoucí úlohou KSČ. Třídním nepřítelem dělnické třídy (ve skutečnosti KSČ) byl zjednodušeně každý, kdo se neztotožňoval s komunistickou ideologií a měl jen jiný světový názor, např. členové nekomunistických stran, církví, tělovýchovných organizací apod.

StB vznikla v demokracii. Pak ji ovládla KSČ

Založení Státní bezpečnosti se datuje do června 1945. Byla zařazena do vznikajícího Sboru národní bezpečnosti (SNB) jako její součást a už tehdy byla pod silným vlivem KSČ. Stalo se tak proto, že StB řídilo ministerstvo vnitra a jeho prvním ministrem se v roce 1945 stal komunista Václav Nosek. Po roce 1948 nad ní strana převzala definitivní kontrolu. StB se členila na tři základní složky: rozvědku, kontrarozvědku a vojenskou kontrarozvědku. Posledně jmenovaná působila v ozbrojených silách a pod křídla StB byla zařazena až v roce 1951.

Počet příslušníků StB se postupně rok od roku zvyšoval. Je bohužel prakticky nemožné uvést nějaká zaručená čísla, protože každý autor uvádí jiná. Takže následující čísla jsou opravdu jen orientační. V roce 1947 tak mohlo v republice působit okolo 2 700 příslušníků. V následujících „poúnorových“ letech počty vzrůstaly přibližně o tisícovku ročně – 1948 (cca 4 500), 1949 (cca 6 500), 1950 (cca 7 700), 1951 (cca 8 500), 1952 (cca 10 000), 1953 (přes 11 000). Podle příkazu z Moskvy měl na zhruba 1 200 občanů připadat jeden „tajný“.

Člověk usilující o přijetí do řad StB musel být především přesvědčený komunista s dobrým třídním původem. Nemusel být ani vzdělaný, ani kvalifikovaný, ani sečtělý, nemusel mít o ničem přehled a nemusel být ani inteligentní. Selský rozum, vlastní úsudek či logické uvažování – to vše bylo nepodstatné či možná i nežádoucí, nejdůležitější byla marxistická uvědomělost, kázeň a oddanost straně. A samozřejmě věrnost komunistickému režimu a Sovětskému svazu.

Dá se předpokládat, že byla vyžadována i dobrá fyzická kondice. Mlátit někoho dvacet hodin obuškem, a ještě u toho řvát, není totiž práce pro žádného rachitika. Soudruzi se sadistickými sklony a další podobní psychopati měli přednost. Mnoho příslušníků StB se rekrutovalo z bývalých partyzánů. Minulost řady dalších byla často pochybná, do vysokých funkcí se dostali i lidé, kteří se za protektorátu zapletli s nacistickým režimem.

Inteligence u StB? Netřeba. Hlavní byla věrnost KSČ

Ohledně intelektuální úrovně příslušníků StB lze zodpovědně prohlásit, že byla proklatě nízká. Povětšinou se jednalo o primitivní nevzdělance, pro které byla služba u StB jediným možným výtahem ke kariéře. Tím se částečně vysvětlují i zvěrstva, kterých byli schopni. Většina z příslušníků přijatých v letech 1945–1953 zvládla pouze pět tříd obecné školy a v průměru tři roky měšťanské školy. Menší polovina nedosáhla ani tohoto vzdělání. Ti nejzdatnější pak pokračovali na nižší odborné školy nebo se vyučili při zaměstnání.

František Koudelka píše, že u řadových příslušníků StB včetně jejich velitelů byla úroveň vzdělání velice nízká. Ještě v roce 1966 měla polovina příslušníků StB pouze základní vzdělání, středoškolské asi 45 % a vysokoškolské necelých 5 %. Jak to asi muselo vypadat v roce 1948?

Jaroslav Pospíšil v knize Hyeny v akci o původu estébáků uvádí, že se rekrutovali především z dělnických profesí: Vzhledem k tomu, že museli odvádět spíše „hrubou“ práci, u které nemuseli moc přemýšlet, stačilo jim pro výkon funkce krátké zaškolení. Z takových rychlokurzů se pak rekrutovali nekvalifikovaní lidé vyznačující se bezduchým plněním úkolů a fanatickou poslušností, kteří ale nedovedli provádět výslechy, sepisovat protokoly, vymýšleli si fantastická obvinění a různá nepravdivá špionážní spojení (…) Koho tehdy Státní bezpečnost zatkla, neměl příliš šancí se obhájit, protože byl v podstatě automaticky pokládán za vinného. Záleželo pak jen na vyšetřovatelích, aby z něho udělali „případ“ získáním jeho přiznání, které bylo považováno za korunu důkazu.“

Estébáci donutili k přiznání každého

Gestapo, jak bylo výše poznamenáno, zadrženého propustilo, jestliže se nepřiznal a nebylo proti němu jinak žádných důkazů ani svědků. Podobně to fungovalo i ve středověké justici, resp. při uplatňování trestního práva. Pokud vyšetřovaný ustál právo útrpné, zpravidla opakované, a nepřiznal vinu, byl rovněž osvobozen. Výjimku tvořily inkviziční procesy s heretiky, čarodějnické procesy apod. V těchto případech se světská pravidla neuplatňovala, protože ve hře byl samotný Ďábel, který vyšetřovaným pomáhal překonat bolest. Proto se mučení opakovalo do té doby, než se obviněný přiznal nebo zemřel.

Soudruzi u StB to viděli podobně pragmaticky. Platila zásada, že kdo byl jednou zatčen, musel být usvědčen, odsouzen a potrestán. Propuštění by se považovalo za projev neschopnosti vyšetřovatelů, potažmo celé StB. Vyšetřovaný se dříve či později po nekonečných výsleších stejně písemně doznal a mohl být poté s čistým svědomím popraven, popř. poslán do uranových dolů. Předtím ale byl ještě donucen podepsat prohlášení, že na něj nebyl vyvíjen žádný nátlak, že se zkrátka přiznal dobrovolně. Bylo to zcela absurdní divadlo a mnoho lidí, masírovaných bolševickou propagandou tomu věřilo (a dodnes bohužel ještě věří). Podle komunistické logiky se prostě zatčený dobrovolně bez nátlaku přiznal k velezradě, i když věděl, že jej za to čeká oprátka.

Husák ve spárech StB. Poučení si nevzal

Existovaly však zcela ojedinělé výjimky. Snad nejznámějším takovým případem byl Gustav Husák, pozdější generální tajemník ÚV KSČ a komunistický prezident v letech 1975–1989. V roce 1951 byl zatčen a zcela absurdně obviněn z buržoazního nacionalismu (velezrada). Během opakovaných brutálních výslechů se vždy přiznal a pak svůj podpis ve výslechovém protokolu zase odvolal. I jemu posléze došlo, že vyšetřovatelům o žádnou pravdu ve skutečnosti nejde. „Po těžkých zkušenostech jsem však přišel k jasnému poznání, že těmto lidem, těmto orgánům, nejde o zjištění skutečné pravdy, o objasnění faktů. Jde jim výlučně o donucení k přiznání, bez ohledu na skutečnost, na pravdu. Jde výlučně o politické a fyzické odkráglování člověka. Jak mi to tisíckrát opakovali: »Odtud pro vás vede jediná cesta k soudu a do vězení. Anebo, nebudete-li rozumný – na šibenici!« Když se nepřiznáš, šibenice, když se přiznáš, vězení. Ale život si zachráníš,“ napsal Husák ve svých vzpomínkách. Zároveň si uvědomoval, že na základě těchto nezákonných vyšetřovacích postupů přišlo mnoho lidí o život anebo alespoň o mnoho let svobody. „Tato logika, toto neustálé zdůrazňování, že je to příkaz strany, že strana o všem ví a schvaluje, že přiznání znamená alespoň takto ukázat straně důvěru, to vedlo – při známých metodách vyšetřování – ke zlomení a přiznání mnohých nevinných lidí…“ poznamenal Husák.

Popraven nebyl zřejmě jen proto, že verdikt byl vynesen až v roce 1954 (po smrti Stalina a Gottwalda), kdy režim nepatrně povolil. Husák byl odsouzen na doživotí, propuštěn byl až v roce 1960. I přes tyto děsivé zkušenosti však Husák zůstal fanatickým komunistou, a nakonec to dotáhl až na prezidenta Československa (1975-1989). StB nechal v klidu pracovat dál.

*https://medium.seznam.cz/clanek/zdenek-kment-sovetsti-poradci-napachali-v-ceskoslovensku-nesmirne-skody-obaval-se-jich-i-samotny-gottwald-212489

Zdroje:

Viz v textu

Naše pravda, noviny KSČ Gottwaldov, ročníky 1948-1954

Kaplan Karel: Nebezpečná bezpečnost. 2021

Koudelka František: Státní bezpečnost 1954-1968. 1993

Pospíšil Jaroslav: Hyeny v akci. 2003

Štefanica Jan: Vybrané právne aspekty procesu G. Husák a spol., 2013

Kment Zdeněk: Ve stínu rudé hvězdy. 2022