Článek
Matěj Ondra (nezaměňovat se zbojníkem Ondrášem z Janovic) byl synem fojta (pravděpodobně druhorozeným) v Leskovci. Vyučil se krejčíkem a jako tovaryš pak působil jistou dobu v Jablůnce na Valašsku. Šití jej patrně nezaujalo, stejně jako výdělky z něj plynoucí, a tak se nechal snadno přemluvit ke zbojnictví. Oním pokušitelem byl Adam Navrátílek z nedaleké Ratiboře, který v roce 1632 Ondru v Jablůnce navštívil zrovna v okamžiku, kdy kydal hnůj. Na loupežné výpravy pak spolu chodili sedm let, přidával se k nim např. i Jíra Adamů z Komárna, Jan Slezák Hukvaldský a jistý Tomek. Zbojničení šlo Ondrovi podstatně lépe než šití a postupem času jeho věhlas rostl. Stal se uznávaným vůdcem a obklopil se muži ze všech koutů Valašska a východní Moravy. Členem družiny byl mj. Pavel Píšťalka z Trnávky, Martin Pastýřek z Kunovic u Kelče, Jíra Havrančík z Hovězího, Jíra Štětiník z Ústí u Vsetína, Vacula ze Lhoty, Janota, Varaška, Kocůrek a Urbančík z Jablůnky, Vacula zvaný Venci z Meziříčí a další rabiáti z panství Zlín, Lukov, Brumov a Topolčany. Nejednalo se o pevné uskupení, příslušníci bandy se měnili, popř. loupili spolu s jinými bratrstvy. Podmínky byly ideální – zuřila třicetiletá válka, všude byl chaos a násilí bylo běžným jevem. Obyvatelstvu tak mohlo být celkem jedno, jestli je vydrancují loupežníci nebo vojáci té či oné strany.
První Ondruškovy zbojnické výpravy
Podívejme se nyní blíže, jak takové loupežné expedice vypadaly. V podstatě se jedná o typickou ukázku zbojnického života, oproštěnou od pověstí, mýtů a dalších báchorek. Je to syrové a naturalistické svědectví zbavené všech romantických aspektů.
O kriminálních začátcích eléva Ondry se toho prozatím moc neví. Podstatně lépe jsou už zmapovány jeho další výpravy z roku 1637. Matěj Ondra tehdy spolu se svým druhem Pavlem Píšťalkou zašli do Kunovic za Martinem Pastýříkem, který tady pracoval jako čeledín. Pozvali ho do hospody v nedalekém Komárně a tam jej nad pivem přemluvili, aby se k nim přidal. Připojili se ještě Jan Polášek a Pavel Uher.
První jejich cesta vedla na Hanou, ke křižovatkám obchodních cest. Lup tentokrát nebyl valný, je pouze známo, že nedaleko hradu Helfštejna přepadli vesničana vracejícího se z trhu v Lipníku, kde prodal koně za 12 zlatých. Peníze mu sebrali a vydali se ke Stanoměřicím. Zanedlouho vyrazili k Bruntálu, kde přepadli nějakého zámožného člověka, patrně kupce, a protože se chystal bránit, Ondra jej zastřelil. Kořist činila tentokrát 200 zlatých a zbojníci se vrátili domů.
Ještě téhož roku na podzim družina vyrazila opět na Hanou a dostali se až k Olomouci na frekventovanou Jívovskou cestu, zvanou též Rudná. Byla to důležitá spojnice Hané a Slezska. Přepadli zlatníka a dalšího pocestného, kořist ale byla malá. Vzápětí narazili na tři kočáry, v nichž se vracel ze Slezska do Olomouce jistý lékař v doprovodu tří žen. Zbojníci je okradli o 20 zlatých, čtyři pistole, ručnici, osm koberců, dva pláště a velké množství látek včetně anglického sukna, z něhož si později lapkové nechali ušít oděvy. Jedné z žen chtěli sebrat i damaškový plášť, ale na prosby lékaře jí ho vrátili. Patrně byli s lupem spokojeni. Našli i dvě láhve španělského vína, které na místě vypili. Trochu na ochutnání prý nechali i přepadenému doktorovi.
Od Strážné hory, kde k přepadení došlo, se lupiči vydali na Lázníky a Staměřice. Narazili tady na polského kupce, kterému ukradli velké množství bílého sukna. Na přepravu štosů látek do „helfštejnských“hor si najali sedláky ze Staměřic. Transport nakonec nebyl úspěšný, protože sedláky někde u Lipníka dostihli (úřady) naverbovaní poddaní, tzv. „vybranci“,a sukno jim zabavili. Tady někde následně jeden ze zbojníků, konkrétně Havrančík, zastřelil kupce ze Slezska, kterému sebrali 15 stříbrných tolarů. Ondra záhy zabil nějakého ševce, který ale nic neměl.
První trestná výprava proti zbojníkům
Na jaře roku 1638 se Ondrovo tovaryšstvo usídlilo v Hostýnských vrších na biskupském panství Kelč. Vrchnostenský úředník Václav Rek Černocký z toho měl těžké spaní, a proto se se svými obavami svěřil v dopise olomouckému biskupovi. „Tajiti nemohu, kterak opět tu po horách zdejších a jiných okoličných ti lotři i zbojníci se zdržují, sem a tam se ukazují, lidem škodí i také nočním časem skrze dědiny sem na tyto hory přecházejí a i mně podobné pohrůžky velké činí a po lidech vzkazují,“ postěžoval si Černocký a jmenoval i tři hlavní lotry – Ondru, Píšťalku a Pastyříka, se kterými se v horách ukrývalo dalších 17 Valachů. Připomněl současně, že dle císařského patentu již začal s kácením stromů po obou stranách zdejších cest a že nechal na zámku postavit hlídku. Porosty okolo silnic se kácely z toho důvodu, aby se lupičům znesnadnil útok ze zálohy a cestující měli alespoň krátký čas ke zformování obrany. Podle Černockého by se trestné výpravy mělo zúčastnit zhruba 60 „dobrých smělých pacholků“, tak aby byli v trojnásobné přesile a mohli zaútočit ze dvou směrů. Olomoucký biskup nakonec žádostem Černockého vyhověl a vyslal na zbojníky ozbrojence z valašskomeziříčského a hukvaldského panství.
Ondruškova banda utekla a loupila dál
Jenže Ondruškova skupina se z Hostýnských hor zavčas vypařila a v dubnu opět zamířila do Jívovských hor a na Jívovskou cestu. První den výpravy se dostali na horu Javorník a narazili tady na baču Vacka pasoucího ovce z kelečského panství. Co se pak stalo, není známo. Jisté je jen to, že pro baču to byl poslední den v životě. Později se zbojníci navzájem obviňovali, kdo Vacka zastřelil.
Poté komando pokračovalo dál v cestě. Byl chladný dubnový večer, padal sníh a zbojníci za tmy přebrodili poblíž Lipníka Bečvu. Došli ke mlýnu a přinutili mlynáře, aby jim poskytl nocleh, jídlo a pití. Na druhý den se vydali směrem k Olomouci. Dalo by se říct, že zhruba šli po dnešní cestě vedoucí z Lipníka do Olomouce přes Trnávku, Dolní Újezd, Skoky a Staměřice. Tady se ocitli na panství Veselíčko, jehož majitelem byl Kryštof Karel Podstatský z Prosinovic. Lupiči se tady cítili bezpečně, protože Podstatského rodina s nimi již dříve prostřednictvím překupníků čile obchodovala a nakupovala od nich kradené zboží. Byli tady pod ochranou vrchnosti a sám Podstatský nařídil prý svým poddaným, „aby jim jísti a píti dali a jim nepřekáželi“. Ondrovi zbojníci na oplátku na Podstatského panství neloupili.
Po každé úspěšné loupeži zbojníci slavili po hospodách a podle spisovatelů a malířů si možná i zatancovali. Jan Kobzáň
Pokračovali v cestě přes Velký Újezd a dostali se na panství Velká Bystřice u Olomouce. Poté, co přenocovali v dalším mlýně a vynutili si jídlo, vydali se následujícího dne k Jívové. Tady přepadli čtyři kupecké vozy směřující z Olomouce do Slezska. Vystřelili na osádky povozů z lesa a kupci se i s pacholky rozutekli. Někteří z nich byli zranění. Kořist obsahovala truhlice plné štůčků drahých látek – karmazín, aksamit, damašek apod. Úlovek ukryli v lese a čekali dál. Do rukou jim posléze padl další vůz jedoucí v opačném směru. Byly v něm opět cenné textílie a sud pepře. Toho dne zaútočili ještě na osamoceného pocestného z Polska. Havrančík jej těžce zranil střelnou zbraní, takže nešťastník podle všeho nepřežil. Oloupili i lazebníka, kterému sebrali šest břitev.
Zbojníci lup prodávali jako na trhu. Zájem byl obrovský
S kořistí odtáhli loupežníci do dnes již neexistující vesnice Nepřivazy na panství Velká Bystřice, kde se zastavili u zdejšího fojta a v jeho obydlí prodali zdejším sedlákům část naloupeného zboží. Tady se přeměnili v obchodníky a vesele kšeftovali s místními i přespolními zájemci. A právě v Nepřivazu se jich shromáždilo nejvíce.
„Všude, kde se zbojníci se svou kořistí objevili, vyvolávali obrovský zájem. Poddaní z vesnic, kterými procházeli obtěžkáni kořistí, se k nim hrnuli, aby koupili za levný peníz vzácné zboží a koření, které bylo pro ně jinak nedostupné,“ zapsal kronikář a popsal, jaká se strhla mela, když se zvěst o zbojnických trzích roznesla.
Úspěšný den bylo třeba oslavit, a tak Valaši propili celou noc u řezníka Lyhavky v Újezdě. Prodali mu 7 loktů karmazínu za 7 rýnských a dalších 20 loktů aksamitu. Pak se Valaši přes Varhošť a Velký Újezd přesunuli do zaslíbených Staměřic, konkrétně k hospodskému Lukášovi, kde pokračovali v obchodech. Ve zdejší krčmě často pobývali, a tak hospodskému věnovali kvalitní sukno na kabát. Také tady byla řada zájemců o výhodný nákup kvalitní látky. Textilie prodali např. místnímu tkalci, panskému myslivci a dalším. Všichni byli spokojeni a manželka mlynáře Hambálka napekla a poslala lupičům koláče.
Forman s povozem plným zboží - oblíbená zbojnická kořist.
Kde máte peníze? Zbojníci umučili tři mlynáře
Když byla kořist rozprodána, vyrazili zbojníci směrem na Přerov. Od domašovského rychtáře dostali tip vyloupit mlýny v Hlubočkách a Hrubé Vodě, za což mu dali 12 českých grošů. Do mlýnů museli vniknout násilím, protože mlynáři kladli odpor. Aby se dozvěděli, kde schovávají peníze, podrobili je mučení, na jejichž následky tři z nich zemřeli. Z mlýnů uloupili zhruba 40 rýnských.
Jelikož právě končil v Přerově výroční trh, počkali si zbojníci na trhovníky i návštěvníky vracející se domů. Okradli řadu lidí včetně dvou řezníků a ukořistili zhruba 60 rýnských, nějaké sukno, kožichy a obuv. Přepadli i dva duchovní a sebrali jim stříbrné lžíce, koberce a mosazné hodinky. Zbojníci se s nakradenými věcmi přemístili zpět do Staměřic a vše opět rozprodali.
Bratrstvo se následně vydalo k Mohelnici a na Mírov, kde chtěli přepadnout zdejší biskupský hrad a získat zbraně. To se jim nakonec nepodařilo, protože je v noci zaslechla hlídka a zbojníci se raději vytratili. V městečku Mírov tedy alespoň oloupili zámečnického mistra, který vyráběl ručnice. Sebrali mu peníze, oděvy, 4 pušky a vydali se zpět na východní Moravu.
Po stopě zbojníků vyrazili mušketýři z Mírova
A v tomto okamžiku nastává pro družinu osudný zvrat. Po jejich stopě se vydali mušketýři z hradu Mírov a v jednu chvíli se k nim dokonce přiblížili až na dostřel. Valaši pronásledovatele na chvíli setřásli a v domnění, že jsou v bezpečí, usedli do hospody v dnešní Dlouhé Loučce a přinutili pít i vrchnostenského úředníka z panství Doubravice, kterého sebrali cestou. Mezitím ovšem k putyce dorazili i mušketýři a čekali, až lapkové vyjdou ven. Poté zahájili palbu. Zbojníci ji neopětovali, údajně na Ondrův rozkaz, a dali se na útěk. Družina se rozdělila – část prchala s Ondrou, část s Pastýřkem. Ondrova skupinka unikala přes tovačovské a kokorské lesy, a nakonec byla někde mezi Lipníkem a Hranicemi u řeky Bečvy rozprášena.
Konec Ondruškovy bandy
Samotný hejtman Ondra padl do zajetí. Pastýřek s kumpány utekl na Sněžnou horu, odtud pokračoval přes údolí do hor u Moravského Berouna a dále na panství Velký Újezd. U vesnice Rybáře u Hranic na ně ze zálohy začalo střílet sedm ozbrojenců, a tak se uprchlíci snažili překročit Bečvu. Pastýřek byl raněn do ruky a snažil se spasit útěkem přes řeku. Jenže na druhém břehu na něj už číhali další pronásledovatelé a zbojníka lapili. Mušketýři a další ozbrojení dobrovolníci sebrali zbojníkům zbraně, šatstvo i peníze, Každý měl u sebe přibližně 30 rýnských. Tak skončila poslední výprava a současně i celá kariéra slavného valašského hejtmana Ondrušky.
Pak už následoval trpký konec. Matěj Ondra byl vyslýchán 28. května 1638 nejprve v Uherském Hradišti a následně 24. července a 31. srpna v Olomouci právem suchým i světlým (tortura na žebříku, právo světlé za pomoci ohně, pozn. aut.). Vypověděl hodně, ale neřekl víc, než musel. Jeho druh Martin Pastýřek byl mnohem sdílnější. Také on si musel přestát tři útrpné výslechy, a to 4. května, 24. července a 31. srpna. Vyzradil celou řadu nových skutečností a odhalil i mnoho dosud neznámých spolupachatelů. Zřejmě počítal, že by mohl dostat milost, jako se to stalo předtím už v mnoha případech. Soudci však tentokrát byli nekompromisní a oba dostali zostřený trest.
Zbojnický hejtman Matěj Ondra byl popraven 18. září 1638 v Olomouci. Ještě předtím, než mu kat kolem rozlámal končetiny, trhal mu tělo kleštěmi. Martin Pastýřek byl popraven ve stejný den, i on byl lámán kolem. Mírnější trest dostal jen jejich druh Mikuláš Zárubíček, který byl sťat mečem a jeho tělo bylo vpleteno do kola až po smrti.
V pozadí odsouzenec s polámanými údy vpletený do kola, v popředí se chystá kat odsouzenci setnout hlavu.
Na olomouckém popravišti skončili nakonec i další dva členové Ondrovy družiny, Pavel Píšťalka a Mikuláš Struhalík z Jasenné. Zatímco Ondra a Pastýřek padli pronásledovatelům do rukou někde u Bečvy, Píšťalkovi se podařilo uprchnout. Stal se hejtmanem a shromáždil okolo sebe novou skupinu. Dlouho ale nezbojničil a byl také zajat. Dne 28. března 1640 byl spolu se Struhalíkem v Olomouci popraven. Kat jim setnul hlavy a jejich těla pak vpletl do kola.
Zdeněk Kment
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013
