Článek
Dvakrát se stal prezidentem a dvakrát z této funkce abdikoval (1935–1938 a 1945–1948). V obou případech to bylo v okamžiku, kdy váha rozhodnutí ležela právě na něm a on bohužel jako vůdce dvakrát selhal. Poprvé v roce 1938 po podpisu Mnichovské dohody, podruhé v roce 1948, kdy ustoupil komunistům a ti se chopili moci. Benešovi zastánci ihned dodají, že to ale bylo pod tlakem, že jej všichni zradili a v roce 1948 byl navíc ještě vážně nemocný.
Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v obci Kožlany do sedlácké rodiny jako desáté (!) dítě. Vystudoval gymnázium a poté odešel na Filozofickou fakultu UK v Praze. Studoval i ve Francii a v Berlíně, v roce 1909 se oženil s Annou Vlčkovou (později se přejmenovala na Hanu, na přání EB). Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, poté přednášel na FF UK, kde se seznámil s T.G. Masarykem, který mu mimochodem připadal příliš náboženský a málo socialistický. Byl i příležitostným novinářem a překladatelem, svůj život však zasvětil politice.
Beneš měl velkou zásluhu na vzniku Československa
Jako politik měl nepopiratelný podíl na vzniku Československa. Úzce spolupracoval s TGM, který si jej vážil, což se ostatně projevilo mj. i tím, že jej navrhnul za svého nástupce ve funkci prezidenta. „Bez Beneše bychom republiku neměli,“ říkal pak na podporu jeho kandidatury. „Jeho diplomatická role na všech poválečných dohodách, Versailles, Trianon i dalších je nezpochybnitelná. Masaryk měl vizi a diplomatem, který to provedl, byl Beneš,“ připomíná např. politolog Jacques Rupnik.
Na základě prací historiků a životopisců (Klimek, Hanzal, Zeman) lze usuzovat, že Beneš byl vysoce inteligentní a velmi schopný, na druhou stranu i značně rozporuplný. Měl politický talent, diplomatické schopnosti, organizační a propagátorské dovednosti, cílevědomost a velice dobrou paměť. Byl workoholik a puritán, což se projevovalo ostýchavostí k ženám, abstinencí a nekuřáctvím. „Jeho političtí odpůrci zdůrazňovali Benešovu přílišnou ctižádostivost, osobní chlad, útočné intrikánství, nevybíravost ve volbě politických prostředků, pedanterii a autokracii, špatnou prozíravost a chyby v odhadování povah svých spolupracovníků i oponentů,“ napsal o něm psychiatr doc. Miloš Vojtěchovský a zmiňuje se i o jeho velikášství: „Měl v sobě i skrytý mesiášský komplex – ´jsem pro národ nepostradatelný – vyvoleným nástrojem OSUDU´, absolutizoval vlastní úsudek.“
Nejdříve se chtěl Hitlerovi postavit, pak utekl do Londýna
Často se stávalo, že Beneš jinak mluvil a jinak jednal. Na pohřbu T. G. Masaryka v roce 1937 Beneš slíbil: „Prezidente osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ O rok později, pod tlakem Hitlera, už ale jednal jinak. Dobře to ukázaly události v období Mnichova. Nejprve byl plný odhodlání a ještě 26. září 1938 přednostovi své vojenské kanceláře generálovi Silvestru Bláhovi řekl: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy (…) Ale budeme se bránit až do konce. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Budu ustupovat s vojskem jen po určitou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál nepouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi.“ Pak jej udatnost poněkud opustila, kapituloval a utekl do Anglie, ačkoliv národ byl připraven i bez spojenců bojovat a moderní a silná armáda stála pevně za celou vládou.
Jeden z nejvýznamnějších českých filozofů Jan Patočka to ve stati „Co jsou Češi“ říká nekompromisně: „Díky své kapitulaci Beneš jednoznačně zavinil i následný morální propad českého národa (…) Přijetím diktátu byla pohřbena (možná navždy) osudová šance, aby se národ stal duchovně a mravně velkým, aby se opět stal součástí ‚velkých‘ evropských dějin. Místo toho zvítězila malost.“
Beneše, kterého má Patočka za zosobnění „malého češství“, viní ze selhání při obraně země. „V první světové válce jsme povstali proti svým pánům, ale když pak šlo o to uhájit tuto situaci proti znovu se zvedajícímu panstvu, bylo naší odpovědí selhání – ovšem neodpustitelnou vinou jednotlivcovou, protože společnost byla ve své většině připravena k oběti,“ soudí Patočka.
Zpoza kanálu kritizoval Háchu a vyzýval k boji
Pod záminkou zabránění ztrát Beneš odmítl boj a uklidil se do bezpečí Londýna. Tady se mu bojový duch opět navrátil zpět a začal kritizovat prezidenta Emila Háchu za poraženectví a vyčítal mu, že okleštěný protektorát (který už nešel bránit) vydal bez boje. Skrze rozhlas zpoza kanálu pronášel projevy, v nichž národ vyzýval k odporu: „Nesmí být pro tebe žádné překážky, nepovoluj, vytrvej, pamatuj, že svoboda se rodí vždycky jen ve stálém, neústupném a často krvavém boji.“ Podobně nabádal i při příležitosti výročí Masarykova úmrtí v roce 1940. „Zachovati věrnost Masarykovi znamená jít do boje do všech důsledků, nekompromisně a bez ohledů na cokoli.“ Zajímavý názorový přemet. Jako by zapomněl, jak se sám zachoval v roce 1938, pokračoval v kritice protektorátní vlády za ústupky Hitlerovi i v roce 1945, kdy se vrátil z exilového úkrytu. „Jsou jistá práva a zásady, které nesmějí býti nikdy obětovány, pod žádnou hrozbou, za žádných okolností.“
Beneš si později stěžoval, že ho nakonec všichni nechali v bryndě, což je i hlavní argument jeho dnešních obhájců. Jenže vezmeme-li v úvahu jeho spasitelský syndrom, intelektuální povýšenost a jistý druh podceňování českých politiků, pak se nabízí otázka, zda si nechtěl dělat všechno sám a podle sebe. Občas nedbal ani na parlament, čímž porušil svou ústavní pravomoc. Příkladem je např. postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Ještě na konci války roku 1945 Beneš ochotně několikrát souhlasil se Stalinovým požadavkem, aby byla Podkarpatská Rus připojena k SSSR. Československo tak přišlo o obrovské území.
Spisovatel Antonín Klimek má za to, že Beneš k rozhodování nechtěl nikoho dalšího připustit a cituje profesora edinburské univerzity a Masarykova přítele Charlese Saroela, jenž ve své studii o Benešovi z roku 1922 píše: „Pan Beneš je příliš ochoten brát na sebe úkoly, které vykonat je takřka nad síly jakéhokoli smrtelníka.“
Beneš se mstil každému, kdo s ním nesouhlasil
Mimochodem Beneš, hlásící se k sociálnímu darwinismu (život ve společnosti je boj, kdy může zvítězit jen ten nejschopnější) prý také opovrhoval stranictvím, které považoval za nutné zlo a redukci politických stran na dvě až tři pokládal za nutnost, což mu komunisté s velikou radostí splnili v NF. Bylo to veliké nakročení k vládě jedné strany. Taky to byla dílem Benešova pomsta, když se zasadil o odstranění předválečných stran agrárníků, živnostníků a národních demokratů, které Benešovi oponovaly, kritizovaly jej a měly jiný názor na zahraniční politiku. Gottwald musel mít radost.
O Benešově mstivosti mluví i bývalý premiér, předseda Senátu a pedagog Právnické fakulty UK Petr Pithart. Odstranil např. politiky kritizující jeho pomnichovskou kapitulaci nebo poválečnou orientaci na spolupráci se SSSR. „Beneš také po mnichovské smlouvě zlikvidoval své kritiky - tehdejší významné československé politiky Štefana Osuského, Lva Prchalu a Milana Hodžu. Lidem, kteří Beneše kritizovali, se prezident mstil. Vytlačoval je, organizoval aféry. Přitom o Benešově mstivosti se zatím moc nemluví. Po válce zkrátka opustil lidi, jako třeba Moravce, kterým měl být vděčný, a mstil se těm, kteří ho kdy kritizovali,“ řekl mj. Pithart, který je toho názoru, že je nejvyšší čas, aby česká společnost přestala Beneše šetřit kvůli jeho roli v roce 1938 a 1948.
Velice hanebně se Beneš zachoval ke Prokopu Drtinovi. Ten podal spolu s ostatními ministry demisi a po „Benešově kapitulaci“ se 28. února pokusil o sebevraždu skokem z okna, ale těžce zraněný přežil. V březnu byl zmrzačený Drtina zatčen. Beneš se svého nejbližšího spolupracovníka a přítele nezastal, a tak byl nešťastník držen ve vazbě téměř dalších šest let. Poté byl v tajném líčení Nejvyšším soudem odsouzen za (vykonstruovanou) velezradu na patnáct let, z nichž si odseděl dvanáct. Na Beneše po svých zkušenostech změnil názor. Drtina v závěru svých později sepsaných pamětí označil Beneše za lháře a prohlásil, že není v silách nikoho sejmout z Beneše „spoluzodpovědnost za potlačení svobody v Československé republice“.
Beneš byl zdravotně na dně, odstoupit ale odmítal
Benešovi zastánci prezidentovo selhání během únorové vládní krize svalovali na jeho chatrné zdraví. Prezident se ale svého úřadu za žádnou cenu nechtěl vzdát, a to až do hořkého konce.
Stres z kritických situací vyvolával u Beneše nervové zhroucení (psychosomatická dekompenzace) s neschopností vykonávat náročné úkoly. K prvnímu došlo již v roce 1926, kdy mu bylo 42 let. Jisté změny psychiky, tehdy označované za „zdravotní indispozice“, pozorovalo jeho okolí i poté, co se stal v 51 letech prezidentem. Jeho ošetřující lékař MUDr. A. Maixner (dřívější lékař TGM) dokonce spolu s kancléřem Přemyslem Šámalem navrhnul, aby byl Beneš dočasně nahrazen předsedou vlády Milanem Hodžou.
Beneš od svých šedesáti let prodělal nejméně pět mozkových příhod. Vždy se jednalo o reakce na krizové situace. K té nejvýraznější došlo 9. března 1945, den před odletem na jednání s komunisty do Moskvy. Prezident ztratil na přechodnou dobu vědomí, přestal vidět i chodit, o rok později se situace opakovala. I přesto se Beneš v červnu 1946 nechal opět zvolit prezidentem.
Na začátku července 1947 došlo k další mozkové příhodě (Stalinovo odmítnutím Marshallova plánu). Ještě téhož měsíce následovala další ataka, ze které se Beneš již nikdy nezotavil. Lékařské konsilium došlo k závěru, že Edvard Beneš již není schopen dále vykonávat funkci prezidenta. „Prezident v posledních 4 letech zestárl o 20 let, zhubl o 6 kg, hůře se pohybuje a vyjadřuje. Je to starý, sešlý člověk,“ zapsal si tehdy ošetřující lékař Klinger.
Není nikdo, kdo by mě nahradil!
Beneš ale abdikaci tvrdošíjně odmítal s odůvodněním, že „…není nikdo, kdo by ho mohl v této funkci nahradit.“ Tento výrok už ukazuje na výše zmíněný spasitelský komplex, což je stav mysli, kdy má jedinec za to, že je předurčen zachraňovat osoby, národ nebo rovnou celé lidstvo. Sám přitom ještě v exilu v roce 1942 napsal: „Dobrý politický demokratický vůdce má být plně fyzicky a duševně zdráv. Demokratická potřeba vyžaduje od politického vůdce stálou rozvahu, klid, trpělivost a při tom tolik práce, píle a politického úsilí, jaké člověk nezdravý nikdy nemůže poskytnout. (…) Proto se mají demokratické politiky natrvalo účastnit lidé s dobrým zdravím, a onemocní-li vážněji, mají z politického vedení včas odejít.“ Dobrý příklad jeho zmíněné rozporuplnosti.
Abdikace? Nikdy! Komunisty to potěšilo
Podle jeho přítele prof. Václava Černého měl hněvivé nenávistné výbuchy, zlobil se na český národ, Fierlingera chtěl kupř. pověsit na strom na zahradě, spílal českým i sovětským komunistům, že mu lhali. Černý mu navrhoval, aby abdikoval jako poslední jeho gesto odporu vůči KSČ, ale marně. Abdikační listina přitom byla již připravena, ale její podepsání oddalovala choť Hana a vedoucí kanceláře prezidenta Jaromír Smutný. „Působil dál jako hlava státu na svém sídle v Sezimově Ústí (k nemalé spokojenosti komunistů). A působil věru neblaze: podepsal několik sporných zákonů a zákonných osnov včetně (…) obnovy retribuce a volebního zákona, který umožnil jednotnou kandidátní listinu. Přihlížel nečinně k tomu, jak byli pronásledováni a žalářováni nevinní lidé, nejednou prezidentovi blízcí spolupracovníci, jejich majetek zabavován a rozkrádán, nekomunističtí státní úředníci bez náhrady vyhazováni ze svých míst,“ připomenul prezidentovy poslední činy Pavel Tigrid.
A tak se oním posledním Benešovým gestem „odporu“ stalo odmítnutí podepsání nové socialistické Ústavy 9. května. Abdikoval o měsíc později 7. června 1948. Záhy na to 14. června byl jednomyslně zvolen prezidentem Klement Gottwald. Beneš mu poslal depeši: „Pane presidente, dostává se Vám vysoké pocty prvního funkcionáře naší drahé republiky. Blahopřeji Vám a srdečně Vás pozdravuji. Váš dr. Edvard Beneš.“ Gottwald odepsal: „Pane presidente, Vaše pozdravy a blahopřání k mému zvolení presidentem republiky mne zvláště potěšily. Děkuji Vám za ně upřímně a rovněž Vám přeji všeho nejlepšího. Váš Klement Gottwald.“ Následovala ještě poslední mozková příhoda v srpnu a 3. září 1948 prezident Beneš zemřel.
Komunistům Beneš vyhovoval
Respektovaný novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka, jeden z nejvýznamnějších představitelů české předváleční žurnalistiky, byl Benešovou úlohou v únorových událostech natolik rozladěn, že napsal: „Dvakrát zklamal národ, a proto je třeba ho z politiky odstranit.“ Bezprostředně po „rudém únoru“ napsal studii „Byl Edvard Beneš vinen?“, kde pozoruhodně shrnul únorové události a zhodnotil prezidentovu úlohu. Hned v úvodu píše: „Někteří politikové v exilu mluvili o Edvardu Benešovi tak hněvivě, že se to blížilo tomu, čemu moderní psychologie říká ´přehnaná reakce´.“
Beneš proti komunismu vlastně ani nijak nebojoval. Komunisté to věděli, a proto ani nechtěli, na rozdíl od mnoha „střízlivě“ uvažujících demokratů, aby abdikoval. Beneš jako světem vnímaný demokrat formálně jejich nezákonný převrat totiž nevědomky zaštítil. „Fungoval po nějakou dobu jako sací papír, kterým se osušovalo písmo na ortelech, jež vydávali noví diktátoři. Dovolil násilníkům, aby se dovolávali jeho demokratické autority,“ napsal trefně Peroutka.
Přitom když se Beneš v roce 1919 vrátil z pařížské mírové konference, byl, slovy Peroutky „pln lásky k Francii, úcty k Anglii, vděčnosti k Americe a lhostejnosti k Rusku (…) Na Rusko se díval jako na neblahé místo chaosu, diktatury, pudové politiky a jiných mu protivných věcí (…) sympatizoval celkem s ideou, aby toto místo zmatku bylo odděleno od ostatní Evropy nějakým sanitním kordonem.“
Po „Mnichovu“ se Beneš upnul k SSSR. Vůči Stalinovi byl naivní
Po Mnichovské dohodě utrpěl Beneš pořádný šok a následovalo hluboké trauma z (nepřiznaného) vlastního selhání. Zřejmě někdy v té době se jeho pozornost obrátila k Východu a zřejmě dospěl k nutnosti dohodnout se se Sovětským svazem, o jehož vítězství na nad nacismem nepochyboval. Dospěl k názoru, že by se Československo mohlo stát mostem mezi SSSR a Západem, čímž by se situace stabilizovala. Chtěl sbližovat komunismus s kapitalismem jako kompromisní variantu, kdy by došlo k humanizaci, demokratizaci a poevropštění (v západním stylu) komunismu, ale Stalin mu dal brzy jasně najevo, ať na takové myšlenky rychle zapomene. Benešova naivita a důvěra v SSSR byla prostě neuvěřitelná: „Německo bylo, je a bude naším odvěkým nepřítelem a my musíme být vděčni, že nás Sovětský svaz přijímá do své ochranné náruče.“
Také předseda Sdružení bývalých politických vězňů Stanislav Stránský měl za to, že Beneš záměry Stalina naprosto špatně vyhodnotil: „On, neznalý bolševismu, se poddal myšlence pomoci ze strany Sovětského svazu a ten z něj udělal kašpárka. Sovětský bolševismus ho osedlal tak, že rok 1945 nezvládl.“
Peroutka: Komunistická revoluce začala už v roce 1945
Lze souhlasit s Peroutkou, podle kterého začala revoluce v ČSR už v roce 1945 během moskevských jednání, kdy komunisté nepřipravenou opozici v čele s Benešem zcela převálcovali a prosadili, co chtěli, především však se zmocnili vedle ministerstva vnitra všech rozhodujících úřadů ve státě. Beneš a spol. jim v tom vůbec nebránil. Bylo to hladké a jednoduché vítězství a Gottwald na adresu demokratických politiků při jednáních o tzv. košické vládě trefně poznamenal, že „měli prázdné ruce a prázdné hlavy“.
Na cestě do sovětského područí stála smlouva o československo-sovětském přátelství, kterou v prosinci 1943 pod patronátem Beneše a Stalina podepsal velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger a tamní ministr zahraničí Vjačeslav Molotov. Klíčovou chybou bylo, že Beneš a spol. do Moskvy nepřišli, podobně jako ostatní zástupci nekomunistických stran, s žádným návrhem, za kterým by si stáli. Připraveni byli pouze komunisté, takže se projednával pouze jejich návrh. Komunisté měli všechny trumfy v rukou. Vedle kvalitní přípravy to byla i jejich „domácí půda“ (Moskva) a jistá popularita u obyvatelstva po osvobození sovětskou armádou. Beneš se samotných jednání ani neúčastnil, nijak do nich, jako nadstranický prezident, nezasahoval a rozhodování nechal na samotných stranách s tím, že se „musí dohodnout“. Beneš bohužel Stalinovi naivně důvěřoval a považoval SSSR za přirozeného spojence a ekonomického partnera. „(…) myslím, že je mírová spolupráce obou možná a že je správná a nutná, aby - stejně jako ve válce - i dnes oba tyto systémy svorně spolupracovaly a navzájem se loyálně tolerovaly i po válce,“ napsal ve svých Pamětech.
Beneš se choval ambivalentně. Na jedné straně ve svých projevech mluvil o obraně demokracie a obával se rozpínavosti SSSR a možnosti implantace sovětského komunismu v ČSR, na straně druhé se konfliktům s komunisty i Moskvou vyhýbal a neustále jim ustupoval.
Radikálnější než komunisté. Se znárodňováním přišel Beneš
V Moskvě se mj. jednalo i o odsunu sudetských Němců. Zbyněk Zeman uvádí, že s ideou vyhnání všech (!) sudetských Němců přišel překvapivě samotný Beneš už v roce 1943. S tím nesouhlasil dokonce ani Gottwald, protože mezi Němci bylo i mnoho členů KSČ. Nakonec ale na návrh kývl s podmínkou, že Němci bojující proti Hitlerovi budou moci zůstat.
Gottwald se za války ještě držel při zemi a nechtěl dostat KSČ, v intencích taktiky Kominterny, do pozice krajně levicové strany, která byla příliš radikální, např. v otázce znárodňování. Ale ukázalo se, že to bylo zbytečné, s nápadem na znárodňování přišel opět samotný Beneš. Dokonce sám Gottwaldovi navrhnul, aby se v rámci urychlení věc neprojednávala v parlamentu, ale aby se urychlila rychleji cestou prezidentských dekretů. Beneš s demokraty šel komunistům opět na ruku, nakonec jejich představy o budoucnosti se zas tak moc nelišily. Dosavadní ekonomika se měla jen pozměnit s tím, že nebude založena pouze na soukromém vlastnictví, ale na systému soukromého, státního a družstevního hospodaření. Beneš se domníval, že takto z ekonomiky zmizí chaos a opakující se krize.
A co víc, Beneš nabídl Gottwaldovi dokonce post předsedy první poválečné vlády. Obezřetný Gottwald to odmítl s tím, že by takový krok byl pro Západ nepřijatelný a takticky místo sebe navrhnul sociálního demokrata a dlouholetého velvyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera, spolehlivého komunistického přisluhovače.
„Avšak ať už tomu bylo jakkoli, je jisté, že Benešovo jednání v únoru 1948 musíme hodnotit jako velké selhání. Ustoupil rychle, nečekaně a bez jakéhokoli pokusu přijmout nabídky odporu, ať už šlo o studenty nebo část armády, Sokola, Orla či jiných organizací. Prý se bál možné občanské války. Co vyhlásil, to nedodržel – vystoupení v rozhlase, okamžitý odchod z funkce aj.,“ uvedl historik, spisovatel, politolog a vysokoškolský pedagog Václav Veber.
Gottwald si Beneše pochvaloval
I komunisté kalkulovali s tím, že od Beneše jim nebezpečí nehrozí. „Nekomunistická opozice příliš spoléhala na prezidenta, ale právě během krize se ukázalo, že ho zná hůř než komunisté: ti například si byli jisti, že Beneš nepovolá ani armádu, ani sokoly, ani legionáře či studenty do mimoparlamentního boje, takový postup nebyl ani v jeho myšlení, ani v jeho povaze,“ napsal Pavel Tigrid.
Komunisté na Beneše nahlíželi velice příznivě. Samotný Gottwald Beneše rozhodně nepovažoval za někoho, kdo by bránil rozvoji socialismu v ČSR. Když Beneš zemřel, Gottwald napsal, že Beneš byl pro „lidový řád republiky, který by odstranil od moci zrádné vrstvy agrárně-kapitalistické vrstvy buržoasie“ a vítal úzké spojenectví se SSSR. Prezident Beneš se „…účastnil podepsání československo-sovětské smlouvy z roku 1943 v Moskvě i jednání o novém vládním programu, který byl později nazván košickým. (…)…sám razil heslo, že naše republika má být republikou socialisující. Památné znárodňovací zákony, stejně jako i jiné zákony, určující demokratický ráz republiky, ponesou navždy jeho podpis. Také v letošním historickém únoru zůstal věren lidu a odkazu našeho odboje, když podepsal nové složení vlády, která měla zajistit další pokojný rozvoj státu,“ shrnul Gottwald.
Pochybnosti o Benešových postojích v roce 1938 a 1948 vyjádřili i nejvyšší ústavní činitelé, konkrétně senátoři. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v dubnu 2004 schválila zákon, v němž se nachází věta „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Senát jej vetoval a Poslanecká sněmovna PCŘ jej musela znovu potvrdit.
Zdroje:
Klimek Antonín: Zrození státníka-Edvard Beneš 28. 5. 1884 - 24. 9. 1919. 1992
Klimek Antonín: Boj o hrad II.: Kdo po Masarykovi? (1926-1935). 1998
Hanzal Josef: Edvard Beneš. 1994
Zeman Zbyněk: Edvard Beneš – Politický životopis. 2000
Patočka Jan: Co jsou Češi? 1992
Peroutka Ferdinand: Byl Edvard Beneš vinen? 1993
Drtina Prokop: Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. 1991
Weber Václav: Osudové únorové dny. 2008
Tigrid Pavel: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. 1990
