Hostinský odmítl obsloužit Himmlera. Skončil za to v koncentráku

Vsetínská restaurace Snaha, v dřívějších dobách známá jako Prostřední šenk a poté U Březáčků, stála v Palackého ulici na břehu řeky Bečvy při hlavní silnici z Valašského Meziříčí. Šlo o jednu z nejstarších hospod ve Vsetíně. Březáčkovi dům, ve kterém se hospoda nacházela, vlastnili od roku 1910, kdy ho koupili od Občanské záložny. Nad výčepem visel zvětšený model křiváku (nože) a hostinec byl proslulý svým otevřeným ohništěm v kuchyni, na kterém bylo možné rožnit celého vola. Rudolf Březáček (nar. 10.3.1904) obdržel koncesi k výkonu hostinské a výčepnické živnosti až v roce 1938.

Na úvod je třeba připomenout, že 14. března 1939 vpadla do českých zemí nacistická vojska. Německo okupovaná území anektovalo a 16. března 1939 zřídilo Protektorát Čechy a Morava.

Byla středa 14. června 1939 a na náměstí ve Vsetíně se právě konal trh, takže ve městě se nacházelo značné množství lidí z okolních vesnic. To mělo za následek, že hostince v nejbližším okolí měly po dvanácté hodině veškeré obědy už vyprodané.

Nacističtí pohlaváři chtěli oběd. Březáček je nepoznal

Okolo čtrnácté hodiny se stala nevídaná věc, do hostince, který se nacházel jen pár minut chůze od náměstí, vstoupil samotný Rudolf Hess, Hitlerův zástupce a tehdy třetí muž v Říši (po Hermannu Göringovi) a říšský ministr vnitra a šéf SS a gestapa Heinrich Himmler. Doprovázet je měl gruppenführererSS a šéf Sudetské župy (sudeťák) Konrad Henlein. Tvrdil to alespoň sám hospodský Březáček, který celou neuvěřitelnou historku posléze sepsal.

Účast Hesse v celém příběhu je však málo pravděpodobná. Březáček jej, stejně jako Himmlera, tehdy nepoznal a ve svých pozdějších zápiscích (ze kterých bylo čerpáno) jej už (na rozdíl od Himmlera) ani jednou nevzpomněl. Šéf SS je ale jistý, protože z archivních záznamů víme, že Himmler skutečně v uvedený den navštívil Zlín, takže musel cestovat přes Vsetín.

Trojice nacistických pohlavárů doprovázená třemi dalšími muži chtěla obědvat. Hostinský jim sdělil, že už nic k jídlu nemá. Nato jeden z německých návštěvníků vešel do kuchyně a uviděl koš s vejci právě nakoupenými na trhu. Řekl Březáčkovi, aby jim tedy každému udělal šest sázených vajec a hlávkový salát. Ten odmítl s poukazem na to, že vejce mu musí vydržet až do příští středy.

To byla tragická chyba. Němec odešel z kuchyně a vzápětí zavolal hospodského do jídelny. Tam už stáli ostatní připraveni k odchodu a „jeden z nich – ten s brýlemi“ (Březáček Himmlera nepoznal, poz. aut.) mu řekl: „Nechcete nás obsloužit, dobře, budeme vidět.“ Na to nasedli do dvou černých limuzín a odjeli do Zlína.

Na druhý den přišel do hospody gestapák a Březáčka odvezl na zlínské gestapo. Po cestě se ho ptal, jestli ví, co udělal. „Víte, kdo byli ti pánové?“ Krčmář nevěděl. Ze Zlína putoval posléze do Brna na Cejl a pak rovnou na Špilberk. Až tam se dozvěděl, že si dovolil neobsloužit nacistického bosse Himmlera.

Na uvítanou musel až do vyčerpání dělat dvě a půl hodiny dřepy, vztyky a lehy a při tom si ho ještě „podávali“ mladí esesáci. Pro téměř padesátiletého a 140 kilo vážícího muže to nebyla zrovna legrace. V noci jej nenechali spát, stále mu připomínali Himmlera a musel se plazit pod postelemi, pod něž se sotva vešel. Najíst dostal až čtvrtý den večer – kávu a chleba.

Dachau: Arbeit macht frei aneb práce osvobozuje

Hospodský nakonec skončil v koncentračním táboře Dachau, který byl otevřen již v březnu 1933. Původní kapacita tábora byla necelých deset tisíc osob. Šlo o první tábor zřízený v nacistickém Německu. Ležel u bavorského města Dachau několik kilometrů na severozápad od Mnichova. Založila jej NSDAP a šlo o model, podle kterého následně začaly vznikat další koncentrační tábory. Probíhal zde např. výcvik budoucích strážců koncentračních táborů (SS-Totenkopfverbände). Dozorci dbali na zásadu, že vězňové si nesmí ani na okamžik odpočinout a musí být neustále terorizovaní formou fyzických trestů a ponižování.

Zprvu byl určen pro politické vězně, později sem byli sváženi veřejně známí lidé z řad politiků, vydavatelů novin, spisovatelů, hudebníků, právníků, šlechticů, duchovních atd. Vězněn tady bal např. arcibiskup pražský a primas český prof. Josef kardinál Beran nebo Josef Čapek.

Sednout si v Dachau? Pětadvacet ran holí

Hostinský tam musel s ostatními tvrdě pracovat. Jídla bylo v táboře už tak málo a Březáček měl, na rozdíl od jiných vězňů, zostřený trest – dva dny v týdnu měl naordinovaný celodenní půst. A nebyl to ledajaký postní den. Když ostatní na pryčnách v barácích ještě spali, přijel pro něj esesman na kole a hnal nebožáka na táborové shromaždiště, tzv. „apelplac“. Tam musel v pozoru a bez hnutí stát u brány od čtyř ráno do devíti večer, bez vody i pití i možnosti si „odskočit“. Na slunci, v dešti i zimě.

Jednou za ním přišel velitel tábora a po celodenním stání a docela přátelsky se ho zeptal, jak se mu stojí. Restauratér odvětil, že špatně, a postěžoval si, že doma churavěl s nohou a k tomu je navíc obézní (v tu dobu již zhubl asi 15 kg). Spoléhal na soucit, že by jej sturmbannführer snad mohl po šestnácti hodinách státní pustit trochu dřív na barák. Esesák jej vyslechl a nařídil mu na to oběhnout desetkrát „apelplac“. Aby prý měl i nějaký ten pohyb, když se celý den nehýbal. Toto vylepšení pak měl hostinský až do konce pobytu.

V táboře byl Březáček tak trochu za exota, všichni dozorci i muklové ho znali jako toho, co nedal najíst Himmlerovi. Sebemenší přestupky se trestaly, občas kolektivně. Někdo se provinil a všichni ostatní s ním museli stát místo večeře celou noc na shromaždišti.

Hospodský vzpomínal, že ani nemyslel tak na jídlo jako na to, že by si mohl sednout. Posadit se v Dachau totiž znamenalo 25 ran holí, uvázání nebo vězení v kobce. Posadit se dle libosti mohl restauratér až 15. září, kdy byl propuštěn.

Nakonec mohl být rád, že to vůbec přežil. Odhaduje se totiž, že asi čtvrtina ze dvou set tisíc lidí, kteří lágrem za 12 let jeho existence prošli, zahynula. V Dachau strávil Březáček přesně tři měsíce.

Když nacisty vystřídají komunisti

Jestli si pak Rudolf Březáček při obsluze hostů dával více pozor na německé zákazníky není známo, víme však, že ani po válce jej nějaké velké štěstí nečekalo. Marně doufal, že se mu po roce 1948 vyhne znárodnění. Ke dni 15. dubna 1951 byl jeho hostinec začleněn do komunálního podniku města Vsetína. Ve Snaze byla pak po jistou dobu restaurace, potom sloužila jako jídelna, pak jako klub důchodců, později opět restaurace.

Až teprve po roce 1989 byl hostinec Snaha navrácen do vlastnictví potomkům dřívějšího vlastníka.

Zdeněk Kment

Zdroje:

Březáček Rudolf: Jak se Himmler, Hess a Henlein na Vsetíně nenaobědvali. SOA (1946).

Státní okresní archiv Vsetín