Jak vypadala česká středověká hospoda

První zprávy o hospodách v Čechách pocházejí z 9. století a později o nich píše i kronikář Kosmas v roce 1035. Základy pravé české hospody ale byly položeny až v polovině 13. století, a to v souvislosti se zakládáním prvních měst na našem území (tzv. kolonizace).

Na počátku byl mázhaus

Měšťané mohli na základě tzv. práva várečného ve svých domech vařit a šenkovat pivo. Říkalo se jim právovárečné domy a rozkládaly se zpravidla okolo náměstí. V přízemí těchto právovárečných domů se nacházely tzv. mázhausy (z němčiny Maßhaus), kterým se říkalo také šenky (opět z němčiny - schenken – čepovat, nalévat). Vcházelo se do nich přímo z ulice. Měly klenutý strop, zabíraly celou přední část domu a využívaly se především k výčepu piva, popř. k provozování obchodu či řemesla.

Mázhausy měly svou úlohu i během trhů při obchodování s dobytkem, koňmi nebo nemovitostmi. Koupě probíhala v hospodě a měla svůj rituál zahrnující uzavření dohody o ceně před svědky, předání peněz, podání ruky a tzv. „litkup“,tedy potvrzení obchodu alkoholem. Zapíjelo se zpravidla pivem a útratu za prodávajícího i svědky platil kupující. Před některými hospodami stávaly pro tyto účely speciální kamenné stoly.

Hospody ale sloužily především ke konzumování alkoholických nápojů, zejména piva. K dostání bylo i dražší víno a později i kořalka. Majitelé právo várečných domů nešenkovali pivo všichni najednou, ale postupně se střídali podle stanoveného pořadí. Aby hosté poznali, kde se právě nalévá, měl dům na štítě zavěšen slaměný věchet nebo věnec z čerstvého chmele či chvojí. Na hospodu mohl upozorňovat také znak pivovarníků – překřížené pivovarnické náčiní, lopatky nebo naběračky.

Z mázhausu vedly schody do sklepa, kde se uchovávaly potraviny a pivo, mnohdy tady bývaly i studny. Z hostinské místnosti, nazývané také „sinec“, se dalo spojovací chodbou projít na dvorek, kde stávaly různé dřevěné přístavky, odpadní jímky, popř. i malé zahrádky, na kterých lidé chovali drobné domácí zvířectvo, ale třeba i vepříky. V těchto místech také byly situovány záchody, které využívali i návštěvníci hospod. Majitelé domů je budovali spolu s odpadními jímkami už ve 13. století a někdy měly i nadzemní dřevěnou konstrukci (dnešní latríny). Jejich zřizování upravovala na středověk poměrně přísná pravidla. Jímky k latrínám se musely hloubit v určité vzdálenosti od sousedova pozemku a co nejdále od studní. Záchod nesměl stát ani v blízkosti sousedova okna, jelikož městský řád pamatoval i na praktickou stránku věci zohledňující dobré sousedské vztahy. „Soused sousedu… smradem škoditi nemá,“nařizoval nekompromisně městský předpis.

Okna byla místo skla vybavena nataženou měchuřinou a osazena dřevěnými okenicemi, které se na noc zavíraly. Předsunuté podloubí také sloužilo k obchodování a chodci i kupující pod ním byli chráněni proti rozmarům počasí. Z podloubí se také dalo sestoupit přímo do sklepa, aby se s uskladněným zbožím nemuselo chodit přes celý mázhaus.

Místnosti vyhřívaly pece, krby a později kachlová kamna. Ve středověku se svítilo otevřeným ohněm, což mívalo za následek časté požáry. Nejčastějším zdrojem světla byly hliněné nebo železné kahánky naplněné lojem. Mezi dražší způsoby osvětlení patřily olejové lampy a voskové či lojové svíčky usazené ve svícnech. Svítilo se ale také loučemi zasazenými v loučnících, anebo přenosnými pochodněmi zvanými fakule. Jednalo se o tyč ze smolného dřeva upevněnou v držadle.

Šenk byl prostě vybavená místnost s hliněnou podlahou a několika stoly s trnoží. Hosté seděli na lavicích a na stěnách visely rozličné nádoby jako konvice, korbele, holby, pinty a plechové žejdlíky. Materiál, z něhož byly vyráběny nádoby určené k pití, se postupem času měnil, stejně jako jejich tvar. Nejstarší hliněné nádoby byly nahrazeny keramickými, kameninovými a až později porcelánovými a skleněnými. Pilo se ale také z dřevěných vysmolených korbelů s víkem, tzv. smoláčků.

Protože šenkýři měli vždy sklony k šizení a nalévání piva pod míru, popř. různě upravovali žejdlíky tak, aby se do nich vešlo méně, nacházel se v každé krčmě úředně ověřený korbel s hřebíkem označujícím správnou míru. Každý si tak mohl přeměřit množství nalitého piva. Mimo to konšelé chodili pravidelně do hospod na kontroly (říkalo se tomu „ohledávat hřebík“) a za zjištěné nedostatky nadělovali pokuty. Pokud šlo o opakované prohřešky, přistupovaly radnice ke konci 16. století k trestu zákazu šenkování na jeden rok, popř. hostinského zbavily živnosti.

Jídlo se v mázhausu zpravidla nepodávalo a nebylo zde možné ani přenocovat nebo ustájit na noc koně. Cestující tak museli k těmto účelům vyhledat hospodu jiného typu, např. zájezdní hostinec apod. (viz. dále).

Otevírací doba hospod a celá řada dalších souvisejících povinností se řídila tzv. krčemnými řády, které písemně vydávala vrchnost. Bylo v nich např. vymezeno, jak dlouho mohou hosté v které roční období po západu slunce sedět. V letním období se tak mohlo v hospodě pobývat déle. Každý hostinský musel mít takový řád vyvěšený na viditelném místě své provozovny.

Zájezdní hostince

Vedle mázhausů byl nejčastějším typem hospod zájezdní hostinec. V 15. století býval označen zvláštním vyvěšeným štítem. Pocestní se v něm ale žádného velkého pohodlí nedočkali. Interiér hostince, ať už šlo o velkou městskou, či menší vesnickou, hospodu se v podstatě nijak nelišil a prakticky odpovídal běžné velké místnosti k obývání s hliněnou podlahou. Při zdech ale byl větší počet lavic a také více hrubých dřevěných stolů. Místnosti dominovala obrovská kamna s lavicí okolo, důležité bylo i bidlo u kamen na sušení promočeného oblečení a bot. Nechyběla velká truhlice s nádobím.

Hospody tehdy měly domácí charakter. Zatímco hosté seděli a popíjeli, paní domácí ve stejné místnosti např. předla nebo se starala o dítko v kolébce. Pokud hosté chtěli zůstat přes noc, jedli společně s rodinou krčmáře z jedné mísy a po jídle platili, „jak jim chutnalo do misky“. Z městských řádů ale vyplývalo, že hostinský musel neznámé osoby, které by chtěly nocovat déle než tři dny, nahlásit rychtáři, který uděloval souhlas.

Nocování musel být zážitek

Hostince měly jednoduché postele, na nichž se muselo směstnat vždy více lidí. Chudí anebo ti, na které už nezbylo v posteli místo, dostali na zem slámu. Často se stávalo, že hostinský rozdal hostům podušky a každý si ustlal u stolu, kde seděl. Spalo se na lavicích, popř. i na stolech. Když krčmář ráno nocležníky vzbudil, každý se posadil znovu za stůl a dostal snídani. Pokud se jednalo o větší městskou hospodu, mívala v prvním patře ještě jednu komoru určenou na spaní.

Hippolytus Guarinoni, italský lékař Rudolfova dvora a spisovatel dobře obeznámený s českými poměry, považoval hospody za nejméně zdravá a čistá místa, kde je těžký vzduch. „Každý cestující, když se jich hromada slehne v hostěnici, voní jináče. Rozmanité jsou ty vůně, zvlášť když sešlo se hodně pocestných ze stavu řemeslného a k tomu něco lidu selského. Tu je cítit kožešinu, tu vydělanou kůži, tu zas starý sýr, tam kolomaz, onde kovárnu a jiné výpary. A což teprv, když hosté v horké sednici, než si ulehnou na lavice, již kolik hodin před tím byli popíjeli při zavřitých oknech, a když naposled, jakož leckde zimního času bývá, v téže světnici s hosty spí psi, kočky, kohouti a slepice, husy a častokráte i prasátka,“ píše ve své knize Guarinoni. O mnoho lepší to podle Guarinoniho nebylo ani ve spacích komorách, jak uvedl ve svých vzpomínkách z roku 1610. „V komoře stálo pět postelí, na každé leželo po třech lidech obého pohlaví a nevonná pára z komory tak vstupujícím udeřila v zrak, že dobrou chvíli neviděli nic.“

V hostincích 15. a 16. století byly postele určeny minimálně pro dvě osoby, většinou však pro tři, čtyři, pět i více. Spaní v jedné posteli s cizím nocležníkem se považovalo za nikterak deklasující samozřejmost. Pokud chyběla kamna, cestujícím bylo v posteli pohromadě alespoň tepleji. Jelikož pyžama ani noční košile lidé tehdejší doby ještě neznali, spalo se bez jakéhokoliv oděvu a spáči využívali tělesné teplo spolunocležníků. K etiketě takového společného noclehu patřila i konverzace. Pokud ovšem člověka unavovalo vykládání souseda, dal mu to najevo tím, že se k němu otočil a ukázal mu „studená záda“.

S výměnou ložního prádla si nikdo práci nepřidával. Používaly se polštáře, plachty a peřiny – na spodní se spalo, svrchní se přikrývalo. Oblečení a šaty se ukládaly na lavici a občas se stávalo, že je v noci někdo ukradl.

Herberky prý byly nejhorší

Za vůbec nejhorší místa k nocování byly považovány herberky, jakési středověké ubytovny. Poutníci se do nich uchylovali až v okamžiku, kdy nebylo nic lepšího po ruce. Většinou měly jednu místnost, kde lidé spali na lavicích a na zemi spolu se zvířaty. V některých herbercích byl i čeledín, který se postaral o koně, v jiných si musel každý svého čtyřnohého pomocníka zaopatřit sám. Jídlo a pití zpravidla nebývalo valné úrovně, nicméně bylo zahrnuto v ceně ubytování.

Fojtství na vesnicích

Na vesnicích si vesničané mohli dát pivo nebo kořalku pouze na fojtstvích. Jednalo se o domy fojtů, což byli starostové vesnice zastupující vrchnost. Byli zbaveni roboty, nemuseli odvádět téměř žádné dávky a měli řadu práv, jako postavit si mlýn, pilu, lovit ryby atd. Především ale měli právo vařit a šenkovat pivo. Fojtství bylo největší stavbou (výhradně ze dřeva), která sloužila jako zemědělská usedlost, místní úřad, soudní síň, obchod a zároveň i šenk. Stavení dominovala velká přízemní místnost často s plochou větší než 40 metrů čtverečních. Byl to univerzální prostor, který sloužil jako shromaždiště i jako hospoda. Vedle této „veřejné“ místnosti se v dřevěnici zpravidla nacházela vstupní síň, kuchyně, komora na potraviny a další jizba, v níž přebýval fojt s rodinou, popř. obytná komora pro výminkáře. Později v 18. století se stavěly domy fojtů i s polopatrem případně i s celým patrem.

Vedle fojtství postupně vznikaly na vesnicích a při hlavních cestách vrchnostenské (panské) šenky, které sloužily jako zájezdní hostince, dále pak např. formanské a ještě později obecní hospody.

Zdeněk Kment