Článek
Nedá se říci, že by hospody požívaly zrovna tu nejlepší pověst. Nejinak tomu bylo i v minulosti, kdy si krčmy už od středověku nesly stigma zmaru a hříchu. Jenže hostince měly i své světlé stránky. Bývaly doby, kdy byly považovány za přínosná a užitečná zařízení a (nejen) v české společnosti měly své nezastupitelné místo. Dřívější hostince totiž zastávaly podstatně jinou úlohu než ty dnešní.
Prahospoda vznikla v Mezopotámii
Z hlediska filozoficko-historického byl vznik hospody nevyhnutelný. Šlo jen o kauzální vztah mezi příčinou a následkem, kdy se v kolébkách civilizace někde mezi Eufratem a Tigridem, v povodí Nilu, Indu či Žluté řeky, začalo pěstovat obilí. Bylo to už hodně dávno, a i když se odhady docela liší, řekněme, že to mohlo být plus mínus přibližně deset tisíc let př. n. l. A někdy v té době, když byl svět ještě mladý, se stala ta úžasná věc. Jednoho dne pravděpodobně napršelo do nějaké hliněné nádoby, v níž bylo uskladněno zrno. Byl odstartován podivuhodný proces přeměny organických látek, kterému dnes říkáme fermentace čili kvašení. Světlo světa spatřil alkohol a k pivu už to bylo jen krůček. Přesněji řečeno – k něčemu, co se velmi vzdáleně podobalo dnešnímu pivu. Nicméně obluzující tekutině se očividně dařilo a v okamžiku, kdy její první výrobci dospěli k nadprodukci a začali ji prodávat, musely vzniknout i první nálevny, prahospody.
Současně se svět začal zmenšovat. Vyrůstala nová města a přístavy, nové cesty a obchodní stezky, lidé obchodovali a cestovali. Každý, kdo se vydal na cestu, ať už za jakýmkoliv účelem, musel přes noc někde složit hlavu, k čemuž sloužila nejrůznější ubytovací zařízení. V okamžiku, kdy v nich host dostal k občerstvení pivo, vznikla platforma, na níž se dnes tyčí všechna pohostinství světa, od vesnické putyky až po dubajské hotely – zájezdní hostinec.
Hostince vznikaly podél zmíněných obchodních stezek, na křižovatkách cest, ve městech i přístavech. Jejich důležitost si uvědomoval už urský král Šulgi (2093–2046 př. n. l.), dobyvatel Mezopotámie, schopný budovatel centralizovaného státu s rozvinutým byrokratickým aparátem a strůjce mnoha ekonomických, politických a administrativních reforem. Archeologové objevili hliněnou destičku s klínovým písmem, na níž se dochovalo jedno z jeho nařízení: „… ustanovil jsem stanice na zastávkách, přivedl do nich pohostinné lidi. Kdo přijde seshora a kdo přijde zdola, najde tam občerstvení a chládek, poutník, jenž jde nočními cestami, najde v nich úkryt jako v opravdovém domě.“
Bezpečné přenocování na slamníku, k večeři placka a k tomu nápoj nevalné chuti z kvašeného obilí čili nocleh, jídlo a pivo – toť tři základní pilíře každého prastarého hostince. A k tomu dostali hosté navíc zdarma ještě i bonus – informace.
Odvrácená strana krčmy
Hospoda má však i svou odvrácenou stranu. Alkohol je totiž divotvorný. Jako to nejmocnější rozpouštědlo spolehlivě rozloží osobnost, rodinu i celou komunitu. Alkoholismus a s ním spojené veškeré nešvary se podle všeho musely objevit záhy poté, co byl vy nalezen alkohol.
Potýkat se s ním musela každá dřívější kultura a k jeho potlačování se mnohdy nepřistupovalo zrovna v rukavičkách. Už někdy dvanáct set let před Kristem nechával čínský císař Wu Wong opilce rovnou popravovat. Ještě hůř na tom byli indičtí ochmelkové ať už z bráhmanské, či nejnižší kasty– byli nuceni pít vařící mléko, kravskou moč nebo víno až k smrti. Také první athénský zákonodárce Drakón trestal opilství smrtí. Jeho pozdější kolega Solón byl mírnější, neboť opilce nejprve pokutoval, a až když si nevzali varování k srdci, skončili také v rukou kata. Podobný názor na konečné vyřešení alko holické otázky měl i první středověký římský císař Karel I. Veliký. Nenapravitelné opilce nekompromisně posílal na popraviště. Ani zakladatelé velkých náboženství nebyli alkoholu nakloněni. Mohamed, Buddha i Konfucius pití zakazovali. Křesťanství pití nezapovídalo, neboť Ježíš byl k mírné konzumaci alkoholu tolerantní, opilství ale odsuzoval.
Některé národy si v alkoholu libovaly
Na druhou stranu ale existovaly národy, které pití alkoholu považovaly za téměř povinné. Římský historik Publius Cornelius Tacitus v knize Germania (O původu, sídle, mravech a národech Germánů z roku 98 n. l.) uvádí, že staří Germáni nedali bez alkoholu ani ránu. Na hostinách se radili o všech důležitých záležitostech a rozhodnutí činili, až když měli v krvi několik promile. Duše tak byla podle jejich názoru přístupnější velkým a upřímným myšlenkám. Na druhý den po vystřízlivění vše projednali znovu, provedli nezbytné korekce a učinili rozhodnutí. Germáni při některých náboženských akcích požadovali, aby se všichni zpili do němoty. Byli přesvědčeni, že jedině tak může člověk navázat přímý kontakt s bohy.
Germánští abstinenti to měli v těchto dobách skutečně těžké, protože pití tzv. svatého piva byla povinnost a odmítání se ne muselo vyplatit. Takový jedinec mohl být dokonce i vyobcován z kmene, mohl mu být zabaven majetek atd. Jak referuje Herodotos, také Peršané se o nejdůležitějších věcech radili, až když se pořádně namazali. Jelikož se stávalo, že ráno zapomněli, na čem se to vlastně předchozí den usnesli, hostitel jim to připomínal.
Středověká Evropa se v alkoholu přímo utápěla. Prim opět udávali Němci. Opilost v německých zemích nebyla považována za faux pas, nýbrž naopak patřila ke společenskému bontonu. Němci říkali: „Není mužem ten, kdo nebyl nikdy opilý.“ Pivo pily na snídani a pak po celý den i dvorní dámy.
Zahanbit se nenechali ani Rusové. Když kyjevský kníže Vladimír přijal křesťanství, začalo se obyvatelstvo oddávat bezuzdnému chlastání. Evropský kronikář o pár století později už píše: „Není státu na zemi, kde se pije tak, jak v Moskevsku, před jídlem, při jídle, po jídle, pijí všichni, od starého po mladého, všichni pijí jen proto, aby spadli pod stůl, a nejednou se stalo, že i zemřeli.“
Také v Českých zemích se nepilo málo, když už v desátém století proti alkoholismu brojil svatý Vojtěch. Např. český spisovatel a básník Ladislav Quis v publikaci Kniha vzpomínek z roku 1902 píše: „Zato vyvíjel se bujně život v hospodách a hospůdkách třetího a nižšího ještě řádu, v kavárnách a podobných místnostech. V tomto ohledu – a pravím to bez nadsazování, však také bez chlouby – jsme cizinu (až snad na svatou německou říši) věru předčili. Naše veřejnost – toť byla a jest dosud hospoda. A tento hospodský život, na který především poukázána byla studující mládež, nebyl nikterak podle toho, aby zušlechťoval způsoby a zjemňoval řeč. Sprosté vtipy, neomalená slova, hrubá mluva, neohrabané chování, pustý tlach a neurvalé, nicotné hádky, karban a horší ještě věci poskytovány tam naší mládeži. Šťasten, kdo v tom neutonul – a kolik ušlechtilých, slibných duší tam zmařeno!“
Význam hospod v českých zemích
Posuňme se v čase dál, až k českému národnímu obrození, a položme si následující otázky: Kde toto národní vzkříšení probíhalo, kde zanícení vlastenci vášnivě diskutovali o českém jazyce, české literatuře, divadle, knihách, novinách a časopisech? Kde se všichni ti buditelé od Jungmanna přes Tyla s Máchou až po Palackého dohadovali o české kultuře, vědě, filosofii a umění?
Odpověď je jednoznačná. Zkrátka a dobře, celá česká inteligence, zahrnující vědce, umělce, učitele, lékaře, duchovní apod., se scházela po hospodách. Nejenže si tady vyměňovali své názory, myšlenky, zkušenosti a vědomosti, ale zakládali tady první kulturní a zájmové spolky, knihovny, hráli divadlo, pěli písně, pořádali přednášky a další kulturní akce.
A pak tady máme politiku. I první české politické strany se zrodily v oblacích tabákového dýmu za hospodského ryku protkaného třeskotem pivních půllitrů.
V městských hospodách soustředěných okolo náměstí, kde se konaly trhy, se rovněž uzavíraly obchody, jejichž součástí bylo následné zapití provedené transakce. Staré hostince byly natolik všestrannými zařízeními, že na své si přišel každý. V některých se dokonce pořádaly sportovní, např. boxerská, klání. Jinde hosté hráli povolené i nepovolené hry, přičemž mezi ty nepovolené patřily veškeré (především karetní) hry o peníze. Společnost se už tehdy snažila hazard regulovat, protože dobře věděla o jeho následcích.
A koho nebavilo vykládat si o politice, vědě, filozofii, fotbalu ani o nejčerstvějších pavlačových drbech, koho nezajímaly šachy ani karban, ten mohl požádat hostinského, zda by si nemohl v některé z komůrek trochu zadovádět s některou z číšnic, přirozeně za jistou úplatu, která bývala většinou variabilní vzhledem k solventnosti zákazníka. Tyto erotické služby se poskytovaly sice jen v některých hostincích, ale šlo o naprosto běžnou praxi.
Pro Čechy je hospoda fenomén
Pro Čechy byla a je hospoda (a pivo) skutečným fenoménem, o čemž svědčí spotřeba řadící nás do absolutní světové špičky. Češi mají ke všem typům zařízení, kde se nalévá alkohol, zejména pak pivo, velice pozitivní vztah. Pití tohoto národního nápoje je neodmyslitelnou součástí české kultury.
Dnešní hospody všeho typu už tak všestranné zdaleka nejsou. Specializovaly se a kulturní aktivity a další jiné kratochvíle se přesunuly do jiných zařízení. Současné restaurace tak slouží především jako prostor určený k setkávání a posezení u piva nebo nějakého jiného alkoholického nápoje. Lidé se v nich baví, slaví, klábosí a pozitivní na tom všem je, že si navzájem i vypomáhají. V hospodě jde domluvit vše – od opravy kapajícího kohoutku až po svržení vlády. Hospoda může být i místem poznání. Někdo v ní může poznat nové přátele, seznámit se s novým partnerem nebo přijít i k novému pracovnímu místu.
Restaurační zařízení slouží i jako informační centrum, kde dochází k výměně informací a zkušeností. Ovšem platí od nepaměti, že dobrou hospodu vedle dobrého piva dělá i dobré jídlo. Je-li k tomu i dobrý personál, host má vyhráno.
Česká hospoda vždy měla všelidový charakter. Chodili do ní všichni, intelektuálové i nevzdělanci, bohatí i chudí, slavní i bezejmenní, významní i nicotní, géniové i prosťáčci. Dodnes v hospodách vysedávají zástupci všech sociálních skupin a vrstev. V minulosti je navštěvovali nuzáci i králové.
Do krčem prý v přestrojení docházel i král Václav IV., o kterém je známo, že rád a často požíval alkoholické nápoje. Při popíjení vína a piva údajně poslouchal, co si o něm lidé vyprávějí, a také kontroloval, zda krčmáři, řemeslníci či trhovníci nešidí a dodržují jeho nařízení.
I přes všechna negativa, jež instituce hospody může přinášet, jsou její zásluhy, které si v české společnosti vydobyla v průběhu 19. století, nepopiratelné a zcela zásadní.
Zdeněk Kment
Zdroje:
Kment Zdeněk: Hospody a jejich historická úloha v české společnosti. 2011
Kment Zdeněk, Ladislav Baletka: Rozmarné hostince valašské. 2019
Státní okresní archiv Vsetín + další zdroje viz. výše uvedené publikace
