Článek
Na základě římského práva vydal v 6. století byzantský císař Justinián I. občanský zákoník, který platil několik století. Na něj v 9. století navázal Metoděj, který už jako arcibiskup panonské diecéze pro Velkomoravskou říši přeložil z byzantské předlohy první slovanský kodex. Jmenoval se „Zákon sudnyj ljudem“ a byl přizpůsoben evropským právním zvyklostem. V českých zemích sepsal jako první soubor nejstarších právních předpisů český kníže Břetislav I. Břetislavova dekreta z roku 1039 se zmiňuje i o tzv. ordálech, či božích soudech.
Ordály jako krajní důkazní prostředek
Soudy se k nim uchylovaly v okamžiku, kdy byly s rozumem v koncích. Soudci očekávali, že viníka za ně na základě zkoušky odhalí Bůh. .Ke každému ordálu náležely zvláštní ceremonie a musel být přítomen kněz.
Slovo ordál pochází z germánského jazyka a později se z něj vyvinulo české slovo ortel. Samotný zvyk přinesli do Evropy zřejmě Frankové někdy v raném středověku, nicméně podobné zkoušky měli zakotveny v prvních zákonících již vzpomínaní Sumerové i další starověké civilizace. Křesťanské církvi se podobné praktiky kvůli pohanským kořenům nezamlouvaly, ovšem v období čarodějnických procesů se k nim Svatá inkvizice navrátila.
Ordály měly mnoho podob, pro účastníky měly ovšem často tragické následky nehledě k tomu, na čí straně byla vina.
Zkouška vodou
Nejpopulárnější a zároveň nejstarší byla zkouška vodou, kterou propagoval ve svém právním kodexu už král Chamurapi. Podezřelý byl zašit do pytle a hozen do řeky. Pokud dotyčný přežil, byl nevinný. V jiných částech světa obviněného pouze svázali a spustili na hladinu. Jestliže se potopil, přijal jej očistný živel a tím prokázána nevina. Jinde to bylo přesně naopak. K dokonalosti přivedla tento test Svatá inkvizice počátkem novověku, kdy inkvizitoři hodili svázanou ženu obviněnou z čarodějnictví do vody a počkali, jak to dopadne. Když obviněná klesla ke dnu a utopila se, byla prohlášena za nevinnou a mohla být pohřbena v posvěcené půdě. Pokud se ale nějak udržela na hladině a přežila, bylo to jasné znamení, že jde o ženštinu obcující s ďáblem, a skončila na hranici.
Jinou formou vodní zkoušky bylo pití horkého nápoje nebo vyjímání předmětu z vařící vody. V tomto světle se asi jako nejpřijatelnější jeví ordál broděním používaný např. ve sporech o pozemky. Šlo vlastně o jakýsi závod. Žalobce i žalovaný museli přebrodit říční tok, přičemž vyhrál ten, kdo se dostal první na druhý břeh, případně ten, kdo se neutopil.
Ordál vodou, německý rukopis kolem 1180
Ordál ohněm
Častým a patrně i nejbolestivějším byl examen ohněm. Odtud také pochází úsloví „poctivého nepálí“. Podezřelí vkládali ruce do ohně, brali do nich rozžhavené kovové předměty, chodili po řeřavém uhlí nebo třeba přes dvanáct rozpálených radlic. Kdo se popálil, byl vinen. O viníky tak asi nebyla nouze. Na druhou stranu ale máme řadu zpráv a svědectví z historie i současnosti, že chůze po žhavém uhlí je možná, aniž by se člověk spálil. Např. v Bibli, kde Hospodin říká mj. Jákobovi : „Půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“ (Izaiáš, 43,2).
Rituální chůze po žhavém uhlí se praktikovala už ve starověku, znají ji muslimové i hinduisté. Dodnes ji různé kultury provozují v Africe, Asii, Austrálii i na ostrovech Oceánie. Zdejší domorodci tancují a poskakují po dočervena rozpálených kamenech, někde se dokonce procházejí po ještě žhavé lávě.
Obvinění museli také přísahat na svou nevinu a při tom vkládat prsty na rozžhavený kov. Drtivá většina lidí při prvním kontaktu se žhavým železem ucukla, zprávy však hovoří o tak odolných jedincích, kteří bolest vydrželi „…až se jim z prstů kouřilo“. Otázka však je, jak k takové situaci soudy přistupovaly – obviněný zkoušku sice vydržel, ale měl spáleniny čili oheň jej popálil.
V Evropě je známý např. případ Božího soudu s Kunhutou, bavorskou vévodkyně a římskou císařovnou, která byla v roce 1200 svatořečena. Podle legendy z 11. století žila se svým manželem Jindřichem II. ve zbožném celibátu, a tak když byla nařčena z nevěry, rozhodla se dokázat své panenství právě Božím soudem. Přešla bosýma nohama přes žhavé radlice, a to bez jakékoliv úhony. Není zcela jasné, jak je možné, proč se lidská kůže po styku s materiálem nahřátým až na 750 stupňů C nespálí. Tedy většinou.
Ordál ohněm. Kdo rozžhavené železo udržel v rukou, byl nevinný.
Pravdu má ten silnější
Zkouška soubojem byla založena na přesvědčení, že vítěz má pravdu a k nějaké fyzické nerovnováze protivníků při sporu se nepřihlíželo. Pouze v případě, kdy se ordálu účastnila žena, byl muž znevýhodněn – stál třeba v sudu nebo po pás ve vykopané jámě. Zatímco poddaní se mydlili holemi, šlechtici v českých zemích se bili meči. Soubojový ordál se šlechticům zřejmě natolik zalíbil, že v soubojích pokračovali až do 20. století, kdy už je ale k duelům vedly jiné důvody.
Pravda se prokazovala i vkládáním prstů do ran zavražděného
Historici se zmiňují také o ordálu německého původu obvyklém v městském právu, kdy podezřelý z vraždy vkládal prsty na rány na mrtvole zavražděného. Pokud z nich začala téct krev, mělo se za to, že vyšetřovaný vraždu spáchal.
Tento test byl např. použit v roce 1612 v čarodějnickém procesu s Jennet Prestonovou, která byla obviněna z vraždy čarodějnictvím spolu s dalšími čarodějnicemi z Pendle (Pendle Hill – hora v anglickém hrabství Lancashire). Své údajné oběti se musela dotknout, načež tělo začalo okamžitě krvácet. Ačkoliv Jennet Prestonová vinu popřela, byla 27. července 1612 v Yorku odsouzena za vraždu a oběšena.
Katolická církev i soudci vycházeli ze spisu Malleus maleficarum (Čarodějnické kladivo) vydané v roce 1485 ve Štrasburku, kde se „logicky“ vysvětluje, že rána infikovaná duchem vraha přitahuje infikovaný vzduch prostřednictvím silné fantazie. A tak když se vrah těla dotkne, nebo je-li jen přítomen, tento vzduch, který je uzavřený v ráně, se tlačí ven a s ním vytéká i krev.
Hans Spiess byl obviněn z vraždy své manželky. Odsouzen byl na základě ordálu, kdy se musel dotknout jejího těla, načež její rány začaly krvácet. Miniatura v lucernském kronice Diebolda Schillinga, 1503
Dochovaly se i doklady např. o zkouškách polykáním, kdy do sebe údajní provinilci soukali suchý chleba a nesměli zakašlat, jindy museli odříkávat formulace bez přeřeknutí.
Nejhumánnějším prokazováním neviny byla přísaha. Přihlížející trochu naivně očekávali, že pokud by přísahající nemluvil pravdu, nadpřirozené síly by jej na místě ztrestaly. Přísaha se dochovala dodnes, byť už nemá povahu Božího soudu.
Základním problémem ordálů bylo, že se spravedlností neměly naprosto nic společného. Zvítězil ten, kdo byl odolnější, silnější, kdo měl větší štěstí, popř. uměl dobře lhát a neměl problém s křivou přísahou. To si nakonec uvědomila i samotná církev a ve 13. století začala proti těmto soudům vystupovat. Často se totiž prokázalo, že Boží soud rozhodl špatně a události se ve skutečnosti seběhly jinak. Takovéto případy nedělaly církvi dobrou reklamu a kompromitovaly náboženství. Asistenci kléru u ordálů u nás zakázal arcibiskup Arnošt z Pardubic, čímž jejich autorita značně utrpěla.
Tento iracionální důkazní prostředek spoléhající na transcendentální výpomoc se běžně užíval do 14. století, u nás jej omezil až Karel IV. A i když se ordály už v průběhu 17. století téměř nevyužívaly, definitivně je zrušila až Marie Terezie v roce 1776.
Zdeněk Kment
Zdroje viz publikace Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013
