Článek
Po převratu následovala migrační vlna
Po 25. únoru začalo být i těm největším optimistům jasné, že legrace skončila. Komunisté začali ještě intenzivněji zatýkat své odpůrce a akční výbory Národní fronty (NF) všude řádily jako morová epidemie. Zemí se šířil strach a vzedmula se vlna migrace. Do zahraničí prchali především ti, kterým hrozilo bezprostřední zatčení – politici, intelektuálové, novináři, vojenští velitelé atd.
Komunisté sice sobě, národu i světu líčili, jak v Československu vytvořili hotový ráj pracujících, skutečnost tomuto tvrzení však byla na hony vzdálena. Tomu, že se jednalo o hromadný kriminál nasvědčovala i skutečnost, že pokud tito uprchlíci byli dopadeni, čekal je tvrdý trest. I malé dítě přece ví, že z ráje se neutíká, z ráje se pouze vyhazuje.
StB útěky pečlivě monitorovala
V červnu 1948 komunisté zveřejnili, kolik lidí uprchlo od konce února na západ. Tito lidé byli považováni za zrádce, rozvratníky a vyzvědače. Vrchní odborový rada Veselý v zastoupení ministra Noska 4. června informoval tisk v tom smyslu, že od února do konce července 1948 zaznamenaly bezpečnostní orgány 1280 zjištěných případů. Podle odhadu však těchto osob bylo asi tři tisíce. Dalších 1017 lidí bylo zadrženo při pokusu o přechod hranic, zejména v pásmu sousedícím s americkou zónou v Německu. Někteří se kupodivu sami vrátili, takových osob zaznamenaly úřady 52, někteří se ale vrátili bez povšimnutí, aby se vyhnuli trestu za nedovolené překročení hranic. Za tento „zločin“ se později nadělovaly skutečně velké tresty, neboť byl považován za čin velezrádný.
Jen do srpna 1948 emigrovalo na osm tisíc lidí. Podle údajů StB uteklo za hranice v období 1948-1951 celkem 25 350 lidí, podle dalšího údaje pak od roku 1948 do roku 1953 republiku opustilo přibližně 52 tisíc občanů. Řada pokusů o nelegální překročení hranic ale byla neúspěšná. Zatímco těsně po „únoru“ byla úspěšnost překročení hranic šedesátiprocentní, s postupující výstavbou železné opony úspěšnost klesala.
Nespolehliví lidé byli prostřednictvím akčních výborů NF postupně zbavováni vedoucích funkcí, jiní byli ze zaměstnání rovnou propouštěni, ze škol byli vyhazováni studenti i s učiteli, z armády muselo odejít na pět tisíc důstojníků, zejména těch, kteří za války bojovali po boku západních armád. Soudruzi tak po únoru „vyakčnili“ (vyhodili) z vysokých škol na pět tisíc studentů a na 500 vysokoškolských učitelů, z národních výborů pak na 40 tisíc nekomunistů atd. Obávat se v rámci třídního boje museli i všichni příslušníci buržoazie, které komunisté z principu nenáviděli. Byli rádi, když přišli „jen“ o veškerý majetek.
Samotné opuštění země bylo po 25. únoru ztíženo, protože už od 23. února platilo nařízení ministra vnitra Noska, že nikdo nesmí opustit republiku bez zvláštního povolení ministerstva nebo StB. Šlo o tzv. výjezdní doložku. Jenže železná opona ještě neexistovala, a navíc komunisté naoko deklarovali, že lidem v odchodu nijak zvlášť bránit nehodlají. Gottwald dokonce uprchlíkům vzkázal, ať si klidně jdou, „aspoň těm dědkům nebudeme muset vyplácet penzi.“ Posléze ale rychle změnil názor, jelikož v Sovětském svazu to viděli jinak. Tam totiž měli s útiskem obyvatelstva mnohem delší a bohatší zkušenosti. Sovětští soudruzi měli oprávněný strach, že emigranti budou z hostitelských zemích organizovat proti jejich režimu politický boj.
Vraždy na železné oponě – elektrické dráty, miny a střelba
A tak už na podzim 1948 začala KSČ uzavírat hranice a budovat železnou oponu. Někdy v roce 1952 byla zhruba hotova a od té době se už jen vylepšovala. Do té doby stačilo ze země odejít přibližně 40 tisíc lidí. V polovině 50. let již byla republika hermeticky uzavřena ostnatým drátem pod proudem, minovými poli a dalšími nástrahami. Jednalo se o nástražná svítidla, lesní průseky nebo rozorané pásy půdy. Nášlapné miny se v letech 1952 až 1955 pokládaly v prostoru před zátarasy, když se ale zjistilo, že celkově zabily podstatně více pohraničníků než prchajících reakcionářů, režim od nich upustil a soustředil se na elektřinu. Do začátku roku 1966, kdy se proud odpojil, zemřelo na drátech 95 lidí. Zadrátované hranice v délce 884 km ještě k tomu hlídali spolehliví soudruzi pohraničníci ochotní jakéhokoliv uprchlíka na místě odstřelit. Do roku 1989 bylo takových obětí 145. Mladí vojáci dostávali za zastřeleného člověka od velitele pochvalu a tzv. „opušťák“ (možnost na několik dní odjet domů). Podle historika Martina Pulce zemřelo v období 1948-89 na hranicích celkem 282 útěkářů. Další zemřeli po zásahu elektrickým proudem, po šlápnutí na minu, jiní se utopili. Šestnáct lidí raději spáchalo sebevraždu, než by se dostalo do rukou StB a strávilo zbytek života ve vězení. Jeden člověk byl roztrhám služebními psy. Země se proměnila na jeden velký koncentrační lágr.
Někteří vojáci se bohužel neštítili střílet i na děti, potažmo celé rodiny. Jiní si nechtěli zatížit svědomí a stříleli záměrně vedle.
Komunisté hájili své počínání tím, žeprý po střetech s „ozbrojenými narušiteli“ přišly o život stovky pohraničníků. Byla to jako obvykle lež. Dokumenty Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu sice uvádějí, že při svém zařazení u ozbrojených pohraničních složek zahynulo téměř tisíc pohraničníků, jenže pouze 259 úmrtí souviselo s výkonem služby. Jednalo se o neodbornou manipulaci se zbraní či trhavinami (viz miny výše), dopravní nehody a také sebevraždy. O život během skutečného boje s narušiteli za celou dobu existence PS přišli jen čtyři pohraničníci základní služby.
Komunisté předstírali, že mají mírumilovné úmysly
Režim se tvářil, že se nic neděje a že nikomu nic nehrozí. „Straší lid tím, že nyní prý bude zaveden režim diktatury, teroru a msty… Ale pracující lid, který zvítězil, nemá zapotřebí provádět žádnou politiku msty. V tom je právě jeho síla. Nebude se na nikom mstít, nedopustí, aby se na někom, i kdo včera bloudil, páchala jakákoliv křivda,“ nechal se slyšet např. generální šéf komunistů Rudolf Slánský, který posléze sám zakusil vlastní medicíny. Vyděšené živnostníky, podnikatele, sedláky a vůbec všechny lidi, kteří něco vlastnili, uklidňoval i Gottwald: „Pokud běží o soukromý majetek našeho pracujícího lidu ve městech i na venkově, trváme na tom, aby rolníkům bylo ústavně zaručeno soukromé vlastnictví půdy do 50 ha, drobným a středním podnikatelům jiného druhu pak bude ústavně zaručeno soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců.“
Podobně to viděl i valašský poslanec ÚNS zvolený za okresy Valašské Meziříčí a Vsetín Bohumil Klícha, který v komunistickém listu Naše pravda čtenářům vysvětloval, že za hranice prchají jen zrádci a nepřátelé lidu. Holedbal se, že dělnická třída při svém únorovém vítězství nad reakcí neprolila ani kapku krve a zdůrazňoval, že političtí odpůrci se „naprosto zbytečně strachovali před nějakou odvetou“, protože KSČ ve svém programu „nemá třídní mstu“ (!). Následně si však protiřečil a obviňoval všechny politické oponenty ze zrady, protože měli oprávněný strach z represí a před novým komunistickým režimem utekli: „A jestliže několik tisícovek předáků tehdejších politických stran uteklo na kapitalistický západ, pak to bylo proto, že si byli velmi dobře vědomi své nové zrady na republice, na jejím lidově demokratickém státním zřízení, a hlavně zrady na zájmech našeho pracujícího lidu. Doznali se tím, pro koho pracovali. Pracovali v žoldu u naší i zahraniční buržoazní reakce. I v zahraničí si však museli na své živobytí vydělávat jidášský groš. Proto vyslali zpět do vlasti několik desítek ke všemu schopných dobrodruhů, vyškolených v západních špionážních centrálách, aby u nás organizovali teroristické bandy k vraždění komunistických funkcionářů a zastrašování ostatních poctivých občanů před spoluprací s komunisty.“
Kdo nejvíce utíkal? Kupodivu dělníci
Asi každého, včetně samotných komunistů, muselo překvapit sociální složení uprchlíků. Podle oficiálních záznamů ministerstva vnitra emigrovalo (nebo se alespoň pokusilo) 39,6 % dělníků (!), což asi komunisté nesli těžce, protože jejich režim měl být především pro dělníky pravým rájem. Podle Bořivoje Čelovského (na základě podkladů emigranta V. Lavičky) byl typickým uprchlíkem z ČSR muž české národnosti a dělnické profese ve věku 23 let. Teprve až na druhém místě se ocitli příslušníci inteligence s 29 %, z řad živnostníků uteklo za kopečky 4,7 % a 3,8 % utečenců se rekrutovalo z rolnictva. Je zajímavé, že ze skupiny větších podnikatelů emigrovalo jen 0,98 %, což by se dalo vysvětlit tím, že jich nebylo zase tak moc, byli už zavření nebo zůstávali dobrovolně a doufali, že se komunistický režim brzo zase zhroutí. Pokud se jedná o útěky z hlediska stranickosti, logicky nejvíce prchalo bezpartijních (87,76 %), dále pak národních socialistů (4,57 %), po kterých komunisté obzvláště šli, prohlédnuvších komunistů (4,64 %) a lidovců (1,58 %).
Lidé emigrovali nejčastěji do Bavorska
Lidé utíkali především do Bavorska, což byla americká okupační zóna. Tuto část hranice se svobodným světem začali komunisté taky hlídat nejdříve. Prchnout šlo i do Rakouska, které bylo podobně jako Německo rovněž rozděleno do čtyř okupačních zón (USA, SSSR, GB a Francie) a to až do roku 1955. Tato cesta byla už ale dosti složitější, protože území u hranic s Československem okupovala Rudá armáda. Takže i když našinec překročil úspěšně hranice, zdaleka ještě neměl vyhráno. Nejbližším místem záchrany byla Vídeň rozdělená rovněž do čtyř zón. Když uprchlíky dopadli sovětští vojáci nebo policisté, automaticky putovali zpět rovnou do rukou StB. Smutné ovšem je, že stejný osud je čekal i při zatčení rakouskou policií.
Další často používaná cesta vedla do západního Berlína, který ležel v sovětské okupační zóně. Byla to cesta asi nejsnadnější, protože do NDR nebylo těžké se dostat stejně jako do východního Berlína. A proslulá berlínská zeď v 50. letech ještě nestála, začala se stavět až v roce 1961.
Riskantní útěk a pak často živoření ve sběrných táborech
Úspěšné emigranty čekaly v Německu a Rakousku sběrné tábory, což podle mnoha svědectví nebyl žádný velký luxus. Museli absolvovat výslech a řadu prověrek (tzv. screening). Zůstat v některé ze západních zemí poválečné Evropy, které byly často v troskách, bylo na pováženou, protože měly svých problémů samy dost. Emigranti tak ve velké většině případů chtěli pokračovat dál do USA, Kanady nebo popř. Austrálie (druhá emigrační vlna v roce 1968 už směřovala do prosperujících západních zemí). Vyřizování takové žádosti mohlo trvat i dva roky a celou tuto dobu byli žadatelé ve sběrném táboře. Hostitelské země vnímaly emigranty z Československa po únoru 1948 jako oběti komunismu (v roce 1968 v nich viděli už spíše lidi, kteří se na budování komunismu podíleli nebo rovnou komunisty) a chovaly se k nim různě. „Rozdíly byly velké. Po roce 1948 si jednotlivé státy kladly podmínky a stanovovaly limity množství uprchlíků. Třeba Kanada řekla: Přijmeme určité množství lidí, ale ti se musí zavázat, že po dobu dvou let budou pracovat v zemědělství nebo jako ošetřovatelé v psychiatrických léčebnách. Jinde chtěli lidi, kteří se zavázali, že budou pracovat v dolech. Nebyli ochotni přijmout každého, a ne všechny byly vstřícné,“ řekl v jednom z rozhovorů historik Jiří Pernes.
Řada lidí tak v emigraci musela ze začátku i několik let živořit. Bylo to ale pořád mnohokrát lepší než trpět v komunistickém kriminále.
KSČ: Kdo prchá na Západ je velezrádce
S tempem růstu železné opony klesal počet emigrantů, a naopak stoupaly tresty za tento „zločin“. Podle nové socialistické ústavy z 9. května měl každý právo na svobodu pobytu a právo vystěhovat se do zahraničí mohlo být omezeno jen na základě zákona. Nikdo se podle toho ale neřídil. Teprve ale až zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky ze 6. října 1948 kvalifikoval nepovolené opuštění republiky jako trestný čin. V padesátých letech, kdy režim utahoval šrouby nesvobody nejsilněji, už ale žádný soudce netrestal obviněné na základě paragrafu nedovoleného opuštění republiky, ale soudil je za trestný čin velezrada, kdy se mohlo nadělit 10-25 let, popř. doživotí či dokonce trest smrti. Útěk z komunistického Československa se tak stal vysoce rizikovou záležitostí.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda, stranický list zlínských komunistů, roč. 1948-1953
