Článek
Patrně nejznámějším ztělesněním kolaborace československého duchovenstva s komunistickým režimem byl římskokatolický kněz a politik Josef Plojhar (1902-1981). Narodil se v Českých Budějovicích v česko-německé rodině (otec Němec, matka Češka). Vystudoval německé gymnázium a poté přešel do biskupského semináře. Do Československé strany lidové vstoupil už v roce 1919 a na kněze byl vysvěcen v roce 1925. Už na začátku nacistické okupace byl v rámci preventivní zatýkací akce A zatčen gestapem a válku strávil ve věznici v Linci a koncentrácích (Buchenwald, Dachau). To si vykoledoval svými kázáními proti německé okupaci a pak údajně i tím, že měl románek s manželkou nějakého vysoce postaveného nacisty.
Po válce začal spolupracovat s komunisty
Oč vlažnější byl katolík, který měl rád děvčata a alkohol, o to zavilejší byl politický kariérista. V letech 1945–1946 se stal za lidovce poslancem Prozatímního Národního shromáždění a za stejnou stranu byl poslancem Ústavodárného Národního shromáždění (1946–1948). Poté se stal poslancem Národního shromáždění ČSR (1948–1960) a pak Federálního shromáždění (1971-1981)!
S komunisty spolupracoval jako sympatizující lidovec nenápadně už od roku 1945, od roku 1948 pak už zcela otevřeně. Za jeho pletichy s KSČ jej lidovci ze strany nakonec vyloučili, což ale nebylo nic platné, protože přišel Vítězný únor. V ČSL proběhl vnitrostranický puč a Plojhar se stal místopředsedou a od roku 1951 pak předsedou tzv. obrozené ČSL (sesazen až v roce 1968 během Pražského jara). Gottwald jej ve své první vládě udělal ministrem zdravotnictví a Plojhar tuto funkci zastával až do roku 1968 (!).
Plojhar: Písmo svaté má stejný program jako KSČ
Tento podivuhodný kněz dával už před únorovými volbami 1948 jasně najevo, na čí straně stojí, a pokoušel se dokonce nakukat věřícím, že Písmo svaté má stejný program jako KSČ. Na konferenci katolických duchovních ve Zlíně v úterý 11. května 1948 např. prohlašoval, že socialismus má nejkřesťanštější program a odkázal se na Písmo svaté. „Je hoden dělník mzdy své. To je program Písma a program socialistického státu (…) Můžeme mít nějaké pochybnosti nebo negativní postoj k dnešním socialistickým myšlenkám? Vždyť jsou uskutečněním našeho křesťanského programu! Poukazujte lidu na to, co pro něj naše vláda udělala po únorových událostech, neboť nové zákony jsou čistě křesťanské zákony,“ nabádal dvě stovky přítomných zástupců všech československých církví Plojhar.
Plojhar (vpravo).
Arcibiskup Plojhara exkomunikoval. Komunisté se za něj postavili
Pražský arcibiskup Josef Beran mu nejprve nařídil rezignaci na všechny funkce spojené s komunisty a zakázal mu i kandidaturu ve volbách 1948. Plojhar, který v tu dobu už byl víc komunista než katolík nebo lidovec, na Beranovu žádost nereagoval. Arcibiskup jej proto suspendoval a exkomunikoval, čímž rozpoutal dlouhotrvající válku mezi církví a KSČ.
Komunisté se svého kněze Plojhara začali okamžitě zastávat a jako obvykle to hodili na někoho jiného. A tak začala v červenci 1948 např. protestovat strana lidová, respektive její předsednictvo. Podle něj byla suspenze Plojhara v „rozporu s cítěním každého věřícího křesťana i duchovního, v rozporu s ústavou (…) a nemůžeme s tímto rozhodnutím souhlasit. Protestujeme proti pronásledování nevinného kněze, který řádně své povinnosti vůči církvi a státu plnil (…) Cítíme nutnost obrátit se veřejně na církev, se žádostí, aby tento nespravedlivý přehmat byl napraven a očištěn.“
Vedle lidovců dále protestovali nespecifikovaní „odpovědní činitelé jiných významných organizací“. Pro ČTK se tehdy vyjádřil i profesor církevního práva, správní vědy a práva správního na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze JUDr. Josef Tureček, který ve svém dobrozdání vydedukoval, že akt proti ministru Josefu Plojharovi je také z hlediska římskokatolického práva kanonického vadný.
Plojhara se zastal i lid. Předsednictvo výboru Jednotného svazu českých zemědělců zaslalo arcibiskupovi Beranovi a papeži Piu XII. jménem celého rolnictva protest a důraznou žádost, aby suspenze byla okamžitě odvolána. V protestu rolníci oběma představitelům církve zdůraznili, že podle jejich názoru jde o nepřátelské stanovisko k lidově demokratickému uspořádání státu. Rovněž papeži napsali, že církev za okupace nebránila kněžím spolupracovat s „vrahy našeho národa“, tak proč by mu měl vadit kněz Plojhar, který jde s pracujícím lidem a právoplatnou vládou?
Arcibiskup Beran měl na Plojharovo chování za okupace jiný názor. Např. Plojharovi vytknul, že se v Dachau vůbec nechoval jako vlastenec, což o sobě rád tvrdíval, ale že se hlásil k německé národnosti (pocházel z česko-německého manželství a po vysvěcení byl rovněž evidován jako kněz německé národnosti), aby mohl v táboře využívat výhod s tím spojených a dostal se na privilegovaný blok 26, kde byli internováni němečtí kněží. Tato informace byla záhy vyvěšena na vratech římskokatolických kostelů. Komunisté ihned spustili povyk, že byl jejich chráněnec Plojhar napaden a osočen, vše dementovali a Berana 22. září 1948 vyloučili ze Svazu bojovníků za svobodu.
Plojhar prý přepil i sovětské notoriky
Podobně jako Gottwald byl i Plojhar notorický alkoholik. Jeho pití bylo veřejnosti všeobecně známo a legraci z toho měli i kolegové ministři. Kaplan s Kosatíkem (kniha Gottwaldovi muži) např. připomínají proslov ministra kultury Václava Kopeckého na schůzi ÚV KSČ, v němž zmínil diskusi na vládě o boji proti alkoholismu, během níž „…Josífek Plojhar velmi houževnatě uplatňoval své známé přísloví, že alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí,“ anebo „…že je-li alkohol požíván v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství, k čemuž Josífek Plojharů obvykle dodává husitské heslo na množství nehleďte.“
Tradovalo se rovněž, že Plojhar jako jediný z ministrů dokázal přepít i sovětské papaláše, kteří vodku pili téměř ve stejném množství jako vodu. Oslovovali ho důvěrně „taváryšč pop“ (soudruh pop). Nadměrná konzumace alkoholu se nakonec Jidáši Plojharovi, který zradil církev i ČSL, stala osudnou.
Zemřel na sovětské ambasádě při oslavách VŘSR
Smrt rudého kněze Plojhara byla více než symbolická. Dne 5. listopadu 1981 se dostavil na sovětské velvyslanectví v Praze slavit se sovětskými soudruhy 64. výročí bolševické revoluce v Rusku. Pozdvihl prý skleničku na přípitek a vzápětí se vyvrátil. Odvoz z velvyslanectví mu už zajistila pohřební služba. V církvi byl tak nenáviděný, že pohřební obřad vedl jeden z prokomunistických kněží (děkan vyšehradské kapituly B. Černocký), protože kardinál František Tomášek i přes nátlak KSČ odmítl jak svou účast, tak i svých ordinářů.
Zdroje:
Hanuš Jiří, Stříbrný Jan: Stát a církev v roce 1950. 2000
Balík Stanislav, Hanuš Jiří: Katolická církev v Československu 1945–1989. 2007
Adamus Jakub. Obraz doby: „Vlastenecký“ kněz Josef Plojhar. 2014
Kment Zdeněk: Ve stínu rudé hvězdy. Zpráva o zločinech StB na Valašsku a jihovýchodní Moravě v letech 1948-53. 2022
