Článek
Komunisté měnovou reformu zapírali do poslední chvíle
Na úvod je třeba asi poznamenat, že po II. světové válce proběhly peněžní reformy téměř ve všech evropských zemích, jelikož to byl nejjednodušší způsob, jak ozdravit peněžní trh a sjednotit používanou měnu, kdy se v oběhu vedle původní znehodnocené národní měny nacházely ještě i různé okupační peníze apod. Ze zemí v područí Sovětského svazu bylo Československo poslední, kde ještě reforma neproběhla. S peněžní reformou počítal už Klement Gottwald (i se Stalinem zemřeli v březnu 1953) a do její přípravy se prostřednictvím sovětských poradců aktivně zapojil Sovětský svaz. Navázání nové měny na sovětský rubl bylo devastující. Československo tímto krokem přišlo v roce 1954 o členství v Mezinárodním měnovém fondu, jelikož provedlo reformu bez jeho souhlasu a nedodalo požadované informace.
Zvěsti o měnové reformě kolovaly mezi lidmi již delší dobu a lidé na ně reagovali vykupováním obchodů. V polovině května 1953 se celou zemí prohnala další nakupovací horečka inspirovaná zprávami o blížící se měnové reformě. Komunisté ji jako obvykle označili prostřednictvím tisku i rozhlasu za fámu ze Západu. Lidé bezhlavě skupovali veškeré dostupné zboží a většina obchodů byla zcela vyprodána, což mělo za následek kolaps distribuční sítě.
Na příkaz ministerstva obchodu byl v pátek 22. května zastaven volný prodej textilu, nábytku, hodin a dalších věcí. V pondělí 25. května byl zablokován prodej veškerého volného zboží a otevřeny zůstaly už jen prodejny s přídělovým zboží. Nákupní šílenství tak ustalo, protože lidem bylo znemožněno utrácet své úspory.
Zoufalí lidé vzali hospody útokem, jiní jezdili vlakem sem a tam
Příprava měnové reformy probíhala v ultra přísném utajení a pod rouškou dezinformačních manévrů KSČ. Před připravovanou reformou informoval Západ a existovaly jisté indicie, že režim něco chystá. Komunistická propaganda však tyto informace označovala za imperialistické lži. Novopečený prezident republiky Antonín Zápotocký se ještě v pátek večer 29. května dušoval, že žádná reforma nebude, jelikož československá měna je pevná. „Měnová reforma nebude! Všechno jsou to jen fámy, které šíří třídní nepřátelé.“
Následujícího dne však bylo už vše jinak. Předseda vlády Viliam Široký 30. května po 17. hodině, kdy už byly obchody zavřené, šokovaným lidem oznámil, že bankovky, které vlastní, platí jen do konce měsíce, tedy do pondělí. „Navzdory velkému úsilí vlád nebylo možné plně zabránit další spekulaci kulaků a různých kapitalistických živlů a spekulantů, protože měli v rukách značné prostředky,“ řekl Široký a informoval lid, že koruna bude nadále navázána na sovětský rubl. „To je nejpevnější měna na světě, měna země vítězně kráčející k vysokým metám komunismu.“
Tentokrát už se ale nejednalo o „lživou propagandu“ imperialistických štváčů, ale drsnou socialistickou skutečnost. Reforma byla záměrně vyhlášena v sobotu 30. května večer, kdy byly obchody už zavřené. Zoufalí občané vzali proto v sobotu večer a v neděli 31. května útokem hospody a restaurace, aby se alespoň za staré peníze najedli a napili, někteří dokonce hromadně jezdili zbůhdarma vlaky a autobusy tam a zpět, aby něco utratili. V neděli nastaly v hospodách takové návaly, „že se na jídlo muselo čekat i tři hodiny. Někteří lidé poobědvali i ve čtyřech restauracích. Ačkoliv bylo zakázáno v tento den čepovati lihoviny, bylo odpoledne viděti na ulicích opilé, hlavně mládež,“ dočteme se např. ve vsetínské kronice.
Reforma ožebračila celý národ
Nastolený kurs byl překvapivý a zdrcující. Mzdy, ceny a hotovost do 300 Kčs na osobu se začaly přepočítávat v poměru 5:1, zbytek se měnil v poměru 50:1, tedy 50 starých korun za 1 novou. Zaplakali i majitelé (fyzické osoby) vkladů u peněžních ústavů. Do 5 000 Kčs se peníze přepočítávaly v poměru 5:1, do 10 000 Kč 6,25:1, do 20 000 Kč 10:1, do 50 000 Kč 25:1 a vyšší v poměru 30:1. V jiných případech se jednalo o kurs 50:1. V průměru se jednalo o celkový přepočet 10:1.
Lidé, kteří měli peníze doma, byli ztraceni. Týkalo se to např. těch, kteří měli neblahou zkušenost s měnovou reformou z roku 1945 (nucené vkládání peněz na tzv. vázané vklady, které už nikdy neviděli) a všech ostatních, kteří se chystali peníze nějakým způsobem investovat (např. oprava domu), ať už mladých nebo starých, kteří si doma šetřili na pohřeb. Čekalo je znehodnocení jejich mnohdy celoživotních úspor v poměru 50:1, takže za tisíc korun dostali dvacetikorunu. „(…) ve výměnných střediscích i na ulicích bylo viděti mnoho slz a trapných výjevů. Drobní lidé si s těžkým srdcem vyměňovali pracně nastřádané tisícikoruny za nové dvacetikoruny.“
Neprodělali jen ti, kteří uvěřili „fámám ze Západu“ a nakupovali a investovali už měsíce předem. Jedno to mohlo být i těm nejchudším. Od 1. června 1953 tak skončil vázaný prodej (lístkový systém) a veškeré zboží už bylo volně na prodej.
KSČ označila reformu za velký úspěch
KSČ chtěla tímto krokem především znehodnotit měnu, zlikvidovat přídělový systém zároveň i s černým trhem a snížit poptávku vůči chatrné poválečné nabídce (lidé neměli za co utratit své peníze). Provedení reformy řídil Sovětský svaz. Hospodářství v Československu tehdy v podstatě řídili a plánovali sovětští poradci, kteří seděli na všech ústředních hospodářských úřadech. „Nejvážnějším důvodem pro provedení měnové reformy byl však přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení všech ekonomických procesů v zemi,“ míní Miroslav Tuček.
Komunisté, jak bylo jejich zvykem, měli vždy tendenci své neúspěchy svalovat na někoho jiného (domácí reakcionáři, imperialističtí špióni, váleční štváči, sabotéři, kulaci atd.) anebo je bizarním veletočem přetavit na úspěch, což byl i tento případ. Měnová reforma byla režimem prezentována jako vítězství pracujícího lidu a těžký úder buržoazii. Většina obchodníků, živnostníků a drobných podnikatelů skutečně přišla o svůj provozní kapitál, o peníze však přišli i všichni střadatelé z řad dělníků a rolníků.
Zoufalí občané ovšem utajovanou reformu chápali jako krádež a neskutečný podraz. Lidi taky rozzuřilo, že podniky a fabriky vyplatily mzdy a platy úmyslně předčasně, aby je nemusely vyplácet až po měnové reformě v nové měně.
Lidové nepokoje v republice. Ozbrojené složky v pohotovosti
Komunisté byli na problémy připraveni a uvedli do pohotovosti všechny bezpečnostní složky včetně ozbrojené pěsti strany - Lidových milicí. Milicionáři byli v neděli odpoledne vyzváni, aby byli v bojové pohotovosti připraveni prosadit rozhodnutí strany. „Soudruzi příslušníci Lidových milicí (…) Zajistěte vzorné provedení všech rozkazů a uložených úkolů! Kupředu, kupředu, zpátky ni krok!“ znělo z rozhlasů.
„Všude v ulicích bylo viděti vzrušené obličeje a rozčilené debaty. SNB, lidová milice a místní posádka měly zvýšenou pohotovost, avšak pořádek v městě (Vsetíně) až na krátké protestní stávky ve Zbrojovce a MEZu nebyl porušen,“ stojí např. ve vsetínské kronice.
V pondělí začalo docházet po celé zemi k masovým protestům a demonstrací se zúčastnily desítky tisíc lidí. „V republice stávkovalo podle přehledu zpracovaného ministerstvem národní bezpečnosti celkem 129 závodů s 32 359 zaměstnanci. Ve statistice byly přitom uvedeny pouze organizované stávky, řada případů přerušení práce v ní za znamenána nebyla,“ píše Milan Bárta.
V Československu ve dnech 1.- 5. června proběhlo více než 130 stávek a nepokojů. K demonstracím došlo např. v Praze, Třinci, Vimperku apod. Nejrozsáhlejší nepokoje ale nastaly v Plzni, kde přerostly v regulérní povstání.
Povstání v Plzni, nejvážnější roztržka mezi KSČ a pracujícím lidem
Na hlavním plzeňském náměstí se srotil mnohatisícový dav rozhořčených dělníků, převážně ze Škodovky (tehdy Závodů V. I. Lenina), a studentů. Původně jen chtěli vědět, co má celá reforma znamenat, jenže nikdo z radnice se s nimi nechtěl bavit. Vyslali na radnici dva své zástupce, ti ale byli okamžitě zatčeni. Dav mezitím skandoval protikomunistická hesla: „Chceme naše peníze“, „Chceme nové volby“ nebo dokonce „Smrt komunistům“. Následně dav zaútočil na budovu radnice. „Vzali jsme velkou oj od vozu a prorazili jsme vrata do budovy,“ zavzpomínal na onen den roku 1953 tehdy devatenáctiletý Josef Hájek. Demonstranti začali z oken vyhazovat portréty Gottwalda, Zápotockého i busty Stalina. Zasahujícím hasičům, kteří na ně stříkali vodu, přeřezali hadice. Poté se do potírání nepokojů vložili příslušníci místního SNB.
Část demonstrantů dokonce zamířila do věznice na Borech, kde hodlali osvobodit politické vězně. Jiní se pokusili obsadit i městský rozhlas. Demonstrujícím se později podařilo obsadit i budovu krajského soudu. Za pomocí pražce vyrazili dubové dveře a podle svědectví Hájka se davy dělníků rozběhly po kancelářích a začaly z oken vyhazovat nejen obrazy a busty komunistů, ale také spisy a další materiály, které pak na ulici někdo zapálil. Někteří soudci dostali i nafackováno.
Během odpoledne se povstání rozšířilo po celém městě a účastníci věřili, že by se protesty mohly rozšířit i do dalších měst. Někteří možná i doufali v příjezd americké armády, jak tomu bylo v květnu 1945. Všem těmto marným nadějím učinil konec příjezd milicionářů z Prahy a ostatních měst, příslušníků pohraniční stráže a armády.
V ulicích Plzně se sešlo na 20 tisíc lidí. Proti nim zasahovali příslušníci LM, armády, vnitřní stráže a pohraniční stráže. Bylo vyhlášeno stanné právo a v noci přijela z Prahy dokonce i rota tanků. Zraněno bylo 248 lidí, z toho 200 demonstrantů a 48 členů komunistických represivních složek. Jiří Pernes uvádí, že jen v Plzni bylo zatčeno na 650 lidí zatčeno. Další pak např.na Ostravsku (84), v Praze (61), ve Strakonicích (18) či ve Vimperku (9). Večer bylo plzeňské povstání potlačeno.
Komunisté uspořádali protiakci
Ještě téhož večera uspořádali komunisté na náměstí T. G. Masaryka „antidemonstraci“. Sochu prezidenta tady poprvé strhli nacisté, podruhé příznivci komunistů. Postarali se o to herci plzeňského divadla oblečení jako dělníci. „Zůstali jsme stát a viděli jsme tu hrůzu, jak po Klatovské třídě šli plzeňští herci oblečení v modrákách. Byla to hlavně činohra. Měli modráky a červené puntíkaté šátky, prostě dělnické oblečení. Zpívali budovatelské písně a nesli transparenty,“ zavzpomínala Eva Hauerová. Průvod vedl herec Josef Větrovec, který pak hodil kolem Masarykova krku oprátku a jeřáb sousoší naložil na náklaďák, který jej odvezl k roztavení. Podle jiné verze byla socha rozbita. Po sametové revoluci se na náměstí vrátila již plastika jiná.
Pak přišla pomsta. Procesy, vězení a perzekuce
Poté nastalo zatýkání a účtování. Jen v Plzni proběhlo v červenci 1953 14 politických procesů, ve kterých bylo odsouzeno 331 osob. Dalších několik set účastníků demonstrací postihla mimosoudní perzekuce, jako vyhazovy ze zaměstnání, škol apod. Na dvě stovky rodin se muselo dokonce z Plzně nuceně vystěhovat.
Jestliže si komunisté libovali v pořádání medializovaných procesů s nepřáteli pracujícího lidu, v tomto případě se zachovali jako ono pověstné prase v žitě. Nemohli se chválit tím, že proti nim vystoupili příslušníci dělnické třídy.
Např. pro výše zmíněného Josefa Hájka si StB přišla již následujícího dne, jelikož ho udal jeho vedoucí. Dopadl relativně dobře, jelikož dostal „pouze“ 18 měsíců v lágru Barbora na Jáchymovsku. Dělníci vůbec dostávali nižší tresty, vzdělanější lidé měli smůlu. „Původ byl důležitý. Obyčejný dělník měl štěstí, ale na inženýra už ukazovali víc a jeho vzdělání brali jako přitěžující okolnost,“ vysvětlil Josef Hájek. V lágru Barborka si odpykávalo trest celkem 52 účastníků plzeňského povstání. Byli označeni červenou páskou na rukávu a na dvoře lágru se nesměli setkávat, jinak je strážní rozháněli.
Velice nepříjemným faktem pro KSČ byla skutečnost, že mezi demonstranty a obviněnými byla i řada komunistů. Strana proto spustila vlnu prověrek a čistek a nařídila očištění strany od členů se sociálně-demokratickým smýšlením nebo nízkou loajalitou.
Po zklidnění situace se začal režim více starat o zvýšení životní úrovně obyvatel a měnil i priority (např. omezení podpory těžkého průmyslu a militarizace). Upevnil a stabilizoval tak svou vládu, takže když vypukly v roce 1956 nepokoje v Maďarsku a Polsku, v Československu byl poměrně klid.
Skalní komunisté slavili úspěch
Komunisté záhy spustili organizovanou propagační akci na podporu vlády a reformy. Ke chvále měnové reformy se samozřejmě připojil i komunistický tisk, který otiskoval reakce jednotlivých obyvatel projevujících spontánní nadšení, že některé zboží zlevnilo.
Většina lidí musela komunisty ve skrytu duše proklínat, našli se však i takoví, kteří byli ještě KSČ vděčni. „Dělnictvo z různých podniků na Vsetíně stejně jako v jiných obcích posílalo vládě za měnovou reformu a uvolnění prodeje zboží děkovné dopisy a činilo různé nové pracovní závazky,“ objevilo se např. v komunistickém plátku Naše pravda. „Poctiví pracovníci uvítali měnovou reformu a zrušení lístkového systému s opravdovou radostí,“ napsala Naše pravda a dodala, že jako poděkování straně a vládě vyhlásili nadšení dělníci další závazky.
V závěru roku 1953 nastala v republice další peněžní panika a nákupní horečka. Tentokrát se skutečně jednalo o fámu, lidé už ale byli z pochopitelných důvodů nedůvěřiví. Lidé ve frontách lamentovali především na mizerné zásobování. Ve městech začaly chybět základní potraviny jako je maso, sádlo, brambory, zelenina, a dokonce i chleba, nebylo uhlí ani petrolej. Šuškalo se, že od nového roku přijde další měna a korunu vystřídá rubl. Lidem to tehdy smysl dávalo. Takové to byly časy…
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Naše pravda (komunistický list Gottwaldov) ročník 1953
Čekanová Markéta: Paměť národa: „Reformu nechceme!“ Z oken plzeňské radnice létaly busty Gottwalda a Stalina.
Šťastná Barbora: Paměť národa: Nikdo s námi nechtěl mluvit. Tak jsme šli na náměstí.
Tuček Miroslav: Měnová reforma 1953 a některé širší souvislosti
Bárta Milan: Peněžní reforma 1953 ve zprávách ministerstva národní bezpečnosti.
Pernes Jiří: Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. 2008
