Na pivo chodili i Masaryk, Palacký, Smetana, Purkyně, Neruda, Aleš, Jirásek, Erben a řada dalších

A docházeli nejen občas, ale pravidelně. Nejprve je ale třeba připomenout, že hostince sehrály v období národního obrození, v procesu, kdy se feudální společenství začala přetvářet v občanské společnosti, zásadní úlohu. Zkrátka a dobře, vlastenecký duch doby povstal právě z českých hospod. Podobně jako se bohyně Venuše zrodila z mořské pěny, tak i český obrozenecký proces má svůj základ v pěně, i když pivní.

Pravděpodobně jednu z prvních známějších hospodských společností (štamgastů), jejíž členové se rekrutovali z raných obrozenců, založili básník a překladatel František Ladislav Čelakovský s básníkem a kritikem umění Josefem Krasoslavem Chmelenským v pražské krčmě U Ritzenthalerů.

Mladší generace zastoupená pozdějšími českými literárními pilíři, jako byl Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha či Karel Jaromír Erben se pak odštěpila a začala navštěvovat kavárnu U Komárků. Mezi zdejší pravidelné návštěvníky patřili např. spisovatel, politik a novinář Karel Sabina, spisovatel a historik Karel Vladislav Zap, spisovatelé a zároveň žurnalisté Karel Boleslav Štorch a Jan Slavomír Tomíček a řada dalších.

Významní štamgasti? Tak třeba Palacký, Rieger nebo Purkyně

Ke Komárkům nechodili ale jen umělci. V roce 1835 sem přivedl spisovatel a vlastenecký kněz Václav Štulc i sedmnáctiletého studenta filozofie, který se později stal jednou z nejvýznamnějších českých osobností 19. století – Františka Ladislava Riegra, významného politika, národohospodáře a spoluzakladatele Národní strany, mimochodem první politické strany v českých zemích (1848). U piva se Rieger navíc seznámil i s historikem a politikem Františkem Palackým. Zřejmě si padli do oka, protože otec národa dal posléze Riegrovi svou dceru za ženu.

V 50. letech 19. století buditelé Palacký, Rieger, Erben, Zap a další vysedávali v restauraci Měšťanská beseda na Příkopě. Mezi vlastenci nechyběl např. ani lékař a profesor Univerzity Karlovy Josef Hamerník či světově proslulý vědec, fyziolog, anatom, biolog (a také básník) Jan Evangelista Purkyně.

Významným útočištěm obrozených intelektuálů se rovněž stala hospoda U Pinkasů. Také tady byl otec národa Palacký se svým zetěm Riegrem štamgastem, stejně jako filolog a spisovatel Josef Jungmann, historik a spisovatel Pavel Josef Šafařík a další. Vlastenci se scházeli i v hospodách U Šilhů, U Hvězdy, U Platejse v Templu, v Čáslavského, U Zlatého tygra atd.

Co se týče piva, obrozenci se nijak neupejpali. Mladší generace básníků a prozaiků, tzv. Májovci (navazující na dílo Máchy, Erbena a Borovského), vysedávající v hospodě U Otce Pěkného, se dokonce obávala, že by celé hnutí mohlo v pivě i utonout. Romantici sdružení okolo almanachu Máj totiž rozhodně nepatřili mezi nějaké abstinenty. Zcela určitě se to nedá říct o Vítězslavu Hálkovi, Jakubu Arbesovi či Janu Nerudovi.

Jan Neruda byl v hostinci jako doma

Zvláště Jan Neruda, jeden z předních májovců, významný český básník, novinář a literát, byl podle vlastních slov, než si najal hospodyni, třicet let odkázán na hospodské pohostinství. Navštěvoval restaurace U Kuchynků, U Donátů, U Brejků, hotel U Arcivévody Štěpána, Saský dvůr, U Křížků. U Špinků, Líbalův a Frankovského hostinec atd. atd. Literární historici nalezli v jeho díle odkazy na čtyřicet pražských hostinců nepočítaje v to vinárny a kavárny. V tomto směru Nerudu předčil pouze jediný člověk – skutečný vládce hospodského a kavárenského světa – Jaroslav Hašek. Haškologové napočítali více než stovku hostinců, kam docházel.

V 70. letech 19. století si Neruda oblíbil hostinec U Ježíška ve Spálené ulici na Novém Městě pražském natolik, že zde byl se svou družinou k zastižení večer, co večer. A také se tady stravoval. Měl vyhrazený stůl, v jehož čele sedával. Zpravidla do hospody přicházel po osmé a odcházel až po jedné v noci.

U Ježíška vysedávala elita českého národa

K Ježíškovi docházel také spisovatel, básník a novinář Josef Václav Sládek, básník a prozaik Vítězslav Hálek, spisovatel a novinář Jakub Arbes, skladatel Bedřich Smetana či profesor medicíny a jeden ze zakladatelů české lékařské vědy Josef Thomayer. Někdo prý napočítal, že k „Ježíškovi“ chodilo postupně 174 slavných osobností. V roce 1872 byl ve zdejších prostorách založen časopis Lumír redigovaný J. V. Sládkem. Tato nevelká plzeňská pivnice měla v 70. a 80. letech 19. století jeden primát. Sedávali zde jak ctihodní staročeši, tak mladočeští radikálové. Ačkoliv se přívrženci obou národních stran vůbec neměli v lásce a neustále se kdekoliv a kdykoliv napadali, U Ježíšků vládla vzácná snášenlivost.

Podobně tolerantní ovzduší vládlo na začátku 20. století i v proslulé hospodě U Pinkasů. Scházeli se tady nejen zástupci všech vrstev společnosti, ale i jinak již vzpomínaní staročeši a mladočeši. K Pinkasům chodil mimochodem na plzeňské i T. G. Masaryk.

Snad vůbec nejslavnější českou hospodou, a dalo by se říct i světovou, byla a doposud je rozlehlá pivovarská pivnice U Fleků. Mezi stálými hosty, kteří se počítali na stovky, postupně vznikaly tak úzké a srdečné vazby, že se ve druhé polovině 19. století začalo mluvit o legendárním „flekovském národě“. Chodili sem zástupci všech sociálních vrstev, od pražského primátora Baxy až po věhlasného lupiče Babinského pod pseudonymem Miller.

Podobně demokratická atmosféra vládla i v mezinárodně proslulé pražské pivnici U Zlatého tygra. Mezi stálé hosty patřili skuteční koryfejové českého národa – F. Palacký, K. H. Mácha, J. K. Tyl, F. L. Čelakovský atd.

Hospoda jakožto místo společenské komunikace sehrála v české kultuře naprosto jedinečnou úlohu. Právě v krčmách se v 19. století odehrával celý český umělecký život. Starší generace básníků, jako byli K. H. Mácha, J. Neruda, V. Hálek, S. Čech či J. Vrchlický, navštěvovala většinou solidní měšťanské hostince v centru historické Prahy, které se vyznačovaly pohodlím a jistým místním svérázem.

Básník a prozaik Vítězslav Hálek tyto skutečnosti zhodnotil takto: „Na hostince svezly se všecky praménky u nás, a kdo nechodí do hostince, ten u nás již ani neexistuje. Přestat chodit do hostince a dáti se odvézt do Volšan u nás úplně jedno jest… A tak je hostinec jediné naše pojidlo.“

Pivní nezmar Jakub Arbes

Mnohé slavné osobnosti světa kultury měly pro hospody opravdu velkou slabost. Mezi legendární pivní bohatýry ze starší generace patřil vedle Nerudy i již zmiňovaný spisovatel a novinář Jakub Arbes, jenž proslul svými tahy od hospody k hospodě až do ranních hodin. Na Mistra Arbese nezapomněl ve svých vzpomínkách ani Jaroslav Hašek, se kterým se jeden čas pravidelně, vždy v sobotu, U Zlatého litru setkávali. Kdo prý seděl s Arbesem, nesměl mít jiné mínění než on, neboť jinak se Mistr snažil odpůrce zesměšnit nějakým sarkasmem. „Často otíraje si své brýle, pravil ke mně: ´Vy jste pitomec´, s čímž jeho stůl úplně souhlasil. Jindy opět prohodil: ´Vy jste výborný člověk,´což ale myslel sarkasticky… Jak on mluvil k nám, tak mluví dědové ke svým vnukům,“ napsal Hašek, jenž krásně popsal Arbesovo umění pít. „Ale jedna věc nám rozhodně imponovala: Mistr Arbes dovedl pít. Pil s rozkoší a rozkoší bylo dívat se, jak sklání svou bílou hlavu s vysokým inteligentním čelem ke sklenici piva, které pro něho neznamenalo jen prostý odvar chmele a sladu, nýbrž nápoj starých germánských hrdinů, kteří u nádob s tímto odvarem stejně vypravovali o svých činech mládeži, jako Arbes poučoval nás. A přitom mizela sklenice za sklenicí v útrobách tohoto kozáka literatury, a nakonec jsme šli do Sportky na černou kávu.“

Slavný sochař Václav Levý dokázal pít tři dny v kuse

Podobné tahy noční Prahou až do ranního kuropění mělo ovšem v oblibě více klasiků české kultury. Vyhlášeným flamendrem, schopným pít i několik dní v kuse, byl rovněž sochař proslulý monumentálními sochami Václav Levý. Jeho žákem nebyl nikdo jiný než slavný zakladatel českého novodobého sochařství Josef Václav Myslbek. Když Mistr vyrazil pít, stálo to vždy za to.

Myslbek vzpomínal, že jednou dorazil jeho učitel z několikadenního flámu přímo do ateliéru a hned na Myslbeka spustil: „Kluku lotrovská, přiznej se! Ukradls mi stříbrné hodinky! Tři dny je už hledám a ony nikde!“ Levý vykládal, že je měl naposledy zavěšeny na šňůrce kolem krku a zasunuty v kapsičce u vesty. Marně se Myslbek zapřísahal, že o ničem neví. Nakonec se hodinky našly – Mistr si totiž při oblékání přehodil přes rameno šňůrku i s hodinkami a tam také zůstaly po tři dny a noci, které strávil na tahu.

Mikoláš Aleš chodil domů až za svítání

Navštěvování hostinců měl ve značné oblibě rovněž významný český malíř a jedna z nejvýznamnějších osobností tzv. „Generace českého Národního divadla“ Mikoláš Aleš. Dokonce i v pokročilém věku nezřídka vyrazil klasik českého umění na pořádný tah s mladými bouřlivými bohémy ze spolku Mánes. Když už se konzumace alkoholických nápojů protáhla do pozdních nočních hodin, držel se spořádaný Aleš jedné praktické zásady, a sice že nemá cenu chodit domů před osmou ranní, kdy ještě děti nejsou ve škole. V 80. letech 19. stol. Aleš obrážel hospody se svým přítelem spisovatelem Karlem Václavem Raisem a oba rádi vysedávali v Choděrově restauraci na Ferdinandově třídě u jednoho stolu spolu s redaktorem časopisů Paleček a Švanda Dudák Ignátem Hermannem a vydavatelem a literátem Matoušem Šimáčkem.

Spisovatel Alois Jirásek a historik Zikmund Winter zase na začátku 20. století spolu pravidelně vysedávali u jednoho stolu v restauraci na nádraží Františka Josefa I. (Wilsonově nádraží).

Následující generace básníků a spisovatelů vstupující do literatury až na konci 90. let 19. století, k nimž patřili např. básníci Karel Toman, František Gellner, S. K. Neumann či spisovatel J. Hašek, se nejen v pivu, ale i jiném alkoholu, přímo utápěla.

Zdeněk Kment

Zdroje:

Viz text

Další zdroje uvedené viz: Kment Zdeněk: Hospody a jejich historická úloha v české společnosti. 2011