Článek
V předvečer Mnichova
O záboru demokratického Československa Hitler mluvil už v roce 1932. Tehdy se tomu Češi většinou smáli a brali to jako blábolení blouznivce. ČSR měla s Francií od roku 1924 podepsánu spojeneckou smlouvu, na základě které nám měla v případě napadení ze strany Německa nebo Maďarska přispěchat na pomoc. Také Sovětský svaz se zavázal vypomoci s obranou, jenže pouze v případě, že se do konfliktu zapojí právě Francie. Podobně jako s Rusy to bylo i s Velkou Británií, se kterou ČSR neměla podepsánu žádnou přímou smlouvu o pomoci. Britové se ale zavázali, že v případě války podpoří Francii čili pokud by se Francouzi odhodlali ČSR pomoci, musela by se zúčastnit i Anglie.
Československé vládě bylo už začátkem roku 1938 jasné, že Hitler je skutečný šílenec, který své výhrůžky myslí smrtelně vážně, a začala se připravovat k obraně. Obyvatelstvo se školilo, jak se chovat při případných leteckých útocích, lidé trénovali zatemňování oken apod. Po celé republice probíhaly manifestace za celistvost státu a všude vládlo odhodlání bránit se nacistické expanzi. Lidé neochvějně věřili v pomoc Francie a Anglie, potažmo i SSSR. K německé národnosti se začali hlásit nejen skuteční Němci, ale i lidé, z nichž byl pouze jeden z rodičů Němec, a také renegáti, jejichž rodiče byli oba Češi. Podle Henleina bylo v republice takových „trpících Němců“ zhruba tři a půl milionu.
Francouzi a Britové nechtěli Hitlera popudit
V září se už ale nad republikou začaly stahovat těžké mraky a veškerá legrace šla stranou. Francii ani Anglii se nechtělo dráždit Hitlera kvůli malému státu v srdci Evropy a obě země měly za to, že vlastně zachraňují světový mír. Vlády VB a Francie dokonce 19. září vyzvaly československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než padesáti procenty německého obyvatelstva (jaká podobnost s chováním dnešních USA vůči Ukrajině). I optimistům začalo docházet, že „přátelé“ Francouzi, Britové a Rusové nechají v rámci zachování evropského míru ČSR na holičkách. Když se zpráva o chystaném okleštění republiky roznesla, lidé vyrazili do ulic.
Britové a Francouzi se nakonec od Československa zcela distancovali a oznámili naší vládě, že v případě napadení země nacistickými vojsky nezasáhnou. Ba dokonce se objevily i názory, že pokud se Hitlerovi nepodvolíme, mohli bychom být považováni za strůjce války.
To vše v zájmu evropského míru, prostě taková politika appeasementu třicátých let. Ani dnes tomu není jinak.
Lidé mobilizaci přivítali, chtěli s nacisty bojovat
Československá vláda se zachovala, navzdory všemu a všem, odhodlaně. Dne 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci a Hitlerovy nestoudné požadavky odmítla. Schylovalo se k souboji trpaslíka s obrem. Už v květnu 1938 se začaly některé německé divize stahovat k našim hranicím. Vláda na tuto skutečnost zareagovala 21. května tzv. „tichým vyhlášením“ (vojáci nebyli svoláváni vyhláškou) částečné mobilizace na ostrahu hranic. Československo, ač nechtělo provokovat, bylo ve střehu a Hitler zuřil.
Dne 24. září 1938 ve 22 hodin však už byla vyhlášena plnohodnotná a všeobecná mobilizace ČSR. Nešlo o žádné překvapení, lidé ji už u rozhlasových přijímačů několik dní očekávali. Mobilizace proběhla rychle (do 24 hodin se u svých útvarů hlásily tři čtvrtiny povolaných záložníků) a úspěšně. Obyvatelstvo ji přijalo s nadšením. Celkem bylo do zbraně povoláno 1 280 000 mužů (údaje o přesném počtu branců i výzbroji se v odborné literatuře rozcházejí). Narukovali i čeští Němci, i když ne všichni. Povoláno jich bylo na 300 tisíc a asi polovina neuposlechla. Velení armády bylo svěřeno zkušeným důstojníkům, kteří se proslavili zejména v československých legiích v Rusku. Armáda měla k dispozici 350 tanků, 5 000 děl a 950 bojových letounů. Vojsko se skládalo ze 4 armád a ústřední zálohy o síle devíti divizí. Národ byl rozhodnut bojovat a měl k tomu i účinnou strategickou obrannou pohraniční linii, moderní zbraně i odhodlanou armádu.
Pak přišla ledová sprcha v podobě dokonané zrady spojenců v Mnichově.
Měli jsme se bránit? Ano, Žižka přesilu taky neřešil
Z vojenského hlediska nebyla naše situace nijak růžová. Po anšlusu Rakouska se už Třetí říše rozkládala i na jihu, a tak Němci mohli zaútočit nejen ze západu, ale také ze severu a jihu. Jistě by se přidali i Maďaři a Poláci. Demokratické Československo bylo totiž obklopeno zeměmi, kde byli u moci diktátoři (Německo, Polsko, Maďarsko). Všechny tyto země se chtěly územně přiživit, k čemuž také po Mnichovu došlo.
Je pravděpodobné, že David by Goliáše tentokrát asi nepřepral, i když mnozí byli přesvědčeni, že Hitlera můžeme i přes početní převahu a silnější letectvo odrazit. Historie zná řadu příběhů malých armád, které se dokázaly ubránit podstatně silnějšímu protivníkovi. Ostatně ani náš husitský hejtman Jan Žižka se nějakým velkým přepočítáváním nepřátelských vojáků nezdržoval a už vůbec neřešil, zda má smysl nastoupit se sedláckými cepy proti německým obrněným rytířům s meči, kopími a štíty. Husité měli na paměti dvojverší ze svého bojového chorálu Kdo jsou boží bojovníci, které je z celého songu zásadní: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“
Hlavním argumentem zastánců „nebránění se“ byla tehdejší mezinárodní izolovanost ČSR, početní a zbrojní převaha nepřítele, předpokládané lidské oběti a velké hmotné škody ve vybombardovaných městech. To je všechno sice pravda, ale tyto argumenty lze aplikovat na jakoukoliv válku. Kdybychom to vzali doslova, tak by moc válek nebylo – protivníci by si na začátku spočítali, kdo je silnější, a ten slabší by se, vzhledem k hrozícím škodám a nepodpoře spojenců, rovnou vzdal. Pro příklady, kde se slabší postavil silnějšímu, nemusíme chodit daleko. Cožpak se ostatní země tehdejší doby Němcům nebránily s mnohem menšími a nepoměrně hůře vyzbrojenými armádami? Když v říjnu 1935 zaútočili bez vyhlášení války Mussoliniho fašisté na Etiopii, Společnost národů pro ni nepohnula ani prstem, o Francii a Británii ani nemluvě (jako v našem případě). A s jakou vervou se „bosí“ Habešané s oštěpy bránili proti o celé věky technicky vyspělejšímu agresorovi. Kdo pomohl malému Finsku (také odmítlo sovětské požadavky na odstoupení území), když jej 30. listopadu 1939 přepadla (bez vyhlášení války) mnohonásobně silnější Rudá armáda (tzv. Zimní válka, skončila 13. března 1940 a SSSR byl za ni ještě v roce 1939 vyloučen ze Společnosti národů)? A co útok na Polsko v září 1939 ze strany Německa a SSSR, kdy polská jízda srdnatě, leč beznadějně, vzdorovala opancéřovaným divizím? I malé země jako Lucembursko, Belgie nebo Holandsko (i Dánsko aspoň naznačilo nějaký vojenský vzdor, byť asi jen na jeden den) se alespoň pár dní Hitlerovým hordám bránily, než se vzdaly, byť bylo nad slunce jasnější, že nemají šanci.
Beneš selhal na celé čáře
Československo mělo v tomto ohledu mnohem větší šance na účinnější a mnohem delší obranu. Jenže prezident Edvard Beneš a spol. si spočítali, že vzdorovat silnějšímu se nevyplácí, a vzdali to hned. Třeba poznamenat, že ani vláda, včetně dalších politiků, nebyla v této věci zajedno. Tři vládní ministři s Benešem nesouhlasili a také celá řada politiků proti vládnímu kapitulantství protestovala. Poslanec a předseda Výboru na obranu republiky Ladislav Rašín se nechal slyšet: „Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. V čem má národ vidět sílu, v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez jediného výstřelu opouští hranice? Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“
Vláda svým nešťastným rozhodnutím ovšem naštvala nejen celou zmobilizovanou a nabuzenou armádu, ale i celý národ, který chtěl bojovat i bez spojenců a byl připraven přinést oběti. Lid vyšel do ulic a skandoval hesla proti kapitulaci, Beneše zatracoval za zbabělost a Francii za zradu. I komunisté byli pro obranu. Dobře to napsal Václav Černý: „Boj by byl zoufalý a za daných okolností, bez spojenců, byl předem ztracen. Ale národ své armádě věřil, a tato armáda to hluboce cítila a byla by se pokryla slávou: jsou osudné chvíle a dějinné situace, tragické sic, ale v nichž se v budoucnosti národům mravně vyplácí být poraženi v spravedlivém boji, však podstoupit jej mají a musí stůj co stůj, Poláci to věděli i Jugoslávci.“
Benešova vláda sice zabránila škodám na lidských životech a materiálu, způsobila ale obrovské škody morální. Odrážela snad tato malomyslnost v jistém smyslu českou národní povahu? Jeden z nejvýznamnějších českých filozofů Jan Patočka to ve stati „Co jsou Češi“ říká nekompromisně: „Díky své kapitulaci Beneš jednoznačně zavinil i následný morální propad českého národa (…) Přijetím diktátu byla pohřbena (možná navždy) osudová šance, aby se národ stal duchovně a mravně velkým, aby se opět stal součástí ‚velkých‘ evropských dějin. Místo toho zvítězila malost.“ Beneše, kterého má Patočka za zosobnění „malého češství“, viní nejen ze selhání při obraně země, ale i z odpovědnosti za politický vývoj vedoucí k Mnichovu.
Edvard Beneš byl přitom dlouho plný odhodlání. Historik Robert Kvaček napsal, že ještě 26. září 1938 přednostovi své vojenské kanceláře generálovi Silvestru Bláhovi vykládal, že tato válka bude hrozná, že se se budou všichni naši občané, muži i ženy, bít až do konce. „Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností vojenskou i politickou!“
Jenže pak se jeho bojový duch někam vytratil a Beneš utekl do Londýna. Tam se mu zase udatnost navrátila zpět, když kritizoval prezidenta Emila Háchu za poraženectví a vyčítal mu, že okleštěný protektorát vydal bez boje. Skrze rozhlas zpoza kanálu pronášel projevy, v nichž národ vyzýval k odporu: „Nesmí být pro tebe žádné překážky, nepovoluj, vytrvej, pamatuj, že svoboda se rodí vždycky jen ve stálém, neústupném a často krvavém boji.“
Češi v minulosti uměli bojovat
Národ chtěl bojovat, a když by bylo nejhůř, mohl čestně kapitulovat. Národní cti a hrdosti by bylo učiněno zadost a my bychom se dnes opájeli oprávněnou pýchou nad statečností našich předků, kteří se jako první postavili Hitlerovi se zbraní v ruce.
Když na to přijde, Češi bojovat umí. Odhlédneme-li od dávných husitských válek, připomeňme si české legionáře v I. světové válce bojující v Rusku. Jako pěkný příklad nám poslouží bitva v železniční stanici Lipjagy v Povolží. Dne 4. června 1918 tady pouhých 1 600 čs. legionářů zaútočilo na 4 tisíce (!) bolševiků. Útok byl zdrcující – na sovětské straně padlo 1 500 rudoarmějců a další dva tisíce byly zajaty. Zbylí bolševici se v panice rozprchli a někteří se dostali do nedaleké Samary, která se na boj s legiemi teprve připravovala. Podali tady svědectví o prohrané bitvě a volali: „Lučše s čortami, čem s Čechami vojevať!“ (Raději s čerty, než s Čechy bojovat!). Část bolševických jednotek se poté odmítla s českými legionáři utkat a odjela. Město pak bylo snadno dobyto.
Nakonec malé jednotky Čechů bojovaly i ve druhé světové válce po boku spojenců, na východě i západě, ale to už byla slabá náplast a spíše symbolická záležitost.
Jaké měla naše armáda šance? Docela slušné
Československá armáda měla tedy v roce 1939 na své straně jednu velkou výhodu, a sice velké nadšení a bojového ducha. Ačkoliv máme zafixováno, že československá armáda byla oproti té německé malá, ve skutečnosti byla na tehdejší evropské poměry v podstatě obrovská, i se zálohami mohla mít k dispozici až 1,5 milionu kvalitně vyzbrojených vojáků pod zkušeným legionářským velením. Byla šestou největší v Evropě a co do počtu zbraní na jednoho obyvatele bylo Československo nejvyzbrojenějším státem na světě. Také stála v obranném postavení, což je vždycky výhoda, a mohla počítat s pásem moderního opevnění, byť ještě místy nedokončeného. Jistě, německé letectvo by to zastaralé československé brzy z oblohy vymetlo, jenže rozhodující by byl boj na zemi. Němci měli sice více tanků a děl, naše tanky ale byly kvalitnější a v těžkých a lehkých kulometech měli Čechoslováci dokonce převahu. Také je třeba si uvědomit, že wehrmacht v té době ještě neměl vůbec žádné bojové zkušenosti, k těm se dopracoval až později během války. Celé ročníky mužů neměly žádný vojenský výcvik, protože Německo zavedlo brannou povinnost až v roce 1935. Němci zkrátka nebyli v roce 1938 na tak odhodlaného, silného a špičkově vyzbrojeného protivníka v obranném postavení připraveni a nějaká blesková válka nepřicházela v úvahu. Myslel si to i náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí, který o situaci 9. září 1938 v memorandu Nejvyšší radě obrany státu napsal: „Pokud jde o armádu německou, je její nynější velikost jen zdánlivá. Všechny šířené zprávy o její mohutnosti, výzbroji, odhodlanosti (…) nutno přijímat se značnou rezervou. Žádná armáda (…) nemůže v tak krátké době, kterou mělo nynější Německo k dispozici, vydupat ze země dokonalé kádry a dostatečný počet vycvičených záložníků. Ve skutečnosti má německá armáda jen to, co ukazuje v současných manévrech: půldruhého milionu nedokonale vycvičených záložníků.“
Němci si byli vědomi síly čs. armády. I Hitler váhal
Ani Hitler si nebyl vůbec jistý úspěchem a německé velení počítalo v případě československého zuřivého odporu se značnými ztrátami. Generál Karl-Heinrich Bodenschatz odhadl možné ztráty německé armády až na 60 procent! Nejlépe zabezpečeným úsekem byla jižní fronta mezi Českými Budějovicemi a Bratislavou, kde se nacházely za sebou dva pásy lehčího opevnění a především nejsilnější čs. 4. armáda s devíti divizemi, která mohla být rychle posílena dalšími pěti záložními divizemi. Němci, kteří měli na rakouské straně jen osm divizí, se dokonce obávali, jak se později ukázalo, že by zde Češi mohli přejít do protiútoku.
Největší nevýhodou bylo, že nepřátelé mohli zaútočit prakticky ze všech stran. Maďarské síly sice nepředstavovaly pro naši armádu žádný velký problém, ale muselo by být proti nim vyčleněno sedm divizí, které by chyběly proti nacistům. To Poláci měli mnohem silnější armádu, ale jejich útok by byl zřejmě omezen pouze na Těšínsko. Na tomto místě bychom si snad mohli jen připomenout, že i Poláci měli s Hitlerem uzavřený německo-polský pakt o neútočení (Pakt Piłsudski-Hitler podepsaný v Berlíně) z 26. ledna 1934 platný na deset let.
Jak by válka asi probíhala, co kdyby…
Zásadní otázkou tedy bylo, jak dlouho by československá armáda mohla vzdorovat početnějšímu nepříteli. Plán byl jednoduchý – odrazit první nápor nepřítele a zadržovat jej na linii opevnění co nejdéle. Pak by se ustupovalo na Moravu do Beskyd a možná až do slovenských hor. Ostatně na čestnou kapitulaci bylo vždy času dost a tento heroický boj by republice zajistil kontinuitu pro její poválečnou existenci, aniž by bylo třeba podlézat spojencům. Boje by mohly trvat celé měsíce. Svět by vše sledoval v úžasu a jak by se válka protahovala, naši „spojenci a mírotvorci“ z Británie, SSSR, a především Francie by hanbou byli rudí až na zadku. Co kdyby se Francie nakonec přece jen rozhodla alespoň zachrastit zbraněmi a Německo by muselo část divizí stáhnout k francouzským hranicím? Co kdyby německé ztráty po Hitlerově vítězství byly natolik vysoké, že by se podobaly pověstnému Pyrrhovu vítězství, a diktátor by ztratil chuť na další výboje? Co kdyby v chaosu těchto událostí v srdci Evropy spáchal někdo na Hitlera úspěšný atentát (opozice v Německu existovala, připomeňme si neúspěšné první protinacistické spiknutí podplukovníka Abwehru Hanse Ostera v roce 1938) a vlády v Německu se chopil někdo méně agresivní? Co kdyby…?
Když jsme opustili pevnosti, Hitler se radoval jako dítě
V očích světa bychom dnes nebyli národ Švejků, ale národ hrdinů. Kdo ví, jak by se válka vyvíjela, kdyby wehrmacht hned v první etapě války narazil na tak zarputilý odpor. Každopádně by to pro nacisty nebyla žádná procházka růžovým sadem. Hitler to dobře věděl, a vyhrožoval proto, že např. vybombarduje Prahu. Každopádně by z této války vyšel velmi oslabený. Představme si jen, že by Luftwaffe (což by se určitě stalo) zničila naše zbrojovky, které Německo po zbytek války hojně zásobovaly zbraněmi, a s nimiž zanedlouho zaútočilo na západní Evropu. Z našich pohraničních pevností měl Führer i se svým generálním štábem respekt, a tak po jejich odevzdání a složení zbraní se dle svědectví radoval jako malé dítě, což už se prý nikdy neopakovalo. Zato reputace české armády, potažmo celého národa, v očích nejen Němců, ale i celého světa poklesla.
Vraťme se ještě jednou k hrdinnému boji malého Finska proti mnohonásobné přesile sovětských hord, jelikož zde máme řadu podobností s tehdejší ČSR. Také Finové měli svůj pás opevnění, tzv. Mannerheimovu linii, postavenou právě proti Rusům. Je samozřejmě pravda, že naše postavení z hlediska geografického bylo mnohem nevýhodnější, nepřátelé na nás mohli zaútočit z několika stran. Diktátor Stalin, jistý si hladkým průběhem operace, se chtěl před svým spojencem Hitlerem předvést, a dopadlo to pro něj dosti tristně. Nakonec sice zvítězil a ukrojil si z Finska kus území, Finové si ale svou svobodu uhájili. A vedlejší výsledky? Finové měli necelých třicet tisíc mrtvých, Rusové 150–200 tisíc! Ještě mnohem markantnější byly rozdíly ve ztrátách bojové techniky. Ale co hůř, Sovětský svaz utrpěl škodu morální, před světem se odhalil jako agresor a prestiž Rudé armády se hluboce propadla. Bojový výkon bolševiků Hitlera utvrdil v přesvědčení, že převálcování Stalinových vojsk bude hračkou.
Co by asi dělal Masaryk?
A co by tomu všemu řekl, a hlavně co by udělal, náš první československý prezident T. G. Masaryk? Ivo Ducháček, tajemník ministra exilové vlády v Londýně Huberta Ripky, se jednou v soukromém rozhovoru zeptal Jana Masaryka, co by za Mnichova udělal jeho otec. Odpověď zněla: „Táta by řek, tož budeme sedlat!“
Zdroje:
Kvaček Robert: Poslední den. Epocha. 2014
Patočka Jan: Co jsou Češi. Panorama. 1992
Černý Václav: Paměti. Sixty-Eight Publishers. 1982
Peroutka Ferdinand: Byl Edvard Beneš vinen? H+H. 1993
Pacner Karel: Osudové okamžiky Československa. Albatros. 2001
Tigrid Pavel: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Odeon. 1990
Zeman Zbyněk: Edvard Beneš – Politický životopis. Mladá fronta. 2000
Kment Zdeněk: Valašsko v područí hákového kříže. Echo Books. 2017
