Článek
Jakub Arbes (1840-1914) se narodil do rodiny ševcovského mistra jako třetí ze čtyř dětí v Praze. Měl se stát také ševcem, protože se ale dobře učil, poslali ho rodiče studovat. Na německé novoměstské vyšší německé reálce se seznámil s Janem Nerudou, který tam učil češtinu. Studoval také italštinu, francouzštinu, ruštinu, chorvatštinu a polštinu a tři roky strávil na Českém vysokém učení technickém v Praze. Nakonec se stejně stal novinářem a spisovatelem. Psal sociální romány z dělnického prostředí, politicko-historické práce, lyrickou poezii, satirické a politické verše, překládal, působil jako divadelní kritik a jeden čas byl i dramaturgem Prozatímního divadla. V literatuře zavedl na popud Nerudy nový žánr romaneto. Stal se také jedním ze zakladatelů české vědecko-fantastické literatury. V roce 1867 se oženil s o tři roky mladší švadlenou Josefou Rabochovou a měl s ní šest dětí.
Novinařina přivedla Arbese do basy
Žurnalistickou kariéru Arbes začal v roce 1867 v časopisu Hlas a poté v magazínu Vesna kutnohorská. Jelikož se řadil mezi satirické novináře, vydával krátce vlastní satirický časopis Šotek, Volné slovo, Hlas předměstí, Věstník Jednoty řemesel atd.
Zcela zásadní ale bylo jeho angažmá v Národních listech, kde od poloviny roku 1868 působil jako „zodpovědný redaktor“. Svým psaním si zakrátko vysloužil pozornost úřadů a dostal se do centra perzekučního dění. To znamenalo, že byl asi šedesátkrát vyšetřován a zhruba čtyřicetkrát stanul před různými soudy. Arbes to bral s nadhledem a ač nespáchal „jediného trestného skutku“, s ironií sám o sobě psával jako o „kriminalistickém monstru prvního řádu“. Kvůli jistému sporu Národních listů nafasoval Arbes od soudu 4 měsíce žaláře a list pak pokutu 500 zlatých. Arbes nástup téměř rok dokázal odkládat, ale nakonec byl 7. února 1870 zatčen a umístěn do vězení. V podstatě tam nebyl ani za svůj článek, ale z titulu své funkce zodpovědného redaktora, který byl trestně odpovědný za vše, co noviny zveřejnily. K inkriminovanému článku se totiž přihlásil Ferdinand Schulz a žádal, aby se řízení vedlo proti němu, nicméně soud chtěl potrestat Arbese. Naštěstí 24. dubna 1870 byla vyhlášena amnestie pro odsouzené v tiskových deliktech a Arbes byl propuštěn na svobodu.
Ještě téhož roku dostal tři dny samovazby a včetně vyšetřovací vazby byl celkově vězněn zhruba pět týdnů. Aby nedošlo k mýlce, že Arbes byl nějaký ojedinělý buřič a kriminálník - v roce 1868 se ve vězení nacházela celá řada českých redaktorů.
Arbes si však z těchto zkušeností nějaké velké ponaučení nevzal a noviny dál vedl po svém. Kvůli závadným článků Národních listů byl v pěti řízeních odsouzen dohromady na jeden rok a tři týdny (24. září 1873 - 15. říjen 1874). Spolu s Arbesem poslal soud za mříže na 9 měsíců i vydavatele Národních listů Viléma Erbena. Trest si odpykal Arbes v České Lípě a první tři měsíce seděl v jedné cele spolu s Erbenem.
Tajná vězeňská romance a další eskapády aneb co na wikipedii nenajdete
S rodinou a přáteli komunikoval prostřednictvím korespondence, která samozřejmě podléhala vězeňské listovní cenzuře. Arbes si však našel cestu, jak z vězení tajně posílat a zároveň přijímat dopisy bez cenzury. Jednalo se o teprve osmnáctiletou vězeňskou posluhovačku Marii Červenkovou, která uklízela cely a posloužila žurnalistovi jako utajený kurýr. A Marie mu podle všeho neposloužila pouze jako důvěrná doručovatelka. Vznikl mezi nimi intimní vztah a románek měl i své završení. Marie v srpnu 1874 své zaměstnání opustila a uchýlila se ke svým rodičům, kde v dubnu 1875 porodila nemanželskou dceru Marii Františku. Arbesovo manželství románek nezničil, zřejmě kvůli toleranci manželky Josefy.
Mimo tento románek ale Arbes v cele intenzivně psal, a tak se říká, že díky vězení se stal skutečným spisovatelem. Nikdy před tím totiž neměl na psaní tolik času jako tady. Započal tady několik romanet a stal se „soustavným“ spisovatelem.
Jakub Arbes v mladším věku.
Arbes jako pivní bohatýr
Po propuštění se Arbes vrátil do Národních listů, kde pracoval až do roku 1877, kdy dostal od nového vydavatele novin Julia Grégra výpověď s odůvodněním hospodářské krize. Ve skutečnosti se mu nelíbilo Arbesovo nebezpečné radikální smýšlení. Poté nastoupil do redakce staročeského časopisu Politik, ale i o toto místo asi po roce přišel. V roce 1879 byl uvolněn i z pozice dramaturga Prozatímního divadla, kde působil od roku 1876. Od té doby už fungoval jako samostatný novinář a spisovatelství se mu stalo hlavním zdrojem existence. Mimochodem vzorem mu byli především Jan Neruda a Karel Hynek Mácha. Inspiroval se Májovci, mezi které patřili vedle Nerudy např. Vítězslav Hálek, Karolina Světlá, Josef Václav Frič atd. Mnohé ze svých knih vydal vlastním nákladem, což ovšem od konce 70. let dělalo vícero spisovatelů.
Z mnohaleté novinářské práce v Národních listech si Arbes mj. odnesl jisté pracovní návyky, které se projevovaly převráceným denním režimem. Podle Arbesova životopisce Karla Krejčího pracoval totiž do pozdních nočních hodin a někdy až do rána, načež následně doma vyspával. Když pak přišel o místo, chtěl tuto skutečnost před rodinou zatajit, a tak musel celé noci někde přečkat. K tomuto účelu se právě hospody hodily přímo skvěle a tento zvyk mu pak zůstal i v době, kdy se již živil výhradně literární tvorbou. Dopoledne tedy spal, odpoledne pracoval a kolem desáté byl opět v hospodě mezi svými.
A nejednalo se jen o nějaké jednotvárné vysedávání v jedné putyce. Jakub Arbes totiž proslul svými tahy od hospody k hospodě až do ranních hodin. Na začátku 20. století si Arbes a jeho přátelé oblíbili hospodu U zlatého litru na Královských vinohradech. Odtud se společnost vydávala různými trasami na noční pouť Prahou se zastávkami v oblíbených lokálech. Okolo druhé hodiny ranní zpravidla nemohli vynechat hostinec U tří kosů v Křemencově ulici, kde se posilnili polévkou před dalším pochodem. A takové procesí se neobešlo bez náležitého hlučení, což se spícím spořádaným Pražanům pramálo zamlouvalo. Básník Gustav Roger Opočenský, který se těchto tahů také zúčastňoval, pak po letech vzpomínal, jak se jednou v neděli okolo deváté hodiny ranní poslední zbytky zdevastovaných flamendrů v čele se svým bělovousým Mistrem, s širokým kloboukem na hlavě a viržinkou v ústech, potácely ulicí, když je spatřila jistá domovnice a jen pohoršeně kroutila hlavou: „Aspoň ten děda by moh´mít rozum!“
O Arbesových proslulých tazích a vynikající orientaci se ve svém cestopisu Noční Prahou zmínil i novinář a spisovatel Karel Ladislav Kukla. „Však Jakub Arbes má celý polohopisný plán strategický, dle něhož každé noci své pouti Prahou řídí. Tak jako má dobrý vojevůdce řady rozlehlých tvrzí a redut kolem své pevnosti na všech stranách, má i mistr Arbes ve všech končinách noční Prahy své určité zamilované západáky. Jako přítel dalekých nočních procházek má jednu ´svou´ krčmu až na Pohořelci, jednu hned vedle na konci Karlína u Invalidovny, třetí za Vyšehradem u Podola, čtvrtou v Libni, pak asi pět jiných na celém obvodu Prahy… Od jedné k druhé je vždycky ´jenom´ asi půldruhé hodiny cesty pěšky a do těch všech s sebou vždycky sebere některého známého, který mu právě vpadne do cesty…“
Známé bylo také jeho vyprovázení domů z hospody. Hospodští přátelé jej vyprovázeli domů na Smíchov, načež se před jeho domem zastavili a rozprávěli. Pak šel Arbes zase vyprovodit je, a tak to šlo až do rána.
Jaroslav Hašek: „Arbesi, Arbesi, ty špatně skončíš!“
Na Mistra Arbese nezapomněl ve svých vzpomínkách ani Jaroslav Hašek, se kterým se jeden čas pravidelně, vždy v sobotu, U zlatého litru setkávali. Kdo prý seděl s Arbesem, nesměl mít jiné mínění než on, neboť jinak se Mistr snažil odpůrce zesměšnit nějakým sarkasmem. „Často otíraje si své brýle, pravil ke mně: ´Vy jste pitomec´, s čímž jeho stůl úplně souhlasil. Jindy opět prohodil: ´Vy jste výborný člověk,´ což ale myslel sarkasticky… Jak on mluvil k nám, tak mluví dědové ke svým vnukům,“ napsal Hašek, jenž krásně popsal Arbesův sklon k pití, či spíše umění pít. „Ale jedna věc nám rozhodně imponovala: Mistr Arbes dovedl pít. Nepil také jako obyčejný člověk, který zasedne si k pivu jen proto, aby pil bezúčelně, v tomto ohledu byl Mistr Arbes epikurejcem. Pil s rozkoší a rozkoší bylo dívat se, jak sklání svou bílou hlavu s vysokým inteligentním čelem ke sklenici piva, které pro něho neznamenalo jen prostý odvar chmele a sladu, nýbrž nápoj starých germánských hrdinů, kteří u nádob s tímto odvarem stejně vypravovali o svých činech mládeži, jako Arbes poučoval nás. A přitom mizela sklenice za sklenicí v útrobách tohoto kozáka literatury, a nakonec jsme šli do Sportky na černou kávu. Mistr Arbes na své cestě na Smíchov stavíval se někdy i v noční kavárně Chaloupce v Řeznické ulici, kde obyčejně dokončoval své rozhovory o Třebízském. A to vše prováděl ten ataman v onom věku, kdy neliteráti chodí spát už v osm večer.“ Jen tak mimochodem, tehdy mu bylo sedmdesát.
Arbes svůj talent nezapřel, byl pohotový a vtipný. Hašek jednou v hospodě neunesl jeho dominanci, vstal a chtěje mistra vyprovokovat, hlasitě jej pokáral: „Arbesi, Arbesi, ty špatně skončíš!“ Nastalo rozpačité ticho a každý čekal, jak nestor českých spisovatelů zareaguje na Haškovu drzost a opovážlivost. Mistr se zachoval zcela nečekaně. Neodešel, neurazil se a ani neodpověděl hněvivě. Pomalu se napil, utřel si vousy, a v naprostém klidu pravil: „Ovšem, o tom vím. Půjdu takhle po ulici a uvidím hlouček lidí, kteří obklopují nějakého ukoptěného, na zemi se válejícího opilce. Přistoupím blíž - a on to Jaroslav Hašek! V tu ránu mě raní šlak a bude po mně.“
Aby to nevypadalo, že byl Arbes nějaký alkoholik a hýřil, je třeba připomenout, že v 19. století se celý český literární život odehrával právě v hospodách. Např. výše zmíněný Arbesův vzor Jan Neruda, český literární velikán, rovněž strávil podstatnou část svého života po hospodách.
V roce 1912 Arbesova milovaná žena Josefa zemřela. Přestože byl slavným literátem, žil v existenční nouzi, a k tomu ještě ztrácel zrak. A tak vše, co chtěl zaznamenat, musel diktovat dceři Olze, která se neprovdala a starala se o něj až do jeho smrti. Jakub Arbes ve věku 73 let zemřel 8. dubna 1914 a je pochován na Smíchově.
Zdroje:
Krejčí Karel: Jakub Arbes: život a dílo. Lukasík 1946
Charypar Michal: Kauza Arbes. Cenzura jako zkušenost zodpovědného redaktora a jako téma spisovatele.
Hašek Jaroslav: Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. 1977
ČT: Osudové lásky – Vzplanutí Jakuba Arbese
Lebrová Dobromila: Jakub Arbes, spisovatel a novinář – 95. výročí úmrtí. Pozitivní noviny 2009
Kment Zdeněk: Hospody a jejich historická úloha v české společnosti. 2011
