Článek
Po pádu Rakousko-Uherské monarchie převzala nově vzniklá Československá republika četnictvo prakticky bez větších změn. Novou definitivní podobu organizace doznal tento bezpečnostní sbor až na základě zákona o četnictvu č. 299/1920 Sb. ze dne 14. dubna 1920. Ten vymezil četnictvo jako: „Vojensky organizovaný sbor strážný, jenž určen jest k tomu, aby podle stávajících zákonných předpisů a podle nařízení příslušných úřadů státních udržoval v celém území Československé republiky veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost.“
Výkonným orgánem a současně nejnižším článkem v organizaci četnictva se staly četnické stanice, které působily jen v obcích vymezeného soudního okresu. V jejich čele stál velitel stanice, povětšinou s hodností vrchního strážmistra, a posádku museli tvořit alespoň tři muži (za Rakousko-Uherska mohla mít stanice i jen jednoho muže). Tito muži dohlíželi na pořádek a zabývali se běžnou kriminálnickou agendou, jako byly nejrůznější delikty – od tuláctví přes prostituci až po krádeže a podvody menších šejdířů.
V případě těžkých zločinů a komplikovaných případů se dostávaly ke slovu speciální pátrací stanice. V lednu 1928 jich bylo zřízeno v celé republice 40 a sloužili v nich odborníci a znalci z různých oborů kriminalistiky.
Stejně jako máme dnes dopravní policii, vznikly v roce 1935 také četnické silniční kontrolní stanice, a dokonce i četnické letecké hlídky, jejichž vznik byl po roce 1933 iniciován stále častějším narušováním vzdušného prostoru německými a maďarskými špionážními letadly. Podobnou motivaci mělo i vytvoření četnických pohotovostních oddílů. Byly reakcí na Hitlerovo uchopení moci v lednu roku 1933, kdy se stal německým kancléřem. Tyto četnické oddíly působily zejména v německém příhraničí, kde se potýkaly s německými, polskými či maďarskými narušiteli.
Četníci měli privilegované postavení
Četníci měli za první republiky docela privilegované postavení a služba v četnickém sboru byla považována za prestižní povolání. Při výběru byla uplatňována přísná kritéria a přednost měli délesloužící armádní poddůstojníci. Četník musel být československým státním občanem, bezúhonný, svéprávný, duševně způsobilý a samozřejmě zdravý. Splňovat bylo třeba i přiměřenou výšku – minimálně metr a pětašedesát centimetrů. Dalším kritériem byla dokončená obecná škola a vojenský výcvik. Uchazeč se zavazoval ke čtyřleté povinné službě, z níž první rok byl zkušební. Na jeho konci, po teoretické a praktické přípravě, pak vykonal závěrečnou zkoušku. Zkoumala se jeho minulost i pověst rodiny, nesměl mít např. nemanželské dítě. Bylo velkým problémem, pokud někdo z jeho rodiny spáchal trestný čin. Optimálním kandidátem byl svobodný muž nebo bezdětný vdovec ve věku 21–35 let. Tuto podmínku však ministerstvo vnitra mohlo prominout.
Četník musel být apolitický. Za ženu si nesměl vzít třeba komunistku
Na druhou stranu byl četník značně krácen na svých občanských právech. Např. se nemohl oženit, kdy se mu zachtělo, ale až po odsloužení povinných čtyř let ve službě anebo po dovršení třiceti let. Nadřízený orgán dokonce i dbal na výběr manželky, takže si např. nemohl vzít nějakou tulačku, děvečku ze statku nebo nezaměstnanou dělnici. Četník si sňatkem neměl snižovat životní úroveň, neboť by tak mohl snáze podlehnout svodům korupce. Vhodnou manželkou nebyla ani členka KSČ, která by jej mohla politicky ovlivňovat, a to zcela nežádoucím směrem. Mimochodem bylo zakázáno, aby manželka četníka provozovala hostinec. Četník musel totiž být apolitický, a tak měl od roku 1927 zákaz stát se členem politické strany a byl rovněž zbaven volebního práva. Nesměl se k volbám a k jejich výsledkům dokonce ani vyjadřovat. Zapovězenu měl i účast na jakýchkoliv akcích politických stran nebo spolků či akcích s politickým obsahem. Četník měl být civilnímu obyvatelstvu příkladem. Příslušník četnického sboru se nesměl stýkat s nevhodnými osobami se špatnou pověstí. Přátelit a stýkat se mohl s občany pouze ctihodnými, mravopočestnými a dobře společensky situovanými. Policejní manuál určoval, koho lze za takové osoby považovat. Jednalo se např. o státní či bankovní úředníky, učitele, lékaře, kněze, funkcionáře sportovních organizací atd.
A jelikož četníci potřebovali jako každý jiný bezpečnostní orgán informace, potřebovali informátory – tzv. důvěrníky. Ti mohli četníkům poskytovat informace buď vědomě, nebo nevědomě. Zkrátka a dobře, ačkoliv četníci, zvláště na vesnicích, požívali jisté autority a měli v nejistých dobách velké krize alespoň zajištěn stálý příjem, na růžích ustláno rozhodně neměli. Občas ve službě přišli i o život.
Vražda četníka v Hovězí. Věhlasný případ bratrů Hrňových
Známý případ bratří Hrňových v roce 1937 způsobil na Valašsku značný rozruch a sledovala jej celá republika.
Bratři Josef (24) a Jan (22) Hrňové bydleli v Hovězí a měli pověst rváčů, zlodějů a pytláků. Dne 30. června 1937 přišel dopoledne na četnickou stanici v Hovězí místní občan Jan Koňařík oznámit krádež potravin ze svého sklepa. Uvedl, že podezřívá své synovce Josefa a Jana Hrňovy. Vrchní strážmistr Adolf Winkler proto k domku Hrňových vyslal dva četníky, aby v něm provedli prohlídku. Dvoučlennou hlídku skládající se ze štábního strážmistra Josefa Knolla (42) a strážmistra Rudolfa Doležala doprovázel ještě obecní strážník Josef Blinka (72). Neměli tušení, že Hrňovi jsou po zuby ozbrojeni. Zbraně ukradli červnu roku 1937 v železářském obchodě ve Valašském Meziříčí.
Strážmistr Knoll měl služební pistoli a šavli, Doležal byl ozbrojen puškou s bodákem a šavlí. Hlídka zastihla oba sourozence doma. Když Knoll přistoupil k Josefovi a chtěl jej prohledat, Hrňa na něj nečekaně vystřelil z revolveru. Raněný četník jej popadl za ruce a zatlačil do kouta světnice na dřevěnou bednu, Josef ale střílel dále a zasáhl i Doležala, který přispěchal kolegovi na pomoc. Ten bajonetem na pušce zasadil ránu do útočníkovy paže a došlo i na výstřel, jenže kulka šla mimo. Mladší Jan také vytáhnul pistoli a začal střílet. Josef vytrhnul Doležalovi pušku z rukou a oba zranění četníci se dali na ústup. Obecní četník zmizel už na začátku střelby. Těžce zraněný Knoll se ale dostal jen mezi dveře kuchyně a předsíně, kde jej starší z bratrů srazil k zemi a několikrát udeřil pažbou pušky do obličeje. Nakonec mu do krku vrazil sejmutý bodák. Doležalovi se podařilo dostat až před domek, kde se snažil ukrýt v obilí. Bratři jej ale dostihli
a doslova o něj rozbili jeho pušku. Když nabyli přesvědčení, že je mrtev, obrali Knolla o pistoli a prchli do blízkých lesů. Strážmistr Doležal byl zanedlouho nalezen a dopraven do vsetínské nemocnice, kde se z mnohačetných zranění nakonec vyléčil. Knoll byl pohřben v Hovězí. Strážmistr měl v sobě pět kulek, z nichž tři byly smrtelné. K tomu měl ještě bodnou ránu v krku od bajonetu.
Do pronásledování zločinců se postupně zapojilo na 450 četníků ze Vsetína, Valašského Meziříčí a Frýdku–Místku včetně služebních psů z okolních pátracích stanic z území Moravy a Slovenska. Na dopadení vrahů vypsal Zemský úřad odměnu 3 tisíce korun, kterou později zvýšil na 5 tisíc. Četníci pronásledovali desperáty po valašských horách tři týdny. Oba bratři nakonec spáchali sebevraždu.
Odvaha byla v popisu práce. Občas se nevyhnuli přestřelce
Jindy museli četníci při zásazích riskovat své životy. Jedné zářijové soboty 1932 dostalo valašskomeziříčské četnictvo upozornění, že se ve městě ukrývají dva dlouho hledaní profesionální kasaři. Pátraly po nich prý téměř všechny bezpečnostní úřady na Moravě a na jejich nebezpečnost upozorňoval i rozhlas. Dvaačtyřicetiletý obchodní cestující Josef Němec z Domanína u Uherského Hradiště a dvaatřicetiletý bývalý technický úředník Eduard Vybíral z Přerova totiž chodili na loupežné výpravy ozbrojeni střelnými zbraněmi. Zatímco dnes by na ně byl povolán celý speciálně vycvičený zásahový oddíl v neprůstřelných vestách podporovaný vrtulníkem, tehdy si pro ozbrojené lupiče došli pouze čtyři běžně vybavení a vycvičení četníci. V pět hodin ráno vtrhli do bytu a přistihli kasaře ve spoďárech. Ti ihned sáhli po pistolích ukrytých pod polštáři a chystali se střílet. Neohrožení četníci však byli rychlejší a spustili palbu. Zločinci zůstali ležet v tratolišti krve. Vybíral dostal kulku do nohy a Němec měl prostřelený hrudník a levou ruku. Přivolaný lékař oba zraněné ošetřil a poté byli dopraveni do zemské nemocnice v Olomouci. Po uzdravení putovali kasaři do vazby krajského soudu.
Podobně jako dnes si v roce 1936 tisk všiml, že četníky zavaluje byrokracie, a místo aby zajišťovali bezpečnost v ulicích, musí vyřizovat hory zbytečných lejster. „Četnictvo je i přes nepatrný pokles zločinnosti přetíženo, neboť počet vyřízených spisů správních úřadů horentně roste. Různé dotazy a vyšetřování brání četnictvu věnovat se skutečné bezpečnostní službě. Administrativní práce je u četnictva úžasně těžkopádná a zasloužila by si reorganizace od základů,“ napsal regionální list Lubina a dále konstatoval, že polovina této práce je zbytečná a že nedostatky má i výzbroj a výstroj četníků.
Zdeněk Kment
Zdroj: Státní okresní archiv Vsetín
