Řáděním valašských zbojníků se museli zabývat i císaři

V 17. století byla situace na východní Moravě tristní. Od roku 1618 (do roku 1648) probíhala třicetiletá válka, v celé zemi vládl neklid a regionem křižovaly cizí armády, před nimiž obyvatelstvo i s nejcennějším majetkem často prchalo do hor. To byla ideální příležitost pro lupiče všeho druhu a zbojnictví slavilo žně. Zvláště na Valašsku se v této pohnuté době zformovalo mnoho lupičských skupin. Jelikož však byl tento kraj značně chudý, upnuli zbojníci svou pozornost k bohatším regionům, a to na oblast Moravské brány, Hanou a dále až k Olomouci, kde se nacházela křižovatka obchodních cest.

Císař Leopold I. zasahuje

Na sklonku 17. století se aktivity zbojníků staly tak velkým problémem, že se do věci musel vložit samotný císař Leopold I., kterého rozčílily loupežné akce valašských zbojníků po celé východní Moravě. Leopoldův reskript z 28. prosince 1699 dal úředníkům řadu pravomocí a dle potřeby mohlo být povoláno i vojsko.

Jenže situaci na moravsko-slovenském pomezí značně zkomplikovalo v roce 1703 protihabsburské povstání Františka II. Rákocziho na Slovensku. Pro hraniční vsetínské panství měla rebelie sedmihradského knížete tragické důsledky. Vsetín byl vypálen a mnoho lidí bylo Rákocziho kuruci povražděno. Obyvatelstvo vesnic se dalo před povstalci na útěk a lidé se i s dobytkem a nejcennějším majetkem opět ukryli do hor. Násilí bylo na denním pořádku.

Klid ale nenastal ani po porážce kuruců 3. srpna 1708 u Trenčína (mimochodem jedním ze zajatých byl i Juraj Jánošík). Rákocziho vojáci se rozprchli a z některých se stali zbojníci. Ze Slovenska pak podnikali loupeživé výpady až na východní Moravu.

Portáši: Kladivo na zbojníky

V boji proti zbojníkům byli nejúspěšnější valašští portáši. Šlo o pěší bezpečnostní sbor složený z ozbrojených Valachů, který založil císař Ferdinand III. v roce 1638. Vznikl ze stočlenného oddílu „věrných Valachů“, což byl původní název, který se postupem času změnil na valašské portáše (Wallachischen Portaschen), popř. zemské portovní. Jeho náplní byla ostraha moravsko-uherských hranic a také potírání kriminality na východní Moravě.

Zpočátku šlo o nepravidelnou službu a portáši byli povoláváni v dobách neklidu (což bylo velice často), od roku 1717 už ale tato bezpečnostní složka působila nepřetržitě až do svého zrušení v roce 1830. Sbor vedl lajtnant (poručík), na nižším stupni velení byl feldvébl (šikovatel) a pět desátníků.

Do sboru byli verbováni především Valaši, kteří byli fyzicky zdatní, znali prostředí valašských hor a mohli využít podpory a spolupráce místního obyvatelstva.

Císař Josef I.: Pověste je na nejbližším stromě

Neutěšený stav, kdy obyvatelstvo žilo v permanentní nejistotě, musel nakonec opět řešit císař. V květnu 1710 Josef I., nástupce Leopolda I., moravskému guberniu v dopise doporučil, aby bylo proti zbojníkům v pohraničí posláno několik stovek husarů anebo alespoň dvě stě naverbovaných Valachů. Podstatnější ale je, že císař v reskriptu z 30. května nařídil lupiče trestat ve zkráceném procesu stanného práva. Čili doslova nechat je pověsit na nejbližším vhodném stromě („…am nachsten besten Baum aufhängen lassen“). Povolil pouze, aby se lupiči mohli před smrtí farářům vyzpovídat. Josef I. ale nebyl s prosazováním své právní normy v praxi příliš spokojen.

Například tři zbojníci dopadení v ratibořské hospodě hajduckým poručíkem Říčanem nebyli na místě pověšeni, ale byli posláni na výslech do Uherského Hradiště. Stejně tak dopadlo i dalších deset lapků, kteří místo toho, aby se houpali na „nejbližším“ stromě, seděli ve vězení v Lipníku. Ihned oběšeni nebyli ani tři jiní lupiči, kteří byli dopadeni v kopcích okolo Liptálu u Vsetína.

Císař 27. června 1710 nařídil, aby byly tresty bezodkladně vykonány, k čemuž také 11. července došlo a všichni vězni byli popraveni. Současně bylo stanné právo rozšířeno o důležité nařízení, že trestem smrti mají být potrestáni i všichni přechovavatelé zbojníků včetně těch, kteří se dopustili trestných činů před lety a teprve nyní byly jejich skutky odhaleny, např. na základě výpovědí jiných dopadených zločinců.

Vzpomínaný poručík Říčan si vzal císařovu výtku k srdci. Přivedl tři zbojníky zpět do Ratiboře a pověsil je na stromy i s hospodským z krčmy, kde byli polapeni. Aby si v Ratiboři pamatovali, že podporovat lupiče se nevyplácí, vesnici se svými hajduky vyraboval. Provazem Říčan ihned ztrestal i pět zbojníků, které dopadl v dubnu 1711 v sousedním Pržně.

Na podzim roku 1711 skončilo několik lapků také na meziříčském popravišti. Ve stejnou dobu byli ve Vsetíně na stromech pověšeni poddaní ze vsetínského panství, kterým soud prokázal, že přepadli zámeček Jana Ignáce, svobodného pána Kaltschmieda v Choryni, a uloupili mu majetek za několik set zlatých.

Aktivita lupičů byla v tomto období značná. Skupiny poddaných, které nebavilo vydělávat si na živobytí oráním, měly občas i značný počet členů. Např. v polovině roku 1712 zaznamenaly úřady zprávu, že se v příhraničních oblastech Valašska pohybuje zhruba šedesátičlenné uskupení zbojníků z Moravy i Slovenska pod vedením Martina Vaňka z Jablůnky, Jana Stojáka z Kateřinic a Andrličky z Meziříčí. Zdržovali se na novohrozenkovských nebo kysuckých pasekách, měli spolehlivé přechovavatele a v případě nebezpečí, kdy se jim na stopu dostali portáši, přešli na slovenskou stranu. Přes hranici za nimi pronásledovatelé nemohli. Nevyšel ani pokus úřadů dosadit do skupiny donašeče.

V potírání zbojníků neuspěl ani císař Karel VI.

V létě 1712 se do akce vložil i majitel meziříčsko-rožnovského panství Karel Jindřich z Žerotína spolu s poručíkem zemské hotovosti Schmidtem. S vojenským oddílem pročesali pohraničí od Halenkova až po Slezsko, pátrali v údolí Rožnovské i Vsetínské Bečvy, prohledali všechny samoty i salaše, ale loupežníka nezahlédli ani jednoho. Ti totiž dostali echo a všichni se vytratili. Pole vyklidila např. i zhruba dvanáctičlenná rota zbojníků od Halenkova, která se před příchodem vojáků uklidila do Polska, kde při té příležitosti vyrabovala zámek jistého polského šlechtice. Ten se na poslední chvíli spasil útěkem.

Do potírání zbojnictví na Valašsku se zapojil i císař Karel VI., syn Leopolda I., (císař Josef I. zemřel v r. 1711) a to vydáním reskriptu ze 14. července 1712, ve kterém vyzýval hejtmany postižených regionů k úzké spolupráci. Týkalo se to hejtmana vsetínského panství, krajského hejtmana uherskohradišťského kraje Mikuláše Otislava z Kopenic, vicežupana Trenčanské župy Štefana Ruttkaye a hejtmana těšínského knížectví.

Portáši raději chytali pašeráky než zbojníky

Žádné velké výsledky se ale nedostavily. Z historických pramenů vyplývá, že za tím mohla stát jistá laxnost portášů i panských úředníků. Na málo aktivní přístup portášů si v zimě 1720 např. stěžoval vrchnosti správce vsetínského panství. Podle jeho názoru měli portáši využít tuhé zimy a spousty sněhu k pozatýkání zbojníků, kteří v tu dobu seděli doma za pecí. Jejich jména byla většinou známa a jejich odchyt byl snadnější než v jinou roční dobu. Jenže portáši místo nebezpečného pátrání po ozbrojených zbojnících dali přednost chytání podloudníků pašujících na Moravu z Polska kamennou sůl. Byl to bezpečnější, a hlavně výnosnější podnik. Z prodeje zabavené soli totiž dostali polovinu. Jelikož v první polovině 18. století byla na Moravě k dostání pouze pískovcová uherská sůl z císařských solnic, pašovala se přes Slovensko kvalitnější polská kamenná sůl. Jednalo se o nelegální činnost, nicméně nešlo o hrdelní zločin. Pašování se trestalo pouze pokutou, několika dny v chládku nebo nucenou prací na obecním majetku, dnes bychom řekli veřejně prospěšné práce nařízené soudem.

Zkusme to po dobrém. Milosti pro zbojníky

Ani kruté tresty a další represivní opatření nezabírala, a tak nazrál čas změnit taktiku a ukázat vlídnější tvář. Císař Karel VI. proto reskriptem z 1. února 1718 zrušil stanné právo a slíbil milost těm zbojníkům, kteří mohli prokázat, že se alespoň poslední čtyři léta loupení zdrželi.

Po toto čtyřleté období jim měl být poskytnut azyl na farách a v klášterech. Církev pak měla být garantem a měla žadatelům o milost dosvědčit, že se po předepsanou dobu chovali vzorně. A zájem byl. V roce 1727 např. požádali prostřednictvím faráře ve Fryštáku o milost dva vyhlášení arcilumpové Jan Krampoťák a Martin Válek, a ještě téhož roku i další zbojník Valentin Fojt. Milost dostal a stejně dobře pochodil na začátku roku i lupič Jan Gášek. Existovala ještě jedna cesta, jak dostat milost. Ačkoliv se loupeže na cestách trestaly prakticky bezvýhradně smrtí, někteří zbojníci se trestu mohli za jistých podmínek vyhnout. Pokud neměli na svědomí žádnou vraždu a požádali o milost, mohly jim úřady povolit vstup k portášům. Pokud tedy úřady shledaly u lapeného zbojníka polehčující okolnosti, jako např. jeho mládí, sociální důvody apod., a domnívaly se, že dotyčný jedinec může být ještě napraven, dostal milost a mohl se svou nápravou začít v řadách zemských portovních. Z roku 1711 pochází jedna z prvních zpráv o přijetí pardonovaných provinilců mezi portáše. Na základě císařského reskriptu z března 1739 změnilo dres hned šest valašských zbojníků, kteří loupili na rožnovském a krásenském panství. Portáši se stali Jiří Hajný z Vidče, Jan Koláček, Josef Kovářů a tři Šimurdové – otec Jan a jeho synové Václav a Jan mladší. Všech pět mužů pocházelo ze Zubří. Početná rodina Šimurdů ostatně zásobovala portášký sbor i nadále a stala se z toho rodinná tradice.

Situace se po císařově omezené amnestii zklidnila. Např. vsetínský úředník Jan Loubal v prosinci 1730 zapsal: „O těch zbojnících, kteří dostali milost, není slyšet, že by se vrátili ke svému dřívějšímu zlému počínání. Ti z nich, kteří jsou vsetínští poddaní, se chovají dobře a hledí si svého hospodářství.“

Soumrak zbojnictví nastal až v polovině 18. století

Možná i mírnější přístup úřadů a klidnější časy přispěly k tomu, že ve 20. a 30. letech 18. století došlo k poklesu zbojnických aktivit. K opětovnému nárůstu loupežných trestných činů začalo docházet na konci 30. let. Historici jej dávají do souvislosti s neklidnými časy na sklonku vlády Karla VI. a válkami na začátku vlády Marie Terezie. Na přelomu 30. a 40. let se na Valašsku zformovaly dvě velké zbojnické družiny. Na Valašskomeziříčsku a Rožnovsku to byla skupina vedená Tisovským, Javorovským a Šimurdů, na Vsetínsku a Lukovsku operoval oddíl řízený Trampoťákem a Sajdrbochem. Obě družiny spolu kooperovaly a prorůstaly, někteří jejich členové chodili na loupežné výpravy s oběma skupinami, popřípadě se sdružovali do menších uskupení a loupili na vlastní pěst. Pokud byla některá tovaryšstva rozprášena, zbytky se spojily a obklopily novými členy. V polovině 50. let došlo k útlumu zbojnictví a postupně k jeho zániku. S posledními případy zbojnictví na Valašsku se ale ojediněle setkáváme ještě i v první polovině 19. století.

Zdeněk Kment

Zdroje:

Státní okresní archiv Vsetín

Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013