Romové ve středověku. Věční kočovníci byli pronásledováni, vyháněni a dokonce i beztrestně zabíjeni

Do Evropy přišli Romové (tak si nechávají říkat teprve od 70. let) z Indie. Lidé je označovali jako cikány. Nejde o hanlivé označení, ostatně nazývali se tak i oni sami a často je tomu tak i dodnes, zejména u Sintů. Pojmenování cikán je údajně odvozeno z řeckého slova „Athinganoi“.

(Technická poznámka: Píšeme-li ve slově cikán malé písmeno, označujeme tak antropologickou skupinu, pokud napíšeme velké, označujeme tím národ. Dále bude pro sjednocení používáno písmeno malé, jelikož je uváděno ve všech historických materiálech).

Ze začátku se živili poctivě

K prvním písemným zmínkám patří zápis ze Starých letopisů českých z roku 1416: „Také toho léta vláčili se cikáni po zemi české a lidi mámili“. Z toho by se dalo usuzovat, že přistěhovalci nepožívali zrovna valné pověsti. Přesto byli přijímáni zprvu vcelku pozitivně. Císař Zikmund Lucemburský dokonce vydal dva ochranné glejty (1417 a 1423) na základě kterých měli poddaní i vrchnost cikány při jejich putování chránit. Cikánský vojvoda Ladislav dostal od císaře právo řešit přestupky uvnitř své skupiny bez zásahu vnějších autorit.

Zpočátku se živili řemesly, která šla provozovat při kočovném způsobu života, např. kovářstvím. V Uhrách např. prosluli jako výrobci zbraní. Dalším zdrojem obživy byly hudební a artistická vystoupení, čarování, hádání budoucnosti z karet a dlaní a také léčitelství lidí i zvířat.

Persekuce věčných kočovníků

K obratu ve vnímání cikánů došlo na začátku 16. století, kdy začalo jejich pronásledování. Souvislost můžeme hledat v tureckých výbojích do Evropy. Romové ve střední a západní Evropě začali být obviňováni ze špionáže ve prospěch Turků. První zemí, která přikročila k vyhošťování cikánů (a také Maurů a Židů) bylo Španělsko v letech 1492 a 1499. V českých zemích se tento trend projevil v roce 1538, kdy Moravský zemský sněm jako zákonodárná instituce Moravského markrabství vydal edikt o vyhoštění cikánů ze země. Posléze se přidal i český král Ferdinand I. Habsburský. Ve svých mandátech z let 1545 a 1549 nařídil, aby cikáni opustili české země, a navíc odevzdali i své zbraně. Dostali se tak dostali do pasti. Neměli kam jít, protože v sousedních zemích platily podobné zákony. V důsledku tlaků řemeslných cechů pak zřejmě postupně zanechávali řemeslných dovedností a začali se přiživovat krádežemi. Tím začali budit hněv usedlého obyvatelstva a docházelo i ke krvavým střetům. Došlo to tak daleko, že v roce 1556 musel Ferdinand I. vydat nařízení, které zakazovalo topit romské ženy a děti. Místo topení je měli usedlíci raději použít k práci.

Leopold I. ještě přitvrdil a patentem z roku 1697 prohlásil cikány rovnou za psance, tzv. Vogelfrey. Znamenalo to, že muže směl kdokoliv beztrestně zastřelit jako ptáky. Na začátku 18. století se začaly na českých hranicích objevovat výstražné cedule odrazující cikány od vstupu do země. V této době zřejmě vyvrcholilo jejich pronásledování.

Za opakovanou potulku na popraviště

Nahlédneme-li do českých a moravských smolných knih z 16. až 18. století, zjistíme, že romské ženy byly v procesech téměř vždy odsouzeny za potulku, a to k podmínečnému trestu smrti, vymrskání a vypovězení z města, popř. z českých zemí (deportace na hranice). K tomu často patřilo i vypálení cejchu v podobě velkého písmene R (relegatus – vyhnaný). Pokud se k potulce přidaly i drobné krádeže, polní pych či žebrota, uřízl kat obviněné jedno ucho a přibil ho na šibenici. V rozsudcích často čteme, že cikánka byla „třikrát vymrskána okolo šibenice“. Pokud byla těhotná, směl ji kat mrskat pouze přes záda. Bylo zřejmé, že jestliže se takto ztrestaná osoba dostala opět před městský soud, čekala ji poprava. To byl zřejmě případ Kunety Carvátové, která byla v roce 1726 v Prčicích za potulku rovnou sťata. Stejně dopadla ve stejném roce i jistá Durina ve Voticích. Podobných případů zaznamenáváme ve smolných knihách více. Shovívavost naopak projevili soudci v roce 1727 ve Smidarech. V knize je zaznamenáno, že cikánka Dorota Růžičková byla za potulku pouze napomenuta. V poznámce písař uvedl, že nekrade a nevyskytuje se spolu s ostatními cikány. Smolná kniha Benešova uvádí případ, kdy byla cikánka Alžběta Petržilková v roce 1746 odsouzená k vypálení cejchu, vymrskání a vypovězení, předtím ale musela ještě tři trhové dny (kdy se konaly trhy) stát na pranýři. V témže roce vyfasovala od stejného soudu Anna Chalupková za potulku čtvrt roku nucených prací. O podobných rozsudcích se tady dočítáme často. V Milevsku čekal Kateřinu Vejvodovou v roce 1744 za potulku spojenou s krádeží docela mírný trest (samozřejmě na tehdejší poměry). Čtvrt roku si poseděla ve vězení a byla vypovězena z města. K poslední popravě za potulku u nás došlo v roce 1763.

Ze zápisů v jednadvaceti smolných knihách z českých i moravských měst v období 16.–18. století vyplývá jedna zajímavost - cikánky byly trestány výhradně za potulku, popř. krádež. Prakticky ani v jednom případě se nedopustily trestných činů běžných u tehdejší ženské populace, jako bylo zabití vlastního novorozence, vyhnání plodu, vražda, smilstvo, cizoložství apod.

Dospělé romské muže často čekala šibenice rovnou, v jejich případě se ale často jednalo o kombinaci potulky a přísně trestané krádeže. Ve smolné knize Vlašimi se dočítáme, že v roce 1704 byla sťata Kateřina Bohabojová za přechovávání „zlodějské tlupy cikánských kočovníků a přijímání kradených věcí“. Ve stejném roce stanula před městským soudem města Zlaté Hory i Alžběta Prchlíková. Dle záznamu v černé knize měla přijímat kradené věci od cikánů, pro nedostatek důkazů ale byla nakonec propuštěna.

Děti byly soudy rodičům odebírány a přidělovány do poddanských rodin k převýchově. To je případ cikánské dívky Běty, kterou městský soud v Miličíně nařídil v roce 1724 umístit na vychování.

Josef II. pronásledování zmírnil reformami

K ústupu od represivní protiromské politiky dochází až s nástupem nejstaršího syna Marie Terezie Josefa II. na trůn. Tento v českých zemích velice oblíbený panovník se pokusil v rámci svých reforem na konci 18. století cikány usadit a asimilovat, o což se pokoušela už i jeho matka. Jednotlivé rodiny měly být umístěny ve vesnicích na statcích tzv. náboženského fondu, což byly pozemky zkonfiskované zrušeným církevním řádům a klášterům. Z kočovných cikánů se měli stát rolníci. Proces týkající se především Uher a Moravy zahrnoval změnu romských příjmení i tradičního oblékání, zákaz užívání romštiny i převýchovu dětí ve věku 7–12 let v neromských rodinách. Převýchova se týkala nemanželských dětí oficiálně nesezdaných párů (církevní sňatek). Těch ovšem byla většina. Cikáni se měli nazývat Novomaďaři či Novorolníci popř. Novoosadníci. Převýchovný proces se Čechám vyhnul a zakořenil pouze na Moravě, zejména na panstvích Kouniců a Lichtensteinů. Některé romské rodiny se na druhou stranu samy snažily usadit se v obcích. Důsledkem reformy byl vznik velkých táborů (osady o 30–100 lidech) na jihovýchodní Moravě a vzrůstající nevole místních obyvatel, která občas vyústila v nějaký ten pogrom. V průběhu 19. století tak i nadále byli cikáni trestáni především za potulku a krádeže.

Cikáni za první republiky

Romskými kočovníky se zabývali i politici první republiky. V říjnu 1919 národnědemokratičtí poslanci navrhli, aby bylo „cikánským a jiným příbuzným kočujícím tlupám zakázáno potulovat se po venkově a aby jim byl stanoven stálý pobyt buď v jejich domovské obci, nebo v místech k tomu ustanovených.“ V této době vznikly také první známé protiromské petice. Historik Zdeněk Šípek vzpomíná např. petici z prosince 1919, kterou zaslala správní komise z Březnice (dnes okres Příbram) ministerstvu vnitra. Stěžuje si v ní na „stálé potulování a lenošení cikánských tlup“. Žádá, aby byly tyto skupiny „zákonnými opatřeními internovány v domovských obcích a zde přidrženy k práci“. Bezpečnostní orgány, zejména četnictvo, by mělo používat proti „takovým cikánům ostřejších prostředků…, neboť je jisto, že cikáni živi jsou jen z krádeží a lupů.“ Jiný podobný protest přišel v témže roce z Jičína.

Potulný cikán nemusel být vždy jen cikán

Zákon zabývající se romským problémem vznikl až v roce 1927 a jako předlohu použil francouzský zákon o kočovnících z roku 1912 a bavorský „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Zákon č. 117/27 Sb. z 15.7.1927 o potulných cikánech iniciovala především agrární strana. Romové se totiž potulovali především po venkově a tamní úřady důrazně žádaly poslance o zákrok. „Buďto cikáni podrobí se naší morálce, naší civilisaci, našim občanským principům, nebo není a nemůže být pro ně u nás více místa. Potulný život jako semeniště mravní zkázy a jako nebezpečí majetku a života musí býti likvidován,“ prohlásil tehdy v parlamentu poslanec za agrární stranu Viškovský. Zákon se nezabýval pouze cikány, ale i osobami žijícími „po cikánském způsobu“. Hned v prvním paragrafu zákona stojí: „Potulnými cikány podle tohoto zákona rozumějí se nejen cikáni z místa na místo se toulající, nýbrž i jiní tuláci po cikánsku žijící, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku – hlavně v zimě – stálé bydliště.“ Pojem cikán nebyl v té době vnímán pouze etnicky a zahrnoval i osoby bez domova „práce se štítící“, v úředním žargonu „potulná osoba práce se štítící“. Za cikána byli považováni všichni zlodějíčci, podvodníci, lháři, tuláci apod.

Kočovníci dostali tzv. cikánské legitimace

Na základě tohoto nového zákona nafasovali všichni kočovní Romové starší 14 let místo občanských tzv. cikánské legitimace, ve kterých byly mimo běžné údaje i otisky prstů. Jelikož o tom, kdo se stane jejím vlastníkem, rozhodovaly obce, stávalo se, že ji dostali i usedlí Romové, aby jim obec časem nemusela udílet domovské právo. Držitelé cikánských legitimací měli zákaz vstupu na určená místa, např. do velkých a lázeňských měst, rekreační místa, oblasti s vojenskými objekty apod. Tato místa byla označena cedulemi u cest. Např. do Poděbrad měli úřední zákaz vstupu, protože: „Potulné a cikánské tlupy využívají s oblibou význačných dnů a lázeňských slavností, vnikají i do samého lázeňského středu a mimo obtěžování a drzého vystupování způsobují výtržnosti, jež ruší často průběh těchto slavností a působí nepříznivým dojmem zejména na cizí vlivné a zahraniční hosty.“

Podobná opatření byla tehdy běžná v celé Evropě. Vůdci kočovníků, resp. hlava rodiny, museli mít u sebe kočovnické listy, jakési úřední povolení, do kterých jim zástupci obcí potvrzovali souhlas s pobytem na obecních pozemcích včetně jeho délky. Pokud jim ho samozřejmě rovnou nezakázali. Kočovný list obsahoval i počet vozů, zvířat i nezletilých členů skupiny. Kočování bylo povoleno pouze jednotlivým rodinám, spojení více rodin už totiž bylo považováno za tlupu. Kočovníci nesměli vlastnit zbraně, střelivo ani výbušniny.

Podle sčítání provedeného v letech 1922–24 bylo na území Československa celkem 56 266 Romů, z toho v Čechách 579 osob a na Moravě a ve Slezsku 2 139 osob. Zbytek se toulal a sídlil na Slovensku. Před rokem 1938 žilo podle hrubých odhadů v Československu asi 70 až 100 tisíc Romů. K nárůstu počtu pak došlo od poloviny 30. let, kdy začali přicházet další Romové z nacistického Německa a po „anšlusu“ i z Rakouska a konečně i z odtržených Sudet. Protiromské nálady se tak začaly opět vzmáhat zejména na venkově

Zdroje:

Zdroje viz text

Státní okresní archiv Vsetín

Zákon o potulných cikánech 117/1927 Sb. z. a n.

Havlůjová Martina: Ženská kriminalita v Čechách ve světle smolných knih (16.-18. stol.). 1999.

Smolná kniha Lipník

Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013