Článek
Osud mu nadělil špatné karty
Martin Lecián se narodil 31. října 1900 v Uherském Ostrohu jako sedmé dítě z deseti, jiné prameny uvádějí dětí jen šest. Osud k němu nebyl příznivě nakloněn a vzhledem k rodinným poměrům nemohl dopadnout jinak než jako kriminálník. Jeho otec Antonín, dělník v cukrovaru, byl opilec, rváč, karbaník a recidivista. Matka zemřela v ústavu pro choromyslné a ani sourozenci nebyli žádní premianti. Martin kradl už ve škole, a tak skončil v polepšovně v Novém Jičíně, kde setrval až do svých osmnácti let (1915–1918). Na rozdíl od svého otce nepil ani neprovozoval hazardní hry. O to víc ale kouřil a měl prý rád křížovky. Ihned po opuštění polepšovny nastartoval svou zločineckou kariéru, začal loupit a zanedlouho měl již ve svém rejstříku dva tresty od krajského soudu v Uherském Hradišti. Když narukoval na vojnu, čtyřikrát zběhnul a živil se trestnou činností. Vojenskou službu si tak zpestřoval vždy pobytem v kriminále a po propuštění se vracel na vojnu dosluhovat. „V roce 1922 byl odveden bez ohledu na nedostatečný vzrůst, měl 160 centimetrů a během vojenské služby byl pětkrát trestán a čtyřikrát dezertoval,“ píše se na stránkách archivu města Olomouce.
Marie a Martin jako američtí Bonnie a Clyde
Přestože byl Lecián malého vzrůstu, u žen měl údajně úspěch. Když dezertoval počtvrté z vojny, potkal spřízněnou duši naladěnou na stejně negativních vlnách, jako byl on sám. Jmenovala se Marie Křenovská a byla služkou. Milenecká dvojice spolu začala vylupovat sejfy po celé Moravě. Z uloupených peněz si kupovali drahé šaty a šperky a navštěvovali luxusní podniky. Podivuhodné dvojice si všiml i tisk, který podobné příběhy odjakživa zbožňoval. Zvláště když je policie nemohla dopadnout. Lecián měl údajně dokonce Marii požádat o ruku, ale na veselku už nedošlo. Připomínali tak legendární americký zločinecký pár Bonnie a Clyde.
Lecián si na otevírání pokladen vyvinul speciální postup, kdy se nejprve přes až 5 mm silný plášť dostal k zámku. Neprobourával se do kasy přes stěny, které se tehdy vyplňovaly dusaným popílkem, jako to dělali ostatní, aby jej nemusel vdechovat. Měl totiž tuberkulózu. Z jiných pramenů se ale dovídáme, že zase tak velký odborník na kasy nebyl a dával přednost kasám starších a zastaralých typů. Panuje však shoda, že mu popílek při „párání“ pokladen způsoboval kašel, a tak při jejich otevírání používal mokrý šátek na ústa a nos, který pak u kasy vždy zanechal.
Lecián chodil ozbrojen a vůbec neváhal použít zbraň. Byl údajně mizerný střelec, a snad proto řadu lidí „jen“ postřelil. Např. v noci z 21. na 22. 10. 1926 se pokusil vyloupit pokladnu Hospodářského družstva v Kojetíně, nicméně jej vyrušil městský strážník František Pivný. Lecián na něj několikrát vystřelil a trefil jej do nohy.
Loupení s Marií však nemělo dlouhého trvání a dvojice byla v roce 1926 v Prostějově (podle jiné verze v Přerově) polapena, a zatímco Křenovská skončila ve vězení, Lecián putoval kvůli zmíněné tuberkulóze do vojenské nemocnice v Hradisku u Olomouce.
Útěk, šňůra loupeží a vraždy
Odtud se mu 10. prosince 1926 podařilo (prý v pyžamu a s okovy na nohou) spolu s dalším zločincem Janem Szekelym (podle jiné verze šlo o dva kumpány) uprchnout. Nebyl to hladký útěk, neboť při něm zranili dva dozorce. Spolu s novým kumpánem vykradli v Hranicích obchod se zbraněmi a následně spáchali sérii krádeží po celé Moravě. Jejich společenství také netrvalo dlouho, protože už 21. prosince se v Bučovicích rozešli. Szekely odešel na Slovensko a Lecián zůstal na Moravě. Po obou zločincích bylo vyhlášeno pátrání.
Svou první dokonanou vraždu spáchal Lecián 19. ledna 1927 ve Slavkově u Brna, kdy čtyřmi výstřely zabil obecního strážníka Rudolfa Hanáka. Přistihl jej totiž při vloupání. Hned následujícího dne se během krádeže v obchodě pokusil zabít četnického strážmistra Poledňáka.
Podobná situace se odehrála i 10. 2. 1927, kdy chtěl Lecián ve 22. hodin vykrást fotoateliér Karla Plíhala v centru Kojetína. Také v tomto případě jej majitel přistihl a na lupiče vystřelil ze svého revolveru. Lecián začal také střílet a jedna z pěti střel trefila Plíhala do hrudi a zasáhla plíce. I on ale nakonec přežil.
Zanedlouho poté zavraždil Lecián v jihlavském podniku Grafona hlídače Františka Marčíka. Někdy v polovině února 1927 se zločince ve vlaku pokusil zatknout četník Šilhavý a Lecián opět střílel. Naštěstí netrefil a poté vyskočil z jedoucího vlaku.
Novinová hvězda opěvována flašinetáři
Úřady na Leciánovu hlavu vypsaly odměnu 10 tisíc korun a Postrach Moravy, což byla jeho přezdívka (patrně žurnalistického původu), se stal ještě slavnějším. Tisk o jeho krádežích květnatě referoval a lidé obdivovali jeho odvahu. Jiní po hospodách skládali kramářské písně o galantním kasaři, který okrádá pouze bohaté a jak už to bývá, svými činy přitahoval i dámy. Novináři bažící po jakékoliv informaci o něm psali jako o uhlazeném pobertovi, jakým byla např. literární postava lupiče Arsena Lupina. Pravda byla samozřejmě taková, že Lecián okradl kohokoliv a neváhal použít násilí.
A Lecián nejenže kradl dál, ale i vraždil. Dne 8. března dvěma ranami zastřelil ve Veselí nad Moravou četnického strážmistra Antonína Stuchlého při běžné kontrole dokladů. Krátce nato postřelil na nádraží vojenského rotmistra Chvalovského, jehož si prý spletl s četníkem. Na Leciánovo dopadení byla vedle četnictva povolána i armáda a došlo i k několika dramatickým přestřelkám. U Polešovic byl proslulý lupič dokonce postřelen, ale i tehdy unikl. Nakonec jej 24. dubna 1927 dopadli v hospodě v Novém Bohumíně dva civilní policisté Halíř a Kaluža. Spolu s ním byl zadržen i jeho komplic a kamarád z polepšovny Emanuel Dedek.
Poslední útěk už nevyšel, proces byl pro fanoušky zklamáním
Vyšetřování trvalo čtyři měsíce. Poté začal 29. srpna 1927 u vojenského divizního soudu v Olomouci šestidenní proces. Pro fanoušky Leciána jakožto nepolapitelného lupiče, jemuž žádná kasa neodolá, bylo soudní líčení ostře sledované tiskem velké zklamání. Lecián odpovídal na otázky zmateně a často nesrozumitelně s tím, že si povětšinou nemohl vzpomenout. Mýtická aura zmizela.
„Byl obviněn z deseti vražd zčásti dokonaných a zčásti nedokonaných, jakož i z devadesáti čtyř trestných činů včetně čtyř vojenských dezercí a 3. září byl odsouzen k trestu smrti provazem,“ dočteme se na stránkách archivu města Olomouce. Také byl odsouzen k vyloučení z armády, propadnutí zbraní a ztrátě volebního práva.
Přesto měl Lecián ještě šanci proces přežít. Prezident Tomáš G. Masaryk trest smrti neschvaloval, a tak řadě zločinců udělil milost. Byl připraven ji dát i Leciánovi v tom smyslu, že by byl trest smrti překvalifikován na trest doživotního žaláře, a to i s ohledem na jeho tuberkulózu. Jenže dříve, než bylo udělení milosti vyřízeno, Lecián si to všechno na poslední chvíli pokazil.
Dne 25. září 1927 se totiž rozhodl spolu se spoluvězněm a dezertérem Ladislavem Kašpaříkem z vojenské věznice v Olomouci uprchnout. Lecián nabídnul strážnímu vojínovi Janu Tomicovi úplatek 50 tisíc korun a ten mu za to umožnil dostat se z cely ven na chodbu. Lecián jej svázal, dal mu roubík a vzal si jeho pušku. Pak otevřel Kašpaříkovu celu. Když se záhy na scéně objevil mladý dozorce Ferencz Kiss (18), Lecián jej zastřelil ukořistěnou puškou (resp. trefil jej do břicha a mladík posléze v nemocnici zemřel). Poté dorazily posily a došlo k přestřelce, kdy bylo vystřeleno okolo stovky ran. Oba vězni se vzdali. Kvůli tomuto činu pak už byla žádost o milost 3. října 1927 prezidentem zamítnuta.
Noc před popravou nespal: „Budu míti dost času až v pekle“
Martin Lecián byl oběšen ve čtvrtek 6. října 1927 na dvoře olomoucké vojenské věznice. Popravu provedl Leopold Wohlschläger, státní popravčí pro Čechy a Moravu a jeho tři pomocníci. Lecián byl jeho poslední klient, kterým Wohlschläger zakončil svou 39letou kariéru, kterou začínal jako popravčí pro Země Koruny české ještě za Rakouska-Uherska. Byla to jeho poslední pětadvacátá poprava.
Noviny referovaly i o Leciánových posledních chvílích při samotné popravě. Přítomno bylo na dvacet novinářů z celé republiky.
Žurnalisté vyzpovídali i dozorce a ti sdělili, že se Lecián večer v 18.00 hod. vyzpovídal. K večeři si objednal řízek s bramborami, kompotem a salát. Pak už jen kouřil a bavil se s dozorci. „O svůj osud nejevil zvláštního zájmu, jen se otázal, zdali bude míti šibenici novou, či starou. Když mu bylo doporučeno, aby si odpočinul, řekl: „Budu míti dosti času až v pekle,“ píše se v Národních listech z 6. října 1927.
Návštěvu svých příbuzných znovu odmítl, takže při popravě nebyl žádný z jeho příbuzných přítomen.
Bezprostředně před popravou Lecián zachoval „naprosto vnější klid a nepromluvil ani slova.“ Díky novinářům se nám dochoval i podrobný popis samotné popravy. Odsouzenec sám vystoupil v 6:03 hod. k šibenici, kde mu katovi pomocníci připoutali ruce k tělu, provlékli provaz pod pažemi a vytáli jen na kůl, kde mu kat uvázal smyčku na krk. Poté bylo tělo uvolněno a spadlo dolů. Po dalších třech minutách v 6:06 hlásil popravčí mistr: „Pane předsedo, spravedlnosti bylo učiněno zadost.“ V 6:13 konstatoval vojenský lékař formálně smrt odsouzence a vojenský kurát vyzval přítomné, aby se pomodlili za duši odsouzeného Otčenáš. Podle předpisů pak tělo ještě půl hodiny viselo na šibenici, načež bylo převezeno do márnice k pitvě a následně bylo v noci pohřbeno do neoznačeného hrobu na vojenském hřbitově v Olomouci-Černovíře.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Noviny Lubina, roč. 1925, 1926, 1927,
Martin Lecián, kriminalistika.eu
Wikipedie
