Článek
Na začátku byl sovětský horník Stachanov
Jednoho dne, konkrétně 31. srpna 1935, se ukrajinský horník Alexej Grigorjevič Stachanov pustil do rubání s takovou vervou, že normu, která tehdy byla stanovena na 7,3 tuny za směnu, překročil více než čtrnáctkrát. Sovětská propaganda slavila heroický výkon komunistického havíře a napodobovatelé se objevili okamžitě. Nastal čas úderníků, nebo taky stachanovců.
Jako obvykle byla skutečnost poněkud jiná. Celá akce byla naplánována, organizačně a technicky zajištěná a v dole se tou dobou „náhodou“ potloukal i novinář místních novin. Stachanovovi navíc pomáhali dva další horníci, takže vytěžených 102 tun je třeba vydělit minimálně třemi, protože na rekordu se podle všeho podíleli ještě další horníci, kteří např. odváželi suť atd. I tak to byl pořád výkon zhruba pětkrát vyšší než norma. Za rekordem stála jednoduchá dělba práce. Zatímco Stachanov bez přestání rubal se sbíječkou, pomocníci mu dělali souběžně tzv. výdřevu, tedy vyztužení ražené chodby. Dříve se to dělalo tak, že se rubalo, pak se práce přerušila a všichni dělali výztuž. Šlo o uměle vytvořený rekord čili klasický sovětský podvod.
Stachanovův rekord měl jepičí život, protože už za pouhé tři dny jej o 13 tun uhlí překonal jiný havíř M. D. Djukanov s pomocníky. I ten byl ovšem už následujícího dne zahanben kolegou Konseladovem (125 tun). Začaly těžební dostihy. Stachanov se pak ještě jednou začátkem září ujal vedení s výkonem 175 tun, ale jen na dva dny. Jistý Nikita Alexejevič Izotov jej prý překonal nejprve 240 tunami a posléze 640 tunami. Není ovšem vůbec jisté, zda tyto údernické činy nepatří spíše už do tradičních ruských bajek o nepřekonatelných bohatýrech. Každopádně člověka musí napadnout jedna věc – kde asi udělali sovětští soudruzi chybu, když stanovili normu na sedmi tunách?
Dělníci úderníky nenáviděli. Samotného Stachanova chtěli zabít
Stachanovské hnutí se záhy rozšířilo do všech odvětví sovětské výroby, nicméně do soutěže se zapojili např. i úředníci nebo učitelé. Navzdory sovětské propagandě o hrdinských a pokrokových proletářích, kteří mnohonásobně překonávají normy a patří jim za to úcta a obdiv, je ostatní dělníci nenáviděli a dávali jim to i najevo. Měli k tomu řadu důvodů, především ale ten, že jim stachanovci svými výkony zvyšovali normy. Zatímco stachanovci měli často dvacetkrát až třicetkrát vyšší platy, ostatním dělníkům zůstaly mzdy stejné. Úderníci navíc dostávali nejen řády práce a medaile, ale měli i řadu privilegií. Přidělovaly se jim např. nové byty, poukazy na lázně, různé „volňásky“ a další bonusy. Se zlou se potázal prý i samotný Stachanov hned po své rekordní šichtě. Rozzuření horníci jej chtěli zabít a pronásledovali ho až domů, kde jej žena před běsnícím davem musela ukrýt do sudu se zelím.
Nad úderníky držel ochranou ruku sám Stalin a jejich adorace začala upadat až teprve po jeho smrti s nástupem Nikity Chruščova.
Soutěžení fanatiků nemohlo přirozeně dopadnout dobře. Už tak hodně pofidérní kvalita výroby se ještě více zhoršila a v zájmu rychlosti se méně dodržovaly bezpečnostní předpisy, což přineslo nárůst pracovních úrazů. V honbě za rekordy docházelo k přetěžování strojů, což vedlo k jejich častým poruchám a tím pádem výpadkům výroby. Zlou krev na pracovištích udělala i nově vytvořená privilegovaná kasta údernických dělníků a s tím spojená nespravedlivost odměňování.
Komunisté zatáhli údernictví i soutěžení do Československa
Po roce 1945 bylo Stachanovské hnutí zdejšími komunisty implantováno i v Československu, k jeho masovému zavedení ale došlo přirozeně až po uchopení moci KSČ v roce 1948. Na konci roku 1949 do něj bylo zapojeno již 30 procent všech pracujících. I Československo mělo svého Stachana. Stal se jím horník v Ostravsko-karvinských dolech Lumír Sakmar.
Naštěstí mnohem vyspělejší československý průmysl odhalil zhoubnost Stachanovské hnutí podstatně rychleji a už v roce 1952 se od něj odvrátil. Socialistické soutěžení ale zůstalo i nadále.
V roce 1949 bylo údernictví v Československu na výsluní. Pozornost mu věnoval dokonce i IX sjezd KSČ (květen 1949, první sjezd komunistů po uchopení moci) který mj. vytyčil úkol „co komunista, to úderník“. V duchu tohoto hesla se soudruzi z předsednictev krajů rozjeli do závodů ve svých regionech, aby osobně působili na získávání dalších úderníků do strany.
Jak již bylo naznačeno, úderníky neměli kolegové dělníci vůbec rádi a dávali jim to i často najevo. I dělníka komunistu musel popuzovat zfanatizovaný soudruh u vedlejšího stroje, který se mohl kvůli nějakému závazku přetrhnout, makal i přes pauzy na svačinu a po večerech přemítal nad zlepšováky, které by mu umožnily zvýšit výkon. A co hlavně, všem tím jen navyšoval normy. Je třeba si uvědomit, že značný počet lidí vstoupil do strany nikoliv z přesvědčení, ale z jiných důvodů. Jedni tak učinili proto, aby i nadále mohli vykonávat svou práci, druzí z kariérních důvodů, další proto, aby získali výhody anebo třeba jen proto, aby se jejich děti dostaly na školu.
Uvědomovala si to ostatně i sama KSČ, že mnozí členově jsou „vlažní“. Těmto soudruhům se museli věnovat ti zapálenější a soustavným působením je přetvářet k obrazu strany, neboť jak známo, kdo chce jiné zapalovat, musí sám hořet. Toto komunisty často citované heslo však nepochází z marxistické dílny, ale vyslovil jej sv. Augustin.
Opustit stranu? Doživotní následky
Mnozí členové však byli pro různé prohřešky ze strany vyloučeni. Podle organizačního řádu KSČ se tak mohlo stát pro jednání ohrožující dobrou pověst strany, pro neplnění stranických povinností a pro hrubé porušování stranické kázně. Zjednodušeně řečeno šlo téměř vše prominout kromě narušování jednoty strany, např. zaséváním nesvárů, rozkolů či zakládání frakcí. Neodpustitelným hříchem bylo samozřejmě zpochybňování základních pilířů celého komunistického systému, tj. Sovětského svazu, čelních představitelů státu, vedoucí úlohy KSČ atd. Ve straně proto probíhal neustále očistný proces, který upevňoval její řady. Vnikání pochybných živlů do strany měla mj. zabránit zvláštní instituce zvaná disciplinární komise. Řídila se šestým základním rysem marxisticko-leninské strany: „Strana se upevňuje tím, že se očišťuje od oportunistických živlů.“ Nejvyšším trestem pak pro tyto živly bylo vyloučení ze strany. Ve světě komunismu to bylo stejné, jako když ve středověku někoho církev exkomunikovala. Samotný Rudolf Slánský se v roce 1949 vyjádřil, že takové potrestání bylo občas příliš přísné a unáhlené, jelikož „…vyloučený člen přestal být u soudruhů člověkem a mnohdy s vyloučením ze strany následovalo také existenční pronásledování a přímo asociální postoj ze strany soudruhů“. Nečekaná upřímnost.
Kdo do strany vstoupil z mladické nerozvážnosti, nadšení či naivity, a pak mu došlo, co udělal, už musel ve vlastním zájmu zůstat. Dobrovolné vystoupení ze strany se v 50. letech rovnalo sebedestrukci zahrnující vyobcování celé rodiny na samé dno společnosti mezi reakční živly, kde i vrazi měli vyšší sociální status.
Socialistické soutěžení, smlouvy a závazky
Z rekordních pracovních výkonů se záhy vyvinulo socialistické soutěžení a socialistické smlouvy. Myšlenka pocházela opět ze SSSR. Soutěžili jednotlivci, kolektivy, závody i obce, a to na všech frontách a úrovních. „Tam, kde je politické a odborářské uvědomění na patřičné výši, rozvíjí se také velmi slibně socialistická soutěž a úderky,“ napsal začátkem února 1949 v komunistickém zlínském plátku Naše pravda jistý novinář (pod zkratkou) a uvedl, že v soutěžení a úderkách zaujímá první místo Zbrojovka Vsetín, kde již soutěží 35 úderek o prvenství: „Ale pozor, soudruzi! Soudružky ve Zbrojovce Jablůnka vás chtějí předstihnout. Tyto soudružky zvýšily výkon o 150 procent. Vám, soudružky a soudruzi, a všem, kteří jdou s vámi a vás podporují, budiž čest,“ varoval redaktor vsetínské soudruhy, aby neusnuli na vavřínech.
Propagandistický plakát burcující dělníky k překračování plánů.
Nedílnou součástí soutěžení byly závazky a tzv. zpevňování (zvyšování) norem. Stanovovali si je jednotlivci, kolektivy, dílny, závody i obce. Přijímaly se k nějakému významnému komunistickému výročí, v 50. letech pak nejčastěji na počest Vítězného února, 1. máje, komunistických vůdců apod.
V prosinci 1949 se dělníci ve vsetínské Zbrojovce, konkrétně v oddělení šicích strojů, zavázali, že v příštím roce zvýší svou produktivitu, a to na počest generalissima Stalina. „U příležitosti 70. narozenin našeho velkého Stalina se zavázal kolektiv zaměstnanců šicích strojů pracovat celý příští rok údernicky, to je při nezvýšeném počtu osazenstva zvýšit výrobu téměř o jednu třetinu proti roku 1949 a tím dosáhnout zvýšení produktivity práce o 100 procent proti roku 1948,“stálo v písemném a podepsaném závazku. Na počest sovětského diktátora byl v Československu v prosince 1949 dokonce vyhlášen Měsíc údernické práce.
Údernické směny a údernictví mládeže
Velice často se pokrokoví pracovníci zavazovali k odpracování údernických směn. Např. přední úderník vsetínské Zbrojovky Stanislav Pekáč odpracoval 11. října 1949 na počest II. všeodborového sjezdu údernickou směnu s výkonem 1 045 procent. Ve Zbrojovce bylo takových uvědomělých pracantů značné množství a předháněli se jak v procentech nad normou, tak i v odpracovaných údernických směnách. Další zbrojovácký úderník Vladimír Vašťák, jenž běžně pracoval na 150 procent, splnil na údernické směně 10. října 1949 normu na 880 procent, jenže jen za necelých šest hodin. „Je to již třetí směna soudruha Vašťáka v posledních 14 dnech,“konstatoval redaktor Naší pravdy.
Závazky přijímali i zemědělci. Šlo např. o zvýšené dodávky vajec, mléka, masa, zrní a dalších zemědělských produktů
Snaživého učně inspiroval Fučík
Pozadu nezůstávala ani mládež. Příkladem za všechny budiž mladý strojnický učeň závodu ZB, n. p. Vsetín svazák Mojmír Novák, o němž vyšel v Naší pravdě i článek. Snaživý a aktivní chlapec např. na počest únorového vítězství přijal několik závazků a zavázal se socialistickou smlouvou, že jeho pracovní výkon ve frézování neklesne v únoru a březnu (1950) pod 120 procent. Dále se zavázal, že odpracuje údernickou směnu a splní podmínky pro získání Fučíkova odznaku. K soutěžení také vyzval všechny učně v kraji. A kde se vzal v mladém soudruhovi takový zápal?
„Četl jsem knihu od Fučíka V zemi, kde zítra již znamená včera. Kniha se mi zalíbila natolik, že jsem ji četl několikrát po sobě. Četl jsem, jakou cestou se rozvíjelo soutěžení v Sovětském svazu a jak dosahovali mladí komsomolci nevídaných výkonů. Umínil jsem si, že začnu pracovat také tak, jako mladí komsomolci. Učil jsem se podle Fučíkovy knihy na názorných příkladech dosáhnout zlepšení výkonu v naší dílně (…) Doporučoval bych všem učňům v závodech v našem Gottwaldovském kraji, aby přijali mou výzvu a podali své závazky k práci, jak jsem je podal já.“
Soutěžili dělníci i zemědělci, ve Valašském Meziříčí vznikla ale myšlenka, že by se mohli soudružsky poměřovat i úředníci, potažmo celé místní národní výbory. Popud v této soutěži vzešel od závodní skupiny ROH a závodní organizace KSČ zaměstnanců MNV ve Valašském Meziříčí. „Nová cesta, téměř revolučního významu, kterou nastoupili zaměstnanci valašskomeziříčského MNV našla patřičný ohlas též u ostatních MNV naší lidově demokratické ČSR, které se na ni zapojily, aby bylo vytvořeno mohutné hnutí, z něhož vzejde vskutku lidový úřad,“ chválil meziříčský MNV za novátorství a aktivitu krajský komunistický list Naše pravda.
Např. kolektiv zaměstnanců MNV Valašské Meziříčí byl oceněn na druhé celostátní konferenci Svazu zaměstnanců vnitřní a zahraniční správy, konané 19. a 20. listopadu 1949 v Praze. Odborová závodní skupina MNV Valašské Meziříčí byla celostátně vyhodnocena jako vzorná především za průkopnickou činnost ve veřejné správě, za uvědomělou kolektivní práci pro pracující lid, úderky, zlepšovací návrhy apod. Největší pocty na celé konferenci se dočkal bývalý tajemník MNV Bedřich Vojvodík, který se stal „prvním průkopníkem socialistické práce ve veřejné lidové správě.“
Fenomén doby: Hrdinové práce a socialistické řády
Socialistické soutěžení a úderničení vyprodukovalo také jeden světový fenomén – hrdinu, který nemusel být vůbec statečný, totiž hrdinu práce. Kdy se toto označení objevilo poprvé, není přesně známo, nicméně je známo, že k tomu došlo v Sovětském svazu a u nás se ujalo po únorovém vítězství pracujícího lidu v roce 1948. Komunistická mluva a terminologie (vlastně úplně všechno) začala splývat s tou sovětskou. V Naší pravdě můžeme nalézt článek „Čest hrdinům práce“ už v listopadu 1949. V textech se už předtím objevovali různí bojovníci za nový společenský řád atp. Tito stachanovci byli odměňování čestným titulem Hrdina práce.
Od roku 1951 se začaly takovým význačným budovatelům udělovat různé řády – např. Řád socialismu, což bylo nejvyšší státní vyznamenání, nebo Řád republiky či Řád práce. Je kuriózní, že Řád socialismu byl udělen pouze jednou, a to ústřednímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému v červenci 1951. Dalším „oceněním“ Slánského byla oprátka na krku (prosinec 1952), kterou si vysloužil ve vykonstruovaném procesu. Tím se Řád socialismu značně zkompromitoval, takže musel být v roce 1953 nahrazen Řádem budování socialistické vlasti. I ten se ale záhy v roce 1955 přeměnil na Řád Klementa Gottwalda.
V roce 1959 začal režim rozdávat čestný titul Hrdina socialistické práce. Uděloval jej prezident republiky a poctěný směl na hrudi hrdě nosit zlatou hvězdu hrdiny socialistické práce. Titul převzatý ze SSSR byl zrušen až v roce 1990.
Netřeba asi zdůrazňovat, že všechny výše uvedené bizarní tituly a řády se udělovaly komunistickým úderníkům v jejich daném oboru (především dělníkům) za nadstandardní pracovní výsledky, jimiž dotyční přispěli k budování socialismu.
Rozdíl mezi dělníkem na Západě a Východě? Ten komunistický pracuje radostně
V této souvislosti je zajímavé podívat se, proč komunisté práci a úderníky tak oslavovali, když kapitalistická výroba byla vždy produktivnější a kvalitnější. I když dva dělníci, jeden v kapitalismu a druhý v socialismu, pracovali naprosto stejně, byl v tom velký rozdíl.
Propagační plakát KSČ.
Z hlediska marxistické ideologie byl dělník v západních zemích vždy a bez výjimky vykořisťován, i když se měl ve skutečnosti po všech stránkách mnohem lépe než jeho socialistický kolega. Jeho práce pro kapitalistu pro něj totiž byla břemenem, které musel trpně nést. Když by takový dělník začal úderničit jako v Sovětském svazu a pracoval za dva, kapitalista by jiného dělníka vyhodil z práce, aby ušetřil. A takový dělník by tak svými výkony bral práci jiným, kteří by pak žili v bídě a o hladu, nehledě na to, že by tak vlastně zvyšoval nezaměstnanost. To nemůže způsobovat žádnou radost.
Komunistický dělník naproti tomu pracuje radostně, neboť pracuje pro blaho pracujícího lidu a pro další rozvoj socialistické vlasti. Když zvyšuje výkon, všichni se mají lépe, a ještě tím upevňuje mír. Navíc jej hřeje pocit, že nepracuje na nějakého líného imperialistu, ale že je sám majitelem výrobních prostředků, které mu spolu s dělnickou třídou spravedlivě odňal.
„Dělat poctivě, to je moje bolševická čest.“ Úderník soudruh Petr Herink, kolektiv Sigma-pumpy, n. p. poté, co na novém stroji ihned zvýšil normu o 80 procent.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Státní okresní archiv Zlín
Noviny Naše pravda ročníky 1948, 1949, 1950, 1951, 1952,
Nařízení vlády č. 30/1951 Sb. Vládní nařízení, kterým se zakládají řády a vyznamenání a upravuje udělování čestného titulu „Hrdina práce“
Nařízení vlády 34/1959 Sb. ze dne 20. května 1959, kterým se upravuje udělování čestného titulu „Hrdina socialistické práce“
