Článek
V zemi vládl absolutistický vládce Ferdinand II., jenž mj. upíral šlechtě její světská práva. Brzy se stal dosti nepopulární, což vedlo ke stavovskému povstání (1618-1620), načež byl v srpnu 1619 generálním sněmem zemí Koruny české sesazen. Stavové si za krále vybrali Fridricha Falckého (korunován 4.11.1619), protože jim mj. sliboval náboženskou svobodu, během povstání projevoval velké sympatie apod. Jeho vláda však byla krátká, trvala pouze jeden rok.
Po porážce českých a moravských stavů v bitvě na Bílé hoře (8.11.1620) ale bylo vše zmařeno, stejně jako znovunastolení svobody náboženského vyznání a tolerance. Fridrich (znám také jako zimní král) musel uprchnout. Byl to konec nadějí i pro Valachy, kteří byli převážně protestanti a k protihabsburskému stavovskému povstání se připojili.
Mnohonárodnostní císařské vojsko složené z rakouských, bavorských, saských, francouzských, italských a španělských žoldnéřů záhy vtrhlo na Moravu.
Začátek prvního valašského povstání a útok na hrad Lukov
A právě v této době, tedy na přelomu let 1620 a 1621, vypuklo na vsetínském panství povstání jako pokračování toho stavovského, které s přestávkami trvalo až do roku 1644. Tehdy skončilo bitvou u Vsetína, kdy byli Valaši rozprášeni a následovala hromadná poprava zajatců, největší svého druhu v českých zemích. Podněcovali je přirozeně evangeličtí duchovní, kterým šlo především o náboženskou svobodu.
První bojovou akcí vzbouřenců byl útok na hrad Lukov obsazený císařským vojskem už 2. prosince 1620, tedy necelý měsíc po bitvě na Bílé hoře. Patřil totiž slavnému vojevůdci Albrechtovi z Valdštejna, kterého Valaši nenáviděli. Podle valašskomeziříčského kronikaře Ondřeje Sivého tehdy „Valaši… mnoho vojáků pobili“. Vzápětí 5. ledna vsetínští Valaši vpadli do Malenovic, kde opět zabíjeli císařské vojáky, a následně (8. ledna) do Vizovic, kde zase „…nabrali tam mnoho stříbra, peněz“. Dne 12. ledna napadli Zlín a pak opětovně Lukov. Kronikář to okomentoval slovy „…potom chodili, kde mohli, císařské vojáky bili a mordovali“. Při pokusu dobýt hrad Hukvaldy v lednu 1621 sice neuspěli, podařilo se jim ale zmocnit se opevněného města Valašské Meziříčí, které tehdy jako jediné na Valašsku mělo hradby. Podle historika Eduarda Domluvila se tady vsetínští Valaši spojili s rožnovskými a „vůdci jejich byli někteří fojtové z Meziříčska, Vidče a Lhoty.“ Obyvatelé Meziříčí „ven z města utíkali“.
Mezitím se blížila císařská vojska a 27. ledna obsadilo asi 500 vojáků město Holešov. Další jednotky vyslané proti Valachům, kterých bylo okolo pěti tisíc, vypálily Zlín a okolní vesnice.
Bitva o Meziříčí. O osudu rebelů rozhodla kořalka
Dne 6. března dorazily císařští k Meziříčí. Teprve tehdy vzbouřenci bez boje město opustili a do hor utekli i zbývající občané, kteří se císařského vojska obávali. Město tak prakticky osiřelo a vojáci ho bez námahy obsadili. Podle Sivého v něm zbylo asi jen pět lidí.
Vzbouřenci se ale nevzdálili daleko. Následující den přenocovali v nedaleké vesnici Veselá a poté se znovu přiblížili k městu s úmyslem ho napadnout a dobýt zpět. Vyšli na kopec Štěpánov, který se tyčí nad městem (dnes je jeho součástí), a tady se začali radit, jakým způsobem nejlépe zaútočit. K rozhodnutí jim nechtěně napomohl židovský lihovarník, který právě procházel okolo nich a vezl dvě vědra vypálené pálenky. Rebelové mu je zabavili a ihned vypili. Dostalo se jim patřičné kuráže a plán útoku byl na světě. Byly to jejich poslední panáky v životě.
Valaši se rozdělili do dvou skupina a současně zaútočili na městské brány. Přiblížili se k městu a všechna stavení v předměstí včetně stodol zapálili. Pak se pokoušeli dostat dovnitř skrze brány i zámek. „Již pak bránu rubali, aby jí pak do města vtrhli,“ zaznamenal Domluvil. Císařští mušketýři ovšem nelenili a zahájili z hradeb palbu. Do boje se záhy zapojilo také jezdectvo. Na čtyři stovky rejtarů vyjelo Krásenskou bránu ven do polí a zaútočily na dotírající Valachy. Nastala zuřivá řež. „Tu ještě jednou na odpor se postavili, kdež taková seč a palba nastala, že jich pro dým ani viděti nebylo,“ zapsal průběh bitvy historik.
V boji začali získávat převahu císařští vojáci a vzbouřenci se dali na chaotický úprk k vesnici Křivé (dnes městská část VM Podlesí) a také zpět na kopec Štěpánov. Tady se poschovávali v místních stodolách, načež je jezdci obklíčili. Zpět do města poslali svého trubače, aby povolal do boje mušketýry. Ti vzápětí dorazili a celou dědinu zapálili. Od Sivého víme, že pěších měli císařští celkem na tři stovky.
Vzbouřenci, kteří vyběhli z hořících budov, byli zastřeleni mušketýry nebo pobiti rejtary, ostatní uhořeli. Celkem bylo zabito přes tři stovky Valachů, „…že jich po roli jako snopů obilí leželo.“ Vesnice celá vyhořela. Císařští vojáci ještě nějaký čas pobývali ve městě, kompletně je vyrabovali a vše, co šlo zpeněžit, odvezli na trhy do Lipníka a Olomouce, kde věci prodali. Město vojáci opustili až v 24. dubna.
Zbylí vzbouřenci přešli na gerilový způsob boje. Stáhli se do okolních lesů a hlídali všechny cesty, kde osamělé vojáky přepadali.
Valaši vedeni hejtmanem Adamem se spojili s Uhry
Valaši nebyli v boji proti Habsburkům na Moravě osamoceni. Hlavními figurami na moravské bojové šachovnici byl sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, moravský zemský hejtman Ladislav Velen z Žerotína a také Jan Jiří Krnovský, krnovský vévoda a také vrchní velitel armády slezských stavů během stavovského povstání. Všechny tyto síly se spolu se zbytky poražených stavovských vojsk v roce 1621 spojily se vzbouřenými Valachy. V čele Valachů stanul moravský šlechtic Jan Adam z Víckova, bývalý rada Fridricha Falckého a jeden z předáků odbojné moravské šlechty.
V září 1621 dobyli Uhři v počtu asi dvou tisíc vojáků spolu s Valachy hrad Brumov a vyrabovali jej i s městečkem Brumov. Vzápětí ovládli město Hranice a Holešov. V říjnu vtrhli do Příbora. „Byli s nimi měšťané z Mezříčí a z Víckova pan Adam; pobrali statky veliké, zapálili město a několik lidí zabili. Potom s panem z Víckova a s Valachy Uhři jezdili do Kelče a jinde; brali, zajímali, kde co našli, nejvíc na biskupství“.
Ještě téhož měsíce (16.10.) dobyly spojené valašsko-uherské oddíly hrad Helfštýn a po zbytek roku terorizovaly celý region. „Po dědinách, co našli, pobrali a vždycky jezdili Uhři s Valachy a rabovali okolo Místka, Frýdku, Příbora a Kelče, i jinde a brali okolo Libavé na biskupství,“ zaznamenal kronikář.
Jan Adam se s Valachy připojil k vojsku Jana Jiřího Krnovského a společně 12. listopadu 1621 zaútočili na Olomouc. Město ale útoku odolalo.
Mikulovský mír a konec prvního valašského povstání
Když byl 31. prosince 1621 uzavřen mezi Bethlenem a císařem Ferdinandem II. v Mikulově mír (tzv. Mikulovský mír), který znamenal konec uherského stavovského povstání, Valaši zůstali osamoceni a stáhli se i s Janem Adamem na Valašsko, kde zůstali přes celou zimu. Tady, patrně ve Vsetíně, měl Jan Adam organizovat další odboj. Kníže František kardinál z Dietrichštejna, který odmítal svobodu vyznání a byl architektem rekatolizace (ovšem té nenásilné), na něj proto v březnu 1622 nechal vypsat odměnu 500 tolarů.
V září 1622 byl Jan Adam společně s dalšími 15 rebely odsouzen v nepřítomnosti „ke ztrátě cti, hrdla a statků“. Zbavený majetku odešel valašský vůdce Jan Adam na konci roku 1622 do emigrace. Tak skončilo první valašské povstání.
Jan Adam se na Valašsko vrátil až v létě 1626 spolu s dánskou armádou a začal mezi Valachy ihned organizovat další odboj. Ale to už jsme na začátku druhého valašského povstání. A o tom snad někdy příště.
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Kronika Ondřeje Sivého
Kronika města Valašské Meziříčí
Baletka Ladislav: Vsetín za valašských povstání, Vsetínské noviny, č.11, 2008
Baletka Ladislav: Valašsko: historie a tradice regionu. Vsetín, Muzeum regionu Valašsko, 2010.
Domluvil Eduard: Paměti města Valašské Meziříčí a městečka Krásna. Brno, 1877
