Článek
Zbojnictví je nicméně nedílnou součástí moravské, české, polské a slovenské historie. Historikové sice většinou nejsou jednotní, do které doby zařadit počátky zbojnictví, povětšinou se ale shodují, že kulminovalo na konci 17. a začátkem 18. století. Shoda panuje i s jeho zánikem – nastal s nástupem kapitalismu. Problém je spíše s tím, kam na žebříčku organizované trestné činnosti zbojnictví zařadit.
Pro komunisty byli zbojníci revolucionáři
Komunističtí dějepisci a spisovatelé do roku 1989 zastávali názor, že zbojníci vystupovali proti feudálnímu zřízení z ryze sociálních pohnutek, mstili se aristokratům za bezpráví na vesničanech, zastávali se bezbranných a bohaté obírali jen proto, aby lup následně rozdali chudým. Pro kovaného marxistu znamenala loupežná výprava zbojníků vlastně jakousi formu třídního boje a revoluční počin. Těmto politicky (ideově) formovaným blábolům samozřejmě nahrávaly lidové báchorky o vůbec nejslavnějším zbojníkovi, Juraji Jánošíkovi z Terchové. Podle názorů široké veřejnosti, ovlivněné filmovým průmyslem, tento slovenský národní hrdina se svou družinou bohatým bral a chudým dával. Jánošík sice rozdával děvčatům prstýnky a zrcátka, někomu možná dal i nějaké drobné, ve většině případů ale peníze půjčoval, takže o nějakém zahrnování vesničanů zlatem se v žádném případě mluvit nedá. Každopádně ale vylepšil zbojníkům reputaci, jelikož on sám při zbojničení nikoho nezabil. Mordy totiž ke zbojnictví odpradávna patřily.
Slovenský národní hrdina Juraj Jánošík byl v očích komunistů revolucionář. 1955
Ostatně těžko si lze představit, že by mladí a povětšinou chudí vesničané vzali zbraně a šli svrhnout feudální řád.
Jiná věc byla pomsta. Např. historik Jindřich Francek uvádí, že existovali ozbrojení muži, a můžeme je čistě teoreticky nazvat i zbojníky, kteří cíleně vystupovali proti šlechticům jako mstitelé spáchaných křivd.
Pro většinu současníků byli zbojníci zloději a vrazi
To feudálové a soudci měli v názvosloví naprosto jasno. Zbojníci pro ně byli loupežníci a zločinci a podle toho s nimi i nakládali. Označovali je také za rabovníky, raubíře, horní chlapy a taky zemské škůdce. Podobně asi smýšleli všichni, kdo vlastnili nějaký majetek, a byli tím pádem v ohrožení, jelikož zbojníci přepadali nejen kupce, řemeslníky, mlynáře a sedláky, ale také pocestné, duchovní, a dokonce i bače na horách pasoucí ovce. Rabovali osamělé usedlosti, mlýny, chalupy sedláků, salaše, fary i kostely. Přepadání šlechticů a vykrádání jejich sídel se však povětšinou vyhýbali, a to z dobrého důvodu – aristokraté měli prostředky na to, aby zformovali trestnou výpravu a zbojníky tvrdě potrestali.
Ostatně i samotné slovo zbojník je slovenského původu a je odvozeno od výrazů zboj, zbojstvo či zbíjať, což znamená loupit nebo taky zabíjet.
Sympatie měli zbojníci jen u těch, co nic neměli
Obávat se oloupení asi nemuseli skutečně jen ti nejchudší obyvatelé horských vesnic, které zbojníci využívali jako dočasná útočiště a místa, kde uchovávali, případně překupníkům prodávali lup. Nejčastěji se jednalo o hostinské nebo židy. Na druhou stranu ale mohli být vesničané za napomáhání lupičům a zejména za přechovávání kradených věcí ze strany vrchnosti tvrdě perzekuováni. Přesto zbojníci u těchto lidí jisté sympatie museli mít, protože se dostali do lidových povídaček a stařečkové vnoučkům za dlouhých zimních večerů vyprávěli o kouzlech a hrdinství. Museli jistě cítit satisfakci a skrytou radost, když zbojníci okradli, případně ztloukli zpupného aristokrata (což ovšem bylo zřídka) nebo bohatého statkáře, kteří je vykořisťovali. Také je neudávali (často ovšem ze strachu z odplaty) a zbojníky tak dodnes díky lidovým povídačkám obestírá jakási romantická aura.
Zbojnictví jako přivýdělek. Šlo o obchod
Lidé si většinou představují, že zbojníci se ukrývali celý rok v horách, kde na cestách přepadali movité cestující. Zbojničina byla ale sezonní záležitost, účastníci se na zimu stahovali do vesnic. Velmi častou formou byly nárazové akce, několikadenní výpravy skupinky vesničanů, kteří jinak žili spořádaným životem. Byli to třeba sedláci vlastnící hospodářství, kteří se párkrát připojili k loupežné výpravě a pak zbojnictví zanechali. Mohlo jít třeba i o formany, kteří si v rámci své jízdy s povozem po cestě trochu zaloupili. Z archivních materiálů víme, že se takto obohacovali také fojti i jejich příbuzní, většinou synové.
Zbojníci ale byli především šikovní obchodníci – jednoho kupce obrali, druhému zcizené zboží za výhodnou cenu obratem prodali. Stejně to funguje i dnes, zloděj ukradne zboží a potřebuje ho zpeněžit. Předá jej zprostředkovateli, zastavárníkovi nebo se ho pokusí zpeněžit někde po hospodách náhodným zájemcům. Na takové průtahy ale nebyl čas, zbojníci potřebovali zboží ihned prodat a s utrženými penězi rychle zmizet. Prodávali po hospodách a někdy i veřejně. Zájem o levné zboží byl obrovský. Stejně jako dnes.
Zbojníci útočící na cestující na povozu. Rytina, neznámý autor z 18. století.
Na Valašsku, potažmo na východní Moravě, operovala celá řada lupičských uskupení. Jejich počet vzrostl v období třicetileté války, kdy panoval v zemi neklid, regionem křižovaly cizí armády, před nimiž obyvatelstvo i s nejcennějším majetkem prchalo do hor. Bezbranní lidé byli ideální kořistí. Pohraniční oblast Valašska ale nebyla pro zbojníky a další loupeživé tlupy právě bohatým teritoriem. Soustřeďovali se proto na bohatší regiony, na oblast Moravské brány, Hanou a dále až k Olomouci, kde se nacházela křižovatka obchodních cest.
Valašskými zbojníky se zabýval i císař Leopold I.
Valašští zbojníci loupili především mimo vlastní region. Na sklonku 17. století tyto jejich aktivity nabíraly na síle a musel je řešit samotný císař Leopold I. Vyplývá to alespoň z jeho korespondence z roku 1699 s moravským guberniem v Brně, kdy se dozvěděl, že Valaši nejenže kradou z panství Lipník a Potštát dobytek a loupí i v Sobíškách u Přerova, ale navíc v jedné vesnici přepadli i rychtáře. Císař v dopise zbojníky nazývá „räuberischen wallachischen Gesindel“ (loupeživá valašská sebranka) a žádá proti zločincům tvrdý postup. Úředníci proto dostali do rukou nový nástroj – Leopoldův reskript z 28. prosince 1699. Špiclové sledovali především prodejce potravin, pekaře a řezníky, a dále všechny, kteří by mohli kradené zboží přechovávat či kupovat. V hledáčku se tak ocitli také hostinští a židé, kteří se lichvou živili. Pokud se podařilo zachytit horkou stopu, byli nasazeni portáši čili zemská milice a dle potřeby mohlo být na základě reskriptu povoláno i vojsko.
Jenže situaci na moravsko-slovenském pomezí značně zkomplikovalo v roce 1703 protihabsburské povstání Františka II. Rákocziho na Slovensku. Pro hraniční vsetínské panství měla rebélie sedmihradského knížete tragické důsledky. Vsetín byl vypálen a mnoho lidí bylo Rákocziho kuruci zavražděno. Obyvatelstvo vesnic se dalo před nelítostnými povstalci na útěk a lidé se i s dobytkem a nejcennějším majetkem ukryli do hor. V takovém hromadném chaosu nebylo možné zajistit poddaným bezpečnost. Počet násilných trestných činů prudce vzrostl.
Mezi lapky ve Vsetíně se objevil i mladý Jánošík
To byla živná půda pro valašské zbojníky a nepřehledné situace využili i jejich slovenští kolegové. Nejméně ve dvou případech byly na Valašsku zaznamenané přepady lupičů ze Slovenska, v jejichž řadách se objevil dosud neznámý mladík – Juraj Jánošík, dnešní slovenský národní hrdina. Vůdcem tlupy byl tehdy ještě Tomáš Uhorčík. V noci z 15. na 16. září 1711 přepadli a okradli vsetínské židovské obchodníky a sebrali jim zboží za 800 zlatých. Zhruba třicetičlenná slovenská družina byla spíše mezinárodní. Vedle slovenských a polských lapků v ní bylo i dvanáct Moravanů a moravských Valachů. Byl mezi nimi dokonce i jistý Valíček z Meziříčí. Doloženi jsou také Kovalčík a Župica z Čeladné a Holubek z Metylovic.
Zbojníci nešetřili ani chudé
O neklidných dobách na moravskoslovenských hranicích na začátku 18. století svědčí bohatá korespondence mezi vsetínskými úředníky, kteří o dění pravidelně informovali majitele panství, jimiž byla Hrabata z Illésházy. V červenci roku 1708 např. deset zbojníků z Uher přepadlo a vyrabovalo valašskou vrchnostenskou salaš. Na tomto případu je dobře vidět, že zbojníci se s nikým nemazlili. Baču ztloukli a poté jej mučili, aby z něj dostali, kde ukrývá peníze. V ohni mu pálili prsty a pak mu je drtili mezi kameny. Odnesli si dvacet zlatých, 150 kilo sýra a veškeré oblečení bači i jeho pomocníků.
Uherští zbojníci. Miroslav Sylla, asi 1930, archiv Záhorského múzea ve Skalici
Na samotném Vsetíně panovala po uherském útoku téměř anarchie a vsetínský hejtman byl prakticky bezmocný. Dokonce i poslední zámecký dráb, který ještě zůstal, se přidal ke zbojníkům a v létě 1708 se s nimi potuloval v horách okolo Ratiboře.
Zdeněk Kment
Zdroje:
viz text
Státní okresní archiv Vsetín
Baletka Ladislav: Zbojnické kapitoly z Valašska. 1993
Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013
