Článek
Z dnešního hlediska byly veřejné popravy barbarské, nicméně kdyby byly obnoveny, zase by bylo plno. Sice by kolem toho bylo mnoho křiku na sociálních sítích a ve sdělovacích prostředcích, ale stejně by se většina lidí koukala přes internet. Patří to k temné stránce lidské povahy.
Mírný ortel: Meč nebo provaz
Pokud se provinilec přiznal k hrdelnímu zločinu, zpravidla na mučidlech, čekala jej poprava. Podle závažnosti zločinu soud rozhodnul, jakou smrtí zločince potrestá. Často se jednalo o tzv. zrcadlový trest, který měl být odplatou za zločin. Žháři byli upalováni, traviči a padělatelé byli uvařeni ve vodě nebo oleji, velezrádci či povstalci byli čtvrceni, jiní zločinci byli staženi z kůže, vykucháni, rozřezáni atd. Rejstřík poprav byl skutečně široký, od těch nejméně bolestivých a rychlých až po ty zdlouhavé, zostřené a velmi trýznivé. Za nejrychlejší, nejméně bolestivý a zároveň nejméně zneucťující (čestný) byl považován trest smrti stětím. Mělo to ale jeden háček. Ne vždy se totiž podařilo katovi setnout hlavu první ranou. To uměli jen skuteční mistři popravčí. Jsou známy případy, kdy kat neuťal odsouzenci hlavu ani po několika ranách a ten kupodivu pořád žil a byl při vědomí. V takových chvílích se proměnlivé nálady v davu začaly obracet ve prospěch popravovaného a v neprospěch popravčího, který tím pádem ještě více znervózněl. Jen pro ilustraci – popravčí meč byl dvouruční, vážil několik kilogramů a byl zhruba metr dlouhý s čepelí 5–8 cm širokou, oboustranně broušenou. Z literatury a filmů víme, že utínání hlav se provádělo na špalku. V českých zemích tomu bylo jinak, odsouzenec při popravě klečel a na žádnou oporu hlavu nepřikládal. Častým a podobně přijatelným trestem bylo oběšení.
Čím těžší zločin, tím pomalejší smrt
Naopak k těžkým trestům smrti se řadilo lámání kolem. Zločinec ležel na zemi přivázán za ruce a nohy ke kolíkům a kat mu těžkým okovaným kolem lámal kosti na nohou a postupoval nahoru až ke krku. Pod končetiny mu pro snadnější lámání podkládal ještě polínka. Popravčí následně rozlámané tělo vpletl do kola a na kůle je vyzdvihnul do výšky, aby bylo zdaleka vidět. Odsouzenec byl už v těch chvílích zpravidla mrtvý, ale ne vždy. Existovala i varianta lámání na kole, kdy odsouzenec ležel přivázán na velkém kole, kat mu končetiny lámal železnou tyčí a následně jej do něj vpletl.
Podobně probíhalo i čtvrcení. Delikvent opět ležel na zemi připoután ke kolíkům a kat mu postupně odsekával končetiny. I v tomto případě existovala brutálnější obměna spočívající ve výpomoci čtyř koní.
Vlevo vidíme několik druhů poprav na náměstí. Vpravo je v pozadí vidět závěr exekuce, kdy byly odsouzenci polámány končetiny a kat jej vpletl do kola. Pacholci následně kolo usadili na kůl a vyzdvihli do výšky. V popředí se chystá poprava mečem.
Krutá smrt v plamenech
Za ještě strašnější odchod ze světa zdejšího lze považovat upálení za živa. Nejčastěji tak končili kacíři, čarodějnice, čarodějníci, žháři, traviči, sodomité apod. I tento trest se mohl ještě kupodivu zpřísnit, neboť existovalo několik postupů. Nejrychlejší bylo upálení ve velkém ohni. Odsouzenec byl řetězem připoután ke kůlu a okolo něj byla zhruba do výše kolen vyskládána hranice dřeva. Tu poté kat zapálil a nešťastníka zakrátko pohltily plameny. Když měl štěstí, mohl se ještě před tím udusit kouřem. Pokud byla hranice vyšší, až k hlavě, doplněná o otýpky slámy, byla i smrt rychlejší.
Při pomalejší (zostřené) variantě byl odsouzenec také připoután ke kůlu řetězem, zpravidla volnějším, takže měl možnost se i pohybovat, a hranice byla od něj posunuta dál, takže neuhořel, ale spíše se opékal. Říkalo se tomu pomalý oheň. Bylo přitom důležité, aby se popravovaný neudusil kouřem a aby žil co nejdéle, často i několik hodin. Kat také mohl odsouzence spouštět nad oheň na vahadle (podobném tomu na čerpání vody ze studny) a dle libosti či pokynů zase vytahovat nahoru, čímž jeho muka mohl prodlužoval na dlouhou dobu. O skutečném opékání se pak už dá mluvit v případech, kdy byl nešťastník připoután k rožni a doslova rožněn jako sele nad rozžhaveným uhlím. Pacholek otáčel roštem a oběť potíral olejem.
Soud ale mohl nařídit i zkrácení utrpení a nechal popravovanému zavěsit na krk pytlík se střelným prachem. V případě polehčujících okolností mohli soudci dodatečně a tajně rozhodnout o udělení zmírnění trestu, tzv. „retentum“, kdy kat před popravou anebo v jejím průběhu sprovodil odsouzeného ze světa přijatelnějším způsobem, třeba uškrcením. Za stejným účelem podpláceli kata i příbuzní.
Naražení na kůl. Oblíbená zábava Draculy a Ivana Hrozného
Zřejmě k jedněm z nejhorších (ne-li vůbec nejhorším) druhů poprav patřilo naražení na kůl. Tento příšerný způsob exekuce se do českých zemí dostal z Ruska, Uher a Polska (původně pocházel z Asie, Mezopotámie či Afriky) a je velmi pomalý a bolestivý. Používal se ojediněle, a nakonec se neujal. Kat zatloukl do na zemi ležícího odsouzence přes anální otvor palicí asi půl metru zašpičatělého kůlu a ten byl poté vztyčen. Svou vlastní váhou se pak tělo pomalu posouvalo dolů, až hrot vyšel buď ústy nebo někde okolo krku. Trýznění šlo ještě prodloužit tak, že se špice zakulatila čili nedocházelo k protržení vnitřních orgánů, a posun těla se zpomalil. Smrt nastala většinou až za několik hodin, ve výjimečných případech prý až za tři dny. V zahraničí si v tomto druhu exekuce liboval např. ruský car Ivan Hrozný nebo zpopularizovaný kníže Vlad Dracula (rumunsky Tepes - Napichovač).
K děsivým způsobům popravy patřilo i zahrabání zaživa do hrobu vystlaného trny, ten byl ale vyhrazen pouze pro ženy za zavraždění novorozence. Šlo opět o zostřený trest. Běžnějším potrestáním za tento čin bylo setnutí hlavy, probití srdce kůlem a zahrabání do země.
Milost na popravišti? Teoreticky ano
Bývalo zvykem, že odsouzenec mohl ještě na popravišti požádat o milost. Jestliže ale byla jeho první žádost zamítnuta a neobjevily se mezitím nové okolnosti případu, byl jeho osud zpečetěn. Pak už zbývala jen hypotetická naděje rovnající se zázraku. Podle starých obyčejů se dodržoval zvyk, že pokud odsouzenec přežil tři rány mečem, byl propuštěn. Je doloženo, že se to opravdu stalo. Podobně mohl odsouzenec vyváznout, jestliže se přetrhla oprátka. Omilostněn mohl být i v případě, že nějaká žena vystoupila a prohlásila, že se za něj provdá.
Těsně před výkonem exekuce ještě odsouzenec zpravidla prohlašoval, že „na tom umírá a duší svou to pečetí“, čímž potvrzoval rozsudek. Také svědci měli ještě poslední možnost odvolat své výpovědi, na základě kterých čekal delikvent na popravu. I on sám mohl ještě odvolat svou výpověď, což ovšem znamenalo další výslech právem útrpným.
Za závažný zločin zostřená poprava
Za zvláště zavrženíhodné hrdelní zločiny nařizovali soudci zostření popravy. Znamenalo to, že před samotnou popravou musí odsouzený vytrpět ještě doplňující bolestivé tělesné tresty. Kat je prováděl buď na popravišti, nebo cestou na něj. Jednalo se o štípání kleštěmi (často rozžhavenými), stahování řemenů kůže ze zad, useknutí ruky, uštípávání prstů atd. Odsouzenec kráčel na popraviště buď po vlastních nohou, nebyl-li toho schopen (např. kvůli fyzickému vysílení, přehnanému použití španělských bot atd.), vezl jej kat na káře anebo delikventa zavinutého v hovězí kůži táhl za sebou na dřevěném voru kůň.
Vpravo naražení na kůl, vlevo řezání pruhů kůže ze zad jako zostřující doplněk popravy.
O jedné zostřené popravě lupiče se dočítáme v souvislosti s hrdelním právem města Příbor, které rovněž využívalo služeb lipenského kata. Zbojník Petr Mičkovič odsouzený k trestu smrti byl „ohnivými kleštěmi trhán mistrem popravním do dvanácti pásů… byl veden na místo popravní a na hák zavěšen pod pravé pleco, takže by co nejdloužej žíti mohl“.
Jak vidno, pověšení na hák za žebro nebylo nic ojedinělého a neskončil tak jen slavný zbojník Juraj Jánošík.
Popraviště jako pódium pro představení
Jak již bylo řečeno, poprava byla divadlem a všichni diváci (a nikdy o ně nebyla nouze) museli představení dobře vidět. Popraviště byla budována u měst, na rozcestích nebo vyvýšených místech (návrších). Některá větší města měla dokonce popravišť několik, jelikož na každém probíhaly jiné druhy poprav. Např. šibenice bývaly zděné stavby s dveřmi a plochou střechou. Na ní stávaly sloupy spojené nahoře trámy. Dalo se tak na nich v jeden okamžik pověsit více trestanců najednou, což se považovalo za praktické. Vnitřní prostory sloužily jako pohřebiště popravených. Díky podezdívce byly tedy vysoké a vzhledem k tomu, že se ještě stavěly na vyvýšených místech, byli viselci vidět opravdu z velké dálky. Některá menší městečka takové zděné šibenice neměla, a proto kat věšel i na stromech.
Ve starších dobách bývalo zvykem, že kat odpravil zločince na místě, kde spáchal delikt. To ovšem mohlo být někdy dosti nepraktické, protože poprava byla věcí veřejnou a účelem bylo, aby ji vidělo co nejvíce lidí. Šlo o výchovný a zastrašující účinek. Občas docházelo k exekucím přímo na náměstích u pranýře, popř. se postavilo lešení, aby viděli i ti vzadu.
Zděná vícemístná šibenice v Chebu postavená na vyvýšeném místě.
V 19. stol. se popravy začaly provádět za zdmi věznic či soudních budov. Za poslední veřejnou exekuci v rámci Rakouska-Uherska lze považovat oběšení lupiče a vraha Jana Janečka v roce 1871 v Plzni. Na druhou stranu ovšem některé věznice umožňovaly menšímu počtu lidí podívat se na vzrušující podívanou za „vstupné“.
Popravy se na veřejnost vrátily během II. světové války, kdy nacisté likvidovali své odpůrce a po válce, kdy vítězové na oplátku popravovali nacisty.
Zdeněk Kment
Zdroje:
Státní okresní archiv Vsetín
Viz. text
Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013
